• Analýzy
  • Dlouhé čtení
  • 15. prosince 2021

Éric Zemmour: Fašista v mezích zákona slibuje Francouzům ztracenou slávu

Éric Zemmour během svého prvního setkání v rámci kampaně před prezidentskými volbami, pařížské kongresové centrum Villepinte, prosinec 2021 / Zdroj: IllianDerex / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0 /
Éric Zemmour během svého prvního setkání v rámci kampaně před prezidentskými volbami, pařížské kongresové centrum Villepinte, prosinec 2021 / Zdroj: IllianDerex / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0 /
Autor
Mahulena Kopecká
Rád sebe vidí jako generála a prezidenta Charlese de Gaulla. Francie, jakou jsme znali, podle něj skončí, pokud nezastavíme migranty. Krajně pravicová rétorika Érica Zemmoura je agresivní a zdánlivě i propracovaná. Jak velkou hrozbou bude v prezidentských volbách pro Macrona a Le Pen?

Na jednu z demonstrantek ukázal prostředníček. Jeho mladá poradkyně Sarah Knafo je s ním údajně těhotná. Na obálce časopisu Paris Match se objevila fotografie, na které se společně koupají v moři, přestože má Éric Zemmour manželku. Jemu je to ale jedno, rád totiž šokuje. Chce zakázat jména, která nezní francouzsky, a tvrdí, že probíhá „islámská kolonizace“.

Třikrát byl souzen za podněcování k rasové nenávisti a několik žen si stěžovalo, že je sexuálně obtěžoval. Teď se kontroverzní intelektuál rozhodl, že bude kandidovat na prezidenta. Ještě v listopadu to podle průzkumů vypadalo, že by v dubnových volbách mohl předběhnout Marine Le Pen. Zatímco v posledních týdnech jeho podpora klesla, analytici upozorňují, že výsledek zůstává nejistý. Jaké je místo Érica Zemmoura ve francouzské společnosti?

Francie je nejlepší země na světě

„Dlouho jsem byl spokojený s rolí novináře. Ale už nevěřím, že řadový politik bude mít odvahu zachránit zemi před tragickým osudem, který ji čeká… Proto jsem se rozhodl kandidovat,“ vysvětluje Zemmour v dramatickém videu. Prezidentský kandidát vzpomíná na dříve velkolepou říši. „Máte pocit, že už nejste v zemi, kterou jste znávali. Jste cizinci ve vlastní zemi,“ dodává. „Musíme dát moc zpátky lidu, vzít si ji od menšin, které utlačují většinu.”

Tato slova předvolebního proslovu dobře reprezentují Zemmourovy dlouhodobé názory, i když v naředěné formě. Jeho program je postaven na nulové imigraci, nižších daních či vystoupení Francie z NATO. „Pokud vyhraju tyhle volby, nepůjde jen o další výměnu v pozici moci, ale o znovuobnovení nejlepší země na světě.“

Pár dnů po publikování videa odstartoval Zemmour předvolební kampaň. Akce byla stejně bouřlivá jako kandidátova slova. Když procházel davem, jeden z naštvaných odpůrců ho chytil pod krkem. Během akce pak došlo i k násilným střetům mezi jeho stoupenci a kritiky.

Jakmile začal Zemmour s projevem, několik aktivistů z hnutí SOS Racisme ukázalo trička s protirasistickými hesly. Na to okamžitě zareagovali jeho fanoušci násilnostmi a házením židlí. Takové konflikty ukazují, že už teď Zemmour vyvolává napětí ve francouzské společnosti, píší Financial Times. V době zahájení kampaně pochodovaly Paříží tisíce lidí na protest proti jeho kandidatuře, kterou vnímají jako rasistickou. Je přitom paradoxem, že Zemmour sám má židovské kořeny. „Protože je Žid, nikdo ho nemůže obvinit z toho, že by byl nacistou. To mu dává velkou svobodu,“ myslí si francouzský politik Jean-Marie Le Pen.

Zoufalá touha po pozornosti

Třiašedesátiletý Éric Zemmour se narodil židovské rodině, která do Francie přišla během alžírské války. Právě osobní život možná skrývá klíč k rozluštění původu jeho názorů, zapálení pro francouzskou historii i touhy po politickém vlivu. Manželka Mylène Chichportich pochází z rodiny tuniských Židů. Oba vyrůstali ve Francii, která tehdy představovala pro severoafrické židovské přistěhovalce útočiště. Právě to by mohlo vysvětlovat jeho lásku ke staré Francii.

Nepředvídatelný politik musel být v televizi předtáčen – porovnával třeba hormonální léky pro transgender děti s nacistickými experimenty.

Novinářem se Zemmour stal poté, co dvakrát neuspěl v přijímacím řízení na prestižní École Nationale d’Administration. Jde o tréninkovou školu pro budoucí politické elity, kde studovala většina prezidentů včetně Macrona. Odmítnutí vyhlášenou institucí nebylo jediným Zemmourovým zklamáním. Neúspěšně se pokoušel vstoupit do Cercle de L’Union Interallié, soukromého klubu pro vrcholné politiky a podnikatele. Možná, že právě kvůli těmto neúspěchům chce teď kandidaturou dokázat, že mezi prestižní politiky ve Francii přece jen patří. Podle biografie, která vyšla letos, se snaží zoufale dostat do vysoké pařížské společnosti.

Kvůli touze po politické slávě bývá srovnáván s Donaldem Trumpem. Přitom se ale v lecčems liší. „Zatímco Trump byl vulgární a nepřesvědčivě se vychloubal svou inteligencí, Zemmour vystudoval univerzitu a napsal několik knih,“ upozorňuje The Guardian a dodává – jeho rétorika tu Trumpovu přesahuje. Sice si přisvojuje podobná témata, ale ve francouzském kontextu.

 

Stejně jako Trump, i on prahne po pozornosti veřejnosti. Přesně ví, co říct, aby ho média citovala. Během prvních pěti měsíců letošního roku byl pětkrát na obálce konzervativního časopisu Valeurs Actuelles a podle mediálního monitoringu ho v září zmínili 4167krát ve všech francouzských médiích. Přitom právě sdělovací prostředky Zemmour nesnáší. Jsou podle něj propagandistickým nástrojem, který ničí Francii a francouzskou kulturu. Nedávno prý na bezpečnostním veletrhu namířil zdánlivě v žertu na novináře zbraň a podotkl: „Legrace skončila.“

Většinu profesního života pracoval Zemmour pro noviny a televizi. Během posledních deseti let vydal několik bestsellerů o velkých okamžicích francouzské minulosti. Psal sloupky do deníku Le Figaro a před dvěma lety začal účinkovat v diskusním pořadu na domácí kabelové stanici CNEWS, často přirovnávané k americké Fox News. Jeho styl vyjadřování je prostoupený apokalyptickými zmínkami o konci francouzské společnosti, migraci a islámu. Projev kontroverzního intelektuála byl považován za natolik nepředvídatelný, že pořad museli předtáčet a kontrolovat. V červnu třeba v televizi porovnával hormonální léky pro transgender děti s nacistickými lékařskými experimenty. Novinář Daniel Schneidermann vypráví, že Zemmour je známý jako „fašista dostatečně přijatelný pro televizní vysílání“.

„Nejsem rasista… Jen bráním naši vlast.

Názorově se Éric Zemmour už během své novinářské kariéry vždy přikláněl k ultrakonzervatismu. Vývoj jeho myšlenek je ale v dlouhodobém kontextu znát. Postupně začal být radikálnější, popisuje politolog Michel Perottino pro Voxpot. Podle něj došlo v posledních přibližně deseti letech k radikalizaci některých jeho názorů a k „přechodu od novinařiny směrem k polemikovi, hlavně pak v televizi, odkud vzešla jeho současná image“. Politolog se domnívá, že tento posun může být dán proměnou francouzské krajní pravice, ale i tím, že Marine Le Pen umírnila svou dříve kontroverzní politiku a posunula se ke středu.

Zemmour působí jako vzdělaný člověk. Často se odvolává na historické události a s oblibou cituje filozofy 18. století. Je ale také kritizován, že xenofobní krajní pravici poskytuje vhodné filozofické základy pro její názory. Jeho způsob myšlení podle autora Iana Burumy může nejspíš vycházet z tradice, která sahá do doby francouzské revoluce. Tehdy se katoličtí konzervativci a pravicoví intelektuálové vzepřeli proti republice, která z revoluce vzešla – proti liberálům, kosmopolitům a přistěhovalcům. Ideální společnost podle nich byla etnicky čistá a šlo téměř vždy o antisemity.

Čtěte také: Ochránit národ, tradiční rodinu a životní prostředí. Jak populistická pravice vzala na milost ekologii

Lidé, kteří na tyto myšlenky navázali ve 20. století, se pak chopili příležitosti během německé okupace Francie v roce 1940. Vytvořili francouzskou kolaborantskou vládu ve Vichy. Právě o tomto momentu Zemmour rád hovoří. Obhajuje maršála Philippa Pétaina, vůdce vichistického režimu, a tvrdí, že právě jeho vláda ochránila tisíce francouzských Židů před nacistickými tábory. To ale není pravda. Režim naopak nacistům pomohl s deportací téměř 76 tisíc lidí. Přestože Zemmourovy výroky obklopují polopravdy a lži, odkazuje na historické události, které tvoří zdání legitimity.

O historii se opírá i v protimuslimské rétorice. V souvislosti s kandidaturou založil novou politickou stranu Reconquête. Ta svým názvem odkazuje na historické období takzvané reconquisty, kdy křesťanské armády vyhnaly muslimy z Pyrenejského poloostrova.

Kontroverzní kandidát dlouhodobě vystupuje proti muslimským imigrantům. Už v roce 2015 po sérii teroristických útoků v Paříži kritizoval politiku Francoise Hollanda. „Věděl, že by tu mohli být teroristé, a neochránil Francouze, udělal kriminální rozhodnutí nechat hranice otevřené.“ Své radikální názory podle The Nation naplno odhalil v roce 2019 na pravicové konferenci: „Demografická dynamika našeho kontinentu umožnila bílým kolonizovat svět. Vyhladili původní obyvatele, zotročili Afričany. Dnes zažíváme demografický zvrat, který povede k obratu migračních proudů, a následně i ke zvratu kolonizace. Nechám vás hádat, kdo se nyní stane jejich otroky. Budete to vy!“

Ve sloupku pro Le Figaro pak tento rázný intelektuál popsal, že v některých pařížských oblastech lze přímo fyzicky cítit mizení francouzské populace: „Arabsko-muslimský lid nahradil původní obyvatele.“ Tato Zemmourova slova nás dostávají k nacionalistické konspirační teorii „velké výměny“ (le grand remplacement), o které často hovoří.

Teorii „velké výměny“ zformoval spisovatel Renaud Camus. Ve svých dílech popisuje invazi přistěhovalců, kteří si chtějí podmanit bílou evropskou populaci. Camus si myslí, že imigranti naschvál rodí hodně dětí. Francii hrozí nebezpečí, že bílou populaci postupně vytlačí přistěhovalci. Podobné myšlenky se objevily už dávno před Camusem, ale právě na něj se odvolávají extremisté po celém světě. „Je to slogan, který dramatizuje situaci, mluví o velké výměně stejným způsobem, jako bychom mluvili o barbarské invazi,“ vysvětluje expert na politický extremismus Rudy Reichstadt. „Když si zajdete vsadit na koně, začnete mluvit o politice a zmíníte tuto teorii, lidé hned pochopí, co tím myslíte.“

Kandiduji, aby naše děti a naši vnuci nepoznali barbarství, aby naše dcery nemusely chodit zahalené a naši synové nebyli porobeni…

Na teorii se měli odkazovat i pachatelé masové střelby v americkém El Pasu a v mešitě v Christchurch na Novém Zélandu (obojí v roce 2019). I přesto Éric Zemmour svým fanouškům tvrdí: „Nejsem rasista a vy také ne… Bráníme naši zemi, naši vlast, dědictví našich předků.“

Génération Z

Podle průzkumu si až 67 % Francouzů myslí, že může na teorii „velké výměny“ být něco pravdy. Zemmour využívá obavy lidí z imigrace a chudoby a úspěšně tato témata dostává do politického diskurzu. Mezi jeho fanoušky převládá názor, že se musí obnovit pořádek.

„Říká to tak, jak to je. Je více při zemi než ostatní politici,“ vyjádřil se pro BBC Christian, jeden ze Zemmourových příznivců. Bývalý podnikatel Pierre Le Brun, který mu také fandí, vysvětluje: „Vidí věci jasně. Nesmíme podlehnout islámu… Náš národ nemůže být rukojmím malicherných politiků. Jsme obyvatelé Západu.“

Na rozdíl od Marine Le Pen Zemmour neoslovuje dělníky nebo obyvatele venkova. Mezi jeho podporovatele patří spíše bohatší a vzdělanější měšťané, hlavně pak muži. Fandí mu ultranacionalisté, členové krajní pravice či konzervativci. Je ale zajímavé, že jak pro Voxpot popisuje politolog Michel Perottino, část krajní pravice ho odmítá, protože není podle nich dostatečně Francouz – kvůli svému původu a náboženství, ze kterého pochází.

Jeho mladí fanoušci si říkají Génération Z. Během pandemie se scházeli ke sledování Zemmourových televizních vystoupení, při nichž si dávali křupky a pivo. Říkali tomu „Le ZApéro“. V létě pak začali s kampaní. Přestože prezidentská kandidatura nebyla ještě oficiální, stihli vylepit desítky tisíc plakátů. Kontroverzní kandidát si získal i podporu některých francouzských intelektuálů. Jeho nejznámějším fanouškem je spisovatel Michel Houellebecq, který Zemmoura už minulý rok označil za symbol naděje.

Třetina francouzských voličů v průzkumech přiznává, že budou hlasovat pro krajně pravicového kandidáta. Díky úspěchu politiků s pravicovými názory na imigraci nebo francouzskou identitu se právě tato témata stala ústředními body prezidentské volby. A to i přesto, že většina populace vnímá jako důležitější jiné problémy, třeba ekonomiku nebo životní prostředí. Profesor Didier Fassin popisuje, že už teď ve Francii probíhá „zemmourizace mysli“ – posun veřejné debaty směrem k islamofobii a rasismu. Politolog Michel Perottino si myslí, že se to může dít i proto, že francouzská středopravicová strana Les Républicains byla dlouhodobě v krizi a teď začala sázet na tvrdší diskurz.

Podle webu Politico je pozvolný francouzský příklon k pravici dán několika faktory. Společnost je stále traumatizovaná teroristickými útoky islamistů z roku 2015. Lidé navíc cítí, jak na tom jejich země není dobře a její dřívější sláva pohasíná. „Přistěhovalectví se ukázalo jako velký problém, Francouzi jsou přesvědčeni, že jejich stát upadá. Cítí, že bývali globální velmocí, a teď už jí nejsou. Když má země pocit, že se jí daří dobře, migraci zvládá mnohem lépe,“ zdůvodňuje politolog Gérard Grunberg.

Mladí a levicově smýšlející Francouzi navíc chodí méně k volbám, což dává pravicové politice velký prostor. Levicoví kandidáti boj vzdali a nesnaží se ve veřejné debatě prosadit, popisuje web Politico. Konzervativci a krajní pravice pak získávají větší prostor v médiích, přestože se jejich názory rychle blíží k hranici toho, co je ještě přijatelný, a co už nenávistný projev.

Toto směrování francouzské společnosti potvrzují i průzkumy. Jen 25 % Francouzů tvrdí, že stát na tom není špatně. Podle 64 % je tu příliš mnoho přistěhovalců, a že země potřebuje silného vůdce, který v ní obnoví pořádek, tvrdí dokonce 79 % lidí. Zemmourovi situace nahrává. Dokázal skvěle odhadnout atmosféru a využít obavy veřejnosti.

Čtěte také: Za americkým neonacismem stáli veteráni z Vietnamu, radikalizaci můžeme čekat i po odchodu z Afghánistánu, říká Mareš

Ať žije republika! Ať žije Francie!

Na francouzské politické scéně se odehrálo několik převratů, které Zemmourovi pomohly. Dříve krajně pravicová Marine Le Pen se posunula na politické škále směrem ke středu. Ve snaze získat popularitu potlačila své kontroverzní názory. Díky této strategii vznikl prostor pro skutečně radikálního kandidáta. „Zemmour využívá pozici, kterou vyklidila Le Pen,“ potvrdil pro Voxpot politolog Michel Perottino. Politička si dobře uvědomuje, že ji ohrožuje. Údajně prý žádala o pomoc i svého otce. Je vtipným paradoxem, že Zemmour se přímo s Jeanem-Marie Le Pen scházel k dlouhým debatám a nejspíše se inspiroval právě jeho stylem skandálního veřejného vystupování.

A co znamená Éric Zemmour pro budoucnost Francie? Novinář John Lichfield se obává, že hrozbou by mohl být krajně pravicový politik především do budoucna. Může totiž začít připravovat prostor pro další posun francouzské politiky a vznik agresivního nacionalistického hnutí, které spojí krajní pravici s pravicí skutečně radikální.

Podle Perottina se v následném období ukáže jako klíčové, zda dokáže Zemmour předběhnout Le Pen. Respektive zda se pravicová francouzská scéna neroztříští natolik, že by to ve výsledku pomohlo umírněnější republikánské kandidátce Valérii Pécresse, myslí si politolog. „V současné době je však příliš brzy na jakékoli sázení na jednoho či druhého. Uvidíme, jak dopadne (Zemmourova) strana s jasně symbolickým názvem Reconquête (Znovudobytí),“ uzavírá Michel Perotti.

V Zemmourových projevech najdeme jeden výrazný kontrast. Radikální výroky se bijí s jeho distingovaným vystupováním. „Ta země, kterou všude hledáte, po které vaše děti cítí stesk, aniž by to věděly… právě teď mizí. Cítíte se jako cizinci ve svém vlastním státě,“ zdůrazňuje Zemmour. V jeho dalších slovech pak slyšíme rasismus, kultivovaně ukrytý za nostalgií. „Kandiduji, aby naše děti a naši vnuci nepoznali barbarství, aby naše dcery nemusely chodit zahalené a naši synové nebyli porobeni. Abychom jim mohli předat Francii takovou, jakou jsme znali a dostali od našich předků. Přidejte se ke mně a povstaňte. Protože právě my, Francouzi, jsme vždy triumfovali ve všem… Vive la République, a ještě více: Vive la France.“

Podívejte se také na naši reportáž o „žlutých vestách“ ve Francii: