Americký prezident Donald Trump v otázce míru na Ukrajině opět otáčí. Došla mu trpělivost s jeho ruským protějškem Vladimirem Putinem, který mír ve skutečnosti nechce?
Už poněkolikáté se zdá, že se přízeň Trumpova Bílého domu v jednání ohledně míru na Ukrajině otáčí.
Za sebou přitom máme teprve sto dní Trumpa v prezidentském křesle. Před dvěma týdny jsem psal, jak americký prezident přitlačil návrhem mírové dohody – velmi příznivé pro Rusko – Ukrajinu ke zdi.
Tehdejší návrh nenutil Rusko k žádným zásadnějším ústupkům, jen k přerušení bojů bez jasných bezpečnostních garancí pro Ukrajinu.
Spojené státy za to měly navrhnout, že uznají anektovaný poloostrov Krym za území patřící nejen fakticky, ale také de iure Rusku. A zároveň se pustí do rušení sankcí i opětovného nastartování vzájemného obchodu a investic mezi oběma zeměmi.
Zatímco Rusko vítalo možnost dostat se ven z mezinárodní izolace a oživit válkou zkoušenou ekonomiku, do samotného míru na Ukrajině se nijak nehrnulo. Místo toho dál stupňovalo své útoky na napadenou zemi a jen mezi únorem a březnem vyrostl počet civilních obětí války o padesát procent oproti únoru.
Trend pokračoval i v dubnu a skrze kremelského mluvčího Dmitrije Peskova pak Putin světu poslal jasný vzkaz: nehodlá ustoupit od svého požadavku získat celé ukrajinské oblasti, které dnes částečně okupuje a začlenil je do ústavy jako ruské území.
Peskov zároveň řekl, že jakékoli další vyzbrojování Ukrajiny nebo zahraniční vojska na jejím území jsou pro Rusko naprosto nepřijatelné.
O tom, jak se Putin dívá na možný výsledek války vypovídá rozhovor, který s ním byl odvysílán v neděli 4. května na ruském Prvním kanále.
Na otázku, jestli se v budoucnu Rusku podaří „usmířit s ukrajinskou částí ruského lidu“ řekl, že to podle něj nevyhnutelné. Zároveň oznámil, že je rád, že zatím nemusely být na Ukrajině použity jaderné zbraně.
A skrze tuto kremelskou komunikaci zřejmě Trump dochází k závěru, který Ukrajinci a Evropané zdůrazňují už léta: Rusko chce sice ven z mezinárodní izolace a spolupracovat s ostatními velkými zeměmi a rozvíjet svou ekonomiku, ale není to pro něj tak zásadní jako obnovení impéria.
Kdyby pro Rusko byly nejzásadnější dobré vztahy se světem a rozvíjení obchodu, na Ukrajinu zřejmě nikdy nevtrhne.
Zaznělo to například i od Petra Pavla při pondělním setkání s ukrajinským prezidentem Zelenským. Způsobem, jak donutit Rusko k pochopení nesmyslnosti své války, jsou podle českého prezidenta především dodávky zbraní a munice Ukrajině.
Kdo koho vodí za nos
Diplomacie i ve vztahu k agresivním zemím je důležitá. Není ale samospásná. Jestli má jedna strana prioritu, které chce dosáhnout, tak se dá jen těžko čekat, že ji vymění za něco jiného, co pro ni je důležité méně.
Když si připustíme, že hlavním Putinovým cílem je získání celé Ukrajiny, dojdeme k faktu, že diplomacie tu sama o sobě může být krátká.
Rusku samozřejmě nevyhovuje, že na Ukrajině postupuje pomalu a válka je zátěží pro jeho ekonomiku i společnost. Dokud ale postupuje a nehroutí se, příliš důvodů jednat zkrátka nemá.
Putin navíc poprvé rozpoutal konflikt s Ukrajinou ve chvíli, kdy kulminovala nespokojenost s jeho vládnutím – a právě anexe Krymu mu popularitu zvedla.
Tomu se v politologii říká efekt sešikování se kolem vlajky, kdy se veřejnost v krizi nebo konfliktu semkne kolem lídra bez ohledu na politické rozdíly, protože vnímá jednotu jako klíčovou pro národní bezpečnost a stabilitu.
Ruský prezident tak nemusí mít zřejmý důvod ukončit válku. Jednak se zřejmě hodlá zapsat do historie jako člověk, který obnovil rozpadlé impérium, ale zároveň je pro něj pokračování konfliktu politicky bezpečnější.
V téhle situaci prostě cukr v podobě návrhů na obnovení vztahů nestačí. Ze strany těch, kteří opravdu chtějí dosáhnout míru, je potřeba i bič.
Říkat něco takového je v Česku nepopulární, protože vám pak snadno někdo vyčte, že jste váleční štváči. Jenže ono se naplno ukazuje, že to vážně jinak nejde.
Čtěte také: Zaorálek agitoval z Kyjeva za mír. Co na jeho video říkají Ukrajinci?
Což možná začíná chápat i Donald Trump. Ten si zřejmě opravdu myslel, že pro Putina a jeho válkou chudnoucí zemi bude prioritou obnovení obchodu i vztahů se světem. To se ale nijak nepotvrzuje. Při opakované nevůli Vladimira Putina jít míru jakkoli naproti začal Trump na konci dubna ve své rétorice otáčet.
Samozřejmě, že to může být dočasné a za dva týdny se budeme zase bavit, jak americký prezident tlačí Ukrajinu ke zdi.
Už před týdnem ale na Trump své sociální síti Truth Social napsal, že Vladimir Putin „možná nechce ukončit válku a jen mě tahá za nos a musí se s ním zacházet jinak, například skrze bankovní sektor nebo sekundární sankce.“
Souběžně se stupňovalo nové sankční úsilí amerického republikánského senátora Lindseyho Grahama, onehdy snad největšího zastánce Ukrajiny ve vysoké americké politice. Graham sice tvrdě kritizoval prezidenta Zelenského po hádce s Trumpem v Oválné pracovně, ale teď už je zase plně na straně ukrajinského prezidenta a sbírá v Kongresu podporu pro návrh nových sankcí proti Rusku a zemím, které agresora podporují.
Konkrétně má jít o návrh cel ve výši pěti set procent na všechny země, nakupující ruský plyn, ropu nebo uran. Podle aktuálních informací má návrh většinovou podporu senátních demokratů i republikánů. Navíc má jít o snahu koordinovanou i s Evropskou unií.
Americké veletoče
Dva týdny od chvíle, kdy americký ministr zahraničí Marco Rubio hrozil, že se Spojené státy ze snah vyjednat mír na Ukrajině stáhnou, se tak zdá být vše naopak.
Asi jste videli slavnou fotografii ze setkání Trumpa a Zelenského během pohřbu papeže Františka. Sice přesně nevíme, o čem se oba prezidenti bavili, ale jejich společná chvíle v bazilice svatého Petra ukázala světu, že i přes únorovou katastrofu v Oválné pracovně není ohledně vzájemných vztahů obou lídrů nic ztraceno.
Co víme: jedním z témat vatikánské diskuze byla dohoda o minerálech, podepsaná jen o pár dní později.
A zatímco Rusko ze svých požadavků zatím zřejmě neplánuje ustoupit, Trump naopak ukázal, že ze svých původních cílů ustoupit může.
Americký prezident původně chtěl, aby Ukrajina skrze práva na těžbu kompenzovala vše, co dosud Spojené státy investovaly do její obrany. Původně dokonce mluvil o splacení 500 miliard dolarů, jakkoli takový obnos Američané skrze pomoc na Ukrajinu neposlali.
Nic podobného každopádně ve finální dohodě není. Zatímco Ukrajina do společného těžebního fondu vkládá své nerostné suroviny, USA mají fond plnit buď skrze přímé platby nebo dodávky vojenského materiálu.
Čtěte také: Přísně střežené tajemství: Jaká je role USA na Ukrajině?
Současný postoj Spojených států podle mě dobře popsal na Fox News americký ministr financí Scott Bessent, když po podpisu dohody o minerálech řekl, že jde o silný signál vstříc ruskému vedení a prezidentu Trumpovi dává „novou možnost vyjednávat na silnějším základu.“
Zatímco dříve Zelenskyj popisoval návrh dohody jako americkou snahu donutit ho prodat svou zemi, finální verze byla představiteli Ukrajiny hodnocena jako rovnocenné partnerství. Kyjev má například finální slovo ohledně toho, zda a kde se bude těžit. Vlastnictví půdy, ze které se těží, navíc zůstává v jeho rukou.
Dohoda také zavádí nový americký tón vůči Ukrajině, kdy stanovuje za cíl stvořit mírovou, suverénní a odolnou zemi.
Zároveň má Trump podle zdrojů deníku Kyiv Post ve čtvrtek 8. května oznámit Kongresu, že plánuje schválit první prodej vojenského materiálu Ukrajině od svého opětovného nástupu do úřadu. Má jít zatím o obchod za minimálně padesát milionů dolarů, což ve světě vojenské techniky a munice moc neznamená – jde však o důležitý signál změny směru.
Po únorové hádce v Oválné pracovně se v ruských prorežimních médiích mohutně slavilo. Z Kremlu se nicméně linulo jen zdrženlivé mlčení. Vladimir Putin si asi uvědomoval, že hádkami nic nekončí a Rusko zatím reálně nezískalo nic.
Není ale dobré radovat se ani za Ukrajinu. Za divoké vlády Donalda Trumpa je slavení vítězství předčasné prakticky pro kohokoli.
