• Analýzy
  • Dlouhé čtení
  • 10. dubna 2020

Indie v karanténě. Jaké důsledky bude mít největší světový zákaz vycházení?

Jiří Krejčík / Úvodní fotografie: P. Ravikumar
Přeplněná autobusová nádraží, zoufalé rodiny kráčející indickou krajinou, bezpečnostní složky sprejující migranty z obavy před nákazou koronavirem, policejní násilí proti lidem, kteří porušili zákaz vycházení. Takové byly obrázky z prvních týdnů celonárodní karantény v Indii. Jak se největší světová demokracie potýká s asi nejrozsáhlejším sociálním experimentem v dějinách?

Striktní zákaz vycházení je prodloužen až do 20. dubna, poté vláda rozhodne, zda opatření zmírní nebo ne. Takové bylo poselství, které po třech týdnech nouzového stavu přednesl indický premiér Naréndra Módí. Vláda rovněž zveřejnila seznam ekonomických aktivit, které hodlá od příštího týdne povolit. Nejčernější pandemické scénáře se zatím indickému zdravotnictví daří odvrátit. Otázkou však zůstává, jak poněkud zmatečně vyhlášený lockdown poškodí místní hospodářství a zejména nejzranitelnější členy společnosti.

Když ministerský předseda v sobotu 24. března v osm hodin večer v televizním přenosu oznámil, že za čtyři hodiny začne platit celonárodní zákaz vycházení, rozpoutal se chaos. Jelikož ministerský předseda opomněl zmínit, jak se vláda hodlá o občany v době povinné karantény postarat, davy zoufalých lidí vyrazily do ulic. Zatímco střední třída začala vykupovat obchody, městská chudina zareagovala hromadným exodem na rodné vesnice, jehož se zúčastnilo více než půl milionu především sezónních námezdních dělníků

Ti často ve městech nemají ani žádné obydlí, prostě kempují na stavbě nebo tam, kde právě pracují. Když se tato místa z hygienických důvodů uzavřela, vydali se na cestu ke svým v mnoha případech stovky kilometrů vzdáleným domovům. Kvůli zastavení veřejné dopravy mezi jednotlivými indickými státy jim nezbylo nic jiného, než se pokusit dlouhou trasu zdolat po vlastních nohou.

Migrující davy představují obrovské zdravotnické riziko – ani ne tak kvůli koronaviru, jako spíš z důvodů špatné hygieny, která může ve spojení s nedostatkem jídla a pití a celkovým vyčerpáním způsobit šíření průjmových onemocnění nebo jiných infekčních chorob, například cholery. Ústřední vláda proto uzavřela hranice států i pro pěší, v blízkosti přechodů vznikly nouzové uprchlické tábory a nejvíce zasažené státy začaly řešit, jak co nejbezpečněji dopravit vnitřní migranty do jejich domovů. 

Po celé zemi bylo urychleně založeno 21 tisíc provizorních táborů, které podle informací z jednotlivých států poskytly přístřeší a základní potravinovou pomoc 600 tisícům lidí. K izolaci v karanténách začaly sloužit sportovní stadiony a využito bylo také dvacet tisíc železničních vagónů, které narychlo propůjčily státní Indické dráhy.

Bez zmatků se neobešlo ani prodloužení lockdownu. Záhy po jeho vyhlášení bylo možno v ulicích Bombaje, Ahmadábádu, Súratu nebo Haidarábádu spatřit skupiny dělníků, kteří se dožadovali, aby je stát dopravil do jejich domovů. I z této vlny můžeme vidět, jak současná omezení dopadají na indické nádeníky, kteří i za normálních okolností pracují za platy pod úrovní minimální mzdy. Migrující pracovní síla přitom hraje v indické společnosti a ekonomice nezanedbatelnou úlohu – podle některých odhadů migruje v Indii za sezónní prací přes 100 milionů lidí, tedy více než pětina pracujících.

Opožděná řešení

Celý sled vládních opatření je v posledku možné považovat za správný – každé utažení šroubů od omezení vycházení až po uzavření hranic představuje žádoucí prevenci proti dalšímu šíření viru, který by podle modelů výzkumného centra CDDEP mohl v krajním případě zasáhnout až 300 milionů lidí, tedy více než pětinu indické populace. Pokud by se také virus šířil současnou rychlostí, někdy na konci května by Indii mohla dojít nemocniční lůžka. Problém je, že postup indické vlády byl pouze reaktivní a spíš než promyšlenou strategii připomínal žehlení komplikací, které přinesla narychlo vyhlášená karanténa. 

Zatímco opoziční strany už v polovině února požadovaly, aby vláda předložila obrannou strategii proti šíření koronaviru, ta měla v té době jiné priority. Nejprve to byly volby, následně občanské nepokoje v Dillí, které se postupně proměnily v nekontrolované pogromy s padesáti mrtvými, návštěva amerického prezidenta Donalda Trumpa a nakonec politický boj o moc ve státě Madhjapradéš.

Americký prezident Donald Trump a indický premiér Naréndra Módí. Zdroj: Wikimedia Commons.

Ano, indické úřady na letištích vzorně kontrolovaly a testovaly cestující nejprve z východní Asie a poté i z Evropy. Místa s lokálním výskytem koronaviru byla uzavřená do karantény už na začátku března. Každý majitel indického telefonního čísla si před začátkem hovoru také musel vyslechnout krátké upozornění, aby dodržoval základní hygienická opatření. Málokdo se však připravoval na to, co bude potřeba udělat v případě, že se koronavirus v Indii skutečně plošně rozšíří.

Ještě 13. března indické ministerstvo zdravotnictví bohorovně tvrdilo, že nemoc nepředstavuje zdravotní riziko a odborníci uklidňovali veřejnost, že v se teplém indickém podnebí nebude šířit. Módího vláda sice již zřejmě plánovala systém nouzových potravinových přídělů, na druhou stranu se však dostatečně nezásobila zdravotnickým vybavením a naopak jej vyvážela, ačkoli WHO již na konci února varovala před celosvětovým nedostatkem ochranných pomůcek.

Jak naznačuje pohled na statistiky a modely, k samotnému vyhlášení karantény došlo o několik dní později, než by bylo záhodno. Ačkoli měla Indie před zákazem vycházení oficiálně nízký počet nakažených, její křivka se začala pomalu narovnávat až po dvou týdnech jeho trvání. Nízký počet nakažených, vládní intervence 56. den nákazy a původně odhadované omezení šíření o 83 procent by mělo vést ke zhruba polovičnímu počtu případů. Celkové číslo by se mělo v ideálním případě zastavit někde okolo tří tisíc.

Jindy přeplněné ulice se po vyhlášení karantény vyprázdnily. Zdroj: Wikimedia Commons.

V indických statistikách tak buď chybí některé údaje, nebo je skutečný efekt celonárodní karantény nižší, než se předpokládalo a šíření se podařilo omezit jen zhruba na polovinu. V takovém případě odborníci z Armed Forces Medical College v Púně očekávají zhruba tři miliony nakažených. Podle výzkumníků z univerzity v Cambridge však třítýdenní zákaz vycházení nebude stačit a pohyb obyvatel bude nutno omezit buď na delší dobu, anebo opakovaně.

Pomohlo by testování?

Pokud bychom se měli spoléhat pouze na veřejné zdroje a oficiální počty nakažených, vyhlášení zákazu vycházení by bylo ve své podstatě překvapivé: zdravotnické úřady ještě v týdnu po jeho zavedení popíraly, že by v Indii docházelo ke komunitní nákaze. Podle této logiky by tedy bývalo stačilo, kdyby se důsledněji kontrolovali navrátilci z postižených zemí. Většina odborníků se ostatně ještě před vyhlášením zákazu vycházení přikláněla spíše k důslednějšímu testování obyvatelstva. 

Tady však indický systém naráží na nedostatek testovacích sad. Indie dnes dokáže otestovat zhruba 20–30 tisíc lidí denně a toto číslo by chtěla zvednout až na 100 tisíc za den. Dosud však bylo v zemi provedeno jen zhruba 280 tisíc testů, což při ohromné indické populaci dává průměr necelých 200 testů na milion obyvatel. Pro srovnání: i málo testující země jako Velká Británie nebo Francie mají v současnosti průměr kolem šesti tisíc, český průměr je zhruba třináct tisíc na milion obyvatel, tedy šedesátkrát vyšší než v Indii.

Agresivní testování spojené s problematickým sledováním citlivých údajů se přitom ukazuje jako zřejmě jediný způsob, jak udržet virus pod kontrolou i po ukončení karantény, nehledě na to, že malý počet testů může maskovat skutečný rozsah epidemie. V Indii je naopak testování zjevně velmi selektivní, neboť celé tři čtvrtiny potvrzených případů nákazy zde tvoří muži. Je rovněž nutné vzít v potaz, že ve venkovských oblastech bývá příčina úmrtí řádně evidována jen zhruba u pětiny zesnulých a reálný počet obětí koronaviru tak může být několikanásobně vyšší. 

Rozdělená společnost

Krátce po vypuknutí epidemie začala indická společnost hledat viníka nákazy.  A brzy jej také našla. Na konci března vyšlo najevo, že enormní množství nakažených se rekrutuje z muslimské sekty Tablíghí džamá’at, která navzdory čerstvě vyhlášenému zákazu konání masových akcí uspořádala v Dillí sjezd za účasti devíti tisíc osob. Po jeho skončení se delegáti rozjeli domů a virus se tím rozšířil po celé Indii. 

S některým z účastníků náboženského shromáždění přišla do kontaktu zhruba čtvrtina ze současného počtu prokazatelně nakažených. Přestože zákaz vycházení porušili také hinduisté, kteří ve větších skupinách 2. dubna slavili narozeniny krále Rámy (Rámanavamí), za hlavního šiřitele koronaviru byla prohlášena muslimská komunita. Pnutí mezi hinduisty a muslimy tak po únorových násilných nepokojích v Dillí ještě zesílilo.

Chování sekty Tablíghí džamá’at je samozřejmě naprosto nezodpovědné a svůj díl viny nese i dillíská vláda, která si nedokázala vynutit dodržení vlastního zákazu. Obviňování muslimů však znovu ukázalo, nakolik je indická společnost navzdory proklamované jednotě rozdělená podle náboženských, národnostních a kastovních linií. Než vyšly najevo informace o šíření „čínského viru“ účastníky muslimské konference, hlavním terčem nevybíravých poznámek byli občané severovýchodních států, kteří často vizuálně připomínají spíše Číňany než obyvatele poloostrovní Indie.

Kromě obviňování muslimů se objevila také ostrakizace nakažených. Některé státy nechaly zveřejnit jejich jména nebo označit jejich domy, lékaři jsou zase často považováni za přenašeče. Zdravotní krize zároveň naplno odhalila rozsáhlý problém s fake news a dezinformacemi, které v Indii kolují většinou přes skupiny na WhatsAppu. Kromě zaručených zpráv o přenašečích choroby od muslimů až po slepice se ve zprávách můžete dočíst i návody, jak vyléčit koronavirus popíjením kravské moči, cvičením jógy nebo ájurvédskou medicínou. 

Ke sjednocení krizí ještě více než obvykle rozděleného národa mělo přispět gesto, které v pátek 3. dubna navrhl premiér Naréndra Módí. Na neděli doporučil občanům, aby v devět hodin večer na devět minut solidárně zhasli domácí elektrické osvětlení a místo něj zapálili lampičky a svíčky. Předsedu vlády v tu chvíli zřejmě nenapadlo, co se může stát, pokud 1,3 miliardy lidí najednou zhasne všechna světla, a celý indický energetický sektor musel přes víkend řešit, jak se na dobrovolný blackout připravit.

Indie z vesmíru, když všechna světla svítí. Zda 5. dubna svítila více nebo méně nevíme, protože NASA fotografii nezveřejnila. Zdroj: Wikimedia Commons.

Alespoň to se nakonec povedlo na jedničku. Přestože po deváté večerní krátkodobě poklesl odběr elektřiny skoro o třetinu, frekvenci se podařilo zachovat a přenosová soustava nezkolabovala. Přiznejme si však, že situace, kdy vláda místo řešení akutních problémů ve zdravotnictví a zásobování úkoluje ministerstvo energetiky veskrze zbytečným PR cvičením, je poněkud zvláštní. A jen tak mimochodem, 5. duben připadl na předvečer čtyřicátého výročí založení Módího Indické lidové strany, jejíž předchůdce, Indický lidový svaz, měl pro změnu ve znaku lampičku.

Problémy s vodou

Dalším problémem, který koronavirová krize ještě umocní, je dlouhodobý nedostatek zásob vody. Monzunové deště by měly do Indie přijít až zhruba za dva měsíce a zejména suché venkovské oblasti tak mohou mít problém s dodržováním hygienických standardů, jako je například preventivní mytí rukou. Otázkou také zůstává, zda při vyšším výskytu koronaviru nemůže dojít k jeho šíření vodní cestou. 

Indická společnost je poměrně kulturně specifická velkým výskytem venkovní defekace. Značná část obyvatel indických vesnic raději než na domácí záchody chodí zpravidla někam na pole, aby si rituálně neznečistila domov. Možnost fekálně-orálního přenosu zatím není dostatečně prozkoumaná, ale pokud by touto cestou došlo k infikaci některé řeky nebo vodní plochy, mohla by se nákaza bezprostředně přenést na někoho, kdo se ve vodě zrovna koupe. 

Přestože indická vláda v říjnu roku 2019 oficiálně vyhlásila, že se jí podařilo venkovní defekaci ze země zcela vymýtit, statistiky ukazují, že je k tomuto cíli stále ještě daleko. Za pět let sice Indie podle oficiálních údajů postavila více než 100 milionů latrín (což je fascinujících 38 záchodů za minutu), ale jejich využívání zdaleka není stoprocentní. O to větší důraz bude nutné klást na osvětové kampaně, které by přesvědčily indické obyvatelstvo, že hygienická čistota je pro jejich zdraví důležitější než čistota rituální.

Podfinancované zdravotnictví

Současná pandemie by také měla Indii popostrčit k tomu, aby posílila veřejný zdravotnický systém. Země investuje do zdravotnictví pouze 3,66 % svého HDP, což je jedno z nejnižších čísel na světě. To možná stačí na udržení základního provozu nebo plošného očkování populace, při krizích jako ta současná se však ukazuje, že kapacity státních nemocnic přestávají stíhat a lékaři trpí nedostatkem ochranných pomůcek. 

Vyhlášení celonárodní karantény je tedy jakousi poslední záchrannou brzdou, která zabrání přílivu pacientů do už tak přeplněných nemocnic. Soukromé zdravotnictví nedokáže na podobné mimořádné situace reagovat, nehledě na to, že léčebné výlohy jsou i za normálních okolností stále častější příčinou zadlužení venkovských farmářů. Šíření nemoci ostatně nejvíce postihne chudé obyvatele, kteří si soukromou péči nemohou dovolit. Kromě toho tito lidé nejčastěji žijí v hustě osídlených městských čtvrtích a slumech, kde bude epidemie postupovat mnohem rychleji.

Tvrdá opatření centrální indické vlády patrně pomohou zbrzdit průběh nákazy tak, aby se s ním zdravotnictví dokázalo vypořádat. Státy jako Dillí, Maháráštra, Tamilnádu nebo Kérala, kde je výskyt koronaviru nejvyšší, mají koneckonců také nejlepší zdravotnické systémy. Existuje rovněž hypotéza, že koronavirus více postihuje západní země, které ustoupily od plošného očkování proti tuberkulóze kmenem BCG, zatímco v asijských zemích tento program stále běží a plošná nákaza se jim proto vyhne. 

Indie však podobně jako další rozvojové země nesmí propadnout iluzi, že bojuje pouze s koronavirem. Až čtvrt milionu jejích obyvatel například navzdory rozsáhlému očkovacímu programu každoročně zemře na tuberkulózu, dalších 700 tisíc dětí mladších pěti let pak umírá na průjmová onemocnění a zdravotní komplikace spojené s podvýživou. Pokud by léčba těchto dobře známých a popsaných chorob a neduhů ustoupila kvůli drakonickým opatřením proti koronaviru zcela do pozadí, mohlo by to vést k ještě větším ztrátám na životech.

Co přijde po karanténě?

Nouzový stav měl v Indii skončit 14. dubna. Ústřední vláda však navzdory urgencím ze států dlouho nechtěla potvrdit, že by jej chtěla udržovat nadále. Důvod, proč federální kabinet čekal s rozhodnutím až do poslední chvíle, je zřejmý: růst indické ekonomiky v posledních letech zpomaluje, letos téměř jistě nepřesáhne čtyři procenta a například Goldman Sachs předpokládá v příštím fiskálním roce pokles na 1,6 %.

Delší než třítýdenní výpadek v kombinaci s nižším objemem mezinárodního obchodu může celé hospodářství snadno poslat do recese. Nezaměstnanost se během karantény zvýšila z osmi na 23 procent, v tomto čísle navíc mohou chybět zmínění migrující námezdní pracovníci, kteří se stali zcela závislými na humanitární pomoci. Dá se také předpokládat, že kvůli omezení volného pohybu osob drasticky poklesne spotřeba domácností, která je důležitým hnacím motorem ekonomiky. 

Zákaz vycházení už teď existenčně ohrožuje indické zemědělce, neboť přišel uprostřed jarní sklizně, a jeho prodloužení by citelně zasáhlo i průmyslovou výrobu. Životně důležité pro indickou ekonomiku bude také zajištění pěstování co největšího množství potravin během podzimní sezóny, aby byly na trhu stále dostupné a za příznivé ceny. To se zřejmě neobejde bez finančních pobídek a kompenzací, které sice krátkodobě vychýlí trh, ale v dlouhodobém horizontu mohou posílit potravinovou soběstačnost.

Indie za tímto účelem 27. března přislíbila balíček záchranných opatření v hodnotě 1,7 bilionu rupií, což odpovídá 570 miliardám korun. Potravinové dávky a jednorázové granty by měly podpořit neformální ekonomiku, jež zaměstnává 94 % populace a produkuje téměř polovinu indického hrubého domácího produktu. Otázkou zůstává, zda to bude stačit. Hodnota celého balíčku odpovídá jen zhruba jednomu procentu indického HDP, zatímco západoevropské státy hodlají na pomoc svým občanům uvolnit mezi deseti a dvaceti procenty.

Kolik plánují různé země investovat do rozjezdu ekonomiky po koronaviru? Zdroj: FB Humans of Hindutva.

Mimo to nechal premiér Naréndra Módí založit zvláštní fond na zmírnění následků pandemie. Zajímavé je, že Indie už jeden podobný fond má. Na účtu premiérského fondu pro zmírňování následků humanitárních katastrof založeném v roce 1948 se dnes nachází přes 38 miliard rupií, tedy téměř 13 miliard korun, a v posledních letech nebyl prakticky vůbec využíván. 

Nový fond má sice oproti starému několik dílčích výhod, jako například minimální dar v hodnotě 10 rupií, zároveň ale slouží především jako výborný marketingový produkt. Ústřední vláda díky němu může na potravinové balíčky umístit portrét premiéra Módího, vykreslit jej jako největšího zprostředkovatele pomoci a umenšit roli neziskových organizací i jednotlivých států, které jsou přitom často efektivnější a pružnější než centrální byrokracie. 

Silný vůdce

Řešení celonárodní krize spojené s šířením koronaviru by zřejmě kromě záchranných balíčků pomohlo, kdyby ústřední vláda místo tvrdých a překvapivých opatření delegovala více pravomocí právě na nižší úrovně státní správy, které dovedou lépe zohlednit regionální specifika. Dá se však pochybovat, že premiér Naréndra Módí ustoupí z léta pečlivě budované image silného velitele a přenechá iniciativu někomu jinému.

Důvod, proč se vláda rozhodla pro překotné vyhlášení celonárodní karantény, může být nakonec celkem malicherný: indická politická kultura si zkrátka potrpí na velká gesta a zvláště ministerský předseda Módí pro udržení obrazu rozhodného vůdce občas sáhne k tak pompéznímu kroku, který by si nikdo jiný nemohl dovolit.

Pokud jeho řešení funguje, je to jenom dobře. Pokud nastane chaos, sice to vzbudí nevoli zejména ve venkovských oblastech, silná ústřední vláda je však v posledku jediná instance, která jej dokáže efektivně vyřešit a převážit veřejné mínění zpátky na svou stranu. Patrné je to i v současné migrační krizi: ačkoli se jednotlivé státy snaží a slíbily svým občanům nejrůznější formy pomoci v hmotné nouzi, migrující dělníci se dostávají mimo jejich dosah a tím, kdo uklidňuje situaci, je nakonec centrální vláda.

Článek byl 17. dubna doplněn o nové informace.