S kauzou Filipa Turka a jeho rasistických postů na sociálních sítích se v Česku naplno rozjela mánie generování falešných obrazových materiálů v rámci politického boje. Existuje ze světa, kde nic nemusí být opravdové, cesta ven?
Tenhle trend už je s námi déle, ale mě samotného naplno zasáhl teprve v posledních týdnech s kauzou Filipa Turka.
Kdykoli vidím printscreen cizího postu, článku nebo třeba snímek nějakého dokumentu, automaticky propadám do nejistoty, jestli vidím realitu nebo generovaný obraz. A stále častěji se mi to stává také u fotek i videí z reálného světa.
Naplno jsem si to uvědomil u fotky citátu Petra Čtvrtníčka v Reflexu, která se mi objevila ve feedu – u fotky časopisu navíc nemám narozdíl od online zdroje možnost ověřit pravost okamžitě.
Zrovna u uvedeného Čtvrtníčkova citátu si lze představit, že by něco takového řekl. A právě tyhle „možná neřekl, ale mohl by“ patří mezi dnes nejnebezpečnější typ informací.
Nový věk tradičních médií může být za rohem.
Pro hodně lidí je totiž podobným způsobem snadno představitelné, že Karel Řehka řekne, že zítra začne mobilizace proti Rusku. Nebo že Ursula von der Leyen vyzve ke sterilizaci mužů, třeba proto, že mají násilnický gen.
Je to blbost? Je – ale plno lidem nedává smysl ani to, co se v Bruselu reálně řeší, takže pro ně může být snadno představitelné i tohle.
Před námi tak číhá pár solidních dezinformačních průšvihů. Máme čtyři roky na řešení situace, než přijdou další parlamentní volby, a soudím, že poptávka po takovém řešení začne velice rychle existovat.
„Informace čerpám na internetu,“ řekne vám dnes už naprostá většina lidí v Česku. Zhruba osmdesát procent mladých pak pro informace chodí na sociální sítě. Na nich může být každý tvůrcem zpráv a svůj dosah často odvozuje od toho, že se ostatní dozví novou výbušnou informaci právě od něj.
Už po nástupu dezinformačních webů nebylo pro mnohé snadné zorientovat se v důvěryhodných zdrojích. „Podívej se, kdo web provozuje, kdo ho financuje a jestli jsou zveřejnění autoři článků opravdoví lidé,“ zněly některé základní poučky mířené často na starší rodinné příslušníky, kteří neodolali vábení bombastických titulků.
Doba, kdy bylo možné díky základní mediální gramotnosti a obecnému přehledu s vysokou úspěšností rozlišit, co je pravda a co fake, je ale pryč. Pohodlný svět rozdělený na ty, kteří vědí, a „blbce“ podléhají dezinformacím, končí.
Je vlastně třeba si přiznat, že tento svět nikdy úplně neexistoval – jen část lidí těžila z toho, že si mohla dovolit trávit čas neustálým sebe-aktualizováním ve společensko-politických tématech. Dnes už přestává být v silách kohokoli nepodlehnout.
Dnes je vygenerování printscreenu článku, který vypadá přesně jako ze Seznam Zpráv, otázkou vteřin. A vygenerovat video, ve kterém reálně vypadající předseda vlády žene do války, je otázkou minut.
Přestávám tak věřit v printscreeny a vůbec všechno, co se ke mě dostane jen tak „z internetu“. Jenže žít permanentně v naprosté informační nejistotě není možné.
Probuzení ve světě snů
Totální informační nejistota teď přináší paradoxní řešení situace, ve které žijeme zhruba od roku 2014, kdy naplno nastoupil věk dezinformačních webů a trollích farem.
Za časů, kdy se dá perfektně zfalšovat každý obrázek i video, individuální schopnost rozeznávat pravdu a lež mizí. Záchrana leží v odolnosti, kterou poskytují instituce.
V informační sféře mezi ně patří, na co například Elon Musk útočí v průměru třikrát denně: takzvaná „legacy media“, což by se do češtiny dalo přeložit jako klasická média v protikladu k novým decentralizovaným médiím, kde je každý tvůrcem.
Když každý dokážeme generovat jakýkoli obsah nerozlišitelný od reality a každý bot během pár sekund napíše příspěvky ze všech představitelných názorových pozic, ztrácí decentralizace původní smysl a hodnotu už není rychlost za každou cenu, ale aspoň základní garance pravdivosti.
Elon Musk i někteří jeho čeští obdivovatelé z oblasti hybridní novinařiny hlásí zánik klasických médií. Definitivní neschopnost člověka rozlišit iluzi od reality bude naopak vyžadovat silné mediální značky, garantující díky svým kodexům a více vrstevnatým editorským postupům, že to, na co se u nich díváme, není jen fata morgana nebo dokonce úplná iluze.
Nový věk starých dobrých médií může být za rohem.
Právě na výše uvedené důvěryhodnosti a principech nezávislé novinařiny Voxpot držíme. A děkujeme všem, kdo nám v tom pomáhají členstvím v našem klubu.
