Názory

03. 12. 2025, 12:44

Další krok k impériu. Kam nás zavede ruská paranoia?

Vojtěch Boháč

Už jste všichni četli oddíl 59 mého nařízení? | Koláž: Voxpot / Shutterstock
Už jste všichni četli oddíl 59 mého nařízení? | Koláž: Voxpot / Shutterstock

Ruský prezident vytyčil směřování ruské národnostní politiky na dalších deset let. Co všechno obsahuje nově podepsané nařízení a jak ho číst nejen v kontextu Ukrajiny?

Vladimir Putin minulý týden podepsal nařízení o národnostní politice Ruské federace na příštích deset let. Zní to možná trochu nudně, ale právě tenhle dokument plasticky ukazuje, jak nudně dnes může vypadat rusifikace a etnické čištění dobytých území.

Když si pročtete ruská média, většina z nich o nařízení píše jako o nástroji zachování kultury malých národů Ruska. Putin se podle nich zabývá tím, aby si i nejkřehčí národy Ruské federace uchovaly svou kulturu a jazyk, a některá média zmiňují i boj proti neonacismu nebo rusofobii.

Jenže když znáte Rusko zblízka, tak víte, že neonacismem je zásadně označována snaha o sebeurčení národů na území bývalého Sovětského svazu a rusofobie je pak tradičně jakákoli vnější kritika ruské politiky. Zvlášť od února 2022 mluví Kreml o rusofobii často.

V samotném nařízení je také řeč o obraně historické pravdy, nedopuštění zpochybnění výsledků druhé světové války nebo formování pozitivního náhledu na Rusko jakožto demokratického a právního státu.

Dnes se prakticky ve všech myslitelných žebříčcích svobody a vlády práva Rusko umisťuje blízko dna. Člověka samozřejmě napadne, jestli Kreml v tomto bodě zapracuje na sobě, nebo na vlastních žebříčcích.

Pravý význam slov

Rusko je zároveň v nové Putinově koncepci označováno za svébytný civilizační stát, propojený společným civilizačním kódem uchování a rozvoje ruské kultury a jazyka. A tady je potřeba se zastavit na jedné slovní hříčce, se kterou v češtině není snadné si poradit, ale je pochopení dění je zásadní.

Ruština rozlišuje pojmy ruskyj a rossijskij: když řekneme „ruskyj“, myslíme něco, co patří k ruské etnicitě. Ruskaja kultura je tak kultura etnických Rusů. Proti tomu „rossijskyj“ se vztahuje ke státní, respektive v případě Ruska čím dál víc imperiální identitě.

Právě narážky na imperiální identitu známe například z hesel Putinova oblíbeného motorkářského klubu Noční vlci, kteří při svých vyjížďkách do zahraničí na bundách běžně nosí nápis: „Kde jsme my, tam je Rusko.“

Nemá znamenat, že v daném místě žijí etničtí Rusové, ale že se tam v jejich očích objevuje právě tahle specifická ruská civilizace.

Zní to možná trochu jako fráze, ale Rusko má dlouhodobě velký problém s definováním si, kde začíná a kde končí. Nejde přitom jen o uštěpačnou narážku na jeho výboje do zahraničí – problém je mnohem hlubší.

Mají mít nezávislost kavkazské republiky? A co Tatarstán? Nejsou lidé v Kubáni bližší Ukrajincům, než Rusům? A co Sibiř nebo oblasti hraničící s Čínou?

A co když se nakonec z hrdé Rossiji stane opět jen malá a vnitřními spory zmítaná Rus? K téhle otázce doporučuji knížku Zrozeni z války od Marka Galeottiho a věnuje se právě pocitu neustálého vnějšího ohrožení a strachu z vlastní slabosti a nestability.

Tento strach vidíme v ruské politice neustále. A odpovídá na něj Putinova koncepce, která přímo deklaruje následující hrozby:

  • snahy nepřátelských států destabilizovat etnické a náboženské vztahy v Rusku, štěpit ruskou veřejnost a narušovat vnitřní jednotu
  • narůstající rusofobie na mezinárodní scéně a diskreditace ruského jazyka a kultury,
  • aktivizace snah o zkreslení „historické pravdy“ a zničení památky na Velkou vlasteneckou válku a další klíčové události ruské historie
  • hyperbolizace zájmů regionálních a náboženských skupin, mimo jiné v důsledku vnějšího destruktivního informačně-psychologického vlivu
  • globalizační podemílání tradičních ruských duchovně mravních a kulturně historických hodnot a vnucování ideálů a hodnot cizích ruskému národu
  • šíření protiruské propagandy a provokování náboženských svárů na území čtyř okupovaných ukrajinských oblastí

Na tyto a další hrozby je podle Putina třeba reagovat novou národnostní politikou. Když si je procházím, vidím neskutečnou paranoiu.

Jasně, i v Česku hážeme hodně problémů, které vznikly naší neschopností, na Rusy. Ale jestli je někdo přeborníkem ve svalování důsledků vlastní neschopnosti a korupce na druhé, jsou to jednoznačně Rusové.

Když jsem v Rusku poprvé studoval, neustále mě překvapovalo, kolik se například ve velkých televizích věnovalo prostoru tajným plánům „anglosasů“ na rozložení Ruska – třeba mikrovlnným paprskům zářícím do atmosféry nad Ruskem, aby nad ním zvětšily ozonovou díru a tamní obyvatelé vymřeli.

Příběhů, jak je spousta pro Rusko nepříznivých jevů vysvětlována zásahem cizích tajných služeb, je opravdu mnoho. Skoro jako když se agresivní alkoholik bez práce a perspektiv ptá, kdo vmanipuloval jeho ženu do toho, že se s ním chce rozvést…

Agenti, kam se podíváš

Obecně nemám rád, když se vlastní problémy hážou na nějaké spiknutí zahraničních nebo globálních elit. Viděli jsme, k čemu to vedlo ve třicátých letech minulého století.

Když občané povolí své vládě jít v konspiracích příliš daleko, existuje bod, za kterým je už extrémně náročné odvrátit katastrofu – zavírání kritiků, popravy, převýchovu a vyhlazování národnostních menšin. Zahrávat si s paranoiou je prostě nebezpečné.

Pro politiky na vrcholu je samozřejmě vždycky příjemné hodit odpovědnost na někoho jiného. V minulém díle Bulletproofu jsem popisoval své nadšení, když Ukrajinci nespolkli Zelenskému, že zátah protikorupčních institucí na jeho blízké spolupracovníky měli na svědomí ruští agenti.

Ukazuje to na určité zdraví společnosti i v extrémně náročné době. Bohužel v Rusku už má Putin moc v rukou dostatečně pevně, a když cokoliv svede na cizí agenty, veřejnost mu ještě zatleská.

Jaké kroky mají tedy podle jeho nové strategie zabránit zahraničním špionům Rusko rozložit?

Ruština má být chráněna, podporována a rozvíjena jako státní jazyk, jazyk státotvorného národa a rodný jazyk obyvatel země. Pro správu země je jeden úřední jazyk nejspíš nutností, ale problematičtější je to v případě zemí, které se ze své vůle začlenit nechtějí. Například Ukrajina.

Zvlášť pro okupované oblasti Ukrajiny je pak klíčová část o začlenění „zahraničních občanů“ do ruské společnosti. Požaduje naučení ruského jazyka, přijetí ruského právního povědomí a právní kultury a také tradičních ruských duchovních a morálních hodnot.

Tady už jdeme od jazyka ke kulturní rusifikaci, která je opět do nějaké míry pochopitelná u lidí, kteří do Ruska zamířili dobrovolně. U násilně připojených území to doslova porušuje mezinárodní právo.

Čtěte také: Potěmkinův Mariupol. Jak se žije pod ruskou okupací

Ukrajinci žijící na okupovaných územích jsou navíc už minimálně od roku 2023 nuceni přijmout ruské občanství. Letos v březnu tento požadavek Putin formalizoval nařízením, podle kterého musí všichni občané okupovaných území „vyřešit svůj právní status“ nebo odejít – a nově tedy přichází podmínka přijetí velkoruské identity.

Původní populace je navíc systematicky doplňována lidmi, kteří se na daná území přesidlují z Ruska. Sám jsem to zažil na Krymu, kde mě nejvíc pobavil influencer z Moskvy, který se přistěhoval hned po anexi. Prý je na Krymu prostě pěkně a vždy tak nějak cítil, že patří Rusku.

Masivní přesidlování potvrdila také zpráva OSN, podle které Krym jen mezi lety 2014 a 2018 zasídlilo přes 140 tisíc ruských občanů. Totéž se děje i na nově okupovaných územích.

Kdo je tady doma

Přesidlování populací na ovládaná území je z mého pohledu jedna z vůbec nejproblematičtějších strategií války. Rusko si betonuje svou přítomnost – i kdyby Ukrajina svá území získala zpět například během události podobné rozpadu Sovětského svazu, zůstane před ní otázka, co s lidmi zabydlenými v důsledku ruské populační politiky.

Kdyby je Ukrajinci začali vyhánět, uslyšíme kritiku, že jednou dělají etnické čistky Rusové, podruhé Ukrajinci. Mluvím přitom skutečně jen o nově přesídlených, protože otázku odsunu dlouhodobě žijících etnických Rusů na východě Ukrajiny nezvedá v Kyjevě žádná relevantní politická síla.

Rusko se přitom snaží přesvědčit svět, že přesně proto musí „chránit“ ruskojazyčné obyvatelstvo východní Ukrajiny. Za bránící se zemi přitom bojuje velké množství ukrajinských etnických Rusů. Tvrdit, že by se jim měla Ukrajina nějak mstít, zní absurdně.

Když zároveň v tomhle hypotetickém scénáři nepošle Kyjev přesídlence zpět do Ruska, může brzy čelit podobnému problému, jaký mají s ruskou menšinou Baltské země. Dobré řešení prostě schází a trpět budou nakonec vždy lidé, kteří za moc nemůžou.

Putinovo nové nařízení má oddíl 59, který stanovuje, jak se bude naplňování cílů nařízení měřit. A jak jsou ve hře čísla, začíná člověka opravdu mrazit. Jak nám ukázalo minulé století, nejvražednější silou světa je úředník totalitního státu, který má naplňovat kvóty.

Co nás tedy čeká? Ze všech etnokulturních akcí má být minimálně padesát procent zaměřeno na propagaci etnicky ruské kultury – ruskoj, ne rossijskoj. Tohle mi zvlášť na okupovaných územích přijde jako naprosté znásilnění místní identity.

Čtěte také: „Cítím se jako carevna.“ Rusko pohltila vlastenecká móda

S tím se pojí, že minimálně dva a půl milionu obyvatel okupovaných oblastí se má účastnit velkoruských událostí. Zase není specifikováno, o co přesně jde, ale já si pod tím představím pochody na památku padlých nebo časem třeba narozeniny Vladimira Putina. Uvidíme.

Dalším cílem je, aby minimálně devadesát pět procent lidí přijalo velkoruskou identitu a minimálně sedmdesát procent všech zahraničních občanů (myšleno zřejmě Ukrajinců) bylo adaptováno do Ruské federace.

Už několikrát jsem v Bulletproofu mluvil o Putinově rozsáhlé hobbyhistorické práci, kterou publikoval v roce 2021 a její hlavní body opakoval třeba v rozhovoru s Tuckerem Carlsonem nebo také při aljašské schůzce s Donaldem Trumpem. V práci kompletně popřel ukrajinskou státnost a označil ji prakticky za nahodilost způsobenou Leninovými vrtochy.

Na tohle uvažování v novém nařízení navazuje bod, rámující Rusko jako státní civilizaci a Rusy jako státotvorný lid. Vše pak končí slovy, že nařízení povede k „uchování historicky vzniklé jednoty a teritoriální integrity Ruské federace, její vnitřní stabilitě a harmonickému rozvoji a vzkvétání národů státu a posílení jednoty ruského národa v mnohonárodním lidu Ruské federace, který tvoří základ svébytné státní civilizace.“

Vzletná slova, ani vlastně celé nařízení, nepřináší nic úplně nového, co by se už na okupovaných ukrajinských územích nedělo. Jen je tvrdá rusifikace podřízených národů doslovně kodifikována a pokládá základ pro ruský postup všude tam, kde se Vladimir Putin rozhodne osvobodit cizí národy před imaginárním nacismem. 

A zahrnout je do své na paranoie vystavěné civilizace.

Vojtěch Boháč

Více článků od autora