Den po Štědrém večeru se v Ruskem okupovaném Mariupolu za velkého mediálního zájmu otevře tamní nově zrekonstruované divadlo. To se během prvních týdnů invaze stalo symbolem jednoho z největších válečných zločinů spáchaných ruskou armádou. Voxpot tehdejší zkázu připomíná zpovědí přímé přeživší.
Mariupolské divadlo během rekonstrukce | Foto: Olena Syvets / Shutterstock
Nejprve slavnostní galakoncert za účasti umělců z Petrohradu a takzvané Doněcké lidové republiky, o tři dny později premiéra tradiční ruské pohádky Alenčin kvítek pro nejmenší diváky.
Blížící se otevření Rusy přejmenovaného Mariupolského republikánského akademického ruského divadla se podle okupačních úřadů ponese ve velkém stylu.
„Už teď jsou tři čtvrtiny haly vyprodány,“ pochlubil se v rozhovoru pro agenturu TASS ředitel divadla Igor Solonin. Od nového roku se pak podle něj návštěvníci mohou těšit na široký repertoár „toho nejlepšího“ z ruské divadelní tvorby.
O té ukrajinské nepadne samozřejmě ani zmínka.
Zatímco tak prokremelští blogeři v Mariupolu natěšeně odpočítávají se svými sledujícími poslední dny do pomyslného přestřižení pásky „obnoveného” divadla, v mladé ženě jménem Marija ožívají tíživé vzpomínky.
Bývalá obyvatelka Mariupolu navenek mluví klidně, jasně a až překvapivě podrobně, párkrát však během našeho rozhovoru ztěžka polkne.
„Chodívala jsem tam na skoro každou premiéru. Od roku 2014 se tam hrála hlavně ukrajinská činohra,“ vrací se ve svém vyprávění k předválečné éře. Tu navždy přestřihl 24. únor 2022.
Kulturní chlouba přístavní metropole na Azovském moři se velmi rychle po rozpoutání bojů proměnila v největší úkryt ve městě. V tamních sklepeních našlo podle tehdejších odhadů útočiště zhruba tisíc dvě stě lidí včetně dětí.
Obraz zkázy
„Byla tam i spousta mých přátel,“ podotýká smutně Marija. Sama se s matkou a sestrou přemístila do divadla až pověstného 16. března, kdy podle jejích slov naplno propukly v centru pouliční boje a ulicemi už projížděly ruské tanky.
„Všichni nás v krytu dobře přijali. I přes hroznou situaci venku vládla pozitivní nálada – rozšířila se zpráva, že nás budou ten den evakuovat,“ pokračuje.
Místo toho ale za pár okamžiků nastalo peklo. Marija ještě stihla vyběhnout z divadla do nedalekého bytu svého bratra, aby ho informovala o plánech na evakuaci. Když od bratra odcházela, uslyšela nad sebou proletět letoun a vzápětí strašnou ránu.
„Nejprve jsem se vylekala, pak jsem ale měla pocit, že to vybouchlo někde na jiné straně města,“ popisuje žena.
Čtěte také: Mír pro Ukrajinu? Až se něco pohne, řekneme vám
Když za pár minut dorazila k divadlu, otevřela se před jejíma očima apokalyptická scéna. Část střechy rozdrcená na padrť, křik a pláč, valící se dým, v němž se zmateně míhaly postavy prchajících i těch, kteří se snažili dostat mermomocí dovnitř.
Marija zpanikařila – v částech, které zachvátil požár, se ukrývala její rodina.
„Nevěděla jsem, co mám dělat. Vedle mě ležel muž s otevřenou ránou v noze, žena s rozbitou hlavou… Mnozí lidé jen chodili a volali jména svých příbuzných. Přidala jsem se k nim,“ pokračuje Marija.
Svou matku a sestru nakonec našla uvnitř na schodech u vchodu do sklepa. Živé a nezraněné. Společně chtěly zamířit do podzemních prostor, jenže za několik okamžiků kdosi vykřikl, že divadlo ostřelují Rusové.
„V tu chvíli vypukla ohromná panika. Nikdy jsem v životě nic podobného nezažila. Jen jsme všichni běželi ven a křičeli,“ líčí mladá Mariupolčanka. Zástup prchajících tehdy zamířil k nedaleké budově místní filharmonie – i tam záhy dolehly rány ruského dělostřelectva.
Všem bylo podle Marijiných slov jasné, že co provedly invazní síly s divadlem, udělají s každým místem, kde se schovává větší množství lidí. Nebylo na co čekat.
Hned druhý den ráno se žena se svými blízkými vydala na cestu do bezpečnějších oblastí kontrolovaných Ukrajinou. Trauma spojené s úderem na největší protiletecký úkryt ve městě ji však provází i více jak tři a půl roku poté.
Ruskou armádu nezastavil ani obrovský nápis „děti“.
Vybombardování mariupolského divadla v březnu 2022 se zapsalo do černé kroniky nejbrutálnějších zločinů proti civilnímu obyvatelstvu, kterých se Moskva během války dopustila. A to nejen krutostí, ale i odhadovaným počtem obětí – mezi třemi až šesti sty mrtvými.
Ruskou armádu tehdy před shozením dvou půl tunových leteckých bomb na bývalé centrum činohry nezastavilo nic, dokonce ani obrovský nápis „děti“ vyrobený před budovou ze svíček.
Letecký nálet byl však teprve začátkem krvavého představení, které následně opanovalo okolí divadla. Ruské jednotky zasypaly lokalitu rozsáhlou dělostřeleckou palbou, čímž výrazně znemožnily záchranářské a vyprošťovací práce.
Raději Puškin než Ševčenko
Kyjev obvinil ihned po úderu Moskvu ze spáchání aktu genocidy a státního terorismu. V červnu 2022 se pak k obviněním přidala i lidskoprávní organizace Amnesty International (AI), podle níž ruská armáda na divadlo mířila záměrně a dopustila se tak válečného zločinu.
K závěrům došlo odbornictvo AI na základě vlastního vyšetřování, zahrnujícího velké množství nashromážděných výpovědí i analýzu satelitních snímků.
Rusko veškerou odpovědnost odmítá a hází vinu na údajně „nacistický“ pluk Azov. Tento narativ navíc s blížící se premiérou v nákladně zrekonstruovaném divadle ochotně připomínají i ruská státní média.
Moskvou naordinovaná proměna mariupolského kulturního symbolu zapadá nejen do grandiózní přestavby města, které bylo během bojů téměř zničeno, ale také do rusifikační politiky, kterou Kreml protlačuje v okupovaných oblastech Ukrajiny s čím dál větší razancí.
Pomoci má i nové nařízení o národnostní politice Ruské federace podepsané Vladimirem Putinem teprve na konci letošního listopadu. Počítá například s tím, že do roku 2036 minimálně 95 procent obyvatel země přijme velkoruskou identitu.
Tento počet samozřejmě zahrnuje i dva a půl milionu Ukrajinců žijících v okupovaných regionech, na něž realizace nařízení dopadne obzvlášť tíživě. Předpokládá totiž, že více jak padesát procent všech kulturních akcí bude zaměřeno na propagaci etnicky ruské kultury.
Právě tomuto účelu má v Mariupolu skvěle posloužit znovuzprovozněné divadlo.
Čtěte také: Potěmkinův Mariupol. Jak se žije pod ruskou okupací
Slovo „russkij“ už je koneckonců vloženo do samotného oficiálního názvu instituce. Při rozkliknutí jejích webových stránek pak na čtenáře jako první vyskočí Alexandr Puškin a kromě něj rovněž nekonečné připomínky hrdinů velké vlastenecké války.
Ukrajinu naopak stránky nepřipomínají zhola ničím. Naději, že z tamního pódia ještě někdy zazní ukrajinština, ale Marija, žijící dnes v Litvě, neztrácí.
„Věřím v osvobození, ale bude to trvat ještě hodně hodně dlouho,“ uzavírá.
