Jak přežít klimatickou změnu: Odolná sídla u nás i ve světě

Americkými médii před časem proběhla vlna článků o jinak nenápadném městečku Babcock Ranch. Reportáž z místa natočil také Český rozhlas.

Čím si tato nenápadná obec, nacházející se na jihozápadě Floridy, zasloužila takový zájem? Když loni na podzim zasáhl tuto oblast hurikán Ian, který si vyžádal přes 80 obětí na životech a nechal čtyři miliony obyvatel bez proudu, prokázal právě Babcock Ranch svoji odolnost. Na rozdíl od jiných obcí v regionu zde nedošlo k výpadku elektřiny, nebylo nutné provést evakuaci místních obyvatel a jejich domy nebyly zaplaveny.

K bezpečnosti přispívá ukládání sítí pod povrch, což zvyšuje jejich odolnost při bouřích, i systém využívající akumulátorů elektrických vozidel.

Tím se potvrdila funkčnost koncepce, na základě které je zdejší osídlení plánováno. Babcock Ranch, jehož výstavba začala v roce 2015 na území stejnojmenné farmy, je totiž od začátku projektován jako „město budoucnosti“, které má být schopné odolávat stále častějším bouřím a hurikánům. Současně se pyšní titulem prvního města v USA, které je poháněno solární energií.

Dodávky elektřiny zde kromě střešních instalací zajišťují také dvě fotovoltaické elektrárny doplněné o bateriové úložiště, které na darovaných pozemcích postavila místní energetická společnost. K bezpečnosti přispívá nejen ukládání sítí pod povrch, což zvyšuje jejich odolnost při bouřích, ale například i systém využívající akumulátorů elektrických vozidel.

Čtěte také: Apokalyptický New York? Sezení u táboráku je horší, říká odborník na kvalitu ovzduší

Snaha o soběstačnost v zásobování potravinami vyústila v založení komunitní zahrady nebo zprovoznění hydroponické farmy – prvního zařízení svého druhu fungujícího v podmínkách subtropického klimatu.

Součástí městské infrastruktury je i odvodňovací systém využívající propojení četných jezer v katastru města, který slouží jako přirozená obrana proti záplavám. Jednotlivé budovy jsou pak vybaveny systémy pro hospodaření se šedou a dešťovou vodou tak, aby se omezilo plýtvání se zdroji pitné vody.

Všechna tato opatření mají v souhrnu přispět k udržení kvality života zdejších obyvatel. Úkol je to nesnadný, protože město se nachází v oblasti, která je doslova v první linii dopadů změn klimatu.

Klimatická změna v české kotlině

Očekávané klimatické podmínky v České republice se samozřejmě liší od těch na Floridě. Podle Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR lze do budoucna očekávat nárůst počtu tropických dnů (kdy teplota vystoupá nad 30 °C) a tropických nocí (kdy teplota neklesne pod 20 °C). Ty budou ve spojení s efektem městského tepelného ostrova představovat problém především v urbanizovaných oblastech.

Čtěte také: Konec Grety Thunberg? Jak švédská aktivistka ovlivnila mladou generaci

Vysoké teploty současně povedou ke zvýšenému odparu vody z krajiny, což bude mít za následek větší sucho. Zatímco celkové množství srážek se v průběhu roku nebude příliš měnit, výrazně odlišná bude jejich distribuce. Poroste totiž četnost intenzivních nebo přívalových dešťů, které s sebou ponesou zvýšené riziko povodní.

Současně je otázkou, jak rychle bude k těmto změnám docházet. Zatímco například zmíněná studie předpovídala v nejhorším emisním scénáři pro konec 21. století průměrně 30 tropických dnů v roce, bylo už v průběhu loňského léta zaznamenáno více než 30 tropických dnů hned v několika lokalitách. Pouze se tak potvrzuje, že ty nejhorší predikce z minulosti jsou dnes těmi nejoptimističtější scénáři.

S takto vysokými teplotami porostou také nároky na chlazení budov. Ve chvíli, kdy je u nás většina elektřiny stále vyráběna s využitím fosilních paliv, je nutné řešit chlazení pomocí odpadního tepla, obnovitelných zdrojů energie, případě s uplatněním pasivních technik, jakými je například radiační chlazení. V opačném případě jen přiléváme oleje do ohně ve formě uhlíkových emisí, které dále urychlují klimatickou změnu.

Protože ne každý si podobné chlazení může dovolit, některá města otevírají klimatizovaná chladicí centra, v nichž mohou v parných dnech trávit čas lidé, kteří se nemají před horkem kam skrýt. Vzhledem k dopadům vysokých teplot na lidské zdraví doporučují odborníci zřízení podobných center i v České republice.

Příjemné venkovní prostředí má v zastavěných oblastech zajišťovat takzvaná modro-zelená infrastruktura, což je propojená síť vodních a vegetačních prvků. Ty se mohou skládat z drobných vodních ploch, zasakovacích pásů nebo zelených střech či fasád. Mezi modro-zelenou infrastrukturu se řadí i takové „tradiční“ prvky, jako jsou městské parky, komunitní zahrady nebo revitalizovaná koryta vodních toků.

Zmíněné zásahy, jež slouží k zadržování vody a celkovému zlepšení mikroklimatu, mohou být doplněny o stavebně-technické prvky souhrnně označované jako šedá infrastruktura. Ty mohou zahrnovat jak protipovodňová opatření či systémy recyklace šedé a dešťové vody, tak třeba stínicí instalace.

Zatímco stínění ulic bylo dříve obvyklé spíše v oblastech jižní Evropy, nyní se začíná objevovat i v našich zeměpisných šířkách. Výhodou je, že dočasné stínicí konstrukce lze za určitých podmínek použít i v památkově chráněných zónách, kde by trvalé stavební úpravy nebyly možné.

Ukázky modro-zelené nebo šedé infrastruktury lze najít mimo jiné v databázi soutěže Adaptera Awards, která každoročně vyhlašuje nejlepší české příklady adaptací na změnu klimatu.

Budoucnost ve znamení komunitní energetiky

Důležitou součástí resilience vůči změnám klimatu je schopnost výroby vlastní energie. Ta současně poskytuje určitou pojistku i proti cenovým výkyvům, respektive jejich dopadům na koncové spotřebitele.

Potenciál roční výroby komunitní energetiky v Česku je téměř o polovinu vyšší než u plánovaného pátého bloku dukovanské jaderné elektrárny.

Notoricky známým příkladem v této oblasti jsou Kněžice, které jsou považované za první energeticky soběstačnou obec v Česku. V roce 2006 zde byla postavena bioplynová stanice, která zpracovává místní odpad, a kromě výroby elektřiny zajišťuje i dodávky pro obecní síť centrálního zásobování teplem. Bioplynovou stanici ve výrobě tepla doplňuje výtopna na slámu a dřevní štěpku.

Kněžice samozřejmě nejsou jedinou obcí, která se vydala touto cestou. Zkušenosti s vlastní výrobou elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů na municipální úrovni shrnuje například tato starší diplomová práce Petry Němcové.

V souvislosti s pokrokem v oblasti příslušných technologií i připravovanou změnou legislativy, která má umožnit přechod od komunální ke komunitní energetice, vznikají stále nové a nové projekty takzvaných chytrých čtvrtí. Ty se mimo jiné snaží o dosažení co největší energetické nezávislosti. Z poslední doby lze namátkou jmenovat Židlochovice, Brno, Kladno, Písek nebo Hradec Králové.

Podle studie, kterou v loňském roce vypracovala poradenská společnost EGÚ Brno, je potenciál roční výroby komunitní energetiky téměř o polovinu vyšší než u plánovaného pátého bloku dukovanské jaderné elektrárny.

Udržitelná dopravní řešení

V průběhu poslední dekády narostl v Česku počet registrovaných osobních automobilů o třetinu. To s sebou kromě zvýšených emisí přináší také velký problém se zajištěním dostatku parkovacích ploch.

V takzvané sídelní kaši jsou obyvatelé prakticky odsouzení k dennodennímu dojíždění osobními vozy za službami a prací.

Mnohé obce se pak dostávají do situace, kdy jednoduše nemají prostor pro realizaci prvků modro-zelené infrastruktury. Veškeré volné plochy zabírají parkovací místa, jejichž případné rušení naráží na odpor majitelů osobních vozů. Rozdíl mezi teplotou ulice s vyasfaltovaným parkovištěm a teplotou ulice kryté vzrostlými stromy přitom může být i 30 stupňů Celsia.

Řešení udržitelné dopravy, které zohledňuje možnost realizace adaptačních opatření, nemůže spočívat v prostém přechodu na elektromobilitu, respektive v náhradě jednoho druhu pohonu za jiný. V praxi je vyžadován komplexní přístup s cílem snížit samotnou poptávku po individuální automobilové dopravě jako takové.

Čtěte také: Uhlíkové clo může klima zlepšit. Výnosy však musí jít zpět na zelenou tranzici třetích zemí

Tento přístup začíná už na úrovni urbanistického plánování. Z tohoto úhlu pohledu představuje nejhorší možné uspořádání takzvaná sídelní kaše, kde jsou obyvatelé prakticky odsouzení k dennodennímu dojíždění osobními vozy za službami a prací. Na druhém konci pomyslného spektra se nachází plánování v souladu s konceptem 15minutového města. To by mělo být dále doplněno o podporu pěší a cyklistické infrastruktury, rozvíjení kvalitní a dostupné veřejné dopravy, služeb senior/baby taxi, systémů pro sdílení automobilů (nezaměňovat se službami typu Uber) a podobně.

Zatímco ještě relativně nedávno představovala adaptační opatření spíše okrajovou záležitost, nyní lze s množícími se projevy klimatické změny pozorovat vlnu zvýšeného zájmu o ně, a to nejen ze strany obcí.

V jejich případě je obzvláště důležité, aby při návrhu a realizaci těchto opatření byl dodržen systematický postup. Ten je založen na vytvoření adaptační strategie, která posoudí stávající míru zranitelnosti, naplánuje konkrétní opatření a nastaví odpovídající procesy vedoucí k jejich realizaci. Pouze tak lze vytvořit podmínky pro zachování kvality života obyvatel měst a obcí i v době měnícího se klimatu, aniž by přitom docházelo k plýtvání omezenými zdroji.