Jak vnímají dění posledních týdnů Rusové a Rusky, kteří mají kvůli dětem nebo představě života ve vězení strach jít demonstrovat proti ruskému útoku na Ukrajinu, ale zároveň je děsí, kam se jejich země ubírá? Přinášíme dopis, který dostal člen redakce od své kamarádky z ruského Jekatěrinburgu.
Dnes v noci ze 13. na 14. března bude v Rusku odpojen přístup k Facebooku, Instagramu i Tiktoku. Vypnuta byla v posledních týdnech i většina nezávislých webů, které informovaly o dění v zemi. Změny jdou ale i daleko za sféru nezávislých informací. Z obchodů mizí některé západní produkty, přestávají fungovat platební karty a na ulicích se čím dál častěji objevuje symbol „Z“, který v mnohých vyvolává strach z toho, kam se země během pár týdnů od začátku invaze na Ukrajinu posunula.
„Jaká je teď v Rusku atmosféra? Je docela těžké se v tom vyznat, protože většina našich známých je proti tomu, co se děje,“ píše mi kamarádka, se kterou jsme se seznámili v době, kdy jsem v Rusku studoval a se kterou jsme zůstali v kontaktu až dodnes.
„Vím, že žiju v nějaké bublině, ve které lidé přemýšlejí víceméně stejně jako já. Ani si neumím představit, co si myslí ti ostatní nebo jak to vidí většina Rusů,“ pokračuje a v následujícím dopise se snaží odpovědět na otázku, jak se dnes v Rusku cítí příslušník velké skupiny lidí, kteří nikdy s Putinovým režimem nesympatizovali a nepodporovali jej, ale zároveň nebyli z různých důvodů ani skalními účastníky protirežimních protestů.
***
Jekatěrinburg 7. března 2022
Co se se společností děje, můžu soudit podle svých příbuzných. Moje máma ze začátku četla Meduzu (nezávislé ruskojazyčné médium píšící o Rusku, sídlí v lotyšské Rize, pozn. red.), shodli jsme se a všechno chápala. Nedávno ale prohlásila, že začala věřit státní televizi. Objevily se totiž informace o bombardování obytných domů v Charkově a ona prostě odmítla uvěřit, že by naši stříleli na obytné domy. Tudíž to, co píšou na Meduze, podle ní musí být fake a nejspíš si to Ukrajinci dělají sami, nebo to dělá NATO nebo čertvíkdo. Naši by podle ní něco takového nebyli schopní udělat.
Na druhou stranu nevím, jak k ní teď přistupovat, protože je to zjevně obranná reakce, kdy mozek jí a mnoha dalším neumožňuje uvěřit něčemu, co je příliš strašné. Jestli si člověk celé roky myslel, že to tu sice není dobré, ale zároveň to není zas až tak hrozné, a najednou se před ním objeví tohle, tak je to šílený útok na psychiku. U mnohých dnes vidím tuhle sebeobrannou reakci, když říkají, že je to příliš strašné na to, aby to byla pravda.
Samozřejmě nejstrašidelnější je teď to odporné písmeno Z, které opravdu vypadá jako svastika, to se vážně něco posralo. Mysleli jsme si, že to dělají lidé, které za to zaplatili. Že to budeme vídat na nějakých nepravděpodobných místech, ale nečekali jsme, že to dojde až k běžným lidem. Dnes jsme viděli na našem předměstí kluka v rozbitém žigulíku s písmenem Z nalepeným stavební páskou na kapotě. Vypadal děsně spokojeně, měl očividně radost sám ze sebe, že to udělal.
Zvlášť divní mi teď ale přijdou lidé, kteří se chovají, jako by se nic nedělo. Vidí nějaké zprávy, nejsou zrovna příjemné, ale řeknou „no co, není to důležité“. Třeba si trochu zanadávají, ale dál dělají své věci. To nejpodivnější na tom všem je, že se třeba ráno probudíš a jako první se podíváš na Instagramu na storýčka všech svých známých, kteří jsou dnes na Ukrajině, abys zjistil, jak přežili další noc a jestli vůbec žijí. A potom snídáš a díváš se u toho na video, jak přežít jaderný výbuch. Za chvíli jedeš autobusem a ostatní kolem tebe mluví o obyčejných věcech a říkají, že třeba něco teď zdražilo, „no co, snad to není na dlouho“. Při tom se baví o obyčejných věcech, jako že je třeba jít na manikúru. Zdá se, že já a moji přátelé tu žijeme ve svém vlastním vesmíru, který se vůbec nepotkává s vesmírem zbytku Ruska.
Tlak ze tří stran
V Rusku je teď zvlášť veselo, protože postupně mizí úplně všechno, nebude tu ani Coca-Cola. Člověk už ani není překvapený, když třeba zjistí, že nás odpojili od Mastercard nebo Visa. Něco, co by dříve bylo naprosto nereálnou zprávou, je teď jednou z tisíce podobných za den a už si toho ani moc nevšímáš. Ten tlak jde totiž zároveň z několika stran.
Z jedné strany jsou to zahraniční společnosti, které odsud odcházejí. Z druhé je to tlak vlády, která zavírá všechny jen trochu nezávislé weby, ale končí i Tiktok, zavírají rádia. Objevují se zákony, podle kterých už za chvíli nebudeme moct ani přemýšlet jinak, než jak si přeje vláda. Doteď jsi věděl, že něco na sítě můžeš sdílet, a něco ne. Jenže teď začínáš přemýšlet, jestli můžeš dát lajk na něčí post, nebo jestli i ten bude považován za šíření lživé informace o „speciální operaci“ na západě a ty za něj strávíš až 15 let za mřížemi.
Takže na obyčejné Rusy, zvlášť na ty, kteří aspoň trochu zapínají mozek, teď jde tlak z obou stran. Asi to nebude mít úplně dobrý vliv na naši psychiku, ale snažíme se chovat co nejnormálněji, aby naše dcera nepoznala, že jsme v takových sračkách.
Čtěte také: Dopis z Moskvy: „Odsud to nemůžeme zastavit“
Zpočátku jsem chtěla, aby na nás svět uvalil co nejvíce sankcí, protože bída a s ní spojené menší i větší problémy jsou cena, kterou jsme ochotní platit za to, že nebude válka. Že nechají Ukrajinu na pokoji, že přestanou umírat lidé. Teď si ale nejsem jistá, nakolik se to vážně dotklo oligarchů, blízkého okolí Putina a lidí, kteří mají nějaký reálný vliv.
Kvůli omezením Visa a Mastercard dnes trpí lidé, kteří narychlo odjeli z Ruska a měli na kartě třeba jen 500 dolarů. Ani ty už nevyberou. Nebo lidé, kteří žijí za hranicemi a posílali peníze nemocným rodičům. Tito staříci zůstanou v Rusku bez prostředků k holé existenci. Nevím, jestli zrovna tohle pomáhá zastavit válku a nakolik to má vliv na ty, kteří o ni rozhodují.
Samozřejmě je tu ještě tlak z třetí strany – tou jsou Evropané, kteří nám každý den píšou. Píšou a ptají se, proč nejdeme do ulic, proč tohle všechno trpíme, proč nesesadíme Putina. Přidává nám to samozřejmě na „optimismu“, jací jsme všichni hrozní.
Nejspíš to teď zní docela egoisticky, když mluvím o sobě, o nás a o našich problémech. Samozřejmě to teď není to nejhorší, co se děje ve světě, ale ty ses zeptal na to, jak se máme my. O lidech na Ukrajině víš sám víc.
I babička zná slovo fake
Říkám si, že ta naše propaganda teď pracuje opravdu chytře. Rozhodli se, že budou ukazovat všechna videa z Ukrajiny, která jen najdou na internetu, a budou o nich tvrdit, že je to fake. Místo toho, aby vytvářeli svůj vlastní fake, tak se tváří, že provádí vyšetřování a rozpoznávají faky.
Bohužel musím přiznat, že opravdu zlepšili své schopnosti, teď jsou fakt na vysoké úrovni, rozhodně nejsou blbí. Mají velmi dobrou strategii, ve které budou nejspíš pokračovat. Když ukážu své babičce jakékoliv video z internetu, a už jsem to několikrát udělala, začne mi tvrdit, že už to viděla a že je to fake. Je fakt šílené, že i moje babička, které bude osmdesát, zná slovo fake. Začne mi vysvětlovat, že věci se mají takhle a takhle. A já nemám moc šanci ji zastavit. Pokud tady byla dříve éra „postpravdy“, tak teď je to éra „postpostpostpotpravdy“. Jestliže dříve bylo těžké dokázat, že fake je fake, tak teď je to ještě složitější – lidem se musí vysvětlovat, že tohle video je fakt reálné, že to žádný fake není. A dokázat to je v podstatě nemožné.
Ano, chápu pocity těch, kteří teď na Rusy útočí. Ale lidi prostě nechápou, jaké je to žít tady. Část lidí už odjela, ale my, kteří jsme se rozhodli zůstat, v podstatě nemáme možnost nic ovlivňovat. Ukrajinci píšou něco ve smyslu „čeho se bojíte, do převráceného policejního antonu přece nikoho neposadí“, ale oni neznají některé naše reálie. Problém není v tom, že tě během protestů chytnou a zadrží na den, nebo že tě zbijou obuškem, ale v tom, že po nějakém čase tě nakonec zavřou na několik let. Toho se bojím mnohem víc než momentální agrese „omonovců“ (ruská pořádková policie, pozn. red.).
Mít otřes mozku nebo zlomenou ruku není zas tak hrozné. Ale to, že ničemu nepomůžeš a stejně za tebou po roce či po dvou letech přijdou a řeknou ti: „Jste na tom a tom videu, kde jste v potyčce s omonovcem, a proto vás zatýkáme.“ Přitom je třeba počítat, že teď to už nebude na rok, dva nebo pět let, ale opravdu na dlouhou dobu. A lidé teď podle mě bohužel ve velkém přecházejí na radikálnější typy protestů, kde je aspoň nějaká minimální šance, že to něco změní. Bohužel si ale myslím, že taková šance neexistuje.
Věznice jsou nafukovací
Sakra, vůbec nevím, jestli opravdu Ukrajincům nebo vůbec někomu bude líp, když kromě padlých Ukrajinců ještě i my vyjdeme do ulic nebo se upálíme jako Irina Slavina (ruská novinářka, která se upálila v roce 2020, pozn. red.). Nemyslím si, že by to opravdu někomu pomohlo. Putina obyvatelé Ruska vůbec nezajímají, to už je všem jasné i tak. V Bělorusku to všechno vyšlo najevo. Sice jsem tehdy říkala, ať jdou lidi protestovat, že věznice nejsou nafukovací, ale ono se ukázalo, že asi fakt nafukovací jsou. A představa, že bude půlka země sedět, to není žádná antiutopie, to je realita, ke které má třeba Bělorusko hodně blízko. A my se k tomu taky blížíme.
A ještě jedna věc, nevím, jestli to tak opravdu je, ale říká se, že to písmeno Z a všechny ty formy podpory státu jsou jen výsledkem frustrace a nespokojenosti s životem. Je teď inflace, není možné dělat skoro nic, normálně žít nejde, ale vybíjet svou agresi na vládě je nebezpečné. Lidi v sobě tu zlobu dlouho dusili a teď se objevil legitimní a podporovaný způsob, jak svou nenávist projevit. Objevil se konečně skutečný nepřítel, ke kterému můžete vztahovat veškerou svou zlobu.
Tuhle svou potřebu můžete naplňovat skrze písmeno Z na autě nebo někde na internetu. Zároveň vlastně najít nějakou novou víru ve stát, který už na ty lidi dlouho sere. Ale teď je ta možnost cítit nějakou sounáležitost se státem. Je to něco jako „hele, stát na lidi nesere, zachraňuje nešťastné ruskojazyčné obyvatelstvo na Ukrajině, lidi mu nejsou lhostejní“. I když ve skutečnosti celý život těchhle podporovatelů dokazuje, že stát na ně ve skutečnosti fakt kašle.
Šašlik z krysy a knoflíky místo bonbonů
Opravdu nevím, jak tady teď budeme žít. Děláme si srandu z toho, že budeme lovit holuby a krysy. A že musím rychle volat své babičce a zeptat se jí na nějaké recepty, protože babička se narodila v roce 1936 a po válce žila v Tatarstánu, kde měli lidi fakt hlad. Vyprávěla mi historky o tom, jak z kopřiv a lebedy vařili polívku a z bramborových slupek pekli chleba.
Ze sociálních sítí zbude jenom Vkontakte, kde budou lidi ve stories ukazovat, kdo má k večeři polívku z lebedy. Někdo dokonce solenou, a někomu se poštěstilo natolik, že má šašlik z krysy. A budeme si předávat skvělé recepty a navzájem si to lajkovat. A ještě mi babička vyprávěla, že ve čtyřicátých letech měli strašnou chuť na čaj a bonbony, ale nic takového nebylo, tak pili prostě horkou vodu a do pusy si dávali knoflíky – jako že to jsou bonbony. Zatím máme doma knoflíků docela dost.
Čtěte také: Oligarchův prezident: Jak dostal šéf ruských železnic důchodce Zemana na Hrad
Měli jsme odjet, když to ještě šlo. Stejně jsme o tom přemýšleli a plánovali jsme to. Ale měli jsme to udělat včas. Teď už nám asi nezbývá nic jiného, než tu zůstat. Budeme doufat, že alespoň nějaký internet tu zůstane a vy budete mít možnost se o nás něco dozvědět.
Během celého tohohle týdne mám trochu pocit, jako bych měla narozeniny, protože mi spousta přátel z celé Evropy píše, ptají se, jak se mám, nebo mi něco přejí. Je to dost šílený pocit. Opravdu je to nějaký zlý sen, byť na rozdíl od většiny lidí jsme věděli, že bude válka a že bude zle. Ale nemohli jsme tušit, jak moc zlé to bude.
Jedna naše známá se přestěhovala před několika lety do Kyjeva, protože si to město a zemi zamilovala, ale od 1. března je nezvěstná a nemáme o ní žádné zprávy. Když se tohle děje někomu blízkému, tak je to obzvlášť děsivé. Myslela si, že se přestěhovala do svobodné země, ale Rusko tam přišlo za ní.
Teď si jen přejeme, aby bylo co nejméně obětí. Souzníme s lidmi, kteří nemůžou odjet z Ukrajiny, to musí být strašné.
Z ruštiny přeložili Dobroslava Čepcová a Vojtěch Boháč
***
* V den publikace jsem byl autorkou upozorněn, že její známá, která se přestěhovala do Kyjeva, je Asya Klimova, která zemřela při ruském bombardování televizní věže v Kyjevě.
