Začalo to jako poměrně klidná kritika daňové reformy, která ale přerostla až do násilných střetů v ulicích. V Kolumbii se po roce a půl opět rozhořely celostátní protesty doprovázené násilím ze strany ozbrojených složek i demonstrantů. Neziskové organizace hlásí desítky mrtvých a pohřešovaných, zraněné počítají na stovky. Prezident Iván Duque sice chystané změny daní zastavil a vyzval protestující k dialogu, ulice tím ale neuklidnil. Kolumbijci žádají vyšší životní úroveň, lepší zdravotní péči a především dodržování svých základních práv.
Kolumbie zažila poslední protesty v ulicích poměrně nedávno. Lidé demonstrovali už koncem listopadu 2019, kdy šlo zejména o kritiku nerovností v zemi. Důvody nové vlny nespokojenosti jsou v podstatě totožné.
Nepokoje odstartovaly poté, co kolumbijské odbory svolaly na 28. dubna protesty proti zamýšlenému zvyšování daní a postupu vlády v době pandemie. I když protesty svolávaly odbory, připojili se k nim nakonec i lidé ze střední třídy. V ohlášených změnách daní totiž viděli přímou cestu do chudoby.
Protesty mají i rysy hnutí Black Lives Matter. Například ve městě Cali, kde došlo k nejtvrdším střetům, strhli demonstranti z řad původního obyvatelstva sochu Sebastiána de Belalcázara, španělského dobyvatele ze 16.století.
Sama kolumbijská vláda reformu daní prezentovala jako nástroj ke zkrocení ekonomické krize a argumentovala potřebou dostat do rozpočtu víc peněz na boj s pandemií koronaviru. Počítala především s vyšším zdaněním příjmů a zvednutím daně z přidané hodnoty na devatenáct procent. Ta by se ale netýkala podnikatelů. Jinými slovy, šlo by o regresivní zdanění, při kterém by markantní navýšení životních nákladů pocítila zejména nižší a střední vrstva obyvatel. Dle odborů tak vláda daňovou reformou v podstatě požadovala po nižších třídách „solidaritu s bohatými“.
Mezi policií a koronavirem
Kolumbijské ozbrojené složky na protesty odpověděly snahou potlačit je násilím. Hluboké znepokojení nad represemi ze strany armády a policie již vyjádřily organizace Amnesty International a Human Rights Watch. Mluvčí vysokého komisaře pro lidská práva při OSN Marta Hurtado tvrdě kritizovala převážně dění ve městě Cali, kde se udály nejhorší střety. Policie tam údajně zastrašuje lidskoprávní aktivisty a demonstranty nejen brutálně bije, ale i zabíjí.
Vláda se hájí tím, že musí reagovat na násilné protesty. Pravda je, že napadány jsou i policejní stanice a další veřejné budovy. K sobotnímu večeru bylo zatím hlášeno zhruba třicet obětí, z toho jeden policista. Kolik je ve skutečnosti mrtvých není ale úplně jasné. Oficiální čísla se liší od těch, které udávají lidskoprávní organizace. Prezident Duque se nechal slyšet, že většinu násilí má na svědomí drogová mafie, která podle něj využívá chaosu v zemi.
Pod nátlakem protestů Duque od daňové reformy nakonec přeci jen upustil. Lidé v ulicích však zůstávají i nadále. Daňovaná reforma byla totiž v zemi, která si v Latinské Americe drží nelichotivé prvenství ohledně sociálních nerovností, spíš jen poslední kapkou, po které nespokojenost obyvatelstva přetekla únosnou mez. Jedná se přitom o protestující od nejchudších až po střední třídu. V ulicích teď Kolumbijci volají po lepším životě. Požadují, aby se jim dostalo kvalitnějšího vzdělání, služeb a v neposlední řadě i potřebné zdravotní péče.
Nespokojenost obyvatel se totiž nyní váže i na neschopnost vlády čelit koronavirové pandemii. V Kolumbii je v souvislosti s koronavirem hlášeno přes 76 tisíc mrtvých. Navíc se v této druhé nejlidnatější latinskoamerické zemi zoufale málo očkuje. Proočkovanost obyvatelstva zde čítá 8.49 dávek na 100 obyvatel, zatímco nejúspěšnější zemí v oblasti je Chile se 73.81 dávkami na 100 obyvatel.
Uribeho kolumbijský stín
Součaný pravicový prezident Iván Duque je v Kolumbii u moci od roku 2018, kdy porazil levicového kandidáta Gustava Petra. Země, kde od poloviny sedmdesátých let probíhá občanská válka, zažila dva roky před zvolením Duqueho zásadní zlom. V létě roku 2016 vláda pod vedením středového prezidenta Juana Manuela Santose uzavřela mírovou dohodu s největší povstaleckou skupinou v zemi, levicovou guerillou FARC.
Právě nynější prezident Iván Duque byl velkým odpůrcem míru s marxistickými povstalci, stejně jako jeho politický mentor a někdejší kolumbijský prezident Álvaro Uribe (ve funkci byl v letech 2002-2010). Mnozí Kolumbijci ho považují za postavu, která má stále v zemi zásadní politický vliv. V Kolumbii dokonce zaznívá i názor, že Iván Duque je Uribeho loutkou.
Álvaro Uribe je na kolumbijské politické scéně kontroverzní postavou. Během svého prezidentství proslul tvrdou politikou proti levicovým povstaleckým skupinám a zároveň čelí mnoha obviněním, z nichž však dosud za žádné však nebyl odsouzen. Některá sahají až do doby, kdy byl guvernérem departamentu Antioquia. Polovojenské jednotky údajně napojené na něj se tam měly dopustit masakru patnácti rolníků. V případech někdejšího kolumbijského prezidenta se navíc ztrácí svědci – několik jich bylo již zavražděno.
Z doby prezidentského mandátu jsou mu připisovány praktiky zvané „falsos positivitos“ neboli falešná pozitiva. Jde o únosy a vraždy stovek civilistů, kteří byli poté prezentováni jako povstalečtí bojovníci. S jejich pomocí se měly dokazovat vládní úspěchy v boji s terorismem.
Uribe nezaostává v kontroverzích ani dnes. Uribe například vyzýval bezpečnostní složky, aby používaly proti demonstrantům střelné zbraně. Tento příspěvek mu Twitter smazal poté, co jej vyhodnotil jako přímou výzvu k násilí.
Do ulic z frustrace
Kolumbii kromě občanské války, násilí v ulicích a koronavirové krize dlouhodobě sužuje i rozsáhlá kriminalita. Protestující v ulicích se vymezují i vůči vraždám novinářů a lidskoprávních a environmentálních aktivistů. Nejvíce zavražděných aktivistů představují členové tzv. Juntas de Acción Comunal, což je sdružení lokálních komunitních lídrů hlavně z řad chudých farmářů, původního obyvatelstva a Afro-kolumbijců.
Nezisková organizace WOLA informovala, že rok 2021 začal vůbec nejhorším násilím proti komunitním lídrům od uzavření mírové dohody v roce 2016. Za měsíc leden to podle statistik vycházelo na jednoho zavražděného aktivistu během každých 41 hodin. Za smrt aktivistů jsou většinou zodpovědné paramilitární jednotky, které byly v minulosti úzce propojeny s vládou.
Kritici vládní garnitury upozorňují, že likvidace a zastrašování komunitních lídrů se dějí v zájmu těžařských společností, proti nimž aktivisté z řad původního i afrokolumbijského obyvatelstva často vystupují. Opoziční hlasy viní vládu buď z neochoty tento problém řešit, či rovnou poukazují na propojenost jejích zájmů, korporací a paramilitárních jednotek.
Nechvalně proslulé polovojenské jednotky jsou navíc zodpovědné za vraždy bývalých členů FARC, kteří se vzdali vládě v rámci amnestie spojené se zmiňovanou mírovou dohodou z roku 2016. K jejich vraždám dochází podobně často jako v případě komunitních lídrů, aktivistů a novinářů, což zvyšuje napětí a riziko návratu někdejších povstalců do zbraně.
Původní požadavek protestů, tedy zrušení plánované daňové reformy, se postupně přetváří ve vyjádření obecnější nespokojenosti s represivním a korupcí prolezlým aparátem současné neoliberální vlády. Protesty mají i rysy hnutí Black Lives Matter. Například ve městě Cali, kde došlo k nejtvrdším střetům, strhli demonstranti z řad původního obyvatelstva sochu Sebastiána de Belalcázara, španělského dobyvatele ze 16.století.
K uklidnění situace nepřispěl ani prezident Iván Duque, který pohrozil, že pokud se lidé nestáhnou z ulic, bude nucen vyhlásit stanné právo. Zatím není jasné, zda to, co se už druhý týden děje v kolumbijských ulicích, je jen jednou z vln protestů, které časem odezní. Je však zřejmé, že míra strukturálního násilí v zemi čím dál tím více stmeluje většinové obyvatelstvo lidi proti moci. Pro vládu tak bude nejspíš stále těžší prosazovat politiku, která jde proti velké části vlastních lidí.
