Král Karel III. zdědil koloniální historii i po své matce. Co některým připomíná korunovace

Už od rána probíhá v Londýně operace Golden Orb, v českém překladu Zlaté královské jablko. Ačkoli bude trasa do Westminsterského opatství kratší než předchozí průvody, doprovodný ceremoniál budou zdobit předměty ze zlata a opulentní drahokamy.

Ceremoniál začne v 11 hodin britského času a Karel III. bude korunován na tradičním místě, kde byl korunován například i Vilém Dobyvatel. Po představení nového krále lidu ho arcibiskup z Canterbury Justin Welby provolá za „nezpochybnitelného krále.“ Na závěr bude zvoláno „Bůh ochraňuj krále!“

Přála královně bolest na smrtelné posteli za dohled nad „zlodějským, znásilňujícím a genocidním impériem“.

Král dostane do rukou krom jablka a prstenu i panovnické žezlo, které obsahuje diamant Cullinan I, což je největší bezbarvý broušený diamant na světě. Pod křeslem z konce 13. století potom bude korunovační kámen skotských králů, takzvaný Kámen osudu. Ten byl dovezen ze Skotska Eduardem I. Dlouhánem a symbolizuje anglickou svrchovanost nad Skoty.

Zásadní bude posazení koruny svatého Eduarda na královu hlavu. Má přes dva kilogramy a 444 drahokamů. Karlova manželka Camilla pak bude korunována korunou královny Marie, prababičky současného krále, která ale byla pro tuto ceremonii upravena. Byl odebrán 105karátový diamant Koh-i-Noor, na který si činí nárok Indie, Afghánistán, Pákistán nebo Írán.

Jenže spojeno je s britským imperialismem a kolonialismem mnohem více. Drahokam Cullinan II, je v imperiální koruně a je částí dosud největšího nalezeného diamantu. V roce 1905 byl vytěžen v Jižní Africe. Kontroverzi vzbudilo i slonovinové žezlo, které by měla Camilla během korunovace držet.

Korunovace tak stejně jako pohřeb Alžběty II. budí velké emoce v bývalých koloniích. Není tedy od věci připomenout si odkud pochází bohatství královské rodiny a na jaké dějiny Karel III. navazuje. Jeho život totiž bude úzce spjat s celou minulostí britského impéria a zejména pak s jeho matkou.

Velkou debatu o tom, jak by na královnu měli pohlížet Afričané, vyvolal příspěvek Uju Anyay, nigerijské profesorky z Carnegie Mellon University. Přála totiž královně bolest na smrtelné posteli za dohled nad „zlodějským, znásilňujícím a genocidním impériem“. Tento tweet byl odstraněn za porušení pravidel sociální sítě a kritika přišla i od její vlastní univerzity.

Jenže Anya si stála za svým. „Pokud někdo očekává, že vyjádřím něco jiného než pohrdání monarchou,“ napsala, „může snít dál.“ Její postoj asi mnohým připadá neuctivý, ale sdílí jej spousta Afričanů i dalších bývalých obyvatel britského impéria. „Netruchlíme nad smrtí Alžběty, protože pro nás je její smrt připomínkou velmi tragického období v této zemi i historii Afriky,“ uvedla například jihoafrická politická strana Bojovníci za ekonomickou svobodu.

Čtěte také: Heslo „nehas, co tě nepálí“ přestává v Commonwealthu platit. Kolik států v něm zůstane?

Jejich pocity a snažení nelze přehlížet. „Británie má nejvytrvalejší linii vztahu mezi korunou a postkoloniemi,“ vysvětluje Voxpotu afrikanista Jan Klíma z Univerzity Hradec Králové. „Alžběta byla panovnice, která nesmírně ráda trvala na tradici britského vlivu v Africe i kdekoli jinde na světě. Byla tím nejtradičnějším představitelem linie evropského tlaku na další kontinenty.“

Zatímco to někteří vidí tak, že královna byla pouze ceremoniální hlavou státu, jiní odmítají přijmout „pohádkové“ ztvárnění minulosti, které ji osvobozuje od spoluviny na koloniálních zvěrstvech. Nostalgická bělošská nevinnost a vyrovnanost v 21. století, které definují královnino ztvárnění v televizi, nesmí vymazat vědomí o koloniálním rasismu a násilí. Její vládnutí totiž nebylo poznamenáno pouze rodinnými skandály, ale jelikož představuje pokračující rodovou linii koruny, definuje ji i minulost impéria.

První svého jména

Po královnině smrti se rozpoutala také debata ohledně královských šperků a korunovačních klenotů. Na hlavě totiž měla korunu s nejdražším diamantem světa Koh-i-noorem spolu s kousky toho největšího, který kdy lidstvo nalezlo.

Na 109karátový Koh-i-noor se soustředí disent v jižní Asii, který tvrdí, že jim byl ukraden, jak už Voxpot psal. Nový král Karel III. ale korunu s ním nosit nebude, protože se věří, že mužům přináší smůlu. Dostane ji proto nejspíš jeho manželka Camilla.

Čtěte také: „Chceme zpátky naše poklady.“ Elginovy mramory vyprávějí o tom, jak si západní muzea vylepšovala sbírky

Jihoafričané se potom dívají po největším čirém broušeném diamantu zvaném Velká hvězda Afriky. Ten byl vytěžen v roce 1905 v Pretorii v Jižní Africe a britská královská rodina jej dala rozřezat na několik kamenů. Největší z nich poté umístila do královského žezla. Panovníci by ale tyto drahé minerály nezískali bez násilného podmanění si mnoha lidí a jejich území. Vykročila k tomu už jmenovkyně nedávno zesnulé královny.

Na konci 50. let 16. století se anglická královna Alžběta I. začala obávat, že zůstane pozadu. Probíhal totiž rozmach vzdálených říší a Portugalci a Španělé si vydobyli náskok. Do té doby se imperiální snahy Anglie omezovaly jen na svého irského souseda. Začala proto podporovat námořní expedice jako například tu Johna Hawkinse, který ukradl otroky z portugalských lodí a sám je pak prodal ve španělském Karibiku. Po druhé takto vydařené plavbě dostal od královny erb s nahým Afričanem svázaným provazem.

Královská africká společnost Anglie přepravila do Ameriky více zotročených mužů, žen a dětí než kterákoli jiná instituce předtím.

Alžběta tak položila základy britského impéria. Za zmínku stojí také předchůdce nového krále Karla III., který nosil stejné jméno. Během jeho vlády (1660–1685) koruna a členové panovnické rodiny silně investovali do obchodu s otroky ve snaze nahradit Holanďany v trojúhelníkovém obchodu. Vznikly proto soukromé akciové společnosti, kterých byla koruna součástí a držela nad nimi ochrannou ruku.

Postupně poptávka po otrocké práci v Americe zesilovala a angličtí zotročovatelé profitovali. Historik William Pettigrew píše, že „Královská africká společnost Anglie přepravila do Ameriky více zotročených afrických žen, mužů a dětí než kterákoli jiná instituce během celého období transatlantického obchodu s otroky“. Výjev na její pečeti zobrazuje, jak kolonisté s podporou krále dychtivě využívají životů Afričanů, aby zbohatli a vybudovali zámořskou říši.

Během vrcholných let obchodu s otroky – mezi roky 1690 a 1807 – evropští zotročovatelé přepravili do Ameriky přibližně šest milionů Afričanů. Téměř polovina dorazila na britských nebo anglo-amerických lodích. Když v roce 1833 schválil parlament zákon o zrušení otroctví a Británie se tak stala první velmocí, jež tak učinila, lidé nedostali svobodu ihned. Museli pokračovat v nesvobodné práci pro své pány jako neplacení „učni“, britští daňoví poplatníci pak museli poskytnout 20 milionů liber jako kompenzaci lidem, kteří měli své investice v otroctví.

Tato praxe skončila až po roce 1838, protože abolicionistické hnutí získávalo na síle a v koloniích se schylovalo k nepokojům. Vládla tehdy královna Viktorie a s manželem Albertem byli za to oslavováni, přičemž dál dohlíželi na rozšiřující se říši zakořeněnou v rasovém podmaňování si a vykořisťování populací v Americe, Africe, Indii i dalších částech Asie, a vůbec v celém Pacifiku.

„Hřešte tiše“

Alžběta II. ale nastoupila na trůn v době, kdy již existoval Commonwealth. Tomu prorazila cestu v roce 1867 Kanada, která se osamostatnila a znamenala tak začátek představy, že stát může být nezávislý, i když jeho panovníkem zůstane britský monarcha. To vyústilo až do Westminsterského statutu, kdy se objevil British Commonwealth of Nations. A zesnulá královna byla hlavou právě tohoto společenství.

Ohlasy, které smrt vladařky vyvolala v bývalých koloniích v Africe, jsou rozdílné. „Historie kolonialismu je rozmanitá a různé jsou i pocity ohledně skonu Alžběty II.,“ konstatuje Klíma. Nicméně její panování je s africkým kontinentem spojené stejně jako ona sama už od prvních dní na trůně.

V roce 1952 byla na královském turné s princem Philipem v Keni ještě v roli princezny. Během návštěvy obdržela zprávu o smrti svého otce a hotel Treetops Lodge je od té doby připomínán coby místo, kde šla spát princezna, která se probudila jako královna.

Čtěte také: Platinové královské oslavy: Británie blahopřála Alžbětě II., ne všem se ale chtělo slavit

Jen dva roky poté keňští bojovníci za svobodu z Mau Mau hotel vypálili. Během osmiletého povstání zahrnovalo britské potlačování revolty systematické mučení, kastrace, znásilnění nebo zabíjení elektrickým proudem. Generální prokurátor koloniální správy přirovnal takové zacházení k „podmínkám v nacistickém Německu“. Přesto doporučil „hřešit tiše“.

Povstání vydláždilo Keni cestu k nezávislosti. Následně se britští představitelé zaměřili na ničení důkazů o spáchaném násilí. V roce 2011 byly objeveny dokumenty v úložišti zvaném Hanslope Park, kde bylo 60 metrů záznamů o porušování lidských práv v Keni – dávno po přijetí Všeobecné deklarace lidských práv.

Podobné násilí a následné ničení důkazů nebylo příznačné pouze pro Keňu. Představovalo oficiální praxi v celé britské říši, známou pod označením „Operace odkaz“. V letech 1950–1970, na vrcholu dekolonizačních hnutích, likvidovali úředníci dokumenty v Malajsii, Nigérii, Ugandě, Singapuru nebo na Maltě. To mělo pomoct utvářet obrazu impéria, na který by mohli být Britové hrdí.

Vše popsané se dělo za kralování Alžběty II. Ona sama k tomu ale mlčela a do osamostatňování afrických států nezasahovala. Nikdy nebyla ani přítomná na vyhlašování nezávislostí. Klíma připomíná, že například prezident Francie Charles de Gaule Afriku objížděl a stahoval francouzské vlajky, zatímco Alžběta II. vždy místo sebe posílala guvernéry. Africké postkolonie – stejně jako jiné – ale navštěvovala.

„Vždy se přitom chovala formálně a důstojně. Nikdy nedělala prohlášení jménem vlády,“ popisuje Klíma. „Vystupovala jako symbol britské tradice, Commonwealthu a anglofonního světa,“ dodává. „Tím, že odešla, odešel i imperiální koncept, který Britové rozvinuli po celém světě.“

Král Karel III. by mohl navázat na princeznu Dianu, která se k africkým konfliktům vyjadřovala silněji.

Fakt, že královna byla hlavou státu, a ne vlády, což znamená, že měla velmi omezené rozhodovací pravomoci, většina lidí chápe. Často jí ale vyčítají, že nevyužila příležitosti být jejich hlasem. Rozhodla se být zticha, připomíná profesorka historie na Stanfordu Priya Satia. „Dekolonizací jsme si měli vynutit přiznání křivdy. Nikdy nepřišlo, protože to bylo kryté kontinuitou královny,“ doplnila.

Nicméně mnoho afrických lídrů vyjádřilo velkou soustrast s rodinou královny. A pro některé byla opravdu obdivuhodnou postavou. V Ghaně byly na sociálních sítích sdíleny vzpomínky na „Maa Lizzy“. I v Keni vyjádřilo vedení země „velký zármutek“ a oslavovali Alžbětu jako „ikonu nezištné služby lidstvu“. Prezident Uhuru Kenyatta dokonce nařídil čtyři dny smutku.

GOLDEN MEMORY
Queen Elizabeth Historic visit to Ghana in 1961.

Maa Lizzy Prince Charles Stanford Bridge Addo D pic.twitter.com/lfaO0C2uc1

— Neequaye Boye (@neequayeboye1) September 8, 2022

Krokem tanečním ke změnám společnosti

Osobní vztahy s mnoha africkými vůdci, které Alžběta II. měla, byly ukazatelem sociálních i postojových změn. I události jako slavný tanec s prezidentem Ghany Kwamem Nkrumahem v roce 1961 byly součástí přechodu od impéria ke Commonwealthu.

Na Netflixu v seriálu The Crown je tento incident vykreslen jako významný politický čin, který udržel prezidenta v sevření Británie. To je ale odmítáno coby nesmysl. Neznamená to však, že by zmíněný tanec zůstal bez širšího dopadu.

„V té době panovala hrůza establishmentu z mezirasových sňatků a strach z možné urážky Jihoafrické republiky, kde běloši zvolili program výraznější rasové segregace a apartheidu,“ píše sociolog Roger Southall z Univerzity Witwatersrand. Ale královna viditelně ukázala, že takový rasismus již není přijatelný a že se nevyhýbá kontaktu s lidmi tmavé pleti.

Čtěte také: Soucit vs. politika. Británie chce deportovat uprchlíky do Rwandy za každou cenu

Další institucí, v níž britský panovník stojí na samém vrcholu, je anglikánská církev. I ta pomáhá udržet britskou stopu v Africe. „Je to taková měkká moc, která podporuje tradiční anglický vliv,“ vysvětluje Klíma. Jen v jižní Africe má 25 diecézí a další jsou v Egyptě, Angole nebo Mosambiku. Její sílu může ilustrovat i fakt, že Desmond Tutu, který vedl smiřování černochů s bělochy, byl anglikánským prelátem.

Často podceňovaným aspektem britského koloniálního dědictví jsou jeho dopady za kanálem La Manche. Britské školní osnovy byly po léta kritizovány za to, že nezahrnují menšinové hlasy a nedávají prostor k diskusím o negativních stránkách impéria. „Reakce na královninu smrt – nebo i na události jako skandál Windrush – ukazují nedostatek povědomí o historii říše a jejího významu pro dnešní Británii,“ podotýká profesorka z Princetonské univerzity Anna Arabindan-Kesson.

A co na to Karel

Alžběta II. nebyla jen představitelkou novodobého monarchy a jistoty v životě Britů, ale pro mnohé i symbolem útlaku britského impéria. K příběhům oslavujícím život je nutné přidávat také nepříjemné skutečnosti, které si často nechceme přiznat. V případě britské panovnice to pak může být i dědictví koloniální historie.

Čtěte také: Případ Ghislaine Maxwell: Když ženy ubližují ženám

Nyní toto břímě převzal král Karel III. Existuje naděje – pro někoho možná obavy – že by mohl být aktivnější, protože má svá osobní témata, jež rád řeší, například ekologii. Také se projevuje jako milovník Afriky, kterou často navštěvoval. Naposledy byl letos v červnu na fóru Commonwealthu ve Rwandě. „Mohl by se dopustit ,konkrétnějšího‘ vyjadřování,“ myslí si Klíma.

Může třeba navázat na princeznu Dianu, která se k africkým konfliktům vyjadřovala silněji. Ta na své poslední misi v roce 1997 v Angole například veřejně upozornila na zaminování země a nešťastnou roli rozvinutého světa, který přeplnil Afriku zbraněmi. „Sliboval bych si, že bude po otci Philipovi bezprostřednější,“ doufá Klíma. Každopádně na to, jak se nový král popasuje s minulostí své rodiny, si budeme muset počkat.