Okamžitě poté, co Rusové po deseti měsících bojů dobyli v květnu město Bachmut, se ukrajinská armáda pustila do pokusů město obklíčit a získat jej zpět. Na začátku června jsme měli možnost pracovat v místech, kam se dnes jiná média nedostanou. Strávili jsme den s ukrajinskými průzkumníky při plnění úkolu na dohled od města pod palbou ruského tanku a dělostřelectva.
„Nasaďte si helmy, vjíždíme do zóny bojových operací,“ ozve se z vysílačky vojáka, který sedí vedle mě na uzavřené korbě pickupu. Před pár vteřinami zahřměla zhruba dvě nebo tři stovky metrů nalevo od auta přilétající raketa.
„Plus,” odpoví můj soused pomalu do vysílačky na znamení, že zprávu od velitele sedícího vpředu v autě přijal.
Náš pickup zatáčí ostře doprava, zavrčí a vystřelí vpřed rychlostí, které moc nejde dohromady se stavem silnice.
Poničily ji totiž kola ukrajinské techniky, která po ní v obrovském množství jezdila od loňského srpna do největší bitvy od samého začátku války. Velká část už se nevrátila. A spolu s ní na konci cesty podle různých odhadů nechalo život nebo zdraví přes dvacet tisíc, ale možná i mnohem víc ukrajinských vojáků. Necelých deset kilometrů před námi je Bachmut.
„Bojíš se ještě pořád, když jedeš do akce?“ ptám se vojáka, se kterým se k sobě tiskneme na korbě. Může mu být kolem čtyřiceti let. Má velkou kulatou hlavu a na rtech neustále dobrácký úsměv. Říkají mu Kok. Jsme tu jen dva, ale ani tak nemáme moc místa. Z pravé strany mě tlačí protiletadlový Stinger, z levé několik Kalašnikovů a vojenské rýče. Za námi je speciální elektronická puška proti dronům.
„Jasně, nejde se vůbec nebát s tím, kam jedeme,” odpoví s klidným pohledem. Opodál se ozve další exploze. On se pokřižuje třemi prsty a na závěr vzhlédne vzhůru.
Vzpomenu si, jak se mě včera u večeře velitel ptal, jestli by jeho jednotce nemohli Češi poslat nějaké obrněné auto – ne nutně vojenské, stačí nějaké, které jeho vojáky ochrání aspoň před slabšími střepinami. V duchu si říkám, že bych ocenil, kdyby ho vojáci měli už teď.
Zeptám se, co je vlastně dnes v plánu. Kok poklepe na rýče a říká, že je potřeba vykopat zákop, ve kterém se na pár dní udělá pozorovací stanoviště kvůli nějakému úkolu. Jednotka, se kterou jedu, jsou průzkumníci – většinou jim někdo zavolá, že si s něčím neví rady, oni si sednou, vymyslí, jak problém vyřešit a pak ho prostě vyřeší.
Od začátku války jsme pracovali s několika takovými. Jde o jednotky složené často ze svérázných typů lidí - kutilů, radioamatérů, ostřílených bojovníků, ale i talentovaných nováčků, které si velitel vyhlédl někde v zákopu a řekl si, že by byla škoda nevyužít jejich schopností. Vyrábějí si vlastní zbraně, dokáží odposlouchávat komunikaci nepřítele, studují mapy a neustále vymýšlí, jak mít navrch. Tihle to dělají prakticky od začátku války, někteří od loňského jara, jiní už od roku 2014.
„Tady to je nebezpečné místo, často to tu bombardují,“ říká mi s napjatým výrazem Kok, když po vojenském pontonu přejíždíme říčku vedle zničeného silničního mostu.
„A dál je to lepší?“ zeptám se. On se usměje.
„Ne, lepší už to nebude,“ odpovídá v přítmí vedle mě, ozářený světlem z malého průhledu do kabiny auta. V něm sedí velitel Grek, tři další vojáci a můj kolega Taras.
„Dál je už jen Bachmut. Všechno je lepší než být blízko něj,“ oznámí Kok.
Každou další minutu tryskové jízdy si říkám, že jestli pojedeme ještě chvíli, tak už se snad musíme objevit u "litaka", památníku letadla na okraji samotného Bachmutu.
„Říká se, že ještě jednu ulici u letadla držíte vy?“ zeptám se Koka, ať si líp představím, kam až vlastně můžeme dojet.
„Říká se plno věcí, ale v Bachmutu už nedržíme vůbec nic,“ odpoví mi a dodá, že pokud ví, tak poslední pozice jsou v Ivanivském – vesnici pod kopcem na západní straně Bachmutu, která se města prakticky dotýká.
„Myslíš, že ho získáte během protiofenzívy zpět?“ ptám se. Kok pokrčí rameny a vypadá, že už je unavený hádat.
Byli jsme na předních pozicích a najednou začal střílet jejich tank. Jen co dostřílel a chtěli jsme se stáhnout, ukázalo se, že jde o kolotoč – jen co skončil jeden tank, tak už najížděl druhý a začal pálit jednu za druhou.
O protiofenzívu se zajímám už tři dny, co se pohybuji na základnách blízko fronty. Otázka zůstane vždy viset ve vzduchu. První jsem si říkal, že se o tom asi nesmí mluvit, ale poměrně rychle mi i z rozhovorů mezi vojáky došlo, že opravdu nikdo nic neví. Všude vládne napjaté očekávání, jestli na Generálním štábu vymysleli něco opravdu chytrého a ruské obranné linie se zase budou sypat jedna za druhou stejně jako loni na podzim.
Po krvavé ztrátě Bachmutu je nicméně cítit únava a občas se objeví i spor nad tím, jestli byl vůbec dobrý nápad město za cenu těžkých ztrát bránit. Jestli se obrana neměla stáhnout na vyvýšená místa právě kolem Časiva Jaru a bojovat tam s lepším poměrem ztrát, než tomu bylo v Bachmutu. Naposledy se otázka objevila včera u večeře. Debatu ukončil příchod velitele, který okřiknul vojáky, jestli jsou snad na generálním štábu, že se pouští do těchto témat.
Čtěte také: Nejde o žádný blitzkrieg, Ukrajina metodicky ukusuje jednu vesnici za druhou, říká analytik o protiofenzívě
Auto z rychlosti prudce přibrzdí a stočí se doprava po bahnité cestě. Za chvíli sjedeme do křoví a zastavíme. Všichni v rychlosti skáčou ven. Je vidět, že pár momentů po zastavení je z bezpečnostního hlediska kritických. Někdo okamžitě láme větve stromů a maskuje kapotu, ostatní začínají vytahovat zbraně, rýče a materiál a připravovat je na přesun.
„Držte se pod stromy, kde na vás nevidí jejich drony,“ podívá se na mě a na Tarase Grek, menší, ale statný velitel jednotky s pevným držením těla a vizáží zkušeného rváče.
„Je jich tu hodně?“ zeptám se. S pokrčeným obočím se zkoumavě podívá na oblohu.
„Plné nebe,“ odpoví a vytahuje z auta elektromagnetickou pulzní pušku, která by je měla být schopná sestřelit. Vzpomenu si na mapu vzletu dronů, kterou mi před pár dny ukázal jeden zdejší pilot. Denně to mělo být jen na tomto úseku fronty několik stovek startů. A to byly na mapě jen vzlety dronů vyráběných jednou jedinou čínskou firmou.
„Bereme věci a jdeme,“ oznámí velitel. „Přes cestu po jednom, žádný běh! Teprve když jeden přejde a zmizí v lese, tak může jít druhý,“ vysvětlí. Nechce, ať se na jednom místě objeví skupina, která by mohla být lákavým cílem pro granát shozený z dronu nebo pro nedaleké dělostřelectvo.
Čekám, až na mě přijde řada a napjatě poslouchám. Zhruba jednou za dvě minuty se ozve ostrý výbuch. To když vypálí ukrajinští dělostřelci. Většinou netrvá příliš dlouho, než se ozve další, trochu hlubší zvuk příletu rakety z opačné strany směrem k nám. Zatím jsem rozpoznal aspoň dvě pozice ukrajinských dělostřelců v blízkém okolí, můžou být někde do pěti set metrů z každé strany. Přemýšlím o tom, že lákavější místo pro drony těžko hledat.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
