Deportační centra mimo EU? Italský vzor za miliony nefunguje

Itálie utratila za vybudování deportačních center desítky milionů eur. Jenže dvě tyto zařízení v Albánii zůstávají i po dvou letech téměř prázdná. Namísto tisíců migrantů je jich tam „jen“ několik desítek. 

Jde přitom o stěžejní prvek plánu italské premiérky Giorgie Meloni v boji proti nelegální migraci. Zaseklo se to kvůli právním průtahům a není vůbec jisté, zda tento projekt Meloni vůbec někdy dotáhne do konce.      

Přesto chce jít mnoho evropských států stejnou cestou. Je mezi nimi i Česko. 

„Praha dlouhodobě, a to jak na expertní, tak na politické úrovni, aktivně podporuje zavádění opatření, jejichž cílem je řešit nelegální migraci co nejblíže zemím původu, tedy například prostřednictvím budování návratových center mimo EU,“ řekl pro Voxpot Adam Rőzler, vedoucí tiskového oddělení ministerstva vnitra.

V posledních měsících se atmosféra kolem migrace v Evropské unii mění.

O budoucnosti takzvaného albánského modelu nyní rozhoduje Soudní dvůr Evropské unie. Obrátilo se na něj několik italských soudců s dotazem, zda Itálie může žadatele o azyl převést do jiné země. 

Očekává se, že soudní dvůr své rozhodnutí ani v příštích týdnech nezveřejní. Nad plány italského ministra vnitra Mattea Piantedosiho, který chtěl naplno otevřít albánská detenční centra do „konce roku,“ se tak vznáší otazník.

Jenže mezitím rostou účty za provoz. Jen v případě centra v téměř opuštěném Gjadëru na severozápadě Albánie je to 138 milionů eur ročně, tedy v přepočtu zhruba 3,3 miliardy korun. Podle opozice je ale finální částka, kterou za to Itálie utrácí ještě mnohem vyšší. 

Nicméně italská premiérka se může utěšovat alespoň tím, že se její zatím nefunkční model stal inspirací pro další unijní státy. Když na začátku srpna zhruba sedmdesát tisíc migrantů během několika hodin nečekaně proniklo do španělské Ceuty, Řím znovu zdůraznil, že bez podobných deportačních center umístěných mimo Unii se podle něj Evropa do budoucna neobejde. 

Čtěte také:Místo pomoci výhružky. Ceuta ukázala hranice evropské solidarity

Na zasedání ministrů vnitra, narychlo svolaném jen pár dní po událostech v Ceutě, Matteo Piantedosi vystoupil před svými kolegy s naléhavou výzvou. Apeloval na ně, aby „našli odvahu vydat se na cestu inovačních řešení,“ pod čímž se právě skrývá „albánský model“.

Na jeho stranu se hned přidala řada členských států prosazující tvrdší postup vůči nelegální migraci. Vůbec nejhlasitější v tom byla dánská premiérka Mette Frederiksen, pro kterou se jedná stejně jako v případě Meloni o její osobní projekt.

Obě političky vydaly 10. srpna společné prohlášení, ve kterém zdůraznily, že Unie musí přijmout kroky proti „nekontrolovatelné migraci“. A jedním z nástrojů mají být právě také „návratová centra a další inovativní řešení“. 

Tabu? To už neplatí

O návratových centrech vybudovaných mimo země Evropské unie se mluví už měsíce. Podobné debaty by ještě nedávno byly tabu, protože jen málokdo by navrhl „převážet“ migranty do cizích zemí, kde nemají vůbec žádné vazby.

Jenže v posledních měsících se atmosféra kolem migrace v Evropské unii mění a dříve tabuizované plány postupně získaly jasnější obrysy.

Na začátku června se zástupci Evropského parlamentu a Evropské komise dohodli na detailech takzvaného návratového nařízení, které je navázané na Pakt o migraci a azylu. A právě na jeho základě mohou členské země vyjednávat s třetími zeměmi a budovat tam návratová centra.

A jak přesně by měly fungovat? 

Za jejich branami mají končit všichni, kteří nemají právo pobývat v zemích Evropské unie, tedy především odmítnutí žadatelé o azyl nebo lidé, kteří přijeli s vízem, ale jeho platnost už uplynula. Výjimku by měli mít děti a mladiství bez doprovodu.

Návratová centra mají přitom sloužit jen jako jakási přestupní stanice. V nich by lidé počkali až do chvíle, než se podaří deportace dotáhnout do konce. 

V tomto ohledu se ale liší od zařízení, které vybudovala Itálie v Albánii. Řím tam totiž plánuje převážet především žadatele o azyl, kteří by tam měli vyčkat až do doby, než se jejich záležitost vyřídí.

Kolem návratových center nadále panuje řada nejasností. Není jasné, kde by měla podobná zařízení vzniknout. Členské státy zatím nepodepsaly žádnou dohodu ani oficiálně nezveřejnily seznam zemí, se kterými se o jejich výstavbě vyjednává. 

Podle médií nicméně probíhají rozhovory se zhruba desítkou států. Vůbec nejvíce se mluví o Rwandě, která jako první rozhovory se zeměmi Unie potvrdila. 

„Zatím nedošlo k dohodě,“ komentoval zprávy mluvčí rwandské vlády Yolande Makolo. 

Není to ale poprvé, co se v souvislosti s vybudováním podobných center mluví právě o Rwandě. Už v roce 2021 Kodaň s touto africkou zemí zahájila rozhovory, jenže plány nakonec skončily kvůli obavám z nedodržování lidských práv a pravděpodobným právním průtahům. Fiaskem skončil také podobný plán Velké Británie. 

Čtěte také:Krize Evropu posilují, debata o penězích rozbíjí: Jak moc Unii oslabí jednání o rozpočtu?

Vedle Rwandy pak členské země podle médií vyjednávají s Uzbekistánem, Ugandou, Albánii, Etiopií, Tuniskem, Ghanou, Arménií, Mauritánií, Senegalem, Arménií nebo také Černou Horou, která by se mohla v příštích letech stát osmadvacátým členem Evropské unie. Neznamená to ale, že se nakonec s těmito zeměmi skutečně dohodnou. Není ani jasné, co přesně, nebo spíš kolik peněz, by skutečně dostaly. 

Podle serveru Politico naopak neprošly státy, které jsou geograficky blíže Unii, tedy Egypt nebo Libye. Členské země se údajně obávají, že vybudování návratových center v těchto dvou zmíněných státech by mohlo povzbudit pašeráky lidí a podpořit jejich „byznys“. 

Sánchez a Macron nesouhlasí

Nejasnosti se vznáší také nad otázkou, jak přesně se budou tato centra financovat. Příklad italských „hubů“ v Albánii ukazuje, že rozhodně nejde o levnou záležitost. 

Proti výstavbě návratových center vystupuje španělský premiér Pedro Sánchez. „Je to jen přelud, který povede k mrhání ekonomickými zdroji. A těch Evropa nemá moc,“ myslí si.

Také francouzský prezident Emmanuel Macron se nechal slyšet, že ještě neviděl podobné zařízení, které „by fungovalo“. Zmiňuje přitom i další obavy.

„Nejsem si jistý, zda tohle jsou ty základní principy, na kterých byla naše Evropa vybudována,“ pokračoval francouzský prezident s tím, že nesouhlasí, aby se návratová centra stavěla z peněz unijního rozpočtu. 

Paříž podle jeho slov podporuje zavedení přísnějších kroků proti nelegální migraci. Nesouhlasí ale s myšlenkou, aby odmítnutí žadatelé o azyl končili někde v dalekých zemích, ke kterým nemají vůbec žádný vztah. 

„Zamysleme se, co to v praxi znamená: lidé, kteří se nechtějí vrátit do své země původu nebo se tam vrátit nemohou, odsuneme do třetí země, která je přijme výměnou za peníze,“ zdůraznil. 

Čtěte také:Kdo těží z krize v Ceutě?

Francouzský prezident se také nepřímo opřel do ostatních státníků, když poukázal na jejich slova o „inovativním řešení“ v otázkách migrace. 

„Jsem velký zastánce inovací ve Francii. Ale když se mluví o inovacích v otázce hodnot a lidských práv, tak jsem vždycky velmi opatrný,“ doplnil Macron. 

Francouzský prezident tím naznačil obavy, že evropské země nedokážou zajistit dodržování lidských práv v těchto návratových centrech. 

Praha se tak navzdory nízkým počtům migrantů opět vydala na cestu populismu.

Stejný postoj mají nevládní organizace a experti. 

„Human Rights Watch opakovaně zjistila, že deportace do třetích zemí vystavuje lidi riziku svévolného zadržování, špatného zacházení a návratu do míst, kde jim hrozí nebezpečí,“ napsala ve své zprávě. 

Také Amnesty International nijak neskrývá své pochyby. Podle jejích zjištění práva těch několika desítek lidí zadržovaných v italských detenčních centrech v Albánii nejsou respektována a kritizovala tamní podmínky. Znovu pak vyzvala Evropskou unii, aby své plány ohledně návratových hubů ještě přehodnotila.

Rizika si uvědomují i členové Evropské unie. Trvají ale na tom, že se zasadí o dodržování unijních standardů. „Tato centra budou podle mezinárodního práva. Budou sice mimo Evropu, ale podle evropských podmínek,“ tvrdí dánská premiérka.  

Česko chce do party

Mette Frederiksen doufá, že Unie by mohla první podobná centra otevřít už brzy. Podle ní se dá dohromady „něco jako koalice ochotných,“ opřená o podporu Evropské komise, která by podle ní měla zajistit potřebné financování. „První návratové centrum mimo Unii vznikne během letošního až příštího roku,“ dodala. 

Do projektu se zapojí také Česko. Premiér Andrej Babiš (ANO) opakovaně mluví o potřebě posílit boj proti nelegální migraci. 

Svůj podpis proto připojil pod společný dopis devatenácti zemí od Rakouska přes Řecko, Polsko, Slovensko,Bulharsko a Dánsko, ve kterých premiéři a premiérky vyzvali právě k výstavbě návratových center mimo Unii. 

„Jednání probíhají na evropské úrovni primárně se zeměmi s největším zájmem a vyššími počty potenciálních osob, kterých by se opatření mohlo týkat,“ dodává k tomu Voxpotu bez dalších podrobností mluvčí ministerstva vnitra Adam Rőzler. 

Podle jeho slov Česko na rozdíl od jiných členských zemí Unie nemá „vysoké počty potenciálních klientů“, přesto se chce do plánů zapojit. 

Podle údajů ministerstva vnitra v období od ledna do května o mezinárodní ochranu požádalo celkem 590 lidí. Z toho byla žádost zamítnuta u 306 lidí. 

„Vyjednávání na bilaterální úrovni tak vedena nejsou, ČR nicméně již avizovala zájem budoucích projektů se účastnit,“ uzavřel Rőzler. 

Praha se tak navzdory nízkým počtům migrantů opět vydala na cestu populismu. Jak ukazuje příklad Itálie, jde přitom o nákladný projekt s nejasnou budoucností, který ani zatím nepřinesl kýžený efekt, o kterém tolik mluvila Giorgia Meloni.

Potenciální běžence neodradil a ti tak navzdory obrovskému riziku spojenému s plavbou do Evropy stále sní svůj evropský sen.