Viktorův poslední rave

Fidesz. C-PAC. Zelenskyj. Ropovod. Srbsko. AI. Tisza. Ukrajina. Zelenskyj. EU. EK. ER. EP.

Družba. Putin. Zrádce. Odposlechy. Pedofilové. Imigranti. Blokace. Půjčky. Invaze.

Křesťanství. Otčina. Krajánci. Trianon. Fake news. True news. Old news.

Válka. Válka. Válka.

Orbán. Magyar.

Parlamentní volby v Maďarsku mají nepočítaně motivů, které spolu souvisí i nesouvisí nebo jen zdánlivě souvisí. Či zdánlivě nesouvisí.

A já mám obrázek o situaci celistvý jako namletá paprika. A z toho jsem vždycky trochu úzkostlivý.

Úzkostlivá je i část Budapešti, i když ji nahřívá jarní sluníčko. Sobota před parlamentními volbami roku 2026 se jeví jako ideální čas k potloukání se impozantním centrem města.

Stejně tak jsou letošní volby impozantním magnetem světové pozornosti. Na několik dnů je intelektuální koncentrace Západu fixovaná na zbytky uherského království.

Probíhající volby tu paradoxně dokládá jen galerie portrétů lemujících každou lampu a každý odpaďák. Magyar. Orbán. Zelenskyj.

Triumvirát hrdinů, kteří si to rozdají o moc v zemi. A jako v každém nejlepším love/hate trojúhelníku je v něm jeden z nich spíše omylem. Proti své vůli.

Neklidná procházka

„Úzkost je možná moc silné slovo, ale nervozita určitě,“ vypráví mi Gisela, třicátnice pocházející a žijící v Budapešti. Její jméno jsem upravil, ale pravdou je, že pracuje v kanceláři pozorovatelské mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.

V posledních paprscích jarního slunce pomalu jdeme po dunajské náplavce. Každý budapešťský distrikt přináší jiný line up.

Reality politického boje s jednokolovými většinovými okrsky zúžila letošní klání na Tisza vs. Fidesz. Nicméně volební distrikty v centru Pešti nabízejí i zástupce dalších stran. Demokratická Koalice, čistě fašistická Domovina nebo sarkastická strana Dvouocasého Psa. Obličeje, hesla, barevné kódování.

„Nedostali dost podpisů na celostátní kandidátku, ale postavili aspoň distriktní kandidáty,“ komentuje Gisela úsměv muletového čipery a nastiňuje maďarský volební systém, který je komplikovaný, nepřehledný a Fideszem dlouhodobě pěstovaný.

„Což je jeden z důvodů proč předvolební průzkumy moc klidu nepřinášejí,“ doplňuje moje průvodkyně výklad nakloněného volebního systému.

Její lehká úzkost je pochopitelná. Zmiňuje pracovní telefon, který považuje za napíchnutý. Říká, že když mluví s přáteli, dává ho radši do mikrovlnky.

Čtěte také: Volá zrádce. Maďarské „práskání“ Lavrovovi promění Unii

Další pracovníci budapešťské kanceláře jsou zase na trní z přemíry údržbářů, kteří se v budově pohybují. Mohou to být tajní policisté? Agenti? Nebo jsou jen maďarští udržbáři neschopní?

„Narazili jste na nějaké zmínky volebního podvodu?“ zajímám se.

Gisela zavrtí hlavou. V sobotu večer volby vypadají čisté. Což není zas tak překvapivé, protože Orbánovy triky zatím nespočívaly v čarování hlasů ze vzduchu, ale ve vytvoření systému, který mu je spolehlivě přihraje – ať už se bavíme o nákupu hlasů stojících od pětadvaceti do sto padesáti euro, nebo platbách ve formě potravinových balíčků či léků.

Tyhle a jiná – tvrdší – obvinění přinesl dokument A szavat ára (Cena Hlasu), který se objevil dva týdny před volbami na YouTube a zarezonoval Maďarskem.

Dává to smysl. Orbán se vždy vyznával z lásky k evropské civilizaci a už Seneca věděl, že rozdávat peníze cizím lidem je hloupé a nedůstojné.

Pakliže si člověk zrovna nenakupuje hlasy.

Sedíme v gay baru na nábřeží a šerem obejmutý Dunaj si razí cestu pod betonovou dominantou Gellért-hegy. Socha znázorňující svobodu upíná ruce k přicházející noci.

„Mějte se a šťastnou ruku!“ loučí se Gisel s heterosexuální dvojicí padesátníků, u kterých se před chvílí ujišťovala jestli půjdou volit. Dvojici k viditelnému rozkvětu vzájemné lásky zjevně pomohlo, že popíjejí už o dvou odpoledne.

Ale oba byli rozhodnuti jít volit Tiszu.

„Je třeba nějaká změna,“ myslí si Balasz.

„Tisza? Why not,“ přidala lámanou angličtinou Enike.

Už jen chybělo, aby nám další drinky přinesl George Soros.

Why not se jmenuje i náš gay bar. Karaoke zevnitř nese špatně zpívaného Sinatru.

„Sestřičky v pečovatelských domech, lidi shánějící veřejné práce, které dostanou, jen když to hodí Fideszu,“ přemítá Gisel nad Maďary, kteří se nechají za peníze přemluvit k volbě Orbána.

„Ekonomická situace je fakt špatná. Když naše pozorovatelská mise sháněla řidiče na krátkodobý kontrakt, nemohli jsme nikoho najít. Lidi z menších měst si prostě nemohli dovolit kupovat benzín a nechat si náklady proplatit až na konci měsíce. Většina jich nemá žádnou rezervu,“ vysvětluje mi.

Čtěte také: Chudneme, ale stejně chceme Orbána. Jak volí zapomenutý maďarský venkov

Odmlčí se.

Dva kosmopolité sedící v gay baru stěžující si na lidi z venkova. K dokonalému propagačnímu video chybělo, aby nám další drinky přinesl George Soros.

Vzhůru na parlament

„Maďarsko má poslední žeton u pokerového stolu, je deset milionů v minusu a před ním je čára koksu a nabitá bouchačka,“ píše mi Peter, herní vývojář a zapálený podporovatel opozice.

V předchozí zprávě mi popisoval, jak se snažil donutit vdovu po svém otci, aby šla volit.

Scházíme se u hlasité křižovatky tvaru, je krátce po obědě. Volební místnosti se zavřou za pár hodin.

„Nakonec volila menší křesťanskou stranu, která zastupuje její hodnoty. Bylo jí jedno, že ten hlas propadne.“

Dalo by se říct, že dělat něco marného, jen aby člověk zůstal věrný sám sobě je taky užitečná hodnota. Jak tohle lidi cítí bychom se museli zeptat zmíněné vdovy nebo v redakci Voxpotu.

„Ale v ulicích je hodně lidí, rekordní účast,“ pokračuje Peter a na stole mi ukazuje tabulku volební účasti, která je znatelně vyšší než před čtyřmi lety.

Úspěšný a zcestovalý čtyřicátník nemá k zábavné hlášce nebo opravdu elegantnímu vyjádření svých myšlenek nikdy déle než pár sekund.

Je to jeden z mála lidí, které potkávám, a který je z Tiszy opravdu nadšený.

„Magyar udělal chyby, ale omluvil se za ně a celá strana pracuje na tom, aby byla lepší. Jejich komunikace je skvělá,“ pochvaluje si.

Probíráme zrovna fakt, že šéf opozice odstartoval kariéru tajnou nahrávkou své bývalé ženy a tehdejší ministryně spravedlnosti, když v teple domova popisovala, jak fungují machinace špiček orbánovského režimu.

„Je těžké se k tomu postavit. Jasně, má to negativní stopu, ale nakonec to vede k zamezení horších věcí. Je to pro dobro věci,“ přemítá Peter.

K zamezení horších věcí vede také svobodná a nezávislá novinařina. My ve Voxpotu se jí můžeme naplno věnovat jen díky vaší přímé podpoře. Děkujeme všem členkám a členům našeho Voxpot Klubu, že si nás předplácíte!

Svou nechuť k Fideszu je schopen doložit jedním příkladem za druhým. Šestnáct let autoritativní vlády spojené s buranstvím vytvoří v člověku hlubokou rýhu.

Pedofilie. Protekce. Hloupost.

Během našeho hovoru se přesouváme k parku císařovny Sisi. Za rohem nás čeká minipivovar. Sympaticky zastrčenou uličku poznávám – před čtyřmi lety jsem v ní sledoval drtivou porážku spojené opozice.

Chodník, kde tehdy seděla skupina plakajících lidí, teď okupuje skupina turistů čekající na bankomat. Petr uvnitř říká, že není nervózní. Zároveň se každou chvíli otáčí na vysílání nezávislé televize Partizan.

Obsluha promítá vysílání na plátno už tři hodiny před koncem hlasování. Finále mistrovství světa si taky nepustíte minutu před výkopem.

Město objímá mytická atmosféra. Vlajky. Langoše. Tisza.

Parlament se rýsuje nad Dunajem. Budapešť je město projektované na velké příběhy. Patos zdobnosti se kryje s přistěhovaleckými prodejci suvenýrů, kteří přemístili svůj sortiment Hungary memorálií z turistických tepen na břeh Budy.

Přímo naproti parlamentu má Tisza přichystanou svojí party. Proudí sem stovky lidí. Odbíjí sedmá hodina. Čas sečíst den rekordního hlasování a šestnáct let vlády.

Skupina adolescentů vytvořila kruh kryjící batohy. 16. 15. 16. 16. 17. 16.

Jen jeden z nich byl na světě, když se Orbán vrátil k moci. Volit nemohli, ale podpořit přišli. Celý život pod jedním politikem. V jednom systému. Co jiného v tomhle věku chtít než změnu?

Z hovoru nás vyrušuje vzruch publika. Na obrazovce se promítnou exit polls. Poprvé za život party puberťáků je oranžový sloupek Fidesz menší než jakákoli opozice. Modrá Tisza je vpředu. Hodně.

Dav se vlní. Hodně lidí drží pivo, ale ještě víc má v ruce sedmičku vína. Tokaj? Ničí lokaj, skanduje se chvílemi – ani Ruska.

Členové Tiszy rozdávají maďarské vlajky zdarma do davu, brzy už jsou jich okolo stovky. Drobní živnostníci stojící opodál vlajkám zadarmo nemohou konkurovat. Ještě, že nabízí i langoše.

Party Tiszy je uměřená a středostavovská. Ale přes řeku se nese autentický hlas lidu. Tedy. Autentický beat lidu.

Více tekna do parlamentu! Tak se jmenuje akce přímo vedle dominanty maďarské demokracie.

Ostrá červená světla obšlehávají celé náměstí. Skupinky tančí. Několik policistů se krčí ve stínu sochy lva a hlídá tisícihlavý dav.

Počítání hlasů pokročilo – do směru, který patří beatu. Který patří Tisze. Budapešť už není jen nadějná. Už věří. Už je euforická.

„Přijela jsem z Floridy!“ vypráví mi mladá dívka. „Tohle je moje maminka! Bratránek! Strejda!“ Její prst kmitá po skupině patnácti lidí tančících na trávníku.

„Dokázali jsme to!“

Tohle není žádná usedlá radio selanka. Tohle je Milion chvilek pro 180 bpm. Noc z davu vytvořila masu. Plechovky od piv se vrší na vyžehleném trávníku.

Nestává se často, že se Disneyland historických evropských měst dostanou zpátky do rukou obyvatel pro čiré oslavy. Ale Budapešť na tuhle oslavu čekala šestnáct let.

Čtěte také: Lásku nelze zakázat. Vyrazili jsme na pochod Budapest Pride

„První je třeba změnit volební systém! Je třeba tohle celý překopat, aby se to už nemohlo opakovat. Tisza je jen přechod k něčemu normálnímu!“

„Školství. Je třeba zastavit přepisování učebnic a propagandy ve škole!“

„Potřebujeme peníze z EU. Tahle země se rozpadá a my to musíme zastavit.“

Lidi tančí a vyslovují různá přání. Tisza už znatelně vede a jsme jen pár okamžiků od toho, aby Viktor Orbán přiznal porážku. Na ravu před parlamentem se ozve nadšení a skandování.

„Jestli Magyar nesplní, co chceme, tak příště vyměníme jeho. Takhle jednoduchý to je!“

Ano. Nakonec to je takhle jednoduché.

Lidé se objímají. Smějí. Pijí. Tančí.
Na jednu noc Budapešť slaví a všechno je jasné. Informační šum, přetlak a bouře se rozplývá v beatu.

A až se probudí, komplikace se zase začnou vršit. Orbán je poražen, ale jím vytvořený systém nevytancujete za noc.