V Rusku probíhají volby pro katastrofický svět

Putinova strana Jednotné Rusko pravidelně získává okolo padesáti procent všech hlasů a díky volebnímu systému, který zvýhodňuje nejsilnější stranu, si drží od roku 2016 ústavní většinu. 

I kdyby ale Putinova strana moci ústavní většinu neměla, reálně to nepředstavuje pro Kreml velký problém. Prakticky všechny politické síly, které se probojují do státní Dumy, totiž v klíčových otázkách dlouhodobě hlasují spolu s Jednotným Ruskem.

Potenciální problém by rozdělení režimní scény do více stran mohlo znamenat snad jen v případě, kdy by zemi ovládla nestabilita, šéfové prorežimních stran by zavětřili možnost naplnit své politické ambice a z prezidentského tábora vystoupit.

Všechny záchvěvy vnitřní politické nestability od startu plošné invaze do Ukrajiny Kreml dosud zvládal bez větších problémů. Ať už šlo o protiválečné protesty v roce 2022, povstání Jevgenije Prigožina o rok později nebo o ukrajinské útoky do hloubi Ruska, které sledujeme od loňského roku.

Potenciál nespokojenosti nicméně v zemi stále roste. Na frontě umírají stovky tisíc vojáků, ještě víc se jich vrací z fronty traumatizovaných a navždy fyzicky a psychicky poznamenaných. Ekonomika zpomaluje. Kreml na problémy reaguje nepopulárními opatřeními, jako je omezování přístupu k internetu nebo kontrola komunikace mezi lidmi skrze státní komunikační aplikace.

Prosedět se přes krize

Víkendové volby přivedou do Státní Dumy 450 poslanců, kteří v ní budou sedět s největší pravděpodobností až do roku 2031. Vzhledem ke kupící se nestabilitě ve světě může jít o nejbouřlivějších pět let na mezinárodní scéně od konce druhé světové války. A právě nestabilita ve světě je to, z čeho dokáže Kreml většinou získat nejvíc.

Rusko dlouhodobě vyniká v hybridních operacích na pomezí informačního působení, využívání organizovaného zločinu, korupce a v klíčových momentech rychlého použití tvrdé síly. Tyto nástroje jsou velmi účinné tam, kde existuje potenciál politického rozkolu, který krize často prohlubují.

Podobné nástroje je naopak velmi těžké používat proti zemi, ve které je vládnoucí moc prakticky plně oddělená od obyvatelstva a zájmových skupin. Tyto zájmy by v běžné demokracii měl reprezentovat primárně právě parlament.

Samotné složení Dumy nehrálo přinejmenším od bouří v letech 2011 a 2012 příliš velkou roli. Stabilita režimu stála na plně hierarchické loajální klanové struktuře a pevné kontrole bezpečnostních složek. Právě ty stály vždy pevně na straně Kremlu.

Maria Lipman a Michael Kimmage ve svém článku v časopise Foreign Affairs nedávno trefně poznamenali, že často přehlíženým „klíčem k pochopení putinismu je jeho vnitřní soudržnost, nikoli propast mezi inscenovaným zdáním a skutečným stavem veřejného mínění.“

Dokud režim drží moc pevně v rukou, veřejné mínění totiž nemá reprezentaci a rozdílné zájmy o sobě díky kontrole komunikace většinou ani nevědí.

Duma nicméně stále zůstává v Rusku formálně klíčovým zdrojem moci a z toho vychází i její potenciál být v klíčových momentech destabilizujícím prvkem. Pro parlamentní volby do extrémně nestabilního světa proto začíná být důležitější projev jednoty a síly než zdání svobody a férovosti.

Čtěte také: Klany kolem Putina. Kdo jsou lidé, kteří reálně ovládají Rusko

Vladimir Putin si tohle uvědomuje. Dá se očekávat, že tyto volby budou následovat ty předloňské prezidentské, ve kterých si on sám připsal téměř devadesátiprocentní podporu. Tou předstihl i v minulosti vysmívaného běloruského diktátora Alexandra Lukašenka a přiblížil se diktátorům jako Ramzan Kadyrov nebo svého času prezident Turkmenistánu Gurbanguly Berdimuhamedow.

Letošní volby tak budou zajímavé především z hlediska toho, jak moc Kreml ukáže, že jakýkoliv pokus o zdání svobodných a férových voleb zcela ustoupil potřebě totální jednoty a demonstrace síly.

Čím blíž se strana moci letos přiblíží totalitním 99 procentům, tím víc se Vladimir Putin připravuje na opravdu nebezpečný svět. A my bychom se na něj měli připravit také.