Venezuela patří mezi země s nejvyšší zločinností na světě. Kam až zasahují gangsterské linky, které vedou z hrozivé věznice v Caracasu? A kam už naopak nedosáhnou?
Ze zamýšleného obchodního centra je dnes symbol režimní brutality | Foto: Fabio Anteri Da Silva / Shutterstock
U rozlehlé futuristické stavby na okraji Caracasu se schází skupinky lidí. Doufají, že se brzy otevřou brány jedné z nejobávanějších budov v zemi a oni po týdnech, měsících nebo i letech čekání konečně uvidí své blízké.
„Pusťte na svobodu mého syna,“ prosí Carmen Farfán, matka jednoho ze zadržených Josého Gregoria Reyese.
Budova zvaná El Helicoide je jednou z nejobávanějších věznic v celé zemi, kam režim vedle „běžných“ zločinců zavírá také své odpůrce.
Kdy se dočkají nějakých informací – a spravedlnosti? | Ilustrační foto: Proveaong / Wikimedia Commons
Od chvíle, kdy byl Reyes loni v listopadu zadržen společně se svou manželkou a známým, o nich rodina nemá žádné zprávy. Matka ani neví, zda ho autoritářský režim drží právě tady.
„Doufáme, že nám řeknou, kde jsou. Jsme zoufalí, čekáme tolik dní bez odpovědi,“ dodává Carmen Farfán pro BBC.
Kontrast mezi původně zamýšleným účelem budovy – moderním obchodním centrem se třemi sty obchody, osmi kiny a pětihvězdičkovým hotelem – a současným využitím nemůže být větší. Lidskoprávní organizace opakovaně upozorňují, že v celách ukrytých za moderně vyhlížející fasádou dochází k mučení politických vězňů.
Budova měla být chloubou celé Venezuely a symbolem zářné budoucnosti země pyšnící se nejen největšími prokázanými zásobami ropy na světě, ale také nalezišti zlata, diamantů nebo dnes tolik žádaných vzácných zemin.
Místo toho je z ní nechvalně proslulý žalář, kolem kterého vyrostly domky okolních slumů.
Dylan Canache se do El Helicoide dostal během protivládních protestů v roce 2018. Bylo mu teprve šestnáct let.
Zavřeli ho do malé cely, kde se společně s ním tísnilo dalších šestnáct vězňů. Nezahrnovala ani záchod – potřebu museli vykonávat přede všemi do plastových sáčků.
Když se podle dozorců vězni nechovali dobře, vyfasovali celu přezdívanou Guantánamo, kde politické vězně promíchali s běžnými kriminálníky.
„Neměli jsme vůbec žádný pojem o čase. Nevěděli jsme, zda je den, nebo noc,“ popsal podmínky deníku The Wall Street Journal.
Další zadržení mluvili o častém brutálním bití, mučení nebo zavírání do cel plných krys a švábů. Canache po propuštění raději utekl z rodné Venezuely do Španělska. Přes osm set politických vězňů ale na svobodu stále čeká.
Oni a jejich příbuzní, netrpělivě vyhlížející zprávy před El Helicoide, jsou důkazem brutality venezuelského režimu pokračující i po pádu Nicoláse Madura.
Čtěte také: Maduro padl. Co čeká Venezuelu?
Pěst revoluce
Zatímco lidé čekají na jakékoliv zprávy o svých příbuzných, ulice Caracasu a dalších měst brázdí na motorkách prorežimní milice zvané colectivos.
Jejich příslušníci mají často zahalené obličeje a jsou ozbrojení i odhodlaní udělat téměř cokoliv.
Jen pár hodin po americkém únosu Nicoláse Madura vyrazili colectivos do ulic. Stavěli barikády a zastavovali auta, jejichž řidičům a řidičkám prohledávali telefony.
Nenapsal snad někdo dvojsmyslnou zprávu nebo ještě hůře: nepodpořil, byť jen slovně, Madurův pád? I za to lidem hrozí tresty. Americké ministerstvo zahraničí dokonce 11. ledna vyzvalo své občany, aby kvůli řádění colectivos raději okamžitě odjeli ze země.
Prorežimní milice vznikly za prezidentství Huga Cháveze a měly fungovat jako jakási spojka mezi jeho režimem a občany. Postupně z nich ale vzešly obávané gangy, které dnes ovládají i celé městské čtvrti, kde dbají na to, aby se nikdo nepostavil proti režimu.
Colectivos si také často hledají „přivýdělky“ – podílí se na únosech, vydírání nebo krádežích. Ví přitom, že si mohou dovolit téměř všechno. Coby hlasité obránce režimu je za jejich činy nikdo před spravedlnost nepožene.
„My jsme ti, kdo jsou povoláni bránit nekompromisně a bez váhání revoluční proces. Vždycky jsme a budeme v ulicích a vždycky budeme bojovat,“ prohlásil jeden z velitelů colectivos Luis Cortéz.
V čele colectivos stojí jeden z nejobávanějších členů venezuelské vlády, ministr vnitra Diosdado Cabello, který úzce spolupracoval už s prezidentem Chávezem.
Jen málokdo vyvolává tolik emocí jako on. Stoupenci režimu ho poslouchají na slovo, disidenti se ho bojí a Spojené státy na jeho hlavu vypsaly odměnu dvacet pět milionů dolarů.
Muž přezdívaný „chobotnice“ vysílá v televizi vlastní program, ve kterém často útočí na členy opozice. Po pádu Nicoláse Madura se oficiálně postavil po bok prozatímní prezidentky Delcy Rodríguez.
Čtěte také: Carevna Delcy. Kdo je nová vládkyně Venezuely?
Na jak dlouho? Caracas se dříve či později dostane pod tlak, aby se obávaného muže zbavil. Diosdado Cabello si to dobře uvědomuje – a rozhodně nechce skončit jako Maduro, tedy ponížený a zadržený v teplácích.
„Má hodně co ztratit a ví, že mezi požadavky USA by se mohlo dostat jeho odstranění od moci,“ komentoval ministrovu situaci Daniel Lansberg-Rodriguez z Aurora Macro Strategies.
Rodina je základ státu
Cabellova rozvětvená rodina ovládá klíčové posty ve venezuelské administrativě. Například jeho bratr vede daňový a celní úřad, bratranec stojí v čele obávané tajné služby Sebín a manželka je poslankyní.
Bývalý venezuelský žalobce Zair Mundaray, který kdysi Cabella vyšetřoval, se nechal slyšet, že úplatkářství doprovázelo vysoce postaveného politika ve všech funkcích.
„Mohli byste napsat encyklopedii zločinů, které Diosdado Cabello spáchal. Pokud se dá něco ukradnout, tak to ukradne,“ konstatoval muž, který ze země uprchnul v roce 2017.
Cabello stojí na vrcholu represivní pyramidy udržující režim u moci. Zahrnuje zastrašování, zatýkání i mučení politických protivníků. Právě ministr podle výpovědí bývalých venezuelských vězňů, úředníků i agentů rozkazuje Sebínu a rozhoduje, kdo skončí za mřížemi a kdo za nimi bude mučen.
S hrozbou možného Cabellova pádu je teď otázkou, jestli se ministr postaví proti Delcy Rodríguez a pokusí se Venezuelu ovládnout sám. Už jednou se přitom dostal na dosah prezidentskému paláci.
Hugo Chávez se před svou smrtí rozhodoval mezi dvěma nástupci – Nicolásem Madurem a právě Cabellem. U něj je dnes jisté jediné: je nepředvídatelný a schopný téměř všeho.
Zákony džungle
Zatímco v Caracasu za kulisami rozhovorů se Spojenými státy probíhá přetahovaná o moc, mimo velká města klapou režimní klepeta často naprázdno.
Podél více než dva tisíce kilometrů dlouhé hranice s Kolumbií, pohlcené jen těžko prostupnou džunglí, existuje jiný svět. Vládnou tu zločinecké gangy, kolumbijské guerilly nebo skupiny tvořené rebely z kdysi mocných Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC).
Vůbec nejvýznamnějším hráčem je povstalecká Národní osvobozenecká armáda (ELN) tvořená podle odhadů kolumbijských zpravodajských služeb šesti a půl tisíci bojovníky.
Její členové patří mezi zastánce chávismu a krátce po pádu Madura odsoudili „agresi gringů“. Není divu, že stojí za padlým autoritářským lídrem – poskytl rebelům úkryt před kolumbijskými bezpečnostními složkami.
Lidskoprávní organizace varují, že ELN je dnes natolik napojená na venezuelský režim, že s tamními bezpečnostními složkami naopak prováděla společné operace.
Před volbami například její partyzáni zastrašovali opoziční kandidáty. V odlehlých venezuelských regionech pak suplují chybějící státní moc a dohlíží na udržení „pořádku“.
Guerilla má marxistické kořeny a tvrdě vydělává na zločinu. Nic jí není cizí – vydírání, výpalné, krádeže, nelegální těžba zlata, diamantů či koltanu, a v neposlední řadě ani drogy.
Partyzáni z ELN provozují vlastní pole s kokou nebo podporují její farmáře. Údajně vlastní také laboratoře na zpracování a ve spolupráci s mexickými kartely se podílí na přepravě kokainu.
Čtěte také: Krvavý příběh kokainu: Kolik násilí a smrti je za jednou čárou v pátek večer?
Bílý prášek nejčastěji proudí přes venezuelské státy Zulia a Falcón ležící na západě a severozápadě země. Odtud pak míří buď do střední Ameriky, nebo hlavně na karibské ostrovy Aruba, Bonaire nebo Curaçao a dál do světa, především do Evropy.
Aby zásilky s kokainem mohly putovat přes hranice, ELN udržuje složitý korupční systém, kdy podplácí členy venezuelských jednotek. Nepřímo tím živí režim prorostlý úplatkářstvím.
„Pokud dojde ke kolapsu režimu nebo pokud se začne otřásat, ELN získá příležitost ovládnout venezuelská vojenská aktiva od skladů zbraní po protiletecké vybavení,“ odhaduje odborník na organizovaný zločin Jorge Mantilla.
Partyzáni zkušeně využívají drony a další moderní technologie, zároveň se však obávají možného zásahu Spojených států – zvažují prý proto stažení z Venezuely zpět do Kolumbie.
Vlak do stanice zločin
S dalším venezuelským státem – Aragua – je spojen dnes nejmocnější venezuelský zločinecký gang Tren de Aragua.
Jeho název je tak trochu hra se slovy. V překladu ze španělštiny jde o „vlak z Araguy“, avšak slovo „tren“ znamená ve venezuelském slangu také „vězeňský gang“.
Jeho kořeny sahají do nechvalně proslulé věznice Tocorón, kde panovala jiná pravidla než obvykle – hlavní slovo neměli dozorci, ale vězeňští kápové.
Pod střechou Tocorónu se postupně rozmohl zločinecký gang, který si za mřížemi nechal vybudovat dokonce vlastní restauraci, zoo, bazén nebo noční klub nazývaný Tokio.
Brzy to ale nestačilo a chapadla se natáhla daleko za zdi žaláře: nejprve do dalších venezuelských států, a nakonec ještě dál. Dnes má Tren de Aragua buňky v Kolumbii, Peru nebo Chile.
Stejně jako další venezuelské zločinecké organizace je zapletený do únosů, obchodu s bílým masem, vydírání, pašování migrantů, nelegální těžby a obchodu s drogami. Kvůli nadvládě nad důležitými trasami se opakovaně střetl s výše zmíněnými rebely z ELN.
Na gang jsou napojené také další „franšízové“ zločinecké organizace, které působí buď napůl, nebo plně samostatně.
Zatímco se gang v uplynulých letech rozpínal, režim Nicoláse Madura se dostával pod stále silnější tlak dalších latinskoamerických zemí, aby proti němu zasáhl.
V roce 2023 ovládly venezuelské bezpečnostní složky jeho baštu Tocorón, zatímco další státy proti gangu podnikly zátahy. Uštědřily mu tím obrovskou ránu a oslabily ho – přesto americký prezident Donald Trump krátce po svém návratu k moci vytáhl proti Tren de Aragua do boje.
Bez jasných důkazů opakovaně tvrdil, že Madurův režim vyslal cíleně zástupce gangu do USA, aby šířili chaos a zločinnost. Loni v únoru tak americká administrativa přidala gang na seznam „zahraničních teroristických organizací“.
Spojené státy do nechvalně proslulé megavěznice v Salvadoru, kde dochází k mučení a omezování lidských práv, deportovaly zhruba dvě stě padesát Venezuelců s tvrzením, že jsou členové právě Tren de Aragua.
Čtěte také: Mega věznice, nebo malé město zločinu? Prezident Salvadoru naplňuje scénář dystopické sci-fi
Lidskoprávní organizace Human Rights Watch ale informovala, že zhruba polovina deportovaných neměla žádný trestní záznam, zatímco jen tři procenta byla odsouzena za násilný čin.
Americké zpravodajské služby navíc nepřímo odmítly Trumpovy výroky o úmyslech Nicoláse Madura. Jeho režim podle nich „neřídil operace a pohyb Tren de Aragua ve Spojených státech“. Trump tak zřejmě z politických důvodů záměrně nadsazuje schopnosti gangu, především v otázce pašování kokainu.
Kvůli směsici zločineckých hráčů, kteří ovlivňují denní chod Venezuely, má země ke stabilitě ještě daleko. Ve společnosti se pohybuje obrovské množství zbraní, zatímco na represivní režim jsou napojené tisíce lidí, kteří nechtějí přejít o svá privilegia.
Ať už zůstane u moci Delcy Rodríguez – pod neustálým tlakem USA –, nebo se časem dostane k moci opozice, čeká ji hledání receptu, jak naložit s dalšími po zuby ozbrojenými hráči.
