Prokletý Libanon. „Švýcarsko Blízkého východu“ jde z krize do krize

Na jižním předměstí Bejrútu vzplála továrna tamní společnosti Gandour, vyrábějící sušenky nebo třeba čokoládu. Před několika dny ji zasáhla izraelská raketa a na sociálních sítích se pak objevila videa, jak z továrny stoupá kouř.

Společnost, kterou v roce 1857 založil bejrútský cukrář, téměř sto sedmdesát let odolávala různým krizím a válkám. Nyní ale i tuhle bejrútskou továrnu dostihl sílící konflikt mezi Izraelem a šíitským hnutím Hizballáh, které řada světových zemí včetně Česka bere za teroristické.

Gandour se tak přidal na dlouhý seznam libanonských podniků v tísni. Na pozadí probíhajícího konfliktu, ve kterém útočí rakety a drony, probíhá ještě jiný, o nic méně palčivý. Je protkán podobnými případy jako je zničení továrny Gandouru: ztrátou práce či celého živobytí. A hlubokým pádem do chudoby. 

Zhruba 5,3milionové zemi, kde se arabština ledabyle proplétá s francouzštinou, se ještě před několika dekádami přezdívalo Švýcarsko Blízkého východu. Z výkladní skříně regionu už ale dávno zbyly jen omšelé pohlednice zachycující kdysi nablyštěné restaurace a lákavé plážové bary.

Nyní se libanonská ekonomika zmítá ve smrtelných křečích, zatímco Libanonci se už dávno vzdali snů o lepší budoucnosti a hledají ji za hranicemi. Naději jim sebrala hyperinflace, nedostatek příležitostí, ztráta důvěry v dávno nefunkční stát a teď i bezprostřední obavy o život.

Čtěte také: Opusťte domovy, jste terč. Češka popisuje ostřelování Libanonu

Nikdo neví, jak dlouho potrvá další konflikt mezi Izraelem a Hizballáhem, ani jaké škody přinese. Jen jedno je už nyní jasné – Libanon, kdysi srovnávaný se zemí zasněžených alpských velikánů, stáhne ještě hlouběji do propasti. 

Politická paralýza i korupce

Ještě na začátku 70. let býval Libanon jedním z finančních center arabského světa, za obchody tam jezdili podnikatelé z různých zemí, zatímco tamní přístavy se plnily zbožím.

Nijak se mu nevyhýbali ani turisté, které země lákala na to, že si mohou v jeden den zalyžovat i se vykoupat v moři. Svou přezdívku ale Libanon získal hlavně díky svým bankám, otevřené ekonomice a možná i čokoládě, které se v zemi vyráběla. 

Zdánlivou idylu vymazal rok 1975. Vypukla občanská válka, kterou až v roce 1989 ukončila Taífská dohoda. Ta sice přinesla konec letitého vyčerpávajícího konfliktu, ale zároveň vytvořila složitý systém, rozdělující klíčové politické funkce mezi tamní náboženské skupiny a sekty.

Těch je celkově osmnáct a patří mezi ně například šíité, sunnité, drúzové, maronité, koptové nebo římští katolíci.

Některé mezi sebou bojují nebo vedou spory o moc. Najít jakýkoliv konsenzus, například o potřebných ekonomických reformách, není snadné.

Systém vede nejen k hluboké korupci, ale také politické paralýze, ve které se Libanon točí jako ve spirále – čerstvým příkladem je i skutečnost, že země je už téměř dva roky bez řádného prezidenta.

Jak moc svírají Libanon chapadla korupce pak ukazuje zatčení Riada Salameha, který stál v čele tamní centrální banky třicet let. Nyní ho policie vyšetřuje pro úplatkářství a zneužití veřejných peněz. 

Do dění v Libanonu navíc zasahují další země regionu od Izraele přes Sýrii po Írán, který podporuje hnutí Hizballáh. Jeho militantní složka má za sebou vlnu teroru především v osmdesátých letech a dnes je po světě nechvalně proslulá především raketovými útoky na Izrael.

V roce 2019 zemi omývanou vodami Středozemního moře zasáhla ekonomická krize, která vedla k propadu libanonské libry a výraznému zchudnutí populace. Utrpěla především někdejší pýcha Libanonu, tamní bankovní sektor. Peníze na účtech Libanonců ztratily hodnotu.

Krátce poté přišla koronavirová pandemie, lockdowny a uzavření obchodů, což jen prohloubilo dosavadní ekonomické potíže. Ty přetrvávají do dnešních dnů a nadále se zhoršují. 

Na dlouholeté hospodářské krizi má velký podíl také Hizballáh, který sice z části supluje stát, ale zároveň z potíží země profituje. Vytvořil jakýsi vlastní bankovní systém, poskytující půjčky například na nákup solárních panelů, prodává špatně dostupné pohonné hmoty nebo dokonce elektřinu. Je tak jedním z aktérů, který zatvrzele odmítá potřebné reformy a změny.