Dekády vedl kapelu Low spolu se svou manželkou Mimi Parker. Po její smrti před třemi lety Alan Sparhawk hledá nový hlas skrze svou sólovou tvorbu. Jak přemýšlí o současné hudební scéně i světě zmítaném fašistickými tendencemi?
Alan Sparhawk je známý především jako hlavní zpěvák a kytarista dnes už legendární kapely Low.
Kapitola v popředí minimalistického a melancholického žánru, který sami členové označovali poloironickou nalepkou „slowcore”, skončila náhle na konci roku 2022, když na rakovinu zemřela Sparhawkova manželka a celoživotní hlavní spoluhráčka Mimi Parker.
Od té doby hledá Sparhawk nové hudební cesty jak sám, tak skrze různé hudební kolaborace. Aktuální podoby své tvorby představí na letošním ročníku tuzemského festivalu Beseda.
V rozhovoru pro Voxpot pak Sparhawk vysvětlil, co ho dovedlo od kytar k elektronickým improvizacím s pozměněným hlasem, ale také mluvil o stavu hudebního průmyslu v době streamování a vazbami své hudby na politiku a víru.
Vím, že jste už v České republice byl – zažil jsem váš pražský koncert s Low. Je to tedy vaše druhá návštěva, nebo jste tu byl i jindy?
Myslím, že jsme byli jen v Praze, párkrát. Vždycky to bylo moc fajn. První koncert jsme hráli dole v podzemí nějaké budovy, byl to asi taneční klub, ale ten večer tam hrála hudba, která byla hodně pomalá a tichá. (smích)
Tentokrát bude atmosféra jiná nejen proto, že půjde o venkovní festival na jihu Moravy. V posledních letech se hodně mluví o vašem hudebním směřování. Vaše poslední sólové album je dost elektronické, ale viděl jsem i vaše vystoupení pro rozhlasovou stanici WFHB jen s kytarou. Co chystáte na Besedě?
Poslední dobou vystupujeme jako tříčlenná kapela. Většinou začínám s materiálem z White Roses, My God, což je víc elektronické, se syntezátory, a zpívám přes vokální efekt, takže to zní jako na desce. První část setu je tedy elektronická, pak přejdu ke kytaře a hrajeme klasicky – bicí, basa, kytara, zpěv, prostě rocková kapela. Některé písně z White Roses, My God jdou hrát i akusticky.
Nejnovější desku jsem dělal se skupinou Trampled by Turtles, což je akustická, bluegrassová kapela – mandolína, banjo, akustické nástroje. Takže mám dvě polohy, mezi kterými můžu přecházet. Hraju skladby z obou těchto desek.
Je to vlastně dost zvláštní, protože začínám s hodně specifickým elektronickým zvukem a pak najednou přepnu do úplně jiné polohy. Líbí se mi to, je to trochu jako dva různé sety. Když zpívám jen s mikrofonem a elektronikou, je to hodně extatické, hýbu se, tančím. Je to možná trochu jako hiphopový koncert.
Vím, že jste v jednom rozhovoru říkal, že vás hip hop inspiruje. Co vás na něm baví? Co posloucháte?
Hodně toho mám od svého syna. Třeba Smino, což je mladý umělec. Samozřejmě Kendrick Lamar, Joey Badass, to je trochu starší. Syn teď hodně poslouchá Outkast, mám rád i Dannyho Browna. Hodně mě zasáhl Earl Sweatshirt, víc než jiní rappeři. Líbí se mi i Tyler, ale Earl Sweatshirt mi otevřel úplně nové obzory – začal jsem díky němu přemýšlet o hlase a frázování jinak.
Čtěte také: Za tahle slova můžete dostat kulku. Súdanský rap mluví za celý zkoušený národ
Nechtěl jsem rapovat, spíš jsem začal vnímat vokály a jejich podání jinak. Když jsem viděl syna a jeho kamarády, jak dávají freestyle, otevřelo mi to oči, co všechno je s hlasem možné. Hip hop je často minimalistický, stačí dvě silné vrstvy, a jak jsou poskládané, je geniální.
Přiznám se, že když vaši desku poslouchám, hip hop by mě jako přímá inspirace nenapadl. Co vás ještě vedlo ke zkoušení nového zvuku?
Hlavně mě to bavilo, bylo to něco nového. Po smrti Mimi to byl šok, když jsem zase začal hrát, bylo to nové, zvláštní, musel jsem si hudbu najít nanovo. Pomohlo mi vzít do ruky jiný nástroj, hledat jiný hlas, najít se znovu.
Když jsem začal experimentovat, nevěděl jsem, že z toho bude deska, prostě jsem zkoušel a najednou mě to překvapilo. Když se ti v hudbě něco povede a překvapíš sám sebe, je to dobré znamení – měl bys mu naslouchat.
Většina alba vznikala improvizací s novými nástroji. Hodně recenzentů dává do kontrastu vaše sólovky a starší alba Low, ale třeba na Double Negative mi přišlo, že jste experimentovali podobně. Vnímáte vy sám White Roses, My God jako velký zlom?
S Low jsme hlavně na posledních třech deskách chtěli dělat nové věci, hledat nové zvuky, překvapovat sami sebe. A čím víc jsme na tom s producentem BJ Burtonem pracovali, tím jsme byli sebevědomější. Měli jsme i štěstí, že jsme si mohli dělat, co jsme chtěli – labely nás podporovaly.
Přišli jsme s novými písněmi do studia a hledali, jak je postavit na něčem novém – třeba na klávesách, na zvláštním efektu pro moji kytaru. Nezačínali jsme otázkou, jak to zahrát jako kapela, ale spíš: co z toho vymáčkneme?
Na své sólovce White Roses, My God jsem chtěl jít ještě dál. Improvizoval jsem, a když mě něco nadchlo, ukázalo mi to směr. Baví mě hledat nové možnosti, překvapovat se.
Říkal jste, že jste měl v kariéře štěstí. Jak vnímáte změny v hudebním průmyslu? Spousta lidí říká, že streamování nahrává hlavně velkým umělcům, malí se těžko prosazují. Měli byste to těžší, kdybyste začínali dnes?
Byl to hodně pozvolný proces. Když jsme začínali, internet v podstatě neexistoval, spoléhali jsme na časopisy, dopisy, telefonáty byly to samé pomalé mechanismy. Ale nemůžeš z toho vinit jak se proměnily mechanismy, nemůžeš vinit internet – ale změnil, jak lidé hudbu vnímají.
Myslím, že lidi pořád hudbu milují, chtějí ji mít v životě, mladí hledají vlastní hudbu. Když hledáš něco zvláštního, najdeš to snadno, to je výhoda. I lidé, co mají třicet fanoušků po světě, si je dnes najdou a mohou dělat svoji hudbu.
Ale je to rozmělněné. Když je něco moc snadné, lidé do toho tolik neinvestují, méně riskují. Je menší pravděpodobnost, že si pustíš desku, jenom protože někdo řekl, že je zajímavá, nebo protože obal vypadá skvěle. To už neexistuje.
Myslím, že je fajn, že si dnes lidi můžou o hudbě všechno zjistit, najít si to, co je opravdu baví. Ale zároveň je to složitější – scéna je roztříštěná, pro novou kapelu je těžké třeba jet do jiného města a přitáhnout padesát lidí na koncert. Dřív to šlo líp.
Přitáhnout lidi je dnes těžké i pro malou nezávislou redakci, jakou je ta naše. Nehrajeme si na víc, než jsme – ale víme, že odvést světovou práci jde i odsud, když za vámi stojí komunita, která to vidí stejně. Podpořte Voxpot měsíčním předplatným a pomozte nám dále propojovat Česko se světem.
Každé menší město mělo klub, kde hrály kapely, co byly na turné. Člověk si prostě řekl: hele, jdeme se podívat, co dneska hraje v klubu. Často tam byl někdo, koho člověk neznal – třeba někdo z Chicaga – a šli jste to zkusit. A někdy to bylo fakt silný. Ta náhodnost mi dneska chybí. Ale možná je to jen nostalgie.
Mám děti kolem dvaceti, a vidím na nich, jak si sami objevují hudbu, kterou mají rády. Pak vezmou do ruky nástroj, skládají svoje věci… Takže ten proces pořád funguje, hudba pořád proudí. Jenom je to jiné.
Pro starší lidi to působí zvláštně – a je snadné říct „teď už to není ono“. Ale všechno se prostě mění. Když jsme byli mladí my, taky to přišlo starší generaci divné. Tehdy to byla novinka, pro ně něco cizího. Je důležité poslouchat mladé, sledovat je – ta radost z hudby je pořád stejná. Takže si vlastně nestěžuju. Ale jiné je to rozhodně.
Když jste začínali, měli jste komplikovaný vztah k označení vaší hudby za „slowcore“…
Nálepka slowcore vznikla spíš jako vtip. Když jsme hráli první koncert v našem městě, kamarád z obchodu s deskami druhý den říkal: „Mám to, jste slowcore!“
Dělal si srandu z toho, že metal má spoustu žánrů – black metal, death metal, grindcore… Tak vymyslel slowcore a já se smál. Pak jsme dělali rozhovor, kde jsem to zmínil, a od té doby se to pořád recyklovalo. Najednou to byl pojem.
Nikdy mi to nevadilo, spíš mi to přišlo vtipné – samozřejmě nehrajeme vždycky pomalu nebo minimalisticky. Ale chytlo se to.
V rozhovorech i v hudbě se občas vyjadřujete k věcem, které jsou politické, byť spíš zdrženlivě. V poslední době to dělá hodně hudebníků, ať už třeba ve vztahu k americké politice, nebo dění v Gaze. Je politika něco, co teď hodně řešíte?
Určitě. Vždycky bylo o čem mluvit, ale poslední roky, hlavně s Trumpem a tím, co tu máme teď – s fašistickou diktaturou – je to opravdu těžké ignorovat. Panuje nenávist, rasismus, člověk se musí ozvat, označit to za hrozbu, říct, že jsou u moci chamtiví lidé.
Stejně tak válka, genocida, kterou sledujeme v přímém přenosu – každý den vidíme, jak lidé umírají, násilí, nenávist. Je jasné, že hudebníci se do toho víc pouští. Je těžké tvořit a vymanit se z tíhy smutku a vyrovnat se s jazykem, jakým se vyjadřují naši politici. Tohle není jazyk, jakým by měli mluvit. Je to jazyk genocidy, utrpení, chamtivosti.
Je těžké to rozplést – každý den přijde něco nového, což je cíl fašismu – udržet tě v nejistotě, vyčerpat tě, aby se zdálo, že je toho moc. Ale musíš bojovat, sledovat to a jednou se snad věci zlomí správným směrem.
Fascinuje mě také, jak často mluvíte o své víře, která je u vás spojená s progresivními postoji. To není zrovna běžné. Jak sám tuhle spojnici vnímáte a jak se propouje s vaší hudbou?
Měl jsem vždycky velmi osobní zkušenost s vírou, silné pocity, byl jsem hodně zapálený pro to, čemu věřím – v Boha, v naši spřízněnost, že jsme s Bohem byli dřív, než jsme přišli na svět, a po smrti se k tomu společenství zase nějak vrátíme.
Náboženství poskytuje detaily, příběhy, morálku, historii, ale čím jsem starší, tím víc ty věci opouštím. Upřímně, jsem dost zklamaný z křesťanství, hlavně z amerického. Používá se jako nástroj, který lidi oslepuje, dává jim falešný pocit jistoty a smyslu.
Čtěte také: Křesťanské státy americké aneb jak se demokracie mění v teokracii
Mám výhrady i ke svému původnímu náboženství, mormonství – vadí mi třeba jazyk, jakým mluví o různých skupinách, hlavně LGBT lidech, ale i struktura církve. Učí podprahově rozdíly mezi pohlavími způsobem, který je podle mě destruktivní. Nemyslím, že je to záměrné, ale v křesťanství je něco, co posiluje mužskou dominanci, což je podle mě nešťastné a vede to k utrpení.
Přeju si, aby se křesťanství změnilo, aby lidé mluvili víc ze srdce. Po ztrátě někoho blízkého jsem zažil novou duchovní zkušenost. Spadlo ze mě hodně věcí, které jsem považoval za důležité, a zůstaly ty opravdu důležité. Pokud tě k nim náboženství dovede, je to fajn, ale obecně má v západním světě spíš destruktivní roli.
Voxpot letos spojil síly s Besedou a pro několik z vás zařídil vstup na festival. Kupte si půlroční nebo roční předplatné Voxpotu a napište si o lístek na info@voxpot.cz.
