Když ještě směly děti chodit samy ven, do nejlepší přípravky pro život

Je léto, počátek 80. let a periferie Prahy, kde bydlím, připomíná spíš vesnici. Jsou mi čtyři roky, kamarádka Iva je o rok starší a hrajeme si spolu na zahradě jejich domu, který leží kousek od našeho. Jedna z nejoblíbenějších her je na vaření. Spočívá v tom, že v kuchyni jejich dosud stojící chaty, která leží v rohu pozemku, na němž nedávno vyrostla novostavba rodinného domu, jeden z nás smíchá dvě nalezené potraviny a druhý musí směs sníst. Pak se role obrátí. Od té doby už vím, jak chutná třeba hořčice s dávno prošlou čokoládou na vaření.

Jednoho dne se udála na první pohled banální příhoda. Při prolézání křoví v odlehlé části poměrně velkého pozemku jsme na silnici za plotem uviděli dvě velké zátky z černé gumy. Já bych se býval asi pokusil ze zahrady odejít brankou a obešel ji podél plotu. Iva to ale vyřešila jinak: „Pane, podejte nám prosím ty špunty!“ zavolala na kolemjdoucího muže středního věku. Ten cosi zamručel, zátky zvedl a prostrčil nám je skrz plot. Poděkovali jsme, pán opět zamručel a šel si po svých.

Rodiče si se svými dětmi prakticky nehráli, a ani se na ně příliš nesnažili systematicky působit ve smyslu výchovném či vzdělávacím.

Dodnes si pamatuji, jak mne okouzlilo, že je tak snadné oslovit neznámého dospělého člověka s jasným požadavkem, kterému oslovený vyhoví. Nikdy jsem jako malý netrpěl přehnaným ostychem z cizích lidí, ale tento zážitek mne v komunikativnosti zásadně utvrdil a vryl se mi do paměti. Nevím, co bych si býval odnesl v případě, kdy by muž Ivu poslal k čertu, ale historie se na nějaké kdyby neptá.

Děti jako téma expertního vědění

Když jsem se stal rodičem, otevřela se mi zároveň i cesta k bádání ve zdánlivě bezedné studnici informací vztahujících se k dětem. Výzkumník na tomto poli ale brzy ke svému překvapení zjistí, že snad žádný obor není tak prosycen vzájemně si odporujícími poznatky.

Dva příklady za všechny. Ke svému překvapení zjistíte, že nošení dětí připevněných k tělu nosítkem má dvě zcela odlišné školy. Německou a americkou. Americká připouští, že při dodržení pravidel „ergonomického“ umístění může být dítě neseno na břiše dospělé osoby tak, že obličej dítěte směřuje od „nosiče“. Německá škola takový druh nesení považuje doslova za zločin spáchaný na bezbranném tvorečkovi a připouští pouze nošení obličejem k dospělému.

Nebo sezení dětí. V Česku se rodič dozví, že nemá dítě umisťovat do polohy vsedě, pokud se do ní nedostává samo a nevydrží v ní. Opačný postup se nezvratně a doživotně projeví na pohybovém aparátu a páteři dítěte. Protože ve vývoji motoriky dětí jsou značné individuální rozdíly, rodiče své potomky bedlivě sledují, a doslova mezi sebou soutěží v tom, kdy jejich ratolest zvládá ten který pohyb nebo určitou pozici.

Čtěte také: Chytne a nepustí. Algoritmus TikToku dobře ví, jak získat vaši pozornost, učí se totiž přímo od vás

Proto jsem byl překvapen, když jsem viděl, jak naše známá pocházející ze Španělska „instaluje“ od malička svého synka do sedu a ten se v něm naučil zůstávat mnohem dříve, než byl vůbec schopen se do něj sám dostat. Po dotazu jsem se dozvěděl, že u několikaměsíčních dětí je takové cílené osvojování si různých poloh ve Španělsku standardem.

Vzhledem k poznání, že Češi, Američané, Němci i Španělé od jistého věku nakonec vypadají a pohybují se v zásadě stejně, neubrání se člověk značné míře skepse nad podstatnou částí vědění kolem dětí, které samo sebe prezentuje jako expertní.

Existuje ale jedna oblast, kde se všechny informační zdroje týkající se dětí a dětství, ať už se jedná o diskusní servery typu e-mimino, dětské facebookové skupiny, popularizační texty či díla ryze akademická, shodují. Před 20–30 lety zmizel ze života dětí v takzvaných vyspělých zemích fenomén, který nejmladší generace homo sapiens provázel od prehistorických dob až do 90. let 20. století. Totiž že se prakticky vytratilo dětství bez dozoru dospělých.

Paradoxně poměrně málo zdrojů se snaží vysvětlit příčiny této náhlé změny a její možné dopady. Snaha o analýzu většinou sklouzává k moralizování, vymezování se vůči negativně hodnocené současnosti, popřípadě hledání zástupných viníků.

Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo jinak

Před radikální proměnou, o které mluvíme, probíhalo dětství na celém světě podobně. A to jen s částečnými obměnami, lokálními specifiky nebo výjimkami, které představovaly například děti uzoučké nejvyšší společenské vrstvy. Člověk trávil první rok svého života v náruči matky, ten následující už byl veden k tomu, aby se samostatně pohyboval a odpadla nutnost ho přenášet. V té době již byla jeho matka obvykle znovu těhotná a on byl začleněn do kolektivu zhruba dvou- až šestiletých dětí místní komunity.

Dětská komunita si vymýšlela nejrůznější zábavu, nejčastěji hry, soutěže, napodobovala svět dospělých, včetně jejich práce, a pozorovala život kolem sebe. To, co optikou dnešní doby může působit velmi překvapivě, bylo, že rodiče – matky, a tím méně otcové – si se svými dětmi prakticky nehráli, a ani se na ně příliš nesnažili systematicky působit ve smyslu výchovném nebo vzdělávacím.

Do této skupiny si postupně dospělí občas „sahali“ pro děti k drobným pracím, pomoci v domácnosti i s mladšími sourozenci, k zaopatřování domácích zvířat nebo pro drobné pochůzky a vyřizování vzkazů. Kolem šestého nebo sedmého roku se na děti přestalo pohlížet jako na děti v současném slova smyslu a převážil spíše pohled, který je vnímal jako nedokonalou pracovní sílu. Svůj volný čas ale nadále trávily ve společnosti vrstevníků, až do adolescentního věku, jen se většinou nově objevil prvek genderové segregace, byť nikoli absolutní. Na obraz tohoto dětského světa dospělí opět neměli zásadní vliv. Mezi ně pak mladý člověk nakonec sám vstoupil až s pohlavní zralostí.

Ke strachu rodičů o děti přispěla i medializace několika případů, jako byl v roce 1995 únos, znásilnění a vražda desetiletého Tomáše B.

Popsaný průběh nezlomil v dnešních „rozvinutých zemích“ ani nástup povinné školní docházky a později průmyslové revoluce. Přestože škola nebo často i úmorná práce v manufakturách představovaly jen organizovanější obdobu začlenění dětí do sféry povinností, i tak jim zůstával byť okleštěný čas, kdy mohly koexistovat bez dozoru.

Později v druhé polovině 19. století přibývaly další nástroje kontroly a usměrňování svobodného času dětí, jako byly opatrovny pro ty nejmladší potomky matek pracujících ve fabrikách. Ti totiž vzhledem k nízkému věku ještě nemohli být užiteční ani pro pomocné práce v nich. Postupným tlakem nejprve na omezování, a nakonec úplný  zákaz dětské práce došlo k uvolnění. Prostor pro svobodný čas dětí se opět zvětšil a vyústil v epochu, kterou až glorifikují dodnes populární díla jako Knoflíková válka nebo v českém prostředí Bylo nás pět Karla Poláčka.

Ani další strukturální přestavba ve vyspělých zemích po druhé světové válce, tedy pokles počtu dětí v rodině a masový odchod žen od práce v domácnosti k té námezdní, nepřinesla radikální změnu. Děti byly umísťovány do předškolních zařízení, kde vzhledem omezenému počtu vychovatelek, nižším pedagogickým nárokům i členitosti pozemků školek měly dost času na vlastní aktivity.

Stále navíc zbýval dostatek prostoru i rodičovského pochopení pro to, aby předškolní i školou povinné děti mohly trávit část života bez dozoru na zahradách, kolem domů, v nefrekventovaných ulicích, u sousedů nebo v blízkém okolí. V 90. letech se však stalo něco, co během několika málo let svobodný čas dětí v západním světě minimalizovalo, až prakticky zcela zmizel.

Dospělí jako únosci, devianti a vrazi

Bohužel i děti se vždy v minulosti stávaly a dodnes stávají předmětem únosů, vražd nebo sexuálního násilí. V naprosté většině jsou pachateli přímo jejich rodiče, příbuzní, přátelé a další blízké osoby. A pokud existuje člověk, který se dá bez nadsázky označit jako pro dítě potenciálně největší nebezpečí, je to případný nevlastní otec.

I přes tuto logiku kriminálních statistik v 80. letech převážil koncept zvaný „stranger – danger“, podle kterého každý dítěti neznámý dospělý představuje riziko. Za vším byl případ zmizení šestiletého Ethana Patze v newyorském Manhattanu.

Čtěte také: Statisíce pedofilních zločinů po celém světě otřásají církví, papež František chystá rozsáhlé reformy

Ráno 25. května 1979 se Ethan Patz vydal sám z bytu, aby ušel dva bloky na školní autobus. Do něj už ale nikdy nenastoupil. Případ přitáhl obrovskou společenskou a mediální pozornost. Roli sehrál i fakt, že bylo k dispozici velké množství hezkých chlapcových fotografií – jeho otec byl profesionálním fotografem. Po městech visely tisíce plakátů s Ethanovými portréty. Ty se společně s prosbami o pomoc při pátrání dostaly i na krabice mléka, což se později opakovalo v případech jiných zmizelých dětí. V roce 1983 vyhlásil americký prezident Ronald Reagan 25. květen, den výročí Ethanova zmizení, jako Mezinárodní den pohřešovaných dětí.

Ethan se i přes toto úsilí nenašel. Za jeho únos a vraždu byl až v roce 2017 odsouzen Pedro Hernandez, který podle svého přiznání chlapce vylákal na nedaleké staveniště, kde ho uškrtil a tělo hodil do odpadu. Pozůstatky však nikdy nebyly nalezeny.

Případ odstartoval obrovskou vlnu zájmu o případy zmizelých dětí a vedl ke změně chování rodičů, kteří začali výrazně omezovat samostatné cesty dětí do škol i čas, který mohou trávit bez dozoru. Další únosy nebo vraždy dětí neznámými lidmi, jakkoli se na Západě jedná o velice vzácné události, pak tento trend jen posílily.

Do českého prostředí tyto obavy rodičů dorazily počátkem 90. let. V roce 1990 se všeobecná amnestie vyhlášená prezidentem Václavem Havlem spolu s pocitem neomezené svobody podílely na obecném vzestupu všech druhů kriminality včetně té násilné. K pocitu oprávněnosti obav o děti přispěla i obrovská medializace několika konkrétních případů, jako byl v roce 1995 únos, znásilnění a vražda desetiletého Tomáše B. pedofilním sadistou Františkem Kahánkem v Ostrově nad Ohří.

Místo dětí auta

Tehdy, ale i dnes vnímané riziko plynoucí dětem ze strany cizích lidí můžeme v porovnání s jinými smrtícími nástrahami označit za přehnané a vykazující rysy takzvané morální paniky. Odlišná je třeba situace u vnímání nebezpečí ze stále rostoucího automobilového provozu.

Například počet registrovaných aut v Praze se od roku 1990 ztrojnásobil. Chodci se každý rok ve statistikách přetahují o smutné druhé místo v počtu nejčastějších úmrtí na silnici s motorkáři. Prvenství patří tradičně řidičům. Ještě mnohem horší je situace ve velkých městech, kde chodci tvoří většinu obětí dopravních nehod, v Praze například až tři čtvrtiny. Podle statistiky WHO je kolize na silnici nejčastější příčinou smrti lidí mezi 5 a 29 lety.

V rodičích je marketingem, tlakem okolí i médií vzbuzován pocit, že svým dětem musejí dopřát vše, co je povede k pozdějším úspěchům.

Pokud ještě v 80. letech byla standardem hra s míčem na méně frekventované silnici, dnes se v naprosté většině míst jeví jako zhola nemožná. V polovině 80. let, kdy u našeho domu položili nový hladký asfalt, jsme na silnici hrávali tenis, s nataženou sítí mezi protilehlými ploty. Když měl projet automobil, jednoduše jsme ji vždy na straně vyhákli. Dnes bychom na stejném místě síť častěji uklízeli, než hráli, a navíc by nám ve hře tak jako tak bránila zaparkovaná auta.

Ani parky nebo další místa bez projíždějících automobilů dnes ale nepředstavují ve městech bezpečné řešení. K jejich dosažení i cestě zpět domů musejí děti často překonat několik frekventovaných ulic.

Demografie, společenské změny a jiný život

Vlivem celé řady společenských změn po roce 1989 počet narozených dětí u nás klesá – v 90. letech oproti těm 70. zhruba na polovinu. I kdyby tedy u rodičů přetrvávala ochota nechávat své potomky hrát si s dalšími dětmi v ulicích města, množina potenciálních spoluhráčů se zásadně zmenšila.

Situace na venkově je však poněkud odlišná. Strach, že dítěti někdo neznámý ublíží, je redukován tím, že se místní lidé navzájem znají a cizí jedinec ihned vzbudí pozornost. Vesnická krajina a urbanismus často poskytují i více prostoru bez rizika úrazu na silnici.

Na druhou stranu byl český venkov od 90. let masivně zasažen odlivem obyvatel v produktivním věku, kteří směřovali za studiem a prací do měst. Tam pak postupně, ale vytrvale přecházeli k hodnotám a obavám typickým pro město.

Čtěte také: Život v metaversu se blíží. Jeho stavitelé chtějí konec internetu, jak ho známe dnes

Opačný trend, kdy se lidé po založení rodiny stěhují za hranice svého města – převážně do novostaveb v okolních vesnicích – neměl na možnost trávit čas venku bez dozoru téměř žádný vliv. Jednak takoví rodiče vesměs vyznávají hodnoty a obavy spojované s městem, jednak většina spolužáků a kamarádů dětí pocházejí z vazeb mimo bydliště. Děti chodí do školy do města, odehrává se tam podstatná část jejich mimoškolních aktivit a bydlení mimo něj se v řadě případů redukuje na přípravu do školy a nocleh.

Dodnes v Česku existují místa zejména na venkově, kde shodou různých okolností, soudržností místní komunity, uspořádáním obce i zásluhou konkrétních dospělých se podmínky pro svobodně trávený čas dětí udržely. Je otázka na jak dlouho, protože vnější tlaky od 90. let ještě zesílily.

Vyrůstat v éře kapitalismu dohledu

Čas, který dříve děti věnovaly svobodné hře venku, je již obsazen, a to komerčními subjekty. Počítačové hry jsou mamutí odnoží zábavního průmyslu – s reklamními rozpočty na úrovni nejdražších filmů. O pozornost dětí soutěží mobilní hry, aplikace a sociální sítě s takřka nevyčerpatelnými zdroji, schopnými zaplatit nejlepší mozky pro vymýšlení neustále se vyvíjejících algoritmů. Jejich cílem je připoutat si k sobě lidskou pozornost a nenápadně ji proměnit ve finanční zisk.

Nabídka mimoškolních aktivit se rozrostla do dříve netušené šíře. Většina z nich se odehrává ve městech nebo větších obcích, kam rodiče své děti většinou vozí autem, ať už kvůli svým obavám nebo místy i řídnutí sítě veřejné dopravy. V rodičích je marketingem, tlakem okolí i médií vzbuzován pocit, že svým potomkům musejí dopřát produkty a služby, které je povedou k náskoku nad vrstevníky a pozdějším úspěchům.

Při hře si děti osvojují komunikaci, vyjednávání, schopnost se prosazovat i uzavírat kompromisy a odolnost, když jejich návrh není přijat.

Hra dětí venku byla také postupně vytlačována na často oplocená a jen málo úkrytu skýtající hřiště se skluzavkami a prolézačkami. Ty v rozvoji gymnastických dovedností vytlačily místa jako svahy, větvě a zídky. A tvrdou zem guma nebo písek, jež mají tlumit pády. Zároveň i na takových poněkud vykastrovaných imitacích přirozeného prostoru volné zábavy tráví děti čas vesměs za dozoru dospělých.

Situace se dokonce dostala tak daleko, že některé obce kladou času svobodně prožitému venku aktivní překážky. Nezřídka nepřiznaně v tažení proti romským komunitám, mezi kterými se neorganizovaný pobyt pod širým nebem často ještě drží. Výsledkem byly například takzvané lavičkové vyhlášky zakazující sedět mimo městský mobiliář, které nakonec zrušil až Ústavní soud. Argumentace starosty Varnsdorfu Stanislava Horáčka (ANO) vše ilustruje dost výmluvně: „Ta vyhláška také ochraňuje děti. Sedí na obrubnících, nohy mají vystrčené do ulice. Tento stát neumí jednat podle selského rozumu.“

Posledním podobným počinem je nedávný zákaz míčových her na zelených prostranstvích města Znojma. „V parcích se ve zvýšené míře pohybují desítky dětí nepřizpůsobivých občanů, kteří na ně nedohlížejí. Svým chováním ohrožují mladší děti a dopravu,“ odůvodnil toto opatření tamní starosta Jakub Malačka (bezpartijní, zvolený na kandidátce ČSSD).

Ztracené dětství. Anebo ne?

Na svobodně a bez dozoru trávený čas dětství, pokud zrovna nebyl předmětem umělecké nebo pamětnické idealizace, se také nezřídka pohlíželo s nedůvěrou. Děti zdržoval od „něčeho užitečnějšího“, „špinily si oblečení“, „flákaly se“ nebo „dělaly bůhvíco“. Přesto ta „nespecifikovaná aktivita“, kdy na případný dotaz rodičů „kam jdou“ odpovídaly univerzálním „ven“, zůstala do 90. let součástí života valné většiny dětí rozvinutého světa.

Odhlédněme teď od tradičního nadávání starší generace na „dnešní mládež“, jež trefně paroduje výrok „dříve děti házely Molotovy koktejly proti tankům, dnes mají alergie“, a ptejme se: Jaké následky může mít naprosto radikální, během několika let proběhlá změna v životě dětí?

Čtěte také: Informační chudoba může ohrozit samotnou demokracii, říká expert na vzdělávání

Samozřejmě ihned narazíme na problém obtížné měřitelnosti dopadů „znesvobodňování dětí“, přičemž nelze ani určit, jaký podíl nesou i jiné vlivy. Vodítkem mohou být atributy, u nichž lze předpokládat, že je svobodná hra a trávený čas rozvíjely.

Profesor David F. Lancy ve své rozsáhlé Antropologii dětství, jež nedávno vyšla v aktualizovaném třetím vydání, mluví o konci vědomého i nevědomého předávání si zkušeností mezi dětmi. Tvrdí, že osvojování si znalostí a dovedností podle něj u dětí dříve probíhalo jak ve vztazích a komunikaci s vrstevníky, tak s okolním světem dospělých. A to, do jaké podoby se rozvinuly, záviselo i na tom, nakolik byly děti nuceny řešit problémy samostatně a nespoléhat se na rodiče.

Dnes podle něj děti nejsou vystaveny postupně dávkovanému stresu v situacích, které jim v okamžiku, kdy se dějí, připadají zásadní. Přestože se z pohledu dospělého mohou zdát marginální, ve skutečnosti jsou přípravou na pozdější závažnější nástrahy a akce.

Vzpomínáte ještě na kluka na začátku článku, co by býval obcházel plot, aby se dostal k vytouženým zátkám? A jak si i po čtyřiceti letech připomíná obdiv k o kousek starší a průbojnější kamarádce, která problém vyřešila mnohem rychleji a snadněji oslovením neznámého kolemjdoucího?

Folkloristé, antropologové dětských her, městských legend, říkadel a především průkopníci dětských studií Iona a Peter Opieovi mluvili o zásadní roli vyjednávání v dětských hrách. Tento pár, který výzkumu světa dětí zasvětil celý svůj život, dospěl k závěru, že u dětské hry je zásadní schopnost a ochota neustále posouvat a upravovat její pravidla. Ty se postupně vyvíjejí, aby hra byla co nejzábavnější a co nejvíce vyhovovala aktuální sestavě dětí a danému prostředí. Při hře si tak děti osvojují komunikaci, vyjednávání, schopnost se prosazovat i uzavírat kompromisy a odolnost, když jejich návrh není přijat.

Za časů Ladových obrázků, nebo i mého dětství, vše a nic vysvětlující ,jít ven‘ znamenalo obrovskou směs aktivit.

V českém prostředí svobodnou hru matematizuje a popularizuje bioložka a psycholožka Pavla Koucká. Mimo jiné tvrdí, že taková hra je přípravou na pozdější rizika a problémy, kterým bude člověk jednou čelit. Přicházejícím z vnějšího světa, ale především těm vnitřním, jako jsou strach, nejistota nebo hněv. Svobodná hra je v jejím pojetí tím nejlepším výcvikovým polygonem, kde si takové emoce můžeme osahat a naučit se s nimi pracovat. Je i autorkou knihy Odolné dítě, v níž se zabývá psychickou a fyzickou odolností, jejich zdroji a rozvojem.

Sociální pracovnice Terezie Pemová a dětský psycholog Radek Ptáček v knize Zanedbávání dětí mluví dokonce přímo o formě zanedbávání, která leží na opačném konci spektra, než je představa hladového špinavého dítěte. Mladý člověk může být rodičovskými ambicemi a neustálým dohlížením na jeho blaho tak zahlcen, že nenachází volnou chvíli trávit čas „jen tak“ a být sám sebou. To může později vyústit v rozvoj depresí a úzkosti.

Možnost vzpoury omezena

Řešení samozřejmě není v tom vystrčit dítě s klíčem na krku za dveře. U mladších dětí může svobodnou hru a čas trávený v kolektivu vrstevníků bez permanentních zásahů dospělých naplnit i dobře zvolená školka nebo dětská skupina. Dnes již existují takové, které s tematikou dětské svobody, samostatnosti a odolnosti pracují a snaží se nejmladší generaci poskytovat co možná největší míru volnosti. Podobně mohou být prospěšné společné aktivity rodin a přátel s dětmi v odpovídajícím věku.

Čtěte také: Scrollovat donekonečna a ještě dál. Jak se z našich obrazovek staly továrny na vztek?

U starších dětí, jejichž možný akční rádius je větší, však bývá situace komplikovanější. Jejich pozornost v čase volna je okupována sofistikovanými algoritmy skrz mobilní telefony a jejich kamarádi tak jako tak budou většinou trávit čas (na)řízenými mimoškolními aktivitami. Část kompetencí, které by dříve získaly ve svobodném čase bez dozoru, může snad pomoci získat svobodomyslnější skautský nebo podobně orientovaný oddíl.

Za časů Ladových obrázků, nebo i mého dětství, vše a nic vysvětlující „jít ven“ znamenalo obrovskou a téměř neregulovanou směs aktivit. Od těch chvályhodných až po ty, z nichž by i tehdejší, natož dnešní rodiče šíleli. Tyto časy se s velkou pravděpodobností v původní podobě už nikdy nevrátí.

Posuny ve společnosti, v individuálním a kolektivním nastavení rodičů i přerušení kontinuity specifických znalostí a dovedností předávaných mezi dětmi jsou změny tak zásadní, že by takový návrat ani nebyl možný. A pokud děti opět jednou začnou svobodně a bez dozoru trávit společný čas venku, nebude se jednat o revival starých časů, jak na ně vzpomínají pamětníci, ale daleko víc o nový dětský svět s novými vlastními pravidly.