Málo spolu mluvíme, říká africký režisér Haroun

„Kvůli tomu odkud pocházím, nemůžu dělat komedie,“ říká mi čadský režisér Mahamat-Saleh Haroun na terase Kina Hvězda v Uherském Hradišti.

„Chápu, že lidé utíkají od reality, ale já je do ní vracím a snažím se, aby o ní přemýšleli,“ dodává a připaluje si pohaslý doutník. Před chvilkou skončila projekce režisérova snímku Období sucha (v originále Daratt), který pojednává o násilí, pomstě i vykoupení. 

Násilí provází Harouna téměř celý jeho život a značně se tak v jeho tvorbě odráží. „Nejde ale o bezduché zabíjení v hollywoodském stylu,“ zdůrazňuje africký tvůrce.

„Já vraždění viděl a zažil, a proto k němu přistupuji zcela jinak,“ vymezuje se proti dominující západní filmové tvorbě. 

Narodil se v roce 1961 v čadském městečku Abéché, ze kterého se během občanské války v osmdesátých letech přestěhoval do Francie. V Paříži pracoval jako novinář a studoval na Conservatoire libre du cinéma français’.

Postupem času z něj vyrostla přední osobnost africké kinematografie. Sám o sobě prý přemýšlí jako o členovi „pouštní generace“ – před ním v Čadu filmová tvorba neexistovala.

„Jako byste se ocitli na holé poušti a měli něco vybudovat,” popisuje své začátky. 

Je podle vás důležité, aby filmy o Africe dělali afričtí tvůrci a tvůrkyně? 

Je nezbytné poskytnout náš vlastní pohled na svět. To neznamená, že ostatní nesmí vyprávět příběhy o Africe – může to dělat každý. Nicméně náš pohled je extrémně důležitý, protože jsme konečně součástí vyprávění. 

Já například ve filmech hodně řeším gesta. Díky tomu, že znám místní gestikulaci, ji mohu do snímku promítnout. Jindy často komunikujeme tichem. Pro někoho z jiné kultury to může být těžko uchopitelné.

Když se bavíme o Africe v Česku, jde většinou o zvířata a přírodu, lidé chybí. Snažíte se svými filmy poskytnout lidem možnost se vyjádřit?

Určitě. Tragédie Afriky spočívá mimo jiné v tom, že její reprezentace je dělána druhými. I filmy točil někdo jiný a zobrazování nebylo správné. Vnímám se proto jako někdo, kdo se to snaží napravit. Mým cílem je znovu objevit lidství a přimět svět, aby ho spatřoval i v Afričanech a Afričankách.

Koneckonců v Africe se lidé stejně jako jinde potýkají s univerzálními problémy jako jsou láska, smrt a podobně. To se snažím vyzdvihnout. Lidství bylo obyvatelům kontinentu dlouho odpírané. 

Proto jste začal točit filmy? 

Poprvé jsem byl na promítání pohyblivých obrázků v devíti letech. Byl to bollywoodský film, nějaká romance. Vzpomínám si, že tam byl záběr na krásnou ženu usmívající se přímo do kamery. Sledovalo to se mnou asi tisíc lidí, ale já měl pocit, že to je jen pro mě. Nemohl jsem potom ani spát. Pořád jsem viděl ten nádherný obličej, jak se na mě směje. Vzpomínám si, že jsem o svém zážitku chtěl vyprávět kamarádům, kteří tam nebyli, ale nešel předat. Tehdy mě napadlo, že musím natočit film vlastní.

Takže jste začal kvůli ženě. 

Je to tak. Kvůli ženě. Zamiloval jsem se do jejího úsměvu a postupně jsem se zamilovával i do filmu. Začal jsem točit veselé filmy. Byl jsem tehdy šťastný a chtěl to sdílet.

Vaše touha dělat filmy je tedy také hodně o sdílení? 

Sdílení je v mé kultuře běžné. Jídlo se přinese v jedné velké míse a každý si z ní nabírá. Náš otec jednou zasadil vinnou révu. My jsme předtím nikdy hrozny neviděli, a když uzrály, byli jsme nadšení. Můj bratranec je tehdy nabral do košíku a rozdával po sousedství. Nenechali jsme si tu radost pro sebe, rozdělili jsme se o ni. To stejné jsem chtěl dělat v kině.  Začalo to jako idea sdílení a rozdávání radosti. 

Konec nevinnosti

Potom jste ale jako mladík prožil občanskou válku. Předpokládám, že to vaši tvorbu změnilo. 

Válka byl konec nevinnosti. Jednou ráno se vzbudíte a slyšíte jen výstřely. Tím dětství končí. Viděl jsem první mrtvoly a štěstí se změnilo v tragédii. Od té doby jsem nemohl být tvůrce komedií. Musel jsem tomu čelit. Takže ano, mluvím a točím o násilí, protože jsem v něm vyrostl a musím s tím žít.  

S násilím ve svých filmech pracujete často. Je něčím univerzálním?

Bohužel ano. Mé filmy jsou také vždy plné politických otázek, protože si myslím, že pokud chceme lepší svět, potřebujeme politickou strategii. Pokud je ale politika dělána rozdělováním společnosti, je nemožné násilí zničit. Proto se snažím lidi v kině spojit a přimět je o tom přemýšlet. Je to vlastně takové sokratovské dotazování, kdy otázkami někoho přimějete odpovědět si na své záležitosti a otevřít svou mysl.

Bojujete skrze svou tvorbu s vnitřními démony? 

Určitě je to jeden z důvodů, proč tvořím – nikdy ale nezapomínám na komunitu a dialog. Není to jen o mých démonech, ale o démonech nás všech, často je sdílíme. V občanské válce komunikace neexistuje a umění je způsob, jak lidi přivést k jednomu stolu. Kino je vlastně místo bez segregace. Muslimové, křesťané či židé mají vlastní místa, kam chodí, ale kino je jen jedno. Je místem, kde může začít komunikace. A ta je potřeba nejen v zemích jako je Čad. Mnoho problémů vzniká proto, že spolu málo mluvíme. 

Čtěte také: Za tahle slova můžete dostat kulku. Súdanský rap mluví za celý zkoušený národ

V poslední době slyšíme africké umělce a umělkyně stále více. Hraje se jejich hudba, fungují na sociálních sítích a podobně. Co se změnilo?

Tvůrci a tvůrkyně z kontinentu byli upozaďováni, ale nyní přichází jejich čas. V jistém smyslu jsme totiž na konci vašich příběhů. Vyprávěli jsme řecké i římské mýty a teď je potřeba změnit styl. V tom bude hrát Afrika velkou roli. Umělci z kontinentu přinášejí nové věci. Budoucnost patří jim. 

Na kontinent dorazily streamovací platformy jako Netflix nebo Canal+ a zapojují místní lidi. Nebojíte se, že kvůli tlaku na zisk přijde africká tvorba o autenticitu? 

Bojím. Kapitalistický pohled na film není nic nového. Otázkou je, jak dokážeme poskytovat jiný úhel pohledu mimo produkci Netflixu. Každopádně jsem si jistý, že takové platformy mnoho lidí posunou k opakování stereotypů, protože na nich se dá vydělat.

Nemám s Netflixem žádnou zkušenost, ale je to klasický hollywoodský přístup k vydělávání peněz. Na druhou stranu chce hodně lidí – i v Africe – dělat filmy a je jim jedno, kdo poskytuje finance. 

Ptám se i z toho důvodu, že v posledních letech vidíme velkou snahu afrických států o odtržení se od neokoloniální politiky. Probíhají velké diskuze o suverenitě… 

Že nám nad hlavou nebude létat Air France situaci nevyřeší. Stále používáme jazyk kolonizátorů. Přemýšlíme v jazyce, který není náš. Dokud ho nezměníme, budeme kolonizovaní. Musíme vytvořit vlastní psaný a mluvený jazyk.

Děláme novinařinu, která Česko propojuje s děním za jeho hranicemi. Nic z toho ale nejde bez vás. Jsme malá redakce, která si nehraje na nic víc, než čím je – ale ví, že odvést světovou práci jde i odsud, když za vámi stojí komunita, která to vidí stejně. Podpořte Voxpot měsíčním předplatným a neztraťte se v rozbouřeném světě.

Nyní to ve frankofonní Africe chodí tak, že se narodíme, naučíme se mluvit mateřským jazykem, v pěti nebo šesti jdeme do školy a tam mluvíme jen francouzsky. A hlavně francouzsky přemýšlíme! Udržuje to kolonizátory zavedené konvence.

Takže všechny linguy francy vnímáte jako nástroj kolonizace? 

Stoprocentně. Musíme opustit jazyk kolonizátorů. Je to velmi radikální, ale musíme o tom mluvit.

Jenže africké státy mají jazyků přehršel a jejich hranice jsou uměle vytvořeny Evropany. Těžko se mi představuje, že by šlo mít jediný africký jazyk.

Všude je nějaký dominantní jazyk a pro minority to není cizí řeč. Poslouchají v něm hudbu, nakupují, jednoduše s ním existují. Ve francouzštině ale musí člověk jinak uvažovat. Tím se ztratí sám sobě. To je problém kolonizovaných lidí.  

Myslíte, že svou tvorbou přispějete k takové změně? 

To by bylo hezké. Snažím se oslovovat čadské publikum, ale chci přinést i další pohled Evropanům, trpícím stereotypy. Jeden divák mi kdysi vytýkal, že nemám ve filmu mouchy – prý v Africe byl a bylo tam hodně much.

Nevěděl jsem co říct. Prostě bylo suché období, kdy tolik hmyzu není. On se v mém filmu díval jen po mouchách. Snažím se takovým lidem narovnat obrázek, který o kontinentu mají. A hlavně vrátit jeho obyvatelům lidskost.