• Dlouhé čtení
  • Rozhovory
  • 23. května 2022

Musí přijít krvavá revoluce, musíme zabít cara a pak začít stavět všechno nanovo, říká choreografka Pussy Riot

Viktoria NaraxsaВасилий Крестианинов / Foto: Vasilij Krestianinov /
Viktoria NaraxsaВасилий Крестианинов / Foto: Vasilij Krestianinov /
Autor
Vojtěch Boháč
Viktoria Naraxsa je ruská choreografka a divadelní režisérka, performerka a spolupracovnice umělecké skupiny Pussy Riot. Setkali jsme se v bruselském centru současného umění Bozar, kde měla taneční vystoupení za četby dopisů psaných Ukrajinci a Ukrajinkami z hrůz probíhající války. Viktoria přijela z Gruzie, kam dočasně emigrovala loni poté, co strávila deset dní v ruském vězení. Původem je z dálněvýchodního Chabarovsku.

„Když jsem ve 14 letech odjela z Chabarovsku, myslela jsem si, že stavíme nějakou krásnou svobodnou budoucnost. Tenkrát jsem ještě věřila, že je to opravdu možné. Teď už cítím, že žijeme ve věčné válce, ve které máme za úkol jediné – zůstat lidmi a tím, co zmůžeme, převažovat jakési pomyslné váhy na stranu dobra,“ říká Viktoria v rozhovoru pro Voxpot.

Bavili jsme se o tom, jak se dá bojovat proti ruskému režimu, o lidech, kteří se bojí a mlčí, nebo o tom, co znamená Gruzie pro současnou ruskou emigraci.

Viktoria Naraxsa

Viktoria Naraxsa je divadelní režisérka, choreografka, performerka a spolupracovnice skupiny Pussy Riot. Naraxsa pochází z Chabarovsku na ruském dálném východě, odkud po škole odešla studovat do Petěrburgu a následně do Moskvy. Spolupracovala s petrohradskou divadelní skupinou The Drystone, divadlem AXE nebo moskevským Meyerholdovým divadlem. Její představení se hrály kromě Ruska také v Německu a USA.

V lednu 2021 byla spolu s dalšími členkami skupiny Pussy Riot zadržena na deset dní, následně v létě opustila Rusko a nyní žije převážně v Gruzii.

Říkala jsi, že máš jen jeden sbalený kufr, se kterým jezdíš po světě bez domova. Od kdy je tohle tvůj život?

Od minulého září jezdím s jedním kufrem.

Neměla jsi to tak ale vždy. Jak se to stalo?

Stalo se to tak, že nás 23. ledna 2021 s Mášou Aljochinou a Ljusjou Štejn (členky Pussy Riot, pozn. red.) po demonstraci zadržela policie na deset dní. Máša pak navíc dostala pokutu, protože s sebou měla dítě, kterému ještě nebylo 14 let. Poté v Rusku začala ta nekonečná vlna zatýkání lidí. Zavírali všechny, dotklo se to mě i mých přátel, a já jsem začala mít pocit, že je to dělané s nějakým konkrétním cílem. Teď to chápu tak, že to všechno už byla příprava na válku. Na konci minulého léta vyrazilo hodně z nás do Tbilisi. Byly to takové zbytky roztříštěné běloruské a ruské opozice, někteří tam přijížděli přímo z vězení. Organizovali jsme pak ve městě různé demonstrace, vydávali prohlášení a postupně se ukázalo, že vrátit se už nejspíš nepůjde.

Je to takový můj problém už od dětství, že když vidím nespravedlivost, tak se s ní snažím něco dělat. Nedokážu jinak.

Takže Tbilisi je teď tvůj nový domov?

Kdybych věděla, kde skončím, tak bych mohla přestěhovat všechny své věci i kočky, ale zatím moc jasno nemám. Kde se usadím a vybuduji si nový domov, je stále otevřená otázka. Od začátku s sebou vozím své dvoje oblíbené šaty, které teď už nenávidím. Každé ráno se zamyslím, v čem dneska asi půjdu – jestli v jedněch malých černých šatech nebo v těch druhých malých černých šatech. To je teď můj život.

Co to vlastně bylo za skupinu lidí, kteří se najednou objevili v Gruzii?

Šlo o dost lidí, kteří veřejně vystupovali proti Putinovi nebo třeba jen psali opoziční příspěvky na internet. Zkrátka všichni, kteří nějak patří k ruské opozici, tak odjeli. Doslova všichni. Od malých organizací, jako je Baltazar (menší ruské médium zaměřující se na reportáže o kultuře a politice; pozn. red.), až po štáb Navalného. Ke konci minulého roku už doopravdy nikdo v Rusku nezůstal. Všichni dostali nejdřív administrativní tresty a pak odjeli. Kdo nějak projevoval svůj názor, ten už tam není.

Nést spoluvinu svým mlčením

Kdy ses ty sama potkala s Pussy Riot?

S lidmi se setkávám hlavně nad společnou prací. Když jsme dělali první show v naší queer studentské organizaci, tak tam bylo vystoupení založené na milostné korespondenci Máši Aljochiny a Ljusji Štejn, které byly rozdělené mřížemi. Pak se na mě obrátila Naďa Tolokonnikova, že musíme udělat klip k Čajce (video v textu níže, pozn. red.), tak jsem udělala choreografii. Prostě spolu pracujeme a taky se kamarádíme. Já jsem z Chabarovsku, studovala jsem v Petěrburgu, pak jsem pracovala se státními divadly. Tenkrát se daly dělat věci, které jsou teď úplně nepředstavitelné.

Tenkrát…

Bylo to dávno, kdy se ještě dalo něco dělat. Když teď někdo z nás pojede do Ruska, tak nás maximálně zavřou do vězení.

Jak ses k tomu všemu dostala?

Když jsem dokončila univerzitu, viděla jsem kolem sebe obrovské množství sociálních problémů, na které jsem prostě nemohla nereagovat. Je to takový můj problém už od dětství, že když vidím nespravedlivost, tak se s ní snažím něco dělat. Nedokážu jinak. Z režisérky, herečky a choreografky jsem se postupně stala aktivistkou. Měla jsem za to, že vzdělávání a práce s občanskou společností může hodně změnit. Praxe ale ukázala, že to nic nezměnilo.

Založili jsme organizaci Plan B, víc než rok jsem fungovala v organizaci Otevřené Rusko (organizace, kterou založil v roce 2001 Michail Chodorkovský; poz. red.), dělali jsme plno věcí. Bylo to před deseti lety. Pak jsme měli stále častěji problémy se státními orgány a já jsem pochopila, že s nimi nemůžu a nechci spolupracovat a ustupovat jim, protože jsou to prostě zlí lidé.

Chápou, jaké peklo se děje, mají vzdělání, majetky, je to inteligence – nejsou to lidé z nějaké vesnice… Ale dál mlčí, protože se bojí.

Takže v tu chvíli jsi opustila hlavní proud i snahu změnit systém v rámci jeho pravidel?

Postupně jsem začala čím dál častěji odjíždět ze země a vracet se tam jen jednou za čas. Pak jsme měli problém s představením Švábí doupě, které jsme hráli v moskevském centru Mejercholda. Hrála v něm i Naďa Tolokonnikova. Dožď (nezávislá televize, která byla zavřena po začátku invaze na Ukrajinu; pozn. red.) o tom natočil reportáž, která k nám přitáhla hodně velkou pozornost úředníků, a nastal nějaký zlom.

Začala jsem všude otevřeně říkat, že přece všichni víme, jaká je pravda, a že nemají právo po nás chtít, ať ukazujeme celou situaci jinak, než jak doopravdy vypadá. Veřejně jsem je obviňovala z toho, že na svých rukou nesou zemi přímo do pekla. Říkala jsem jim: Víte, jak situace vypadá v reálu, ale protože se bojíte o svá teplá místa, tak se snažíte tvářit neutrálně a tím způsobujete, že na vašich rukou bude krev dalších lidí. A myslím si to dodnes.

Čtěte také: Dopis z Ruska: Měli jsme odjet, když to ještě šlo

Když se tenhle skandál převalil, už jsem v tu dobu pracovala v Německu, v USA a na dalších místech. Do Ruska jsem se vracela jen na jeden dva měsíce za rok. Tak to vypadalo až do minulého roku, kdy se Putin rozhodl, že je třeba vrátit stalinský režim a spustit represe proti úplně všem.

Máš kolem sebe dost lidí z uměleckého prostředí. Mohou si udržet čisté svědomí a pracovat přitom v kultuře v Rusku?

Nemohou. Mám obrovské množství známých, jsou to snad tisíce lidí, které znám osobně, se kterými jsem se někdy setkala, pracovali jsme spolu nebo oni pracovali pro mě. Ti, kteří v Rusku zůstali, jsou většinou hrozní lidé. Hrozní proto, že reálně existují jen dvě varianty toho, co můžeš dělat, když tam zůstaneš. Buď můžeš vést nějakou podvratnou činnost a podporovat povstání zevnitř. To jsou lidé, kteří třeba pomáhají finančně těm, kteří museli odjet a dělají něco ze zahraničí. Nebo lidé, kteří třeba dělají graffiti, prostě vedou podzemní činnost. Takoví lidé totiž v Rusku stále žijí, za což jim fakt moc děkuju, a je třeba o nich mluvit. Že tam zůstali a dodnes se snaží hledat způsoby jak ovlivnit situaci v rámci svých možností.

A ta druhá skupina?

Těch je většina a jsou to naprosto neutrální lidé. Chápou, jaké peklo se děje, mají skvělé vzdělání, velké majetky, je to inteligence – nejsou to lidé z vesnice kolem Syktyvkaru (menší město na severovýchodě evropské části Ruska; pozn. red.) nebo neznámo kde –, ale dál mlčí, protože se bojí. Přitom o všem vědí, všechno si uvědomují. A tady vzniká otázka, jak s nimi mluvit. Já to nevím. Nejsem zlý člověk, ale tady jsem fakt naštvaná, protože vše, co se děje, je dílem i těchto lidí. Nesou spoluvinu svým mlčením.

Sedět, dokud se režim nezhroutí

Jak se dnes dá nemlčet?

Jeden kolega z divadla mi třeba hned po mém uvěznění poslal vzkaz s otázkou, jak mi je. Ukázal, že neodvrací hlavu od toho, co se děje. Jsou tu lidé, kteří aspoň psali, pomáhali, a když nás pustili z vězení, tak nás šli přivítat. Vždy, když začíná složitá situace, poznáš, kdo je opravdu člověk, a kdo bude vždy jen mlčet a bát se třeba jen zeptat, jak se mám. Ve vězení je teď plno lidí a taky hodně umělců, kteří tam budou sedět, dokud se režim nezhroutí. Teď už nejde o žádné zadržení na pár dní a jdeš domů. Už to je vězení natvrdo.

Z Ruska často slyším, že když v současné situaci uděláš něco proti režimu, tak jediným výsledkem bude vězení. A že už Bělorusko při předloňských protestech vyvrátilo tvrzení, že vězení nejsou nafukovací. Režim si prostě koupí policii a armádu, kterou potřebuje na potlačení protestů, a ostatní zavře.

Nikdo z nás není bezmocný, každý má svou sílu. Možná nevíme, jestli naše činy něco změní, ale můžeme se aspoň snažit něco dělat.

Devadesátky byly bída a nouze, potom krize, válka, krize, válka, pandemie, další válka. A pak si uvědomíš, že to v Rusku nikdy jinak nebylo.

Kolik je podle tebe těch, kteří se nebojí, ale opravdu upřímně podporují Putina?

Určitě nějací takoví budou, ale já neznám ani jediného takového člověka. Znám lidi, kteří pracují ve státní správě, s nimiž jsem před lety chodila na večírky. Nikdo z nich nepodporuje Putina. Neznám jediného člověka, který si reálně myslí, že je to dobrý prezident. Bavila jsem se i s lidmi, kteří si s ním při setkání třesou rukou a dobře se s ním znají. Ani jeden z nich ho nepodporuje. Znám oligarchy, kteří se k němu hlásí, ale pak posílají peníze do opozičních fondů.

Putinova panika podle mě pramení právě z toho, že ví, že nemá opravdové přátele a lidi, kteří jej opravdu podporují, nemá ani opravdové kolegy. Může to být má iluze a touha vidět tak situaci, ale za všechny roky, které jsem žila v Rusku, neznám od Chabarovsku až po Moskvu ani jednoho člověka, který by byl skutečně na jeho straně.

Dokážeš se nějak smířit s tím, co se s Ruskem stalo? Za posledních deset let se přeměnilo na zemi, kde vládne ultrakonzervativní režim, který nenávidí všechno, co není on sám – tím víc lidi, jako jsi ty. Co se dá dělat v takové situaci?

Smířit se s tím nejde. Samozřejmě jsme lidi a jsme proto ohraničení ve svých možnostech. Peklo se vždy projevovalo v různých místech planety různými způsoby. Hlavní je na něj vždy poukazovat a bojovat proti němu. Přesně o to se snažíme, jen je teď to peklo blíž než kdy dřív. Neříkám, že se například během války v Sýrii nedělo nic hrozného, jenže teď je to pro nás už úplně na dosah ruky. Na pozadí hrůz, které se dějí nejen na našich očích, ale i s námi, je těžké se udržet a zůstat adekvátní. Lidi ovlivňují nejrůznější spodní proudy, ale jediné, co můžeme opravdu udělat, je nesmířit se.

Někdo ti řekne, že aby mohl bojovat, tak potřebuje vidět aspoň nějaké světlo na konci tunelu.

Ono to nebude nikdy snadné, ta válka je nekonečná, je to věčná válka dobra se zlem. Nikdy se nedostaneme do stavu, kdy se už na žádném místě planety žádný nový Hitler nikdy neobjeví. Je to naše věčná válka. Jestli se musíme s něčím smířit, tak s tím, že žádného ráje nedosáhneme.

Když jsem ve 14 letech odjela z Chabarovsku, myslela jsem si, že stavíme nějakou krásnou svobodnou budoucnost. Teď si vážně myslím, že je to nekonečná válka, v níž máme za úkol zůstat lidmi a tím, co zmůžeme, převažovat tyhle váhy na stranu dobra. Je to triviální slovo, ale co jiného mám říct.

Čím víc se hádáme, nedokážeme se domluvit, spouštíme ruce a jsme smutní, tak zlo získává na síle a převažuje váhu zase na svou stranu. Já to teď jinak ani nemůžu cítit, protože přesně takhle vypadá celý můj život. Devadesátky byly bída a nouze, všechno v totálním rozkolu, potom jedna krize, válka, druhá krize, válka, pandemie, další válka. A pak si uvědomíš, že to v Rusku nikdy jinak nebylo.

Přijde mi, že jsme už v situaci, kdy je prostě nutné nějaké vojenské povstání, krvavá revoluce, zabít cara a pak začít stavět nanovo.

Existují lidé, kteří se snaží proti tomu, co se děje vystupovat. Z uměleckého prostředí se nezastavují Noize MC s Monětočkou, kteří jedou koncert za koncertem. Shortparis nebo IC3PEAK dál skládají, našli bychom i plno dalších, ale pořád se to zdá jako malá kapka ve velkém oceánu nezájmu.

Když chceš dům zničit, jde to udělat i za jednu sekundu. Když jej chceš postavit, tak i když hodně spěcháš, za měsíc to nestihneš. Lidé, kteří myslí na budoucnost a na to, jak to tu udělat lepší pro všechny na dlouho dopředu, musí udělat milionkrát víc než ti, kteří chtějí jen ničit a brát si všechno pro sebe. Ničit je mnohem snazší než stavět. Proto se to „stavění“ zdá být kapkou v oceánu. Ale čím víc je kapek, jako jsou Noize MC s Monětočkou nebo jako jsme my, tím větší máme šanci. Není to teorie malých činů, je to teorie velkých činů malými lidmi.

Nemáme peníze, nemáme moc, nemáme zbraně, nemáme už nic. Co jsme měli, to nám sebrali, ale zůstáváme my, naše umění a naše srdce. Kdo se k tomu připojí, ten není zbytečný, je důležitý a potřebujeme ho. Čím víc nás na tom bude pracovat, tím větší je šance, že ta válka skočí dřív a s menšími oběťmi.

„Neznám jejich plán“

Včera jsi tu měla vystoupení, které ukazovalo člověka, který se cítí vystrašeně a odmítá to, co se děje. Připomínalo mi to právě IC3PEAK, kteří ukazují, že Rusko je země minulosti – postavená na mrtvých. Země, ve které nic živého nezůstalo. Nějaký nekromantský režim. Jak to ale opustit a začít něco budovat?

Myslím si, že tohle je důvod k dialogu, dlouho mluvím o tom, že bychom se měli začít organizovat. Na začátek třeba jen přes nějaký kanál na Telegramu. Je potřeba udělat nějakou stránku nebo kanál pro lidi, kteří jsou spojeni s uměním, kde budou producenti, administrátoři, umělci, aktivisté, publicisté, kteří budou mluvit o tom, co můžeme dělat spolu. A jak právě teď řešit naši situaci. Občas si říkám, že se pustím do politiky, přečtu hodně knih a stanu se dobrým politikem. Ale má kompetence je v umění a tam musíme začít pracovat všichni dohromady.

Čtěte také: Ve stínu války: Navalnému hrozí až 13 let vězení, opět pod zástěrkou zpronevěry

Taky chci všechno vyřešit hned – ať už to skončí, ať osvobodíme všechny lidi, kteří jsou ve vězení, ne zítra ani za deset let, ale dnes. Ať hned teď skončí válka, vrátíme Abcházii i Krym, ať je zase všechno normální. Chci ve svém životě vidět plody své práce a svého života. Můžeme mluvit o tom, co můžeme dělat paralelně a permanentně, ať už jsou to různé semináře a festivaly, sbírky humanitární pomoci, ale taky chci, aby se všechno vyřešilo teď. Nechci už, aby zavírali další umělce do vězení na celé roky. A přijde mi, že jsme už v situaci, kdy je prostě nutné nějaké vojenské povstání, krvavá revoluce, zabít cara a pak začít stavět nanovo.

Takže teď budeš ve svých hrách vyzývat k zabití cara?

Budu! Asi budu. Jen zatím nebylo od minulého léta zastávky, kdy bych si mohla sednout a popřemýšlet. Jednou se stěhuješ, pak se zase stěhuješ, pak se stěhuje někdo jiný a pak najednou začne válka. Potřebuji čas na přemýšlení, ale nemám ho.

Nechápu, jaké je jiné východisko z téhle situace. Jenže když svrhneš krvavý režim tím, že někoho zabiješ, tak se zase stáváš člověkem, který zabíjel – byť kvůli tomu, aby něco změnil. Ale kdo zatkne Putina? Kdo za ním přijde s delegací, která jej odvede za mříže? K tomu, aby vznikla vláda, která by něco takového mohla nařídit, je zase nejdřív potřeba zabít cara. A jsme v kruhu, ze kterého se snad dostaneme tím, že povedeme dialog všichni dohromady a najdeme něco nového. Jenže tu máme každý den nové a nové oběti. To mě zároveň vytáčí při těch našich nekonečných rozhovorech – zatímco se tu bavíme, tak někde na Ukrajině umírají naši kamarádi a něčí děti.

Mám kamarády všude, ale u Gruzie se mi už před válkou zdálo, že ta země je hodně zásadní v tomhle boji dobra se zlem.

Bavíte se v rámci Pussy Riot o tom, co dělat?

Nejsem si úplně jistá, co si teď myslí Pussy Riot. Pro mě je to Naděžda Tolokonnikova, Péťa Verzilov a Máša Aljochina. Všichni ostatní jsou pro mě lidi, kteří jsou přátelé Pussy Riot a kteří mají samozřejmě právo ten název používat. Jestli mám ale mluvit o Máše, Nadě a Peťovi, tak nevím, jaký mají přesně plán. Zatím žádný neukázali. Plán je žít dál a tvořit, ale co dělat politicky, tam plán není.

Holky seděly ve vězení, Peťu otrávili (Pjotr Vorzilov skončil po soudním slyšení Pussy Riot v roce 2018 s otravou na toxikologickém oddělení a později byl převezen k léčbě do Německa; pozn. red.), takže je neviním. Myslím, že jejich plán je pomáhat přes umění, jak jen můžou. Pussy Riot je spíš umělecká skupina, ne politická síla. Lidi mají obavy, někdo to teď zvládá lépe, někdo hůř, a dá se těžko říct, že by v tuhle chvíli existovaly Pussy Riot nějak aktivně jako skupina. Každý člen teď dělá na svých věcech. Já se spíš považuji za poradce Pussy Riot. Sama podporuji myšlenku povstání a ty lidi miluju. Jsou to mí přátelé, ale není to moje organizace. Možná právě proto neznám jejich plán.

Gruzie jako facka Putinovi

Teď se bavíme v Bruselu, žiješ v Gruzii, Německu – vidíš poptávku po téhle aktivizaci, lidi, kteří chtějí spolu něco udělat?

Vidím, že když něco začneme, tak se ostatní zapojí. Třeba nyní v Gruzii – máme tam Bělorusy, Ukrajince i další národnosti. Řekneme, že uděláme na podporu Ukrajiny show v rámci queer komunity. Peťa tam dřív pracoval na sociálních tématech, ze kterých vycházela feministická agenda, sexuálně pozitivní agenda, debaty o historii svobody a další rozvíjení našich hodnot.

Udělali jsme tam akci Show Me Love 5.0 a lidi se propojili a rychle se aktivizovali. Když uděláme kanál na Telegramu, kde vždy stanovíme termín, ke kterému musíme něčeho dosáhnout, tak se lidé přidají. Lidé jsou ztracení a všichni se bojí, jsou smutní, bolí je to a potřebují pomoct. Jestli si ale dáme cíl, tak se propojí. Nikdo nechce jen tak dožít svůj život. Kromě těch, kteří sedí v Rusku a mlčí.

Uteklo do Gruzie hodně lidí z Ruska?

Ano.

Co vzniká v rámci té nové emigrace?

Upřímně úplně nevím, jsem v kontaktu s lidmi, kteří utekli z politických důvodů hlavně do konce minulého léta. Necítím, že by na nás v Gruzii někdo vyvíjel nějaký tlak – ať už místní nebo vláda, a tomu se docela divím. Pro tu zemi je to dost náročné. Šíleně se tam zvedly ceny, celý systém je pod hrozným tlakem. Byt, který dřív stál 300 dolarů, teď stojí 1500 dolarů. Když si pak vezmeme třeba nějaké lidi ze Svanetie (horský region na severozápadě Gruzie; pozn. red.), kteří chtěli poslat své dítě do Tbilisi, tak už to neudělají, protože na to nemají peníze. A to dítě, které je Gruzín, Gruzínka nebo prostě nebinární gruzínská osoba a mohlo se stát kosmonautem, hercem, umělcem nebo kýmkoli, tak se jím nestane. Zůstane ve své vesnici navždy.

Čtěte také: Dopis z Moskvy: „Odsud to nemůžeme zastavit“

Taky teď ruské peníze skupují veškerý byznys. Přichází hodně lidí, kteří si nakradli peníze ještě v Rusku a teď je dávají do Gruzie a dělají takovou finanční okupaci země. A gruzínská rodina pak přemýšlí, jestli bojovat za nejasnou budoucnost, nebo prostě vzít dva tisíce eur a koupit dětem raději krásné oblečení, protože zkrátka nikdo neví, co bude zítra. Lidé teď možná získávají od Rusů peníze, ale to za chvíli skončí a nebudou mít nic, nepůjdou na vysokou, nestanou se elitou Gruzie, a tím pádem bude trpět celá země.

Proč jste si vybrali zrovna Gruzii?

Mám kamarády všude, ale u Gruzie se mi už před válkou zdálo, že ta země je hodně zásadní v tomhle boji dobra se zlem. Gruzie je Kavkaz. Jestli se Gruzie stane hodnotově částí Evropy, tak i Rusko uvidí, kde všude může fungovat demokracie. V Rusku naši akci Show Me Love rozehnala policie. V Gruzii jsme měli už dvě velké akce, kde nás policie naopak chránila. Policisti stáli celou noc kolem podniku, ve kterém jsme byli, a dávali pozor, aby nedošlo k žádným provokacím.

Když řekneme, že se kavkazská země stane částí Evropy, tak je to facka pro Putina. Je to jeho konec. Vidím, jak malý bude sedět na vysoké židli, plakat, klimbat nohama a říkat si, jak se to do prdele stalo? Vždyť to měl být hrozný, patriarchální a konzervativní Kavkaz – není přece možné, že jsou tam lidi tak otevření a svobodní. To už nezvrátíš.

Čtěte také: Lustrovaní Západem, masírovaní Kremlem. Těžké chvíle Rusů v Evropě

V Tbilisi chodí queer lidé s červenými vlasy běžně po ulici, zatímco v Moskvě mi zbili kamaráda na Patriarších rybnících, to je nejdražší čtvrť Moskvy, tak ho zmlátili za to, že měl jeden pramen vlasů barevný. Jestli se Gruzie může stát Evropou, je to důležité nejen pro ně, ale i pro nás Rusy i pro Evropu. Znamená to totiž, že se normální zemí může stát třeba i Čečensko. Je to důležité i pro Bělorusko, které pochopí, že se s tím zlem dá bojovat. Proto se Putin snaží Gruzii teď ze všech sil ovlivnit a stáhnout na svou stranu. Je potřeba chápat, že neexistují věci, které se týkají jen někoho jiného a mě se netýkají. Všechno se teď týká nás všech. Ať už jsme v Evropě, Americe – všichni žijeme na jedné planetě, nemáme odsud kam utéct.

Jak dlouho plánuješ tento boj v Gruzii vést?

Nezvolila jsem si Gruzii jako zemi pro celou svou budoucnost, ale teď je tam opravdu hodně energie a lidí a moc všem doporučuji tam přijet a sledovat, co se tam děje. A prostě tam cítíš, že lidé ve jménu svobody a budoucnosti jsou ochotní porušovat i pravidla. Tady v Evropě je to trochu těžší, pořád mám trochu chuť někomu natáhnout, kvůli tomu obrovskému množství byrokracie. Když lidem říkáš, že něco je potřeba ne za půl roku, ani za deset dní, ale dneska, protože někdo nemá kde spát právě teď, ne zítra nebo někdy v budoucnu. Nechci se na nikoho zlobit, ale občas mě to vytáčí.

Jaké máš teď plány? Zůstaneš v Gruzii a tam zkusíš něco dělat?

Nedávno jsem vedla vystoupení v San Franciscu, ale bohužel jsem tam za ostatními neodjela, protože mi vypršel cestovní pas a pro nový jsem do Ruska nemohla. S mými herci jsem tedy cvičila online. Na 26. květen připravuji velký festival na podporu Ukrajiny v Tbilisi. Dál mám nápad udělat imerzivní vystoupení, ale co začala válka, tak se snažím neplánovat víc než na měsíc. Rozhodně se nestane, že bych zjistila, že nemám co dělat. Toho, co se dá dělat, je teď obrovské množství.