Na „pravoslavné frontě“ Kyjev vítězí. Moskevská církev se na Ukrajině zmítá nad propastí

Ukrajinská pravoslavná církev (UPC) má ve svých řadách mnoho bizarních postav. Žádná z nich ale neproslula tak jako metropolita Pavlo, jemuž se pro jeho zálibu v drahých automobilech přezdívá „Paša Mercedes“.

Na svém kontě má několik útoků na novináře nebo nelegální stavební práce. Při nich došlo k poškození památek v areálu nejvýznamnějšího pravoslavného kláštera Ukrajiny Kyjevskopečerské lávry, zapsaného na seznam UNESCO. Není tedy divu, že žije v luxusní rezidenci, jejíž hodnota byla v roce 2015 vyčíslena na 1,3 milionu dolarů.

Vše by mohlo být relativně zábavné. Jenže „Paša Mercedes“, který do letoška vedl Kyjevskopečerskou lávru a v letech 2008–2015 byl zastupitelem Kyjeva, patří k nejvlivnějším hierarchům UPC. A z této pozice aktivně podporoval ruské agresory.

Byly odhaleny případy, jako třeba ten z Bachčysaraje na Krymu, kde místní chrám sloužil v roce 2014 jako základna ruských okupantů.

Ještě v lednu 2014 v průběhu Majdanu veřejně přirovnal tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče k Ježíši a sloužil mu mši. V roce 2018 zase byla medializována jeho slova o tom, že Krym nikdy nebyl ukrajinský a o rok později nazval Ukrajinu ve válce v Donbasu agresorem.

Podobných skandálních výroků se dopouštěl opakovaně a dlouhodobě. Proto byl letos na jaře zatčen za rozdmýchávání náboženské nenávisti a popírání ruské agrese proti Ukrajině. Nejprve ho čekalo domácí vězení, později vazba, ze které vyšel na kauci ve výši 900 tisíc dolarů. Spolu s tím na něj Rada národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny uvalila sankce.

Hlásná trouba Ruska na Ukrajině

Postava metropolity Pavla je jen odrazem celé UPC, která vznikla v roce 1990 jako autonomní součást Ruské pravoslavné církve a kvůli svým vazbám na Moskvu dlouhodobě vyvolává řadu kontroverzí.

Mezi její klasické narativy patří tvrzení, že je utlačovaná a na Ukrajině je omezována svoboda vyznání. Válku pak představitelé UPC nezřídka označují jako trest za hříchy a měly ji rozpoutat USA proti Rusku. V roce 2014 pak byla z jejich úst často slyšet teze ruské propagandy o tom, že na Ukrajině probíhá občanská válka.

UPC samozřejmě nereprezentuje všechny pravoslavné v zemi. Už od 90. let minulého století zde existovaly velké konkurenční církve. Jenže až do jejich sjednocení v „národní“ Pravoslavnou církev Ukrajiny (PCU) v prosinci 2018 byla „ruská“ UPC v pravoslavném světě jediná uznávaná.

Systémově se k ní přitom už před válkou hlásila výrazná menšina tamní populace. Mezi pravoslavnými, k nimž ale nepatří zdaleka všichni obyvatelé Ukrajiny, to byla v roce 2021 podle údajů Kyjevského mezinárodního institutu sociologie jen asi čtvrtina. Téměř 60 % věřících se hlásilo k PCU a 12 % se prohlašovalo za pravoslavné bez konkrétní církevní příslušnosti.

Čtěte také: „Svádíme na Ukrajině boj se satanem,“ hlásá ruská pravoslavná církev

Jenže nehledě na to byla UPC z hlediska sítě farností a majetku zdaleka nejmocnější pravoslavnou církví v zemi. Zásluhu na tom měly mezinárodní status a kontinuita s Ruskou pravoslavnou církví, jež mohla jako jediná před rokem 1991 fungovat. Navíc disponovala i všemi třemi lávrami, tedy pravoslavnými kláštery nejvyšší kategorie – v Počajivu, Kyjevě a Svjatohirsku. Z nich šířila ruské vidění světa.

Barokní lávra v Počajivu je zároveň vynikajícím příkladem toxicity UPC. Město leží v nejjižnější části historické Volyně – v Ternopilské oblasti na západě Ukrajiny. Místní klášter sice má za sebou i poměrně dlouhou historii působení řeckokatolického řádu baziliánů, ale už od první poloviny 19. století (s výjimkou meziválečného období, kdy byl Počajiv v hranicích Polska) až dodnes zde sídlí Ruská pravoslavná církev.

Zdejší lávra je proto zdaleka největším centrem ideologie „ruského světa“ na jinak silně vlastenecky založeném západě země.

Jádrem této doktríny je myšlenka o jednotě Rusů, Ukrajinců a Bělorusů, což názorně ilustruje i nedávná reportáž ukrajinské Hromadske TV.

Kněží jako bezpečnostní hrozba

I přes veškeré kontroverze nicméně na ukrajinské církevní scéně panovala od 90. let minulého století jistá rovnováha. Jednotlivé pravoslavné církve fungovaly vedle sebe a stát do církevních vztahů příliš nezasahoval. Přelomem se v tomto směru staly až události let 2013–2014, které situaci zásadně změnily.

Už v první fázi Majdanu se velkým symbolem staly zvony nedalekého kláštera svatého Michala, patřícího „národní“ církvi kyjevského patriarchátu. Ty se rozezněly na poplach údajně poprvé od 13. století, když se policejní těžkooděnci z jednotek Berkut v noci 11. listopadu 2013 už podruhé pokusili demonstranty násilně rozehnat.

Právě kyjevská církev, která od roku 2018 tvoří jádro PCU, se spolu se všemi ostatními významnými křesťanskými církvemi, ale i nekřesťanskými konfesemi, jednoznačně postavila za Majdan. Jedinou výjimkou byla „ruská“ UPC, jejíž představitelé naopak v řadě případů aktivně podpořili anexi Krymu i okupaci části Donbasu. Ještě v průběhu Majdanu pak v kyjevské lávře hostili i samotného Igora Girkina.

Nepřekvapí proto ani to, že s postupem času došlo k odhalení případů, jako třeba toho z Bachčysaraje na Krymu, kde chrám místního biskupa sloužil v roce 2014 jako základna ruských okupantů.

Není proto divu, že UPC začala být logicky považována za významnou bezpečnostní hrozbu, což vedlo k prolamování dosavadního statu quo. Církevní tematiku si tak vzal za svou i bývalý ukrajinský prezident Petro Porošenko, kterému se podařilo zprostředkovat sjednocení „národních“ pravoslavných církví s částí UPC. Na tomto základě se v prosinci 2018 zrodila nová PCU, kterou následně uznali konstantinopolský patriarcha Bartoloměj II. a několik dalších světových církví.

Historickým průlomem bylo, když vánoční mši sloužil v kyjevské lávře poprvé v ukrajinštině metropolita „národní“ pravoslavné církve Epifanij.

Uznání nové PCU se stalo významným impulsem pro přechod řady farností – zejména v západních regionech země – k nové církvi. Na Ukrajině si totiž mohou jednotlivé farnosti a kláštery samostatně rozhodovat o tom, které církvi nebo náboženské organizaci budou podléhat. Bez ohledu na to ale UPC i před 24. únorem 2022 formálně zůstávala největší ukrajinskou pravoslavnou církví.

Přelom na ukrajinské církevní scéně

Definitivní průlom nastal až po ruské invazi na Ukrajinu, která uvedla do pohybu doposud nepředstavitelné procesy. Když odeznělo bezprostřední ohrožení Kyjeva a situace na frontě se stabilizovala, začal se stát o UPC velmi intenzivně zajímat. I když se církev po invazi od Moskvy formálně distancovala, stále se odkazuje k dokumentu, kterým získala v roce 1990 autonomii.

V něm je přímo napsané, že UPC je součástí Ruské pravoslavné církve. Část hierarchů navíc odmítá zpřetrhání vazeb s Moskvou a nadále se během mší modlí za moskevského patriarchu Kirilla.

Pro Ukrajince proto nebylo žádným překvapením, že tajná služba SBU při prohlídkách církevních objektů opakovaně nacházela spoustu prokremelských materiálů, ruské pasy nebo korespondenci s lidmi z útočící země. Řada církevních představitelů také utekla do Ruska nebo na okupovaných územích otevřeně kolaborovala s okupanty. Někteří příslušníci UPC se proto například objevili v Kremlu na slavnostním ohlášení připojení čtyř ukrajinských oblastí.

Čtěte také: Za lepším životem do nového Ruska. Putin v tichosti kolonizuje okupovanou Ukrajinu

Vše proto vyústilo v uvalení sankcí na mnoho církevních hierarchů, včetně již zmiňovaného metropolity Pavla. Právě osobními sankcemi se ukrajinský stát snaží být ve výjimečné situaci co nejvíce akceschopný. Jenže tímto krokem vůči vlastním občanům obchází soudy, a proto panují kontroverze, nakolik je toto opatření, jakkoliv za současné situace pochopitelné, legální a jestli nenarazí u mezinárodních soudů.

Na začátku letošního roku pak byla vypovězena smlouva o pronájmu lávry v Kyjevě, což později potvrdil i soud. Stát se proto nyní pokouší příslušníky UPC z kyjevského kláštera vystěhovat. Analogický krok v případě Počajivu nyní projednává ukrajinský parlament. Historickým průlomem byla v tomto směru slavnostní vánoční mše, kterou v centrálním chrámu kyjevské lávry poprvé sloužil v ukrajinštině metropolita „národní“ PCU Epifanij.

Vyznávat svou víru pravoslavným Ukrajincům nikdo nebrání a bránit nebude. Jen zkrátka musí zmizet otevřeně proruští kněží.

Vše definitivně akcelerovalo v dubnu incidentem v katedrálním chrámu ve městě Chmelnyckyj, když tu místní proruští kněží fyzicky napadli vojáka ukrajinské armády. V reakci na to pak začaly obce a města definitivně zakazovat činnost moskevské církve na svém území a odebírat jí pronajímané nemovitosti.

Konec ruské pravoslavné církve na Ukrajině?

Nad UPC se proto definitivně stahují mračna, která už tentokrát jen tak nepřejdou. Zdá se, že dny Ruské pravoslavné církve jsou na Ukrajině po mnoha staletích definitivně sečteny. A to i přesto, že zákaz církve jako celku je velmi složitý, protože – jak už bylo zmíněno – právnickými osobami jsou jednotlivé farnosti. Zároveň by byl takový krok neústavní.

V čistě praktické rovině se distanc od Ruska projevuje i tak symbolickými kroky, jako je změna církevního kalendáře. Na jejím základě budou od letošního roku pravoslavní z PCU, podobně jako řeckokatoličtí věřící, oficiálně slavit Vánoce 25. prosince místo „ruského“ 7. ledna.

Čtěte také: Mikuláš místo Dědy Mráze, prosinec místo ledna. Jak a proč mění Ukrajina Vánoce?

V nastalé situaci brutální ruské agrese není divu, že se Ukrajinci chtějí UPC zbavit a i v církevní rovině co nejvíce přiblížit většině Evropy, což je nyní v zemi obecným trendem.

Vzhledem k úzkým vazbám na Rusko a mnoha případům kolaborace představitelů UPC s ruskými okupanty se jedná o zcela logickou a naprosto legitimní politiku, diktovanou bezpečnostními důvody. Tvrdit v tomto případě – jak se o to snaží ruská propaganda – že se jedná o diskriminaci věřících, je naprostý nesmysl.

Vyznávat svou víru pravoslavným Ukrajincům nikdo nebrání a bránit nebude. Jen zkrátka musí zmizet otevřeně proruští kněží, a to i z míst, kde by mohli za normálních okolností jen těžko působit – jako je tomu právě v západoukrajinském Počajivu.