Bezprecedentní ústavní krizi uvnitř Spojeného království vyvolal takzvaný Gender Recognition Act. Reforma, která měla umožnit trans lidem ve Skotsku snadnější cestu k úřední změně pohlaví, se stala předmětem politických sporů a vyostřené kulturní války a morální paniky.
Poslechněte si podcast ve svých podcastových aplikacích a nezapomeňte zakliknout odběr.
Přesně před rokem měla decentralizovaná skotská vláda, tehdy ještě v čele s prominentní političkou Nicolou Sturgeon, důvody k oslavám. Podařilo se jí prosadit zákon o zjednodušené formě úřední změny pohlaví bez povinnosti lékařské intervence. Poslanci o něm diskutovali šest let, stal se nejvíce projednávaným zákonem v historii skotského parlamentu a byl nakonec schválen většinou zákonodárců napříč politickým spektrem.
Skotská vláda, která dlouhodobě prosazuje úplnou nezávislost Skotska a tedy oddělení od zbytku Velké Británie, se rozhodla bránit své rozhodnutí a zákony u soudu v Edinburghu.
Radost z něj však rázem zhatil britský ministr pro Skotsko Alister Jack. Na žádost britského premiéra totiž vůbec poprvé ve 26 let dlouhé historii skotské demokracie – od referenda z roku 1997 o ustavení skotského parlamentu a devoluci – použil své právo veta a nepředložil tuto reformu k podpisu úřadujícímu monarchovi. Rozhořel se tak spor nejen o účel samotné reformy a práva trans osob, ale také o samotné demokratické principy Britského společenství a dílčí pravomoci úřadujících samospráv.
Skotská vláda, která dlouhodobě prosazuje úplnou nezávislost Skotska a tedy oddělení od zbytku Velké Británie, se rozhodla bránit své rozhodnutí a zákony u soudu v Edinburghu. Soudkyně Lady Haldane však dala za pravdu nadřazené vládě ve Westminsteru.
Trans lidé bez správných dokladů
K úřední změně pohlaví je ve Velké Británii v současné době potřeba lékařská diagnóza takzvané „genderové dysforie“. Celý proces, který vede ke změně rodného listu, je však dle největší LGBTQ+ organizace v Evropě Stonewall extrémně náročný, zdlouhavý, stigmatizující a zbytečně medikalizovaný.
Nepřispívají k tomu ani sedm let dlouhé pořadníky veřejného zdravotnictví, které se dlouhodobě potýká s nedostatkem financí, personálu, prohlubujícími se stávkami a dopady pandemie. Kliniky, které poskytují trans lidem péči, mezitím zavírají.
Lidskoprávní organizace Stonewall uvádí, že systémem úspěšně prošlo pouhých 6,3 % oprávněných trans lidí, většina je tak i nadále vystavena stigmatizaci a mnohdy diskriminaci při odkrývání své identity na úřadech, v zaměstnání, ve školách nebo třeba na poště.
Čtěte také: Bude to divočina. Přírodovědec Packham podal klimažalobu na britskou vládu
Podobnému problému mimochodem čelí trans lidé i v České republice. Tuzemská legislativa však navíc jako jedna z posledních v Evropě vyžaduje podmínku znemožnění reprodukční funkce, tedy kastrace, a to i přes opakované výtky OSN, EU, Evropského soudu pro lidská práva i Rady Evropy.
Tyto i jiné problémy měla ve Skotsku vyřešit nová reforma, která podle vzoru Organizace spojených národů a států, jako jsou Irsko, Španělsko, Německo, Finsko nebo Nový Zéland, měla umožnit trans lidem projít úředním procesem změny pohlaví formou sebeidentifikace. Zákon zároveň počítal po vyostřených debatách i s vysokou trestní sazbou pro případné podvody a zneužití a měl tak zabránit případným problémům ve věznicích, sportu a dalších oblastech, které často vzbuzují nepatřičnou mediální pozornost.
https://twitter.com/ScottishTrans/status/1605155037382156288
V zajetí politických taktik
Ačkoli se může zdát, že se posledních sedm let vedl kulturní a legislativní spor o postavení trans lidí v britské společnosti, je to především souboj stranický a ideologický.
Skotsko je totiž oproti Anglii velmi progresivní a levicově smýšlející zemí. Od vzniku decentralizované vlády v roce 1999 v Edinburghu vedli Skotsko nejprve labouristé, posledních šestnáct let pak sociální nacionalisté, nyní v koalici se stranou zelených.
Významná osobnost skotské politiky Nicola Sturgeon se dostala do popředí po prohraném referendu o nezávislosti, cíl však měla stále stejný: dostat Skotsko ven z královského společenství Velké Británie. Většina Skotů a Skotek se v referendu v roce 2016 vyslovila také pro setrvání v Evropské unii.
Svou ostrou rétorikou a okázalými politickými nástroji Sturgeon dlouhou dobu představovala nebezpečí pro konzervativní vlády v Londýně a britskou soudržnost. Její rezignace před pár měsíci však také pravděpodobně na nějakou dobu zastavila jednání o dalším referendu o odtržení.
Jejich posledním „strategickým“ nástrojem se tak staly kulturní války a politika obětních beránků.
Posledních pět britských předsedů a předsedkyň vlád, kteří udávají směr zbytku země a mají v pravomoci celostátní zahraniční, imigrační, měnovou a daňovou politiku, byli konzervativci. V době, kdy byl zmíněný zákon předložen, ho však podporovala i tehdejší pravicová premiérka Theresa May a byla ochotna podobnou reformu zavést ve všech zemích Britského společenství. Tamní konzervativci se však v posledních letech ideologicky posunuli od liberálního centrismu k radikálně pravicovému smýšlení. Straně, která svou politiku tradičně stavěla na „ekonomické zodpovědnosti“, už lidé v době vysoké inflace, stagnujících výplat, drahých energií, vůbec nejvyšších daních a nefunkčního veřejného sektoru nevěří.
Čtěte také: Sdílená historie kolonialismu i odporu. Proč stojí Irsko za Palestinou?
Jejich posledním „strategickým“ nástrojem se tak staly kulturní války a politika obětních beránků. Samotný premiér, ale i jeho ministři a ministryně, tak otevřeně démonizují nejen trans lidi, ale například i žadatele o azyl, lidi v sociální nouzi a další menšiny.
Zdánlivě progresivní legislativa, která by nijak neovlivnila většinovou společnost, ale umožnila by přibližně 0,2 % obyvatelstva spokojeněji žít, se tak stala politickou kartou na obou stranách a zažehla hru o přežití toryů a diskuze o dalším referendu o nezávislosti. Skotská vláda ji díky vetu využívá k nacionalistické rétorice o porušování principů demokracie a integrity. Ta britská ji pak zneužívá k živení morální paniky v boji za konzervativní hodnoty.
Nejistý osud trans lidí i skotské nezávislosti
Skotská strana i odborné skupiny, které měly v soudním řízení důkazní pravomoc, se snažily prosadit tezi, že je westminsterské veto „nepřípustný a nepřiměřený zásah do ústavního uspořádání“. To však skotský soud odmítl.
Westminsterský ministr pro Skotsko Alister Jack rozhodnutí přivítal s tím, že „legislativa by měla nepříznivý vliv na vyhrazené a centralizované záležitosti celo-britského právního řádu“. Soud dal tímto za pravdu i jeho dlouhodobému argumentu o „vyhrazené pravomoci londýnské vlády rozhodovat o aspektech lidských práv“.
Skotský premiér Humza Yousaf rozhodnutí popsal jako „temný den“ a zdůraznil, že „jedinou garancí vlastního vládnutí je nezávislost“. Jeho ministryně pro sociální spravedlnost Shirley-Anne Somerville dodala pro list The Guardian: „Decentralizace má zásadní chyby, pokud má vláda Velké Británie možnost jedním tahem pera vetovat a přepsat demokratická přání skotského parlamentu.“
https://twitter.com/HumzaYousaf/status/1733114874425737686?s=20
Organizace „Scottish Trans“ vyzvala skotský kabinet, aby se proti soudnímu rozhodnutí odvolal.
Ten však nakonec zmíněné soudní rozhodnutí přijal a dále se neodvolal. Zákulisní informace, které přinesl list The Guardian, totiž ukazují, že si vláda již nemůže dovolit vysoké náklady spojené se soudními výlohami v době ekonomické krize. Platit nyní musí i soudní výlohy kabinetu ve Westminsteru.
Jako o „velkém zklamání“ mluví i další aktivistické skupiny. Poukazují na „velkou míru nejistoty“, která trans lidi sužuje.
Neznamená to však, že by zákon a celý spor hodila za hlavu. Očekává se, že vláda bude hledat další alternativní cesty, jak implementace nové legislativy dosáhnout. Zároveň však bude také posilovat rétoriku o jediné cestě, jak dosáhnout vlastní legislativy bez soudních sporů a potenciálních vet Westminsteru – tedy úplné nezávislosti a odchodu ze Spojeného království.
Jako o „velkém zklamání“ mluví i další aktivistické skupiny. Poukazují na „velkou míru nejistoty“, která trans lidi sužuje, plánují však dále „vytvářet tlak na všechny vlády a administrativy k progresivnějšímu přístupu podle přední mezinárodní praxe“.
Čtěte také: Evropu dohání koloniální minulost. Do omluv a odškodnění se jí ale příliš nechce
Dalším hráčem je nyní i obdobná decentralizovaná labouristická vláda ve Walesu, která se poohlíží po rozšíření pravomocí tak, aby mohla také prosadit zjednodušenou úřední změnu pohlaví.
Pozici britského premiéra Rishiho Sunaka v Downing Street mezitím oslabuje hned několik záležitostí od vyšetřování skandálů z doby koronavirové pandemie přes kritiku jeho migrační politiky, kdy chce žadatele o azyl deportovat do třetích zemí, jako je Rwanda, po klesající preference před blížícími se volbami.
Na druhé straně, ani podpora dalšího skotského referenda o nezávislosti není aktuálně příliš silná. Podle průzkumů veřejného mínění je země již dlouhé roky velmi rozdělená, aktuálně by pro setrvání v Britském společenství hlasovalo 53% Skotů a Skotek.
Skotský premiér Humza Yousaf
Současný skotský premiér Humza Yousaf žije tak trochu ve stínu své předchůdkyně Nicoly Sturgeon. Není ani zdaleka tak oblíbený a zatím se mu nedaří přesvědčit ani Westminster ani Skotsko o dalším referendu. Je evidentní, že k přesvědčování mu zdaleka nestačí jeden progresivní zákon marginalizovaného a zároveň rozdělujícího tématu.
Vyhlídkou nového roku je však také očekávaná změna vlády ve Westminsteru. Je totiž nepravděpodobné, že by se labouristé ve vládě pouštěli do podobných manévrů jako toryové: dlouhodobě mají k decentralizovaným vládám a demokratickým principům jednotlivých zemí blíž. Znamená to, že by se spíše snažili dosáhnout kompromisu a dohody.
K možné nezávislosti čeká Yousafa a jeho SNP ještě dlouhá a složitá cesta. Pokud to s ní myslí opravdu vážně, bude muset vytvářet dlouhodobé a efektivnější strategie, kterému mu umožní nejen se udržet u moci, ale také přesvědčit i ostatní k vypsání nového referenda o nezávislosti. Aby ho vyhrál, potřebuje na svou stranu získat voliče. Zatím se však, na rozdíl od své předchůdkyně, zdráhá používat ostřejší rétoriku a působí možná až plaše. To hraje do karet labouristům i toryům ve Westminsteru, kteří hlásají, že Skotsko na nezávislost není připravené.
