Proxies už nejsou besties. I tak by se dal nastínit rozklad pracně budované „Osy odporu“, kterou Írán na Blízkém východě vystavěl proti geopolitické síle Izraele a Spojených států. Jak je to teď s dříve pevnými spojenectvími v konflikty zmítaném regionu?
Dvanáctidenní válka mezi Izraelem a Íránem skončila mírovou dohodou. A nepřátelství nerušeně pokračuje dál.
Něco se přesto změnilo. Írán se ocitl v podstatně jiné pozici, než v jaké byl v posledních dekádách – jeho síť spojenců a partnerů, kterou si na Blízkém východě vytvořil, má teď hluboké díry. A Izrael jich využil.
Během vzplanutí krátkého přímého konfliktu panovalo ze strany členů takzvané Osy odporu ohlušující ticho. Někteří se do války zřejmě zapojit nechtěli, jiní na to neměli kapacity.
Co je Osa odporu?
Aliance ozbrojených skupin a států podporovaných Íránem, která působí proti vlivu USA a Izraele na Blízkém východě. Zahrnuje hlavně Hizballáh v Libanonu, šíitské milice v Iráku, Hútíe v Jemenu, Hamás a Palestinský islámský džihád v Palestině. Dříve se do ní počítal i syrský režim Bašára Asada.
Hizballáh v Libanonu utrpěl v loňském roce zásadní izraelské rány – od útoků s pagery až po zabití jeho vrcholných představitelů. Palestinský Hamás je ve válce s Izraelem v Pásmu Gazy, během níž rovněž přišel o velkou část svého vedení.
Jemenští povstalci Hútíové sice znovu podnikají útoky na plavidla v Rudém moři a v posledních dnech i na izraelské cíle, avšak v době dvanáctidenní války se drželi zpátky.
I ze strany islamistických skupin v Iráku bylo možné očekávat silnější reakci. Milice však z většiny zůstaly u rétorických výhružek.
Síť spojenců v podobě ozbrojených skupin a hnutí rozesetých po Blízkém východě fungovala donedávna nejen jako předsunutá obrana, ale i jako nástroj hrozby íránským soupeřům: Spojeným státům, Izraeli nebo zemím Perského zálivu.
„Írán chtěl mít v ruce nějakou kartu, kterou může zahrát v případě, že by došlo k ohrožení jeho zájmů. Tyto skupiny byly schopné udělat problém – nebo alespoň představovat hrozbu nějakého útoku a ohrožení zájmů íránských soupeřů,“ říká Voxpotu analytik Jan Daniel z Ústavu mezinárodních vztahů.
Otřesy Hizballáhu
Íránská strategie byla jednoduchá: mít želízka ve více hořících konfliktech v regionu. Systém, který Írán budoval od osmdesátých let, se ale tříští.
„Zásadní je výrazné oslabení Hizballáhu, který platil za hlavní část této aliance. Za hlavní článek, který držel Osu odporu pohromadě,“ podotýká Daniel.
Není proxy jako proxy
Ačkoliv se o konfliktu mezi Íránem a Izraelem a dalšími soupeři mluví jako o proxy válce, podle odbornictva jde o nepřesné označení. Někteří členové Osy odporu mají vlastní zájmy, jiní jsou na Írán mnohem navázanější.
Hizballáh byl v řadě případů schopen konat podle záměrů íránského režimu nebo Revolučních gard. V odborném prostředí se však různí názory, zda je, nebo za nynější situace spíše byl prodlouženou rukou Íránu – jakousi druhou armádou, která dostane příkazy a provede je.
„Nemyslím si, že by to tak zcela bylo. Mluvilo se spíše o vzájemných konzultacích,“ říká Jan Daniel.
„Zároveň pokud by Chameneí učinil nějaké silné rozhodnutí, dříve by se mu Hizballáh příliš nevzpíral. Teď je to možná trochu jinak. A je důležité vzít v potaz, že Íránci byli vždy relativně opatrní, co po něm chtěli,“ zdůrazňuje analytik.
Čtěte také: Hizballáh bez vůdce. Co rozhodne o jeho budoucnosti?
Za typický příklad takového partnerství platí kontroverzní zapojení Hizballáhu do konfliktu v Sýrii v roce 2013.
Na jednu stranu šlo o krok na podporu íránských zájmů, aby Teherán do země nemusel posílat tolik vlastních jednotek, ale režim Bašára Asada byl stále schopný přežít. Na stranu druhou byla i pro libanonské hnutí Sýrie klíčová jakožto zázemí i spojení s Íránem.
Pokud ale mohl Hizballáh do minulé dekády tvrdit, že mu jde primárně o obranu Libanonu, po intervenci v Sýrii prozradil své širší regionální ambice. Ambice, které se navíc výrazně překrývaly s těmi íránskými.
Libanonské politicko-militantní hnutí zažilo za poslední roky silné otřesy – při válce s Izraelem přišlo mimo jiné o svého vůdce Hasana Nasralláha. Izraelská vláda Benjamina Netanjahua navíc v útocích na členy vedení nebo zařízení pokračuje navzdory ohlášenému příměří.
„Zevnitř hnutí zaznívalo podle libanonských zdrojů obrovské zklamání a šok, že mu Írán na podzim 2024 vůbec nepomohl. Že nenaplnil očekávání nějaké širší mobilizace zbytku Osy odporu – čekali další podporu z Iráku, nehledě na tu od Asada,“ vysvětluje dynamiku uvnitř aliance Jan Daniel.
Asadův pád v hlavní roli
Rozpad íránské regionální strategie má nicméně více hlavních rolí. Další obsadil právě prosincový pád syrského diktátora Bašára Asada. Osa odporu s koncem jeho režimu utržila úder, ze kterého se už nevzpamatovala.
Za Asadovy vlády totiž panovalo mezi Teheránem a Damaškem pevné partnerství. Do udržení diktátora u moci ostatně Írán notně zainvestoval materiální pomocí i podporou Hizballáhu a dalších šíitských milic, které se do občanské války v Sýrii zapojily.
Čtěte také: Osvobození Damašku byl nepopsatelný pocit, říká velitel speciálů
Sýrie za minulého režimu na oplátku představovala pro Írán most k Hizballáhu i celé Ose odporu – bez ní by hladké vyzbrojování ani další formy podpory nemohly fungovat. Asadova vláda ale po třinácti letech války padla a aliance najednou přišla o důležitého spojence.
„Islámská republika mohla přes Sýrii posílat cokoli chtěla, ať už šlo o vojenský personál, logistiku, zbraně, instruktory a tak dále. Díky tomu mohla podporovat Hizballáh v Libanonu, i když s ním nesdílela hranici,“ vysvětluje pro Voxpot íránský odborník Ehsan Abdoh-Tabrizi z Leeds University.
Jako zásadní pro Osu odporu vypichuje i svržení iráckého diktátora Saddáma Husajna a okupaci Iráku v nultých letech: „Spojené státy tím udělaly Íránu obrovskou službu. V Iráku mohly začít působit ozbrojené skupiny napojené na Írán a získat značný vliv na tamní politiku.“
A co bylo ještě důležitější – uvolnila se pro ně cesta po souši směrem k Libanonu, Sýrii a Izraeli. Právě skrze Sýrii se podpora dostávala i k jedné ze spojeneckých skupin: Hamásu v Gaze.
Nepřirozený spojenec
Hamás jakožto sunnitské hnutí neplatí za skupinu, o které by se dalo uvažovat jako o přirozeném spojenci šíitského Íránu. Přesto jsou koaličními partnery – k uzavření spojenectví je dovedly vnější okolnosti a hlavně pragmatismus.
„Některé části Hamásu jsou antišíitské, někdy až antiíránské. Pro ně je Islámská republika jen stěží spojencem. Jde o nutné zlo, respektive o někoho, s kým jste v koalici, dokud se nevypořádáte se společným nepřítelem,“ přibližuje Abdoh-Tabrizi.
Blíže má Írán k Palestinskému islámskému džihádu – menší ozbrojené skupině, která od silnějšího partnera dostává značnou finanční podporu.
Rozsáhlou pomoc poskytoval Írán i Hamásu, ať už se jednalo o peníze, dodávky raketových technologií i dalšího materiálu, expertízy a výcviku. Nedá se ale říct, že by jejich vztahy byly vždy bezproblémové.
Za arabského jara se palestinské hnutí odmítlo postavit za syrský režim Bašára Asada, což vedlo k výraznému seškrtání financování od Íránu.
„Potom se vazby znovu obnovily. Teď si ale nejsem jistý, jak může íránská podpora fungovat – s tím, jak je Gaza zablokovaná a jak Hamás přestal jako efektivní bojová síla prakticky existovat. Finance mohou nejspíš jít části exilového hnutí nebo skupin Hamásu v jiných zemích“ odhaduje analytik Jan Daniel.
Ačkoliv masakr ze 7. října podle Ehsana Abdoha-Tabriziho naplno spustil izraelskou válku proti Ose odporu, íránský odborník nemá za to, že by Teherán o plánech Hamásu zaútočit na Izrael věděl. Jak připomíná, íránský bezpečnostní aparát natolik prošpikovaný Izraelem, že by nebylo možné plánovaný úder utajit.
Na druhou stranu ani kancelář premiéra Benjamina Netanjahua nezastírá, že izraelské bezpečnostní složky o blížícím se útoku věděly předem. Služba Šin Bet s ním byla obeznámena nejméně několik hodin před začátkem masakru.
Prodloužená ruka, nebo vlastní zájmy?
Zcela vlastní kapitolou jsou šíitští Hútíové. Ozbrojené hnutí jemenských povstalců existuje už od devadesátých let a na vlivu získalo s arabským jarem a následnou občanskou válkou v Jemenu.
I přes zřejmé geografické překážky se Teheránu dařilo Hútíe vyzbrojovat i šířeji podporovat. Ne bezpodmínečně: spojenectví s povstaleckým hnutím dalo Íránu páku v soupeření se Saúdskou Arábií, která – na rozdíl od Íránu – s Jemenem přímo sousedí. Jasně z partnerství benefitovalo i hnutí, které se skrze něj dostalo k lepším zbraním a materiální podpoře.
Patří ale Hútíové mezi „íránské proxies“, tedy prodlouženou ruku Teheránu?
„O tom se vede nekonečná diskuze, která se láme podle míry, s jakou se člověk staví proti íránskému režimu. Hútíové vznikli jako skupina z lokálního konfliktu a přes silnou ideologii mají často spíše lokální mocenské ambice. Navzdory tomu, co říká jejich vlajka volající po smrti Ameriky a Izraele a vítězství islámu,“ vysvětluje Jan Daniel.
Během dvanáctidenní války bylo ovšem jemenské hnutí také spíše potichu. Podle Daniela fungovaly občasné hútíjské útoky na Izrael spíše jako nástroj sebelegitimizace a propagace uvnitř Jemenu. Šlo tedy pravděpodobněji o nadbíhání vlastním zájmům, než efektivní plnění íránských příkazů.
Trhliny v síti
Obranná strategie Íránu v podobě Osy odporu se tak v posledních letech hroutí.
A nedávný vývoj možná ukázal, že se íránská předsunutá obrana ve skutečnosti už sesypala – částečně i proto, že jsou spojenci Teheránu příliš oslabení, nebo de facto neexistují.
Íránský duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí se sice po bleskovém konfliktu s Izraelem prohlásil za jeho vítěze, avšak realita je jinde. Slabá reakce na ostřelování s Izraelem i bombardovací nálety ze Spojených států jen zdůraznily trhliny v obranné síti, kterou Írán přes čtyřicet let budoval.
Držet problémy dál od vlastních hranic už Teheránu nejde. Jak s novou situací naloží?
