Po covidu čeká Čínu další zásadní výzva, kterou je přenastavení a oživení ekonomiky. Strategie, která dostala Čínu na výsluní, je po čtyřiceti letech růstu nadále neudržitelná. Její problémy známe, ale řešení nebude jednoduché.
Od covidové pandemie a přísných lockdownů se nálada v čínské společnosti nikdy plně nezotavila. Společenskou atmosféru jitřila řada citlivě vnímaných událostí. Patřil mezi ně výběr nového vedení s nevídanými, byť omezenými, protesty proti Si Ťin-pchingovi na podzim 2022, následné rozvolňování protipandemických opatření, ale i rekordní sucha v létě 2022 a 2023, která vedla až k problémům s dostupností potravin.
K nim se během roku 2023 přidaly i ekonomické starosti, které zvlášť citlivě vnímali mileniálové a generace Z. Nezaměstnanost mladých do 24 let v polovině loňského roku přesahovala 20 % a i řada dalších obyvatel po ekonomické stránce znejistěla.
Aby si stát a strana udržely svoje výsadní postavení, tak budou pravděpodobně muset upravit strategie a taktiky vládnutí.
„Naše generace nemá žádné vyhlídky“, citovala loni v létě BBC studentku medicíny Jin. Výrazně mezi mladými začaly ožívat třeba odkazy na tvorbu Lu Süna, jednoho ze zakladatelů moderní čínské literatury. Ten na počátku 20. století zažil dobu rozvratu a ekonomických problémů a temná atmosféra nefungující společnosti je pro jeho dílo charakteristická. To je obraz, který stoji v kontrastu proti nacionalistickému heslu čínského snu současného vůdce Si Ťin-pchinga.
Obavy jsou nicméně podpořeny i dalšími ekonomickými údaji. V Číně dochází ke zpomalování růstu HDP a deflaci, která se na začátku tohoto roku ještě prohloubila. Nezaměstnanost mladých se snížila, ale jen částečně, čínské akcie na tom nejsou moc dobře a celkový čínský dluh zahrnující domácnosti, firmy i stát byl ke konci minulého roku nadprůměrných 282 % HDP.
Ačkoliv ke kolapsu tamního hospodářství rozhodně nedochází, vyřešit tyto ekonomické nejistoty nebude jednoduché.
Strukturální kořeny současných problémů
Při povrchnějším pohledu se může zdát, že čínské ekonomické problémy podnítily nedávné kroky, které jsou spojované se Si Ťin-pchingem. Mezi ně patří mimo jiné zásah proti prominentním podnikatelům, přeliv kapitálu a půjček od soukromého sektoru ke státem vlastněným podnikům či některé další legislativní změny. K tomu lze přidat také problémy po proti-covidových lockdownech či čínsko-americkou obchodní válku, která v různé intenzitě trvá už přes pět let.
Ovšem problémy čínské ekonomiky byly očekávatelné a očekávané, jelikož mají strukturální povahu a vyplývají z vyčerpání předchozího rozvojového modelu. Tento model se v Číně postupně ukotvil od začátku 80. let 20. století, kdy byly zaváděny přelomové reformy pod taktovkou Teng Siao-pchinga. Ty posunuly Čínu od dozvuků maoistické kulturní revoluce a katastroficky prováděného plánovaného hospodářství k mnohem dynamičtějšímu společensko-hospodářskému vývoji.
Ojediněle rychlý růst Číny byl založen na vysoké internacionalizaci ekonomiky, exportu zboží a postupně také závisel stále více na státních investicích.
Čína v posledních dekádách patří ke státům, které ve světovém meřítku investují nejvíce, a to v poměru k HDP i v absolutních číslech. Toto Číně pomohlo rychle postupovat v dosahování různých strategických cílů, mezi které můžeme řadit například i vývoj v oblasti obnovitelných zdrojů energie. Především v poslední dekádě ale také dochází k velmi rychlému navyšování čínského dluhu, přičemž tento nárůst je spojen i se státními investicemi.
Kudy dál?
V teoretické rovině lze tento problém řešit různými způsoby. Prvním je zvyšováním produktivity právě díky daným investicím. O to se Čína snaží ve formě stále většího důrazu na moderní technologie. Čínská posedlost technologiemi tedy nemá pouze politicko-bezpečnostní rovinu, ale vychází také ze strukturálních ekonomických podmínek. Nicméně se nezdá, že by Čína mohla pokrýt rostoucí dluh právě tímto způsobem. Čína zde naráží na řadu limitů, mimo jiné i stále se opakující problémy státem vlastněných firem.
Čtěte také: Dítětem na plný úvazek nebo do vrátnice. Mladí Číňané svůj život „nechávají vyhnít“
Druhou cestou by mohl být růst aktivní obchodní bilance. Je však nepravděpodobné, že by Čína dokázala posílit export natolik, aby tím zlomila trend v zadlužení. Čína dnes již nemůže „objevit“ nějaký nový trh, který by ji mohl spasit.
Důvody jsou však ještě komplexnější. Roli v tomto ohledu hraje čínsko-americká obchodní válka, obavy západních států z přílišné závislosti na čínských technologiích či celosvětová snaha o zkracování dodavatelských řetězců a de-globalizace.
Navíc tamní export dlouhou dobu stál na levné pracovní síle, která snižovala cenu zboží vyrobeného v Číně. Tamní náklady na pracovní sílu již ale nejsou zdaleka tak nízké jako dříve. Číně sice stále pomáhá umělé snižování kurzu vlastní měny, které dodnes udržuje cenu za čínské výrobky na poměrně atraktivní úrovni, ale to je nejspíše dlouhodobě neudržitelné. Jde to také proti logice zamýšleného řešení.
Tím hlavním východiskem má být nové vybalancování čínské ekonomiky s důrazem na spotřebu čínských domácností. Ta se má do budoucna stát hnacím motorem tamní ekonomiky. V tomto duchu čínští lídři mluví přinejmenším od roku 2007.
Sám Si Ťin-pching v podstatě přišel s kritikou dřívější hospodářské politiky, když poukázal na to, že Čína se musí zaměřit na udržení „zdravého ekonomického vývoje (…) a usilovat o opravdový, nikoliv [uměle] nafouknutý růst HDP“.
Důrazem na silnou domácí spotřebu by se pak Čína přiblížila charakteru rozvinutých ekonomik. Rovnou lze ale podotknout, že například pro tento rok bude poptávka domácností podle očekávání ekonomů poměrně slabá.
Úskalí nového vyvažování ekonomiky
Přenastavení hospodářství je dlouhodobě plánováno jako jeden z klíčových cílů Číny na tuto dekádu. Avšak konkrétní plán, jak toho Čína má dosáhnout, není zcela jasný. Je pravděpodobné, že do nějaké míry ho čínské vedení má rozpracovaný. Zásadní ale je, že tato transformace bude mít řadu úskalí, která zvyšují nejistotu a obtížnost tohoto úkolu.
Nejviditelnějším zádrhelem je možný pokles růstu HDP. Současným cílem Číny je udržovat růst HDP okolo 5 %. Někteří analytici se však domnívají, že by proces přenastavení čínské ekonomiky vedl k ročnímu růstu okolo 2–3 %. Nicméně růst HDP zdaleka není hlavní problém.
Pokud má skutečně dojít k Čínou zamýšlenému vybalancování ekonomiky, tak by ideálně měla spotřeba růst rychleji než HDP a HDP rychleji než investice. Pokud tento proces má vyřešit čínský dluhový problém a celkově přeorientovat čínskou ekonomiku, tak lze odhadovat, že by měl trvat podobně dlouho jako dřívější trendy, tedy minimálně dekádu.
Čtěte také: Proti šakalům a westernizaci. Čína se vrací k diplomacii „vlčích válečníků“
Toto ovšem také znamená, že by mělo dojít k růstu podílu spotřeby domácností na tvorbě HDP, což z definice znamená, že bude klesat podíl jiných aktérů, tedy těch korporátních a státních. Nicméně podstatou čínského politického systému je, že stát si chce udržovat dostatečně silnou kontrolní roli ve vztahu ke společnosti i hospodářství. Aby si stát a strana udržely svoje výsadní postavení, tak budou pravděpodobně muset upravit strategie a taktiky vládnutí.
Číně hrozí, že její obyvatelstvo zestárne, než stihne zbohatnout.
Změny se nejspíše dotknou i lokálních (provinčních) vlád. Ačkoliv je Čína oficiálně unitárním státem, podíl státních výdajů, které prochází přes lokální vlády, je enormní. Někteří analytici pak odhadují, že lokální vlády mohou na daných reformách nejvíce ztratit.
Čínská společnost a ekonomické změny
Obyvatelstvo by mělo na daných změnách vydělat, avšak čelí řadě dalších problémů. Mezi ně patří realitní bublina, dopady klimatických změn ovlivňující čínskou společnost i politiku či otázka potravinové bezpečnosti.
Řešit současnou situaci je nutno i kvůli demografii. Na začátku svých reforem Teng zavedl regulaci porodnosti (takzvanou politiku jednoho dítěte). Tento krok v dalších dekádách fakticky vedl k vysokému podílu ekonomicky produktivního obyvatelstva, což podpořilo Tengovo reformní úsilí.
Nicméně populačně silné generace, které byly dříve ekonomicky aktivní, dnes zestárly. Mladých v produktivním věku je i kvůli zmíněné populační politice relativně málo. Tato dekáda je tedy klíčová pro ekonomickou transformaci i proto, že Číně hrozí, že její obyvatelstvo zestárne, než stihne zbohatnout.
V rozvinutých (západních) ekonomikách se daří postavení stárnoucích populací řešit relativně dobře mimo jiné i proto, že obyvatelstvo je dobře ekonomicky zajištěno. Ekonomická síla Číňanů je naopak nižší.
Pokud tedy Čína nezvládne ekonomiku vybalancovat, tak ji může čekat „japonský scénář“. Japonsko po rapidním růstu zažívá již třetí „ztracenou dekádu“ s chronickou deflací a řadou skrytých ekonomických problémů. Součástí japonské reality je také gerontokratický systém, který vede k frustraci mladých.
Přestože toto by mohly být potenciální podobnosti mezi těmito dvěma východoasijskými státy, jsou zasazeny do jiných kontextů. Státo-stranický politický systém v Číně za vlády Si Ťin-pchinga posílil své autoritářské rysy a společně s tím také Čína artikuluje mezinárodní ambice jdoucí alespoň zčásti proti dosluhující západní liberální hegemonii. Pro vnitřní stabilitu i svoje stále výraznější aktivity na světové scéně však Čína fungující ekonomiku potřebuje.
Autor působí na Katedře asijských studií Metropolitní univerzity Praha a externě přednáší v Institutu politologických studií FSV UK. Zaměřuje se především na mezinárodní politiku (Čína, Indie, východní Asie) a čínskou domácí politiku.
