Obavy z čínské reakce na plánovanou cestu šéfky americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi na Tchaj-wan ukazují, jak lehce může v Asii vzplanout potenciálně globální konflikt. Atmosféru vyhrocují i přípravy na nacházející sjezd Čínské komunistické strany, kvůli kterému se musí generální tajemník Si Ťin-pching projevit jako silný lídr.
Nancy Pelosi, která není v otázkách spojených s Čínou žádný nováček – už několik desetiletí patří k nejhlasitějším americkým politikům kritizujícím čínský režim –, plánuje v srpnu navštívit Tchaj-wan v rámci své cesty do Asie. Tu již jednou odložila, když byla v dubnu pozitivně testována na covid-19. Protože nejspíš po takzvaných midterm volbách skončí ve funkci šéfky Sněmovny, právě touto cestou se může snažit formovat své politické dědictví.
Naposledy ostrovní stát ve východní Asii navštívil ve funkci šéfa Sněmovny republikán Newt Gingrich v roce 1997. Od té doby se však vojenská rovnováha v Tchajwanském průlivu i čínsko-americké vztahy zásadně proměnily a situace je mnohem vyostřenější.
Na ostrově se střídá jedna západní delegace za druhou, a to samé platí i v opačném gardu, čímž už se vzájemné kontakty stávají regulérní praxí.
Ohlášená cesta Pelosi vyvolala také netypické rozepře v rámci amerického zahraničněpolitického establishmentu. Prezident Joe Biden se nechal slyšet, že Pentagon si nemyslí, že cesta Pelosi je „nyní dobrý nápad“. Jeho slova mohla ovlivnit informace o možnosti čínské rekce, ale také obavy o ohrožení plánovaného telefonátu s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem, který by měl nastavit pozitivnější atmosféru v bilaterálních vztazích.
Tchajwanská cesta z izolace
Čína se od roku 2016 – od nástupu tchajwanské prezidentky Cchaj Jing-wen z Demokratické pokrokové strany – snaží o diplomatickou izolaci tohoto státu, jehož svrchovanost neuznává. Peking chce tamní administrativu přimět, aby přijala základní premisu, že Tchaj-wan je součástí „jedné Číny“, s vizí sjednocení, kterou by fakticky diktoval režim v ČLR. Těmito kroky podmiňuje „normalizaci“ vztahů a konec nátlakových aktivit vůči ostrovu – od vojenských provokací až po neoficiální ekonomické embarga na tchajwanské produkty.
Na první pohled jsou čínské snahy velmi úspěšné – Tchaj-wan od inaugurace Tsai Ing-wen ztratil osm diplomatických partnerů, a dnes ho oficiálně uznává pouze 14 států. Ostrovní stát také přišel o možnost podílet se na aktivitách mezinárodních organizací, což dříve Čína (za specifických podmínek) neblokovala. Nejnotoričtějším příkladem je odstřihnutí Tchaj-wanu od aktivit WHO.
Čtěte také: Tchaj-wan není Ukrajina, ale inspirace nezná hranic. Bude válka ve východní Asii?
Tchaj-wan ale zároveň v posledních letech dokázal významně rozšířit neoficiální vztahy s partnery, kteří jsou pro něho ve výsledku mnohem důležitější. Nejviditelnější jsou intenzivnější kontakty se Spojenými státy, Japonskem a dalšími západními zeměmi. Na začátku minulého roku ještě Trumpova administrativa přijala nová interní pravidla, která odstranila v minulosti platná omezení pro diplomaty týkající se kontaktů s tchajwanskými představiteli. Na ostrově se v posledních měsících střídá jedna západní delegace za druhou, a to samé platí i v opačném gardu, čímž už se vzájemné kontakty stávají regulérní praxí.
Čínští představitelé měli přes neveřejné kanály Spojeným státům naznačit, že mohou na cestu Pelosi reagovat i vojenskými prostředky.
Nezanedbatelnou roli v tomto procesu hrála i Česká republika – i když předseda Senátu Miloš Vystrčil nebyl v roce 2020 zdaleka prvním politikem, který navštívil Tchaj-wan, jeho cesta byla precedentem v míře její politizace a využití na explicitní vymezení se vůči Číně.
Veřejné setkání ministra zahraničních věcí Jana Lipavského s tchajwanským de facto velvyslancem před několika měsíci, ale i nedávná schůzka jeho náměstka Martina Dvořáka s delegací vedenou předsedou tchajwanského legislativního dvora Jou Si-kchunem ukazují novou praxi kvazidiplomatických kontaktů.
Spolu s poslancem Markem Bendou jsme poděkovali panu Liang-Ruey Ke, vedoucímu Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláře, za dar, který Tchaj-wan věnoval @CCK_Tweetuje. Tchaj-wan a Česko pojí společné hodnoty. Těším se na další skvělou spolupráci! pic.twitter.com/EceBOqS1jr
— Jan Lipavský (@JanLipavsky) April 29, 2022
I když intenzivnější politické kontakty lze připsat coby úspěch tchajwanské aktivní diplomacii (země koneckonců na lobbing v USA vynaložila nemalé finanční prostředky), tento proces by nebyl možný bez měnícího se pohledu západních států na Čínu. Ta je stále více vnímána jako bezpečnostní a také hodnotová a ideologická hrozba, což vede k obratu pozornosti na Tchaj-wan jako alternativního partnera.
Významnou roli hraje i klíčová ekonomická role ostrovní země v sektoru polovodičů – po ruské invazi na Ukrajinu nabyly obavy z ohromného šoku pro globální dodavatelské řetězce v případě války v Tchajwanském průlivu mnohem reálnější kontury. Interpretace limitů „politiky jedné Číny“, která není totožná s Pekingem vynucovaným „principem jedné Číny“, se tak ze strany západních států postupně mění.
Paralela s devadesátými lety
Čínská lidová republika tento proces sleduje s velkou nevolí. Je zřejmé, že Pekingu se situace vymyká kontrole – omílaná varování, že posilování vztahů s Tchaj-wanem se potká s nespecifikovanou tvrdou odpovědí, totiž s časem ztrácejí kredibilitu. Čína také určitě věnovala pozornost opakovaným „prořeknutím“ amerického prezidenta Bidena, který v rozporu s politikou „strategické nejednoznačnosti“ Washingtonu potvrdil americký závazek bránit Tchaj-wan v případě čínské agrese.
Pekingu se tak před očima mění status quo, na což není schopen reagovat jinak, než stupňováním vojenských provokací včetně častého narušování tchajwanské identifikační zóny protivzdušné obrany. Právě zde leží riziko současné situace – čínský režim může nabýt dojmu, že musí obnovit váhu svých hrozeb a podniknout konkrétní kroky nad rámec tradičních nástrojů. Aby dokázal, že jeho slova mají reálný základ.
Čtěte také: Tchaj-wan v hledáčku Číny: Před invazí ho zatím chrání „křemíkový štít“
Podle informací Financial Times měli čínští představitelé přes neveřejné kanály Spojeným státům naznačit, že budou na cestu Pelosi reagovat tvrdě, potenciálně i využitím vojenských prostředků. Někteří tamní nacionalističtí komentátoři volají po radikálních demonstrativních krocích – bývalý šéfredaktor nacionalistického plátku Global Times Chu Si-ťin například apeloval na to, aby čínská vojenská letadla (bezprecedentně) vstoupila do tchajwanského vzdušného prostoru a „doprovázela“ letadlo s Pelosi.
V kontextu současné situace se nabízí paralela s krizí v Tchajwanském průlivu v letech 1995–1996, tehdy také spuštěné cestou politika – v tomto případě tchajwanského prezidenta Li Teng-chueje do USA. Čína tehdy reagovala vojenskými provokacemi, když v blízkosti ostrova podnikla raketové testy a další armádní manévry. Objevily se i obavy, že se její jednotky pokusí obsadit některé z menších ostrovů ovládaných Tchaj-wanem v blízkosti čínské pevniny.
Situace, kdy USA ani Čína nemohou ustoupit, aby nepoškodily svou reputaci, skýtá hrozbu eskalace, jež není ani v zájmu Tchaj-wanu.
Clintonova administrativa na čínské provokace odpověděla vysláním dvou skupin letadlových lodí do průlivu. I když ČLR tehdy nejspíš reálně neměla v úmyslu Tchaj-wan napadnout a jejím cílem bylo zastrašit ostrovní politickou reprezentaci, tento incident komunistickému vedení ukázal, že v případě americké intervence by nesjpíš čínská armáda nedokázala ostrov ovládnout.
Hrozba eskalace
Současná situace je však značně odlišná. Po desítiletích modernizace dnes Čínská lidová osvobozenecká armáda disponuje mnohem většími a vyspělejšími vojenskými prostředky. Na rozdíl od 90. let, kdy ČLR stavěla své velmocenské ambice záměrně do pozadí, dnes tamní komunistická strana otevřeně hovoří o Číně jako zemi, která má stát v centru světového pořádku. Bez dovršení jejího „sjednocení“ ovládnutím Tchaj-wanu nebude tento cíl v očích čínských lídrů nikdy plně dosažen.
Před 20. stranickým sjezdem, naplánovaným na letošní podzim, kde se v rozporu s praxí posledních desetiletí očekává potvrzení Si Ťin-pchinga ve vedoucích stranických funkcích, může čínský lídr cítit potřebu demonstrovat svou sílu. K tomu by mu mohla posloužit reakce na aktivity, které čínská propaganda označuje za opakované provokace Washingtonu. I když destabilizační mezinárodní krizi si před triumfálním „znovuzvolením“ určitě nepřeje.
Čtěte také: Šalamounovy ostrovy: Vítězná diplomacie otevírá Číně dveře do Pacifiku
Nicméně, z pohledu Washingtonu by ustoupení od návštěvy Tchaj-wanu mohlo být ránou pro vlastní kredibilitu – de facto by se totiž jednalo o ústupek Pekingu a přiznání, že Čína může vymezovat limity americké politiky jedné Číny. Situace, kdy ani jedna strana nemůže ustoupit, aby nepoškodila svou reputaci a národní zájmy, tak skýtá hrozbu eskalace, která není ve výsledku ani v zájmu Tchaj-wanu.
Stále platí, že Čína nejspíš v krátkodobém ani střednědobém horizontu nemá v plánu na Tchaj-wan zaútočit a uvědomuje si, že takový krok by mohl být ve výsledku riskantní i pro stabilitu režimu. Ostatně ruská agrese na Ukrajině je pro Peking tou nejlepší lekcí. Eskalace však nemusí být výsledkem úmyslných kroků, ale miskalkulace nebo nehody – stačí si vzpomenout na rok 2001, kdy nebezpečné chování čínského pilota vedlo ke srážce s americkým letounem v blízkosti čínského ostrova Chaj-nan. Pokud by se podobný incident opakoval dnes, zamezit dalšímu stupňování napětí by bylo mimořádně náročné.
Pelosi po vyvolání rozruchu kolem své plánované, pro některé poměrně kontroverzní cesty na Tchaj-wan už dále návštěvu nekomentovala – s odvoláním na bezpečnostní protokol. Je také stále možné, že dojde k jejímu zrušení nebo opětovnému odložení. Ať už se ale situace vyvine jakkoliv, dává tušit, že Tchajwanský průliv bude v nadcházejícím období stále reálnějším ohniskem konfliktu.
