Změna klimatu přináší leden na krátké rukávy i smrtící sněhové bouře zároveň. Hlavní úkol pro Česko je zřejmý: co nejrychleji přestat vyrábět elektřinu a teplo z uhlí.
Na Nový rok jsme v Česku naměřili historicky nejvyšší lednovou teplotu: 19,6 °C, což odpovídá hodnotám obvyklým spíš v květnu. Kromě tohoto extrému lze obecně sledovat dlouhodobý nárůst průměrných teplot, a to i v zimních měsících. Například podle dat zveřejněných Ústavem výzkumu globální změny Akademie věd České republiky vzrostla průměrná zimní teplota vzduchu od konce 19. století z -2,9 °C na -0,6 °C.
V souvislosti s tím ubývá i takzvaných ledových dnů, ve kterých se teplota drží celou dobu pod nulou. Tím se zvyšuje pravděpodobnost dešťových srážek místo sněhových a současně snižuje trvanlivost sněhové pokrývky.
Výskyt sněhové pokrývky nad 30 cm v letech 1981-2010 (vlevo) a v roce 2050 při scénáři vysokých emisí skleníkových plynů (vpravo) / Zdroj: klimatickazmena.cz
Za nárůstem teplot stojí člověkem způsobená změna klimatu. Ta je ke zmatení části veřejnosti v podezření také ze sněhové bouře, které nedávno čelil sever Ameriky. Bouře doprovázená rekordně nízkými teplotami připravila v Kanadě a USA o život více než 90 lidí. Příčinou jejího vzniku bylo narušení polárního tryskového proudění. K tomuto fenoménu podle nedávného výzkumu významně přispívá oteplování v arktické oblasti. Ta se přitom ohřívá podstatně rychleji než zbytek planety. Svědčí o tom nejen nárůst průměrné teploty v posledních dekádách, ale například i teplotní rekord z 20. června 2020, kdy za polárním kruhem naměřili neuvěřitelných 38 °C.
Mezitím roste jak množství vypouštěných emisí, tak celková koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. Následkem je bezprecedentní nárůst globální teploty, který je více než desetkrát rychlejší, než bylo přirozené oteplení na konci poslední doby ledové.
Srovnání stabilní (vlevo) a narušené (vpravo) polární cyklóny, resp. tryskového proudění / Zdroj: Climate.gov / CC BY-SA
Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) dlouhodobě upozorňuje, že další změny klimatu přinesou náhlé a nevratné dopady na lidstvo. Zatímco v oblasti střední Evropy máme dobré předpoklady k tomu, abychom se s mnohými z nich dokázali vypořádat, jiné části světa takové štěstí nemají. Podle loňské zprávy IPCC žije 42 procent světové populace v oblastech považovaných za „vysoce zranitelné“ vůči dopadům klimatické změny. Týká se to nejen regionů ohrožených vzestupem hladiny oceánů, ale například i rozsáhlých území v Americe nebo jižní a střední Asii závislých na zásobování vodou z horských ledovců. Tyto ledovce jsou ohroženy zrychleným táním, které může vést k nedostatku vody používané především k zavlažování, a tedy v důsledku k neúrodě a potravinovým krizím.
Tání mořského ledu pro změnu odkrývá mořskou hladinu, která více pohlcuje sluneční záření a to opět přispívá k dalšímu zesílení oteplení. K tomu se přidává i tající permafrost, ze kterého se do atmosféry uvolňuje metan. Ten je přitom násobně účinnějším skleníkovým plynem než běžně sledovaný oxid uhličitý.
Svůj podíl na současném stavu i na zmíněných vyhlídkách má i Česká republika. Naše emise skleníkových plynů jsou v přepočtu na hlavu o téměř 90 procent vyšší než celosvětový průměr, zhruba pětinásobné v porovnání s Indií a přibližně o 30 procent vyšší než emise Číny. A to i přesto, že je Čína současně největším globálním vývozcem emisí v podobě zboží, které vyváží hlavně do rozvinutých zemí, včetně Evropy – tyto emise se přitom počítají Číně, ne nám.
Musíme přestat pálit uhlí
Důvodem vysokých českých emisí je především velký podíl uhlí na výrobě elektřiny a tepla. V přepočtu na osobu vyrábíme z uhlí dokonce nejvíce elektřiny v celé Evropské unii. Podstatná část z této výroby jde přitom na vývoz.
Rozdělení emisí skleníkových plynů produkovaných v ČR podle jednotlivých sektorů / Zdroj: faktaoklimatu.cz
Pokud nechceme být černými pasažéry a naopak chceme přispět k tomu, že lidstvo předejde nejhorším scénářům, musíme v první řadě urychleně přestavět naši energetiku. Úkol je to nesnadný, protože jde o poměrně konzervativní sektor s mimořádně dlouhými investičními cykly a s tím spojenou setrvačností při přechodu od jednoho typu zdroje k jinému. Podle existujících propočtů je přitom pro udržení oteplení pod kritickou úrovní nezbytné odstavit uhelné elektrárny ve státech OECD (kam se řadí i Česká republika) do roku 2030. Ve zbytku zemí potom o deset let později.
Jaderná energetika může v tomto přechodu hrát pouze omezenou roli, především s ohledem na délku výstavby nových elektráren. Než bude například dokončen plánovaný pátý blok v Dukovanech, vyprší životnost čtveřici bloků stávajících. Navíc při výstavbě jaderných zdrojů nejsou výjimkou mnohaletá zpoždění, jak můžeme vidět na nedávných příkladech z Evropy i USA.
Scénáře počítající s takto rychlým útlumem českých uhelných elektráren již existují. Zakládají se na kombinaci stávajících jaderných a nově postavených obnovitelných zdrojů, doplněných nejprve o zemní plyn, který v budoucnu vystřídáme zeleným vodíkem.
Tato transformace se nicméně nemůže obejít bez výrazného zvýšení energetické efektivity. Podle dosavadní zkušenosti totiž velká část výroby z nově instalovaných obnovitelných zdrojů slouží spíše k pokrytí zvýšené spotřeby než k náhradě fosilních paliv.
Přestože nás teď uhlí zachraňuje od nedostatku energie vlivem výpadku ruského importu, výhledově představuje cestu ke klimatickému kolapsu. Nebylo by proto moudré dále odkládat jeho útlum, zvláště když jsou k dispozici alternativy.
Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky.
Podívejte se na naši reportáž o přechodu na obnovitelné zdroje:
