Matěj se na reportážní cestě po Státech proměnil do regulérního kovboje, ale to k nasátí té „pravé“ Ameriky nestačí. Mezi dalšími zastávkami jsou proto i dva tamní chrámy: baseballový stadion a evangelikální kostel.
Thurmond, Západní Virginie (25. června, 16:30)
Po dlouhé cestě skrz Kentucky zastavujeme uprostřed Západní Virginie. Oproti nekonečným několikaproudovým dálnicím je osvěžující klikatit se po úzkých silnicích v kopcích Apalačských hor a zpomalovat kvůli klusajícím srnkám.
Prohlídku v nedalekém uhelném dole jsme bohužel nestihli – škoda, prý je tam stabilně čtrnáct stupňů Celsia, to by bylo taky osvěžující.
Čtěte také: Vyrazili jsme na opravdové rodeo
Stíháme ale navštívit Thurmond. Před 115 lety šlo o středobod zdejšího uhelného průmyslu a proudilo tudy 75 tisíc lidí ročně, většina horníků. Uživilo se tu několik hotelů, banka a dokonce i kino.
Dnes tu žijí stabilně tři lidé, ale několik budov upomínajících na někdější slávu se zachovalo, včetně zdejšího nádraží. Procházíme si v parnu městečko, a když nepomohl důl, ochladíme se v nedalekém potoku.
Washington, D.C. (27. června, 14:00)
Vrátili jsme se do oblasti kolem Washingtonu, kde chci nabrat ještě rozhovor s Kenem Silversteinem. Ken je novinář, který toho hodně za sebou. Před třemi dekádami úzce spolupracoval s Alexandrem Cockburnem, se kterým společně napsali dnes už legendární knihu Washington Babylon, popisující prohnilost a zkorumpovanost amerických politických elit na přelomu 80. a 90. let.
V posledních deseti letech našel Ken novou fascinaci: atentát na Reinharda Heydricha. Dostal se k němu díky románu HHhH od francouzského spisovatele Laurenta Bineta a Gabčík s Kubišem mu okamžitě učarovali. Jako Židovi, kterému významná část rodiny zahynula během druhé světové války, mu hrdinská mise trestající jednoho z architektů holokaustu velmi imponuje.
Mimo jiné proto, že na rozdíl od spousty dalších nacistických pohlavárů nebyl Heydrich – volně přebásněno – „jen pomatený zlý blb“, ale vzdělaný „inteligent“. To z něho v Kenových očích dělá daleko větší zrůdu.
„Moc dobře věděl, co dělá,“ říká nám Ken a ukazuje nám tetování s iniciály Gabčíka a Kubiše a datem atentátu. Vždycky jsem si ho přál vidět naživo: jak Kena, tak jeho tetování.
Matějova a Petrova reportážní cesta do USA proběhla jen díky podpoře našich předplatitelů. Přidejte se i vy a pomozte nám udržet Voxpot stabilní!
Prince George’s Stadium, Bowie, Maryland (27. června, 19:05)
Vydáváme se s Petrem na své první baseballové utkání na americké půdě. Jít na některý z největších týmů MLB nám přišlo jako nuda, takže jsme se vydali na Minor League (tedy něco jako juniorský) tým v Bowie na půl cesty mezi Washingtonem a Baltimorem.
Jménem Chesapeake Baysox odkazuje na nedaleký záliv a v logu má zdejšího modrého marylandského kraba. Dneska hrají proti Altoona Curve z nedaleké Pennsylvánie. Pivo teče proudem a hotdogy se prodávají po tuctech, přestože stadion je zaplněný sotva z půlky.
Je tu ale dost dětí. Kousek od nás s Petrem se usazuje parta mládežnického týmu z Odentononu v Marylandu se svými rodiči. Nadšení různých dětí ze zápasu se značně liší.
Jedna maminka se na mě stydlivě usmívá, zatímco natíra svému synovi hotdog hořčicí a ten ji popohání, aby byli co nejrychleji zpátky na svých místech. Opravdu není kam spěchat – sotva se odehrál první odpal a na hřišti se rozhodně neděje nic dramatického.
Další chlapec kousek od nás má ohledně průběhu zápasu realističtější úsudek: kouká přesně opačným směrem kamsi za tribuny a znuděně si okusuje svoji lapačku. Možná i proto, že jemu nikdo žádný hotdog zatím nekoupil.
Zprvu se zdá, že domácí Baysox mají zápas pod kontrolou, ale po sérii chyb v poslední třetině je Altoona dohání. Nakonec místní těsně vítězí a následuje další klasická americká zábava: ohňostroj nad stadionem. Ten většinu děcek baví o poznání víc.
Wilmington, Delaware (28. června, 14:05)
V Baltimoru jsme vrátili půjčené auto a chceme pokračovat do New Yorku. Původně jsme měli v plánu projet se zdejší slavnou vlakovou linkou, nicméně ceny jsou tak přemrštěné, že smutně míříme na autobusové nádraží a kodrcáme se pomalejším, ale mnohonásobně levnějším autobusem.
Po cestě se zastavujeme ve Wilmingtonu v Delawareu – sídlí zde bývalý prezident Joe Biden. Hezké vzpomínky na prezidentovo městečko nás ale nečekají – během krátké přestávky si chceme poprvé od rána sehnat nějaké jídlo. Objednávám a čekám na výdej, zatímco Petr hlídá, aby neujel bus.
„Pojď už zpátky,“ varuje mě Petr přes textovou zprávu zatímco jídlo je v nedohlednu. „Tak [řidič] si ještě zapálil,“ odvolává vzápětí. Chvíli nervozního pingpongu tam a zpět, ale nakonec na poslední chvíli utíkám na autobus. Bez jídla.
To následně čeká bezprizorně na výdejním pultu. Snad ho obsluha dala někomu, kdo si ho zaslouží. Nebo aspoň Hunteru Bidenovi…
Brooklyn, NYC (28. června, 20:15)
Chuť si spravujeme v New Yorku. Po ubytování v Brooklynu si jdeme projít pár okolních bloků. Dáváme si pivo na rohu zdejší Montrose Avenue na zahrádce ve vnitrobloku. Po chvíli se rozeznívá hudba a já si říkám, že to zní docela dobře – hraje jakási kapela a zpěvačka má silný hlas.
Bavíme se s Petrem o tom, jak hudba zpoza rohu občas zní lépe, protože ozvěna zahlazuje detaily a mozek si je často domýšlí líbivější, než jsou. Ptáme se barmana, jestli netuší odkud to může znít, ale netuší, takže to vycházíme zjistit před bar.
Naproti před deli stojí čtyřčlenná kapela, kterou poslouchá hrstka asi deseti lidí. Kupujeme si ve večerce pivo a dostáváme k nim charakteristické papírové sáčky. Ozvěna nemátla, kapela je skutečně fajn.
Zrovna před pár dny vydali pár nových písniček, jmenují se Underside a najdete je mimo jiné na Instagramu. Na první vyčerpaný večer v NYC to není špatné.
Brooklyn, NYC (29. června, 9:45)
Chtěli jsme v New Yorku rozhodně zažít co nejživější bohoslužbu. Ideálně bychom zamířili někam do Harlemu, ale umístění našeho ubytování a harmonogram nám to úplně nedovolily. Nevadí.
Vydali jsme se do nedalekého brooklynského Temple of Restoration a já tuším, že i tady to bude jízda.
Dáváme se kafe naproti kostelu. Je oblepené plakátky Zohrana Mamdaniho, který právě vyhrál demokratické primárky před volbami na starostu New Yorku. Přecházíme ulici a u vchodu do kostela se nás okamžitě ujímá skupina členů sboru. Mile nás vítají a informují, co můžeme a nemůžeme během bohoslužby fotit.
Následuje skoro tříhodinový obřad plný chytlavých až vlezlých nápěvů doprovázených kapelou s hned dvěma bubeníky, sedícími v zasklených kójích v rohu místnosti.
Jedna z dam, která se nás ujala, vtipkuje: „To je požehnání, že sedíte vedle mě, ale jste si jistí, že chcete být hned tady? Já totiž dost tančím!“
Jistý si úplně nejsem, ale myslím, že jsme tu s Petrem dost možná jediní běloši.
Poté, co se sbor dostává nepřetržitým zpěvem hodinu do ráže, přichází hlavní pastor. Zpěv přechází v kázání vlastně nejprve dost pozvolna.
Postupně se rozohňuje i kazatel, který sboru velmi ostře spílá, že víru, Krista i sbor upozaďují před světšějšími záležitostmi. Vše ale prokládá vtípky, jak je pohledný a úspěšný.
Během vyvrcholení obřadu dojde i na takzvané mluvení v jazycích. Nejsem si úplně jistý, jestli byl Petr připravený na takovou několikahodinovou intenzivní palbu letničního worshipu. „Jsem tak hrdá, že jste s námi vydržel až do konce,“ říká mi dáma, která se nás ujala, zatímco Petr už stepuje u východu.
Downtown Manhattan (29. června, 13:45)
Jestliže Petr dostal plnou dávku specificky americké bohoslužby, teď si to vyrovná. Vyrážíme do centra New Yorku na Manhattan, kde právě probíhá masivní Pride. Však právě tady to před mnoha dekádami začalo – během takzvaných Stonewall riots.
Dnešní Pride pochody v NYC jsou o poznání jiné. Jde o velmi oficiální záležitost s alegorickými vozy mnohdy s korporátními sponzory. Průvodu se účastní prominentní newyorkští politici a letos samozřejmě nechybí vítěz demokratických starostovských primárek Zohran Mamdani a jeho soupeř i spojenec Brad Lander.
V ulicích je skutečně hodně lidí podél trasy průvodu a všichni si oslavy užívají nehledě na vedra a dusno, které město zrovna postihují. Něco takového Pride rozhodně nezkazí a zároveň je všude dostatek podnikavců, kteří zásobují dav prodejem ledových nápojů. Někteří účastníci průvodu ale pití rozdávají i zdarma.
Náladu později kazí zprávy, které se v místních médiích objeví přes noc. Přímo před Stonewall Innem večer někdo zastřelil dva účastníky pochodu. Newyorské úřady uvádí, že motiv zločinu není zřejmý, ale vzhledem k místě a času vraždy je pondělní ráno s těmito zprávami návratem do temnější reality.
Teprve posléze se ukazuje, že střelba neměla s Pridem nic bezprostředně společného.
Upper East Side (1. července, 14:15)
Pochodujeme New Yorkem a bavíme se s lidmi o právě proběhlých starostovských primárkách. Potkáváme mnoho podporovatelů Mamdaniho, ale ještě početnější skupina lidí si zjevně od newyorské ale ani federální politiky nic neslibuje. To neznamená, že si na ni nezanadávají – jedním z takových je muž, říkejme mu Tony, který nechce mluvit na kameru, ale o newyorské politice nám toho říká mnoho.
Prý se mu ve městě dobře žilo přibližně do pandemie, pak šlo všechno z kopce. Tony nadává na všechno možné od poplatků za vjezd do centra, hromadnou dopravu, množství aut parkujících v centru, ale i na bezpečnost v ulicích.
Je rodilý Newyorčan, ale vtipkuje, že jakmile vyhraje 50 tisíc dolarů v loterii, vypadne odsud…
Reportážní cestu Matěje Schneidera podpořil také Syndikát novinářů České republiky.
