Nedostatek bytů a vysoké ceny nájmů rezonují v irské společnosti dlouhodobě. Jejich kořeny jsou spojeny s velice specifickým hospodářským vývojem země v uplynulých třiceti letech. Nedávno se ale staly i tématem pro tuto zemi neobvyklé protiuprchlické demonstrace dosud okrajových ultrapravicových stran.
„Vláda, která se u moci v různých koaličních variacích drží téměř sto let, na výstavbu a investice do bydlení naprosto s*re už od ekonomické krize v roce 2008. Situace je natolik tristní, že se na byt k pronájmu stojí fronty a se zájemci se dělají pohovory jak do práce.“ Takto mi začal popisovat situaci v Irsku můj kamarád Martin Hanák, IT specialista žijící v této zemi už 20 let, když se ho ptám na nedávnou demonstraci v Dublinu. O ní jsem si chvíli předtím přečetl na webu Guardianu.
„Pronajímatel vyžaduje dokumenty jako například pět posledních výplatních pásek, reference ze zaměstnání, výpis z účtu… Shodou okolností jsem si tímhle peklem prošel loni, když jsem se musel stěhovat,“ líčí celou tu mašinerii můj kamarád, jenž má na místní poměry dobrý plat a pracuje na žádané pozici ve velice stabilním odvětví. „Přesto jsem nový nájemní byt sehnal po úmorném snažení až za půl roku.“
Zmíněný protest pořádaly okrajové politické strany Irish Freedom Party, Renua a National Party – uskupení, jejichž vývoj by se dal snad přirovnat k vývoji Svobodných na české politické scéně. Směs ekonomického liberalismu, sociálního konzervativismu a euroskepticismu, která postupem času dospěla až k obskurní ultrapravici a protiimigrační rétorice.
Podle demonstrantů je nepřijatelné, aby kabinet investoval do azylantů v době, kdy není schopen zajistit důstojné bydlení vlastním občanům.
Na demonstraci, která se konala minulý víkend, se sešlo asi 350 demonstrantů – a přibližně stejný počet protidemonstrantů. Zaznívala hesla volající po řešení bytové krize a zároveň požadující zastavení přílivu uprchlíků, kteří prý zabírají možnosti místním. Ze 73 tisíc lidí, kteří momentálně žádají v Irsku o politický azyl, pocházejí tři čtvrtiny z Ukrajiny.
„Nejde o rasismus. Není tu pro ně místo,“ řekl Guardinu sedmatřicetiletý Gavin Pepper, který spolu s dalšími protestujícími odsoudil rostoucí počet žadatelů o azyl. „Proč by měli migranti přeskakovat Iry na seznamu ubytovaných? S tím se nesmířím.“
Žadatelé o azyl bydlí na studentských kolejích nebo v hotelích, které si od majitelů za tímto účelem pronajala vláda. Podle demonstrantů je nepřijatelné, aby kabinet investoval do azylantů v momentě, kdy není schopen zajistit důstojné bydlení vlastním občanům.
Čtěte také: Když Google platí menší daně než uklízečka. Stal se z nás slušný daňový ráj, říká irský sociolog
Irsko bylo tradičně zemí, odkud lidé odcházeli za lepším životem a jejíž emigranti svým počtem vysoce převyšovali přistěhovalce. K těm byla společnost dlouhodobě velmi vstřícná a protiimigrační karta nepatřila do agendy ani tradičně silných irských nacionalistů.
Plíživý obrat ale přinesly dva zásadní procesy. Hospodářský růst Irska, který započal v 90. letech a ekonomická krize v roce 2008.
Keltský tygr
V poslední dekádě minulého století zažilo Irsko ohromný hospodářský rozkvět. Kombinace státních pobídek, nízkých a jednoduchých daní, v některých segmentech až blížících se k pověstným daňovým rájům, kvalifikované a anglicky hovořící pracovní síly i globálního rozkvět IT segmentu přivedly do země obrovský kapitál.
Korporace jako Dell, Microsoft, Intel nebo Google zřídily v zemi svou základnu pro celou Evropu. A s nimi začala do Irska přicházet i vlna odbornostně vybavených a dobře placených imigrantů.
Nešlo jen o IT sektor, díky specifickým daňovým podmínkám se Irsko stalo ideální destinací pro mateřské společnosti globálních developerských skupin a s nimi spojeným bankovnictvím.
Hrubý domácí produkt Irska na hlavu překonal v roce 1996 Velkou Británii / Zdroj: Our World in Data / CC BY-SA 4.0
V roce 1996 došlo k historicky nevídané věci, v HDP na obyvatele překročilo Irsko tradičně mnohem bohatší Velkou Británii. Kritici sice upozorňovali na fakt, že z růstu makroekonomických ukazatelů neprofitují všichni obyvatelé stejně, na druhou stranu se i oni shodnou na tom, že kvalita života naprosté většiny obyvatel rostla.
Pro období hospodářského rozkvětu země se vžil termín „keltský tygr“, odvozený od takzvaných asijských tygrů – zemí Dálného východu, které v té době zažívaly neobvyklý ekonomický vzestup. Žádná evropská země s – výjimkou značně specifického Lucemburska – podobný hospodářský boom nezažívala.
Zárodky dnešních problémů
Investiční pobídky, poptávka tažená imigrací dobře placených zaměstnanců a s nimi spojená atraktivita pro rezidenční stavebnictví vedly během několika let po začátku nového tisíciletí k dramatickému nárůstu cen nemovitosti.
Se vstupem východoevropských zemí do EU, který zajistil přísun kvalifikovaných, přitom poměrně levných zaměstnanců, došlo v Irsku k obrovské příjmové diferenciaci. Platy v bankovnictví a IT dále rostly, ale v méně kvalifikovaných segmentech, jako jsou maloobchod, výroba nebo služby, reálně klesaly. Pro nízkopříjmové skupiny se tak důstojné bydlení stalo nedostupnou záležitostí.
Standardem se v Dublinu stalo sdílené bydlení, kdy jeden pokoj obývají klidně i tři lidé.
Další ránou se stala ekonomická krize z roku 2008. Vznikla v USA, ale přelila se do většiny světa, kde zasáhla především stavební sektor. Vysoké ceny ropy navíc tehdy vedly ke šroubování cen zboží, potravin a energie. Hrubý domácí produkt poklesl v Irsku o 14 %, nejvíce ze všech zemí Evropské unie.
Souhra krize, rozevření příjmových nůžek, objevení platforem krátkodobých pronájmů typu Airbnb, pro něž se ukázala zejména oblast Dublinu jako velmi atraktivní, vedly k omezení nabídky. Pokles nové výstavby a financializace bydlení nejen velkými fondy, ale i privátními investory, a zároveň ukončení podpory bytové výstavby ze strany politiků, to vše tlačilo a tlačí ceny vzhůru.
Řešení v nedohlednu
Standardem se v Dublinu stalo sdílené bydlení, kdy jeden pokoj obývají klidně i tři lidé. Nedávno se v Irsku virálně šířila fotografie fronty uchazečů o nájemní smlouvy na byt ve veřejně inzerované nabídce.
Makléři realitek v irské metropoli dnes mnohdy raději volné byty ani neinzerují – ve své databázi mají dostatek zájemců, a nemusí jim přitom neustále zvonit telefon. Vše toto umožňuje majitelům hnát ceny nájmů výš a výš.
Kdysi dostupné ceny nájmů jsou dnes v Irsku vysoko nad průměrem EU / Zdroj: Eurostat
Pro ilustraci: průměrný čistý měsíční plat – na který ovšem zdaleka ne každý dosáhne – je dnes v Irsku 2900 eur. Nájemné jednopokojového bytu vyjde na 1900 eur měsíčně a topení, které v naprosté většině může být jen elektrické, vyjde na dalších až 200 eur.
Naprostý nedostatek bydlení v Dublinu vede ke zvýšené poptávce v okolních městech, jejichž poloha umožňuje každodenní dojíždění do hlavního města. Pokud se na veřejný trh dostane nový nájemní byt, během chvíle si už inzerát prohlíží tisíce lidí.
Čtěte také: Berlín chce byty vyvlastňovat, Španělsko dotovat. Nedostupné bydlení řeší celá Evropa
Kvůli nedostupnému bydlení se v zemi konaly tisícihlavé demonstrace už loni. Střídavě je organizovaly odbory, nevládní organizace i opoziční politické strany, mezi nimiž dominovalo Sinn Féin, levicové parlamentní uskupení, v minulosti vnímané jako politické křídlo Irské republikánské armády.
Krize je i jedním z tamních hlavních mediálních témat a stránky novin plní příběhy o lidech, kteří bydlí v garážích, nacházejí dočasné útočiště na pohovkách u známých, či dokonce zvažují odchod ze své domoviny.
V tomto kontextu je ale nedávná demonstrace politicky dosud bezvýznamných ultrapravicových spolků zatím naprosto okrajový jev. Zneužívá komplikovaný ekonomický a politický vývoj – jenž s příchodem převážně ukrajinských uprchlíků ovlivňuje trh s bydlením –, k prosazení xenofobních cílů. I přes to všechno může být tato akce něčím přínosná. Může sloužit jako další varování politikům, jejichž přístup k řešení bytové krize ze všeho nejvíce připomíná pštrosa strkajícího hlavu do písku. A to zdaleka neplatí jen o Irsku.
