Naděje z Damašku. Co mi říkají Syřané, když se ptám na svobodu

1. 12., 11:30, syrská hranice

Je pondělí prvního prosince a já stojím v rozlehlé úřední místnosti ve frontě na hranicích Libanonu a Sýrie. Takových řad, v jaké stojím já, je tu vedle sebe několik – rozdělených podle přísných kritérií.

Nejpočetnější je skupina mužů, menší a doplněná o děti zase kategorie žen v šátku. Pak tu postává pár cizinců, mezi něž se řadím i já, a nakonec tu stojí osamělé okénko pro diplomaty. Holohlavý muž, který by je měl na starost, klimbá s rukou pod bradou.

Po kontrole, jestli jsme jsme s fotografkou Dorotou mezi registrovaným novinářstvem, dostávám do pasu nové razítko.

„Welcome to Syria!“ říká mi muž za plexisklem.

1. 12., 17:00, Damašek

Projíždíme ulicemi Damašku a já už dávno přestala počítat, kolik vlajek „nové Sýrie“ jsem zahlédla. Jsou všude – na billboardech, namalované a zdech, případně vlající na stožárech.

Je to jasné: Den osvobození se kvapem blíží a s ním sílí i potřeba oslavovat. Osmého prosince to bude rok od konce bezmála čtrnáctileté války i pádu režimu rodiny Asadových.

Je čas připomínat si naději, která se v průběhu posledních dvanácti měsíců místy ztrácela mezi výbuchy násilí a nejistotou.

Procházím uličkami Starého Damašku kolem Umájjovské mešity a míjím nespočet stánků a obchodů, které prodávají novou syrskou vlajku v nejrůznějším provedení. Rozhodně si najdou své kupce, menšími vlajkami tu mávají i tříleté děti v golfkách.

Jen pro ujasnění: asadovská vlajka Sýrie se vyznačovala kombinací červená-bílá-černá a dvě zelené hvězdy uprostřed. Teď zemi symbolizuje místo červeného pruhu zelený a hvězdy jsou tři – červené.

Usedám v podniku v historickém centru hlavního města, a ptám se obsluhy, jak to vidí s oslavami.