Třináctiletá občanská válka skončila, ale syrská Palmýra se nadále potýká s následky bojů. Mezi ruinami antického města číhají tisíce min a výbušnin, které denně ohrožují místní obyvatele. Zprávu o tamním životě podává reportér Patrik Šafránek.
Mezi písečnými kopci vystupují stěny rozstřílených domů, které z dálky vypadají neobyvatelně. Ulice zahaluje dým z ohně a písečný prach rozvířený projíždějícími vozy.
V rušné části města míjíme turistické centrum, dnes v rozvalinách. Stejně je na tom většina archeologických památek, které tu kdysi tvořily dominantu. Vysoké antické sloupy nesou stopy po explozích.
Historické město Palmýra se stalo dějištěm intenzivních bojů i válečných zločinů. A důsledky třináctileté občanské války tu místní cítí dodnes.
„O případech, kdy byl někdo zraněn, nebo zahynul kvůli minám, slýcháváme jednou až dvakrát denně,“ vysvětluje mi Shada (na její žádost jsme jméno změnili), Syřanka, která působí v Palmýře jako psycholožka pod hlavičkou italské neziskové organizace COSV.
Zadívá se do telefonu. Zprávy o úmrtích či zraněních způsobených vojenskými výbušninami získává její tým z internetu.
„Když se o případu dozvíme, vyrazíme za postiženou rodinou a nabízíme psychologickou pomoc. Mnozí ji ale odmítají. Psychické problémy jsou tu tabu. Lidé si hlídají soukromí a obávají se, že bychom jejich příběhy sdíleli,“ vysvětluje psycholožka.
Shada se domnívá, že uzavřenost místních pramení i z nedostatku vzdělání. Mnoho obyvatel v Palmýře nežije dlouho a současné demografické složení ovlivnil zásah bývalého režimu Bašára Asada.
„Chudší lidé, kteří nenašli bydlení ve větších městech, byli nátlakem donuceni žít tady,“ dodává Shada a zadívá se na okolní domy. „Současná vláda nás vnímá jako komplice minulého režimu, protože ve městě působila ruská a íránská armáda.“
Čtěte také: Osvobození Damašku byl nepopsatelný pocit, říká velitel speciálů, kteří svrhli Asada
Město bylo poprvé osvobozeno v roce 2016 provládními silami podporovanými ruským letectvem. Krátce poté ho navštívil ruský prezident Vladimír Putin.
Na oslavu se tehdy ve starověkém amfiteátru konal koncert vážné hudby, který řídil Putinův oblíbený dirigent Valerij Gergijev.
Ve stejném roce působil v Palmýře ruský ženijní tým pod velením Jurije Stavitského, který měl za úkol odminování města a výcvik syrských ženistů. Ruský ministr obrany Sergej Šojgu tehdy vyzval ostatní země, aby se k odminování syrských oblastí připojily.
V prosinci 2016 město znovu dobyl Islámský stát, ale zkraje roku 2017 byla Palmýra opět osvobozena provládními jednotkami. Z tehdejší doby neexistují o aktivitách ruských ženistů žádné informace – přestože podle místních svědectví ruská armáda ve městě zůstávala.
Domov, který zabíjí
Šedé betonové domy, lemující prázdnou ulici, vypadají na první pohled opuštěně. Na některých z nich jsou nápisy v azbuce: „мин нет“ – bez min.
Mají označovat bezpečné budovy, jenže podle místních to nemusí být pravda.
„Do města se začali vracet lidé, kteří tu žili před válkou. O mnoha místech se říkalo, že jsou bezpečná. Ukázalo se však, že to tak není,“ vypráví Shada.
V rezidenční čtvrti na západě města měla základnu afghánská brigáda Fatemiyoun vedená Íránem. Před svým odchodem místním oznámili, že oblast je bezpečná. Krátce poté došlo k několika zraněním a úmrtím civilistů.
„Po pádu Asada se sem vrátil muž se svou rodinou. Chtěli navštívit svůj bývalý dům. Uvnitř byla nastražená výbušnina, která zabila jeho i další čtyři lidi,“ popisuje Shada tiše.
Zmíněná oblast je podle ní dodnes nejnebezpečnější. Po íránských vojácích zůstalo mnoho zbraní a výbušnin.
V opuštěných palmýrských ulicích, obklopených troskami domů, potkáváme mladého muže v černé košili. Představí se jako Amír a s úsměvem se vyptává, odkud jsme. Když se ho zeptáme na miny, jeho výraz zvážní.
„Je to velký problém! Dnes kvůli nim někdo zemřel. Prosím, buďte opatrní.“
Počet případů spojených s minami v posledních měsících roste – lidé se po konci války začínají vracet domů. Ve městě však zůstává mnoho budov, které ještě nikdo neotevřel. Strach z výbušnin brání obyvatelům v návratu.
Mnoho úrazů a úmrtí se stává i v okolí města. Oběťmi bývají často dělníci při výkopových pracích nebo děti, které si hrají v opuštěných domech.
Bez strategie
Když se Shady zeptám, jak k situaci přistupuje vláda, zatne pěsti.
„Vláda není ve svém konání a řešení situace v Palmýře transparentní. Nikdo nic neví. Ani nevíme, jestli to vůbec někdo bere vážně,“ odpoví pevným hlasem.
Podle Shady bylo v minulosti do Palmýry vysláno několik syrských ženistů. Bylo jich málo a neměli odpovídající vybavení – někteří při odminování zemřeli. Současná vláda přislíbila vyslat nový tým s lepší technikou, ale zatím se tak nestalo.
Na nutnost zásahu apelují i místní aktivisté, především prostřednictvím sociálních sítí. Na svých facebookových stránkách vyzývají vládu, aby přizvala humanitární organizace a konečně začala jednat.
Práci Shady a jejích kolegů a kolegyň navíc komplikují vojáci rozpuštěné islamistické skupiny Haját Tahrír al-Šám.
„Podezírají nás, že jsme spojenci Bašára Asada,“ vysvětluje. „Jednou přišli během skupinové terapie, kde jsme pouštěli hudbu. Řekli, že hudba i psychologie patří k minulému režimu, a program nám zakázali. Teď je bezpečnější docházet za lidmi domů.“
Čtěte také: Za mřížemi v Rojavě. Čeho se obávají nejen Kurdové?
Palmýra tak zůstává místem, kde následky války určují každodenní život. Přesto se město pomalu otevírá světu: vrací se výzkumnictvo, turisté i archeologické týmy.
Obnova památek ale stojí v ostrém kontrastu s pomalou obnovou životů těch, kteří tu zůstali.
