Izraelský premiér Benjamin Netanjahu přesvědčuje svět, že Teherán je na dosah získání jaderné zbraně. Na jakých skutečnostech svá tvrzení zakládá? A v čem připomínají záminku k odstartování americké invaze do Iráku?
Ještě před týdnem jsme mohli v médiích číst, že izraelská vláda je na hraně pádu.
Nedávné hlasování izraelského parlamentu o svém rozpuštění nakonec nejdéle sloužící izraelský premiér Benjamin Netanjahu ustál, nicméně pro rozpuštění hlasovalo 53 ze 120 poslanců Knesetu včetně několika vládních. Jen těsných 61 se za premiéra postavilo.
Z hlasování vyšla vláda v nejslabší pozici od začátku války v Gaze v říjnu 2023. Dostat klín do krajně pravicové vládní koalice se opozici podařilo tématem, které je pro dnešní izraelskou společnost extrémně citlivé: výjimku pro ultraortodoxní Haredim ze služby v armádě.
Ta vyvolává zvlášť od začátku invaze do Gazy silné emoce. V době masové mobilizace do bojů, které by 69 procent Izraelců raději ukončilo výměnou za zajatce, nemusí více než desetina populace v armádě vůbec sloužit. Jde přitom o ultraortodoxní židy, které z velké části zastupují strany držící Netanjahua u moci.
Proč je tohle kontextu války s Íránem důležité? Už v noci po hlasování v Knesetu a plném odhalení slabosti vládní koalice začaly na Írán dopadat izraelské rakety.
Načasování útoku vyvolává otázky, zda je pravým důvodem nové války íránský jaderný program.
„V posledních měsících Írán přistoupil ke krokům, které neudělal nikdy předtím: krokům k výrobě zbraně z obohaceného uranu,“ prohlásil Netanjahu, když se Íránem rozezněly první výbuchy.
Reakce opozice, která chtěla ještě o den dříve ukončit Netanjahuovu vládu, na sebe nenechala dlouho čekat. „Teď není správný čas na politiku,” reagoval na útok na Írán bývalý předseda vlády a dnešní opoziční vůdce Ja’ir Lapid v gestu sjednocení se za lídrem.
Načasování útoku tak vyvolává otázky, zda je pravým důvodem nové války íránský jaderný program. Zvlášť v kontextu Netanjahuova vyjádření, že cílem může být i svržení tamního režimu.
Útok zároveň přišel v době, kdy americký prezident Donald Trump není příliš úspěšný ve snahách uzavřít s Teheránem novou jadernou dohodu.
I když se Washington od izraelského útoku distancoval a z amerických nejvyšších míst zaznělo, že byl vykonán jednostranně, Netanjahu naopak prohlásil, že jsou útoky plně koordinované s USA. Američtí piloti podle něj sestřelují íránské drony a americké protivzdušné systémy pomáhají chránit Tel Aviv.
Čtěte také: Izrael de facto vyhlásil válku Íránu, říká bezpečnostní expert
Z pohledu USA tedy může celá situace působit tak, že Trump připravil s pomocí Izraele nabídku, kterou Teherán v nejlepších tradicích Kmotra prostě nemůže odmítnout.
Co víme o hlavním argumentu pro útok, kterým je práce Íránu na jaderné zbrani?
Jaderný program bez zbraně
Historie snah íránského islamistického režimu o stvoření vlastní jaderné zbraně sahá až do konce 80. let. Obecně se však má za to, že v roce 2003 od nich z mnoha geopolitických i vnitropolitických důvodů země upustila.
Od té doby se nikdy neobjevily důkazy, že by byl Írán blízko k dokončení jaderné zbraně. Ta kromě štěpného materiálu vyžaduje několik dalších, technicky velmi složitých komponent.
Mezi ně patří například jaderná roznětka nebo implozní systém, u kterých neexistují důkazy, že by je Írán dokázal v rámci dnů nebo jednotek měsíců vytvořit a vše miniaturizovat do velikosti odpovídající jaderné hlavici.
Režim se ale zároveň viditelně snaží mít kapacitu zbraň rychle vyrobit v případě, že by se pro to v budoucnu rozhodl.
Benjamin Netanjahu nepřichází s přesvědčováním světa, že je Teherán kousek od dokončení jaderné zbraně, poprvé. V roce 2012 nastoupil před Valné shromáždění OSN se slavným kresleným obrázkem bomby, na kterém bylo červenou barvou zaznačené, v jaké fázi výroby musí být Írán zastaven, jinak je v ohrožení budoucnost celého světa.
Netanjahu tenkrát díky výrazné show před mezinárodním společenstvím plně přebral pozornost, kterou se snažil získat prezident palestinské autonomie Mahmúd Abbás pro svůj plán povýšit před Valným shromážděním Palestinu do pozice státu. Strašení jadernou zbraní tak bylo použito hlavně pro politické cíle předsedy izraelské vlády.
V té době se zároveň americký prezident Barack Obama pustil do vyjednávání jaderné dohody s Teheránem. Existovaly totiž dohromady dvě cesty, jak zajistit, že Írán nebude mít vojenský jaderný program. Ani jedna z nich přitom nebyla dokonalá.
Jednou bylo uzavření co nejlepší dohody, která Írán od práce na jaderné bombě odradí. Zároveň ale tímto způsobem nešlo zamezit, aby Teherán dál uchovával jaderné know-how a v případě dalšího vyostření během měsíců až let zbraň vytvořil. Latentní riziko by tak i s nejlepší dohodou stále existovalo.
Druhou možností byla změna režimu a jeho nahrazení nějakým, který buď nebude o jadernou zbraň usilovat, nebo ještě lépe bude přátelský k Izraeli. Pro pamětníky nešlo o něco nepředstavitelného – až do Islámské revoluce v roce 1979 byl šáhův režim v Íránu vůči Izraeli velmi přátelský.
Nicméně po poměrně čerstvé zkušenosti s rozpadem bezpečnosti v Iráku – napadeném Spojenými státy právě na základě nepravdivého argumentu o výrobě zbraní hromadného ničení – a Afghánistánu se tato možnost nezdála jako nejjistější. Proto dostala přednost nedokonalá, ale stále nadějná dohoda.
Ta byla podepsána v roce 2015 a Írán v ní souhlasil s koncem obohacování uranu nad úroveň potřebnou pro civilní jaderný program. Dále také se snížením počtu centrifug nebo neomezeným přístupem inspektorů Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) k jaderným zařízením, včetně možnosti neohlášených kontrol. Výměnou za to byly zmírněny nebo rušeny západní ekonomické sankce.
Až do nástupu Donalda Trumpa dohoda fungovala. Trump byl ale Trumpem jak ho známe dnes už v roce 2018 – cokoliv udělal jeho předchůdce označoval za naprostou pohromu.
V tomto duchu nazval jadernou dohodu s Íránem „nejhorší dohodou, která kdy byla vyjednána“, přestože fungovala a stála za ní i významná část izraelských politických a vojenských elit.
Írán v reakci přestal dodržovat své závazky.
V březnu 2018 ji americký prezident opustil s tím, že je třeba vyjednat lepší, která bude zahrnovat také potenciální vývoj balistických raket nebo podporu íránských proxies v regionu. K vyjednání žádné nové dohody ale nedošlo a místo toho byly proti Teheránu zavedeny ještě tvrdší sankce než dřív.
Tenhle přístup dostal název „strategie maximálního tlaku“. Írán v reakci postupně přestal dodržovat své závazky, začal instalovat nové centrifugy, omezil přístup mezinárodních inspekcí do jaderných zařízení a začal obohacovat uran nad úroveň nutnou pro civilní využití.
V důsledku se dnes experti a expertky shodnou na pozorování, že Teherán dramaticky zvýšil výrobu obohaceného uranu a stává se z něj takzvaný „threshold state“, neboli stát s technickou zdatností a kapacitami dovést svůj jaderný program až k tvorbě jaderné zbraně – v případě, že se pro to rozhodne.
Přesto ani podle senátního projevu šéfky amerických tajných služeb Tulsi Gabbard z konce letošního března neexistuje důkaz, který by americkou bezpečnostní komunitu přesvědčil, že se Írán pustil do přípravy jaderné zbraně.
Gabbard také dodala, že Írán má dosud největší zásoby obohaceného uranu, což je pro zemi bez jaderné zbraně bezprecedentní.
Žádné důkazy poukazující na výrobu samotné jaderné zbraně nenašla ani inspekce MAAE. Ve své zprávě zároveň poukázala na deklarace nejvyšších představitelů Íránu, že použití jaderné zbraně je v rozporu s islámským právem. A také a na absenci „důvěryhodných indikátorů existence nepřiznaného a systematického jaderného programu“.
Jen pár dní před čtvrtečním útokem nicméně MAAE vydala rezoluci navrženou USA, Velkou Británií, Francií a Německem, ve které Írán zkritizovala, že nespolupracuje a vícekrát dokonce bránil poskytnout důkazy pro své deklarace o využívání jaderného programu výlučně k mírovým účelům.
Írán rezoluci vzápětí odsoudil jako politicky motivovanou.
Zájmy Izraele…
Netanjahu jakoukoliv dohodu s Íránem dlouhodobě odmítá jako neefektivní nástroj, který v důsledku omezování sankcí jen posiluje pozici svého nepřítele v regionu. Místo toho se izraelský premiér kloní k vojenskému řešení situace a ke změně íránského režimu.
Na jednu stranu je to pochopitelné. Íránský režim prakticky vznikl na opozici proti existenci státu Izrael a z jeho nejvyšších míst se podobná vyjádření stále ozývají.
Zároveň tvrzení, rozšířená zvlášť v izraelské vládě nebo českých médiích, že je Írán krok od výroby jaderné zbraně, neodpovídají dominantnímu přesvědčení v expertních kruzích, amerických tajných službách, ani nejvyšší světové autoritě na využití jaderné energie.
Jestli má tedy jindy velmi sdílný předseda izraelské vlády konkrétní důkazy, že se tak děje, nesdělil je ani svým nejbližším spojencům. A nám nezbývá, než bezvýhradně věřit argumentům politika, který použává vyfabulované argumenty k obhajobě své politiky prakticky celou svou politickou kariéru.
Děláme novinařinu, která Česko propojuje se světem. Nic z toho ale nejde bez vás. Jsme malá redakce, která si nehraje na nic víc, než čím je – ale ví, že odvést světovou práci jde i z Česka, když za vámi stojí komunita, která to vidí stejně. Podpořte Voxpot měsíčním předplatným a neztraťte se v rozbouřeném světě.
Poslední dvě dekády západních snah o ustanovení přátelských režimů na Blízkém východě zároveň ukázaly, že změny vlád nemusí vést ani ke stabilitě regionu, ani k větší bezpečnosti ve světě.
Nyní můžeme očekávat, že bude Izrael tvrdě tlačit na Trumpovu administrativu, aby se do konfliktu zapojila a pomohla mu íránský režim reálně svrhnout. A spolu s tím bude zřejmě stoupat tlak od jestřábů v republikánské straně, kteří po změně íránského režimu dlouhodobě volají, nehledě na americké zkušenosti na Blízkém a Středním východě od začátku nového tisíciletí.
…proti zájmům Evropy?
V době rychlého mocenského nástupu Číny a expanze Ruska se zároveň ukazuje, že narozdíl od autoritářských států Evropa rozhodně není tím hráčem, který dokáže z nestability v regionu těžit a využívat ji pro prosazení svých mocenských cílů.
V rámci jednání mezi Ruskem a USA se už objevují teorie, že změna režimu v Íránu i Sýrii je součástí zákulisních dohod, ve kterých Trumpova administrativa vyřeší dlouhodobě bolestivá místa své zahraniční politiky a Rusku nebude bránit v tom, ať si vybojuje Ukrajinu.
Výše uvedenému napovídají jak velmi zdrženlivé komentáře Vladimira Putina vůči útokům na svého spojence na Blízkém východě, tak i Trumpovo neustálé přiklánění se k ukončení mezinárodní izolace Ruska a neochota jakkoli proti němu zasahovat.
Jestli podobné obchodování zájmů opravdu probíhá se zřejmě v blízké době věrohodně nedozvíme.
Jak zájmy Izraele, tak Spojených států se tu ale zásadně liší od zájmů Evropské unie i Česka. Těmi jsou stabilní Blízký východ bez milionů lidí prchajících před konflikty ze svých domovů a Rusko co možná nejvzdálenější od našich hranic.
Příklon k agresivním metodám řešení komplexních problémů, jaké prosazuje Donald Trump nebo Benjamin Netanjahu, nám bezpečí ani stabilitu ve složité mezinárodní situaci nepřinese.
