• Analýzy
  • 11. srpna 2020

Luděk Niedermayer: Čeká nás krize, která může přinést silnější a moderní Evropu.

Luděk Niedermayer / Úvodní fotografie: niedermayer.cz /
Pandemie koronaviru představuje zcela nový typ krize, o které jsme sice teoreticky uvažovali a ve stejné rovině jsme o ní i debatovali, ale nikdy jsme se na ni reálně nepřipravili. Většinu zdravotnických opatření pro její zvládnutí tak musíme přijímat a testovat za pochodu. Jiný případ představuje ekonomický rozměr krize, která může být bolestivá, ale zároveň může při poučení se z minulosti a správném postupu přinést velké příležitosti v řešení palčivých problémů současnosti. To bude nicméně vyžadovat velkou politickou odvahu.

Když se podíváme na dnešní krizi z hlediska mezinárodních politických trendů, do kterých se zrodila, nejde se vyhnout tomu, že jedním z těch opravdu zásadních je nástup radikálního a vypjatě nesnášenlivého nacionalismu. Situace vyvolává obavy, protože právě tento typ nacionalismu v minulosti předcházel mnoha evropským tragédiím.

Atmosféra nespolupráce, uměle vytvářené napětí mezi zeměmi a upřednostňování vlastního zájmu přitom sílí v době hrozeb, proti kterým je možné uspět pouze tehdy, když budeme spolupracovat. Ať jde o hrozby, které známe už dekády (otázky klimatu a životního prostředí), nebo o ty nové a nečekané, jako je právě koronakrize.

Trumpova America First či vítězství kempu „Leave“ v brexitovém referendu jsou dnes nejviditelnějšími ukázkami alternativní strategie, která staví na menší míře spolupráce a nedůvěře k velkým mezinárodním mechanismům. Tento trend se však střetává s tím, že zásadní problémy a hrozby dnešního světa jakékoli hranice zcela ignorují.

Krize v nespolupracujícím světě

Věci jsou stále v běhu a je tedy zatím brzy soudit, jaká politická reakce na krizi byla nejlepší. Předběžně se ale zdá, že zastánci nekooperativních řešení (ať už jde o USA, Brazílii, nebo částečně i Spojené království) zatím v řešení příliš neuspívají. Je třeba nicméně říct, že zejména na začátku krize selhala i ta část Evropy, která se jinak snaží o těsnou spolupráci. Nejprve z důvodu hrubého podcenění krize a nezájmu o spolupráci a následně po tvrdém zásahu realitou tím, že se každý rychle snažil hasit požár výhradně na svém vlastním dvorku.

Už dnes můžeme sledovat, jak se napříč Unií rodí konsensus, že je nutné, aby Evropská unie sehrála roli fiskální autority, která podpoří restart celé unijní ekonomiky.

Po počátečním váhání nicméně nemalá část Evropanů pochopila, že řešení této krize bude jak po zdravotní, tak ekonomické stránce účinnější, rychlejší a méně bolestné, pokud si budeme pomáhat a spolupracovat. Samozřejmě, že to neplatí jen pro Evropu, nicméně na globální úrovni zatím žádné poučení nevidíme.

Přesto, že jsou v dnešním světě značné rozdíly v přístupu k politice, směřování společnosti či dokonce v reakcích na pandemii, vznikla tu pozoruhodná shoda na tom, že správnou reakcí na tento typ ekonomické krize jsou podstatné státní intervence do ekonomiky. Lekce z minulé krize, během níž tento přístup zafungoval, smazala otázku, zda intervenovat pomocí fiskální politiky (růstem dluhu), a rovnou nás posunula před další velmi náročnou otázku, kterou je: Jak tyto peníze efektivně vynaložit?

Těžko můžeme zatím soudit, jaký dopad bude mít aktuální situace na nastolení kooperativního modelu nejen v přístupu ke krizím, ale v politice obecně. Těžko si nicméně můžeme představit, že další velká krize, která nás čeká a jejíž příčiny si dost možná zatím nedokážeme ani představit, by vyžadovala jiný než kooperativní přístup. Pokud by nás dnešní krize naučila více si vážit výhod vzájemné spolupráce, bylo by to cenné dědictví pandemie.

Restart Evropy z německých kapes

Už dnes můžeme sledovat, jak se napříč Unií pomalu rodí konsensus, že kromě mnohem těsnější zdravotnické spolupráce je nutné také to, aby Evropská unie sehrála roli fiskální autority, která podpoří restart celé unijní ekonomiky. Nejde o nic jiného, než o respekt k doporučením ekonomů vycházejícím z minulé krize. Cenou za nekoordinovanou a nedostatečně proticyklickou rozpočtovou politikou v Evropě je podle nich jen delší a bolestivější recese pro všechny Evropany.

Bodem obratu na této cestě bylo, když Německo zcela veřejně přijalo fakt, že jeho prosperita je možná jen tehdy, kdy se na nohy postaví i ostatní země Unie. Dramatickým zlomem proti minulosti je to, že nyní jsou Němci do znovunastartování Evropy ochotní investovat také svá eura.

Současný plán Evropské komise pod názvem EU nové generace (Next Generation EU), který potvrdili představitelé unijních zemí, má daleko k dokonalosti. I přes všechny změny během jeho přijímání (většinou k horšímu) však představuje vykročení správným směrem. Stojí nicméně na nejistém předpokladu, že země najdou způsob, jak rychle a efektivně stovky miliard eur investovat.

Plán má i další úskalí, jako je společná dohoda na vzniku dluhu, kterou už ale neprovází nastavení mechanismů jeho splácení, které budou dohodnuty až později. Přesto nad riziky a nejasnostmi převažuje hodnota nalezení shody na odvážném (i když zcela racionálním) řešení.

V případě, že stovky miliard eur pomohou viditelně snížit dopady recese na Evropany, by dnešní rozhodnutí mohlo znamenat posun v logice fungování Evropské unie. Tento vzorec reakce na podobné budoucí krize a šoky by se stal pravidlem, což by zvýšilo odolnost a stabilitu unijní ekonomiky a ve výsledku by to podpořilo i ekonomiku globální.

 

Důležité je zmínit, že hlavními beneficienty tohoto nového konceptu jsou převážně země jako je Česká republika. Protože jsme zemí střední velikosti nacházející se v nejistém prostoru, je pro nás silná Evropská unie předpokladem nejen ekonomické, ale i bezpečnostní stability a příznivého vývoje v budoucnu. Právě to, v jaké míře a jakým způsobem se podaří zemím EU spolupracovat, ovlivní v důsledku postoj investorů nejen k euru, ale i k aktivům a dluhopisům periferních států Unie, mezi které patříme. Vzniklý plán je tím pádem výrazným plusem i pro naši finanční stabilitu.

Ryze ekonomický pohled je ještě snazší. Česká republika má neobvykle vysoký podíl vývozu na HDP. Většina našeho exportu přitom směřuje do Eurozóny a jediná cesta k našemu růstu je proto oživení prakticky celé unijní ekonomiky. I když si často namlouváme, že je pro nás zásadní jen náš hlavní vývozní trh v Německu, tak z Německa putují výrobky dál napříč celou Unií a nakonec i globálně. Našim ekonomickým zájmem je tak ekonomické oživení celé EU.

Právě to, v jaké míře a jakým způsobem se podaří zemím EU spolupracovat, ovlivní v důsledku postoj investorů nejen k euru, ale i k aktivům a dluhopisům periferních států Unie, mezi které patříme.

Jedním z nástrojů řešení budoucích krizí je také zvýšení odolnosti států i firem skrze zvýšení takzvané unijní suverenity. Jde o snížení závislosti na mimounijních dodávkách některých strategických výrobků, jako jsou léky, zdravotní vybavení nebo moderní technologie, jejichž zajištění často není dosažitelné na úrovni země ani regionu, ale jen ve velkém ekonomickém celku, který představuje právě unijní trh. Na to se váže i možnost důslednějšího sdílení zkušeností s řešením zásadních procesů, jako je digitalizace, zlepšování funkčnosti zdravotnictví nebo plnění cílů v otázce klimatu, která zůstává nadále hlavní dlouhodobou výzvou.

Nebát se dluhů…

Jako akutní problém se před námi objevuje klesání příjmů a s tím spojený propad státních rozpočtů do deficitu, který ještě umocňují nákladná protikrizová opatření. I přes jistá zlepšení rozpočtových politik zemí Unie nyní narostou dluhy do velmi vysokých hodnot v poměru k souběžně klesajícímu HDP.  Platí samozřejmě, že malý dluh je vždy lepší než velký. Ale neplatí už, že velký dluh je dluh automaticky neudržitelný. Zásadní proměnnou je totiž výše úroku. Pokud má nějaká země dluh 200 procent HDP a platí na něj úrok 1 procento, zatěžuje dluh její rozpočet stejně, jako v případě země s dluhem 50 procent HDP a placeným úrokem 4 procenta. Proto je otázka udržení nízkých úrokových sazeb (a tedy i nízké inflace) podstatná pro schopnost zemí bez větších problémů dluh obsluhovat. Vytváří to ale nesnadnou pozici pro měnové autority zejména tehdy, pokud by začala stoupat inflace.

Není přijatelná dnešní situace, ve které velmi bohatí lidé a nadnárodní firmy ve velkém obcházejí a krátí daně a státy tyto příjmy nahrazují vyšším zdaněním malých a středních firem či střední vrstvy i těch opravdu chudých.

Zásadním pomocníkem pro snižování dluhů je vždy rychlý ekonomický růst. Není pochyb, že cesta k němu (po překonání akutní krize) nevede státními výdaji na dluh, ale strukturálními reformami, které usnadní podnikání a zvýší konkurenceschopnost ekonomiky. Otázkou je, zda se vlády vydají touto cestou. V minulosti se to dařilo jen některým a z nějakého důvodu ani jejich příznivé výsledky nemotivovaly ostatní k tomu, aby je následovaly.

Pokud by k tomu došlo, byla by to dobrá zpráva a další pozitivní důsledek jinak velmi bolestivé krize. Je ale jisté, že ani úspěšné urychlení růstu nebude stačit pro obrat státních financí řady zemí od dnes plánovaných astronomických deficitů do normálních vod. Spoléhat na stále nízké úroky přitom může být velký risk. Do hry tak vstoupí kromě reforem i úspory a zřejmě i daně.

…a zdanit extrémně bohaté

Vyšší zdanění lidí s velmi nízkými příjmy je ošidné tím, že je může uvrhnout do pasti neaktivity nebo může vést ke zhoršení sociální struktury ekonomiky, které se následně bolestivě dotkne všech částí společnosti. Také je důležité si uvědomit, že hlas lidí s nižšími příjmy je ve volbách silně slyšet. V případě, že podlehnou nesplnitelným slibům populistů, pak mohou být negativní důsledky dalekosáhlé.

V dnešní situaci je obtížné i zdanění lidí s vysokými příjmy. Důvodem je, že státy nedělají dost proto, aby bylo jejich zdanění odpovídající. Výsledek aktuálního stavu nízkého zdanění kapitálu a vysoké „mobility“ příjmů velmi bohatých lidí je nízké efektivní zdanění této skupiny.

Pokud by ale státy pokračovaly v toleranci nízkého efektivního zdanění velmi bohatých lidí a nadnárodních firem, je jasné, že důsledkem této krize bude další oslabení střední vrstvy a přesun části jejích příslušníků směrem ke skupině s nízkými příjmy. To by vedlo nejen k narůstající nespokojenosti s dnešním modelem společnosti, ale i celkovému růstu rizika ekonomické a politické destabilizace.

Proto není přijatelná dnešní situace, ve které velmi bohatí lidé a nadnárodní firmy ve velkém obcházejí a krátí daně a státy tyto příjmy nahrazují vyšším zdaněním malých a středních firem či vyšším zdaněním střední vrstvy a dokonce i těch opravdu chudých. Změny v této oblasti nejsou snadné a část z nich vyžaduje koordinovanou spolupráci minimálně napříč zeměmi EU. Kdybychom se jim však vyhýbali, může se stát, že na cestě z této krize položíme základy krizi příští.

Zelená budoucnost Evropy

Kroky spojené se Zelenou dohodou pro Evropu (European Green Deal) či rychlý přechod k ekologicky odpovědnému hospodářství jsou logickým nástrojem obnovy. Nejde jen o to, že se na něm jako na největším dlouhodobém cíli Unie členské státy už před časem shodly. Právě dekarbonizační modernizace ekonomiky skýtá mnoho příkladů pro dobré investice, jejichž urychlení může usnadnit cestu ekonomik z recese. Může jít například o investice do energetiky, nízkoemisí dopravy, zvýšení energetické efektivity či zlepšení stavu krajiny.

Právě investice do inovativní a inteligentní hospodářské a společenské transformace směrem k zelenější, nízkouhlíkové Evropě proto představují asi nejperspektivnější směr, kam vložit podstatnou část protikrizových eur, a schválený návrh to zohledňuje. Tento směr má i externí ekonomickou dimenzi. Objevil se například nový stěžejní nástroj carbon adjustment (uhlíková valorizace), který bude chránit evropské firmy před neférovou uhlíkovou konkurencí, stejně jako pokračování unijního úsilí o urychlení posunu dalších zemí světa v tomto směru.

Díky citelné zastaralosti české ekonomiky se před námi v tomto ohledu otevírá prostor pro velký objem efektivních investic, při kterých můžeme čerpat z minulých zkušeností ostatních zemí. Při dobře známé neschopnosti naší země provádět efektivně a rychle investice a zajistit jejich přínos pro naši zemi se tento směr jeví jako zcela nutná a podstatná komponenta při uvažování o tom, kam stovky miliard protikrizových peněz zainvestujeme.

Luděk Niedermayer je europoslanec za TOP 09/STAN. V letech 2000 – 2008 byl viceguvernérem ČNB.