Německo po volbách: Merkel odchází, zásadní změny ale nečekejte

Už to vědí všichni: v Německu končí 16letá vláda CDU-CSU. Strany získaly pouhých 24, 1 % hlasů (minus 8,8 % ve srovnání s minulými volbami) a propadly se tak nejhlouběji za dobu své poválečné existence. S tímto faktem má zjevně jisté problémy neúspěšný kancléřský kandidát dosud vládnoucího uskupení Armin Laschet, který v době psaní tohoto článku stále ještě nepogratuloval vítězi. Tím potvrdil svou pověst politika bojujícího do posledního dechu. Mnohé Němce ale nyní překvapil jako ten, kdo ztrácí cit pro vyváženost, a to přesto, že se hlásí – jako Angela Merkel – k principu dělat politiku „s mírou a ve středu“.

Vítězem se tak stala SPD (25,7 % hlasů, nárůst o 5,2 %) a zejména její kancléřský kandidát Olaf Scholz, kterého okolo poloviny lidí volilo právě pro jeho osobnost. Vedle SPD se prosadili Zelení, (14,9 %, tedy nárůst o 5,9 %), kteří získali méně, než se vzhledem k potřebě řešit klimatickou krizi očekávalo. Jde přeci jen o trvalou a klíčovou kompetenci této strany. Mírně si také polepšili liberálové v FDP, jimž se zjevně podařilo vyrůst na ochraně občanů před přílišnými zásahy státu v době pandemie COVID19 (11,5 %, tedy plus 0,8 %).

Co volby v Německu nebyly

U našich západních sousedů nyní nešlo o rozhodování o dalším směřování země (Richtungswahl), jak to dramaticky prezentovali představitelé CDU a CSU, zejména Armin Laschet. Jakkoli byla tato argumentační figura ve volebním boji pochopitelná, sugerovala představu zájmu Olafa Scholze (SPD) a Annaleny Baerbock (Zelení) uzavřít vládní koalici právě s levicově radikální Die Linke. Takové spojenectví by pak mohlo, podle CDU-CSU, vést k jakési socialistické alternativně liberálního kapitalismu.

Zmíněné úmysly přitom Scholz ani Baerbocková pochopitelně neměli. Cesty ze situace hledají výhradně v rámci stávajícího uspořádání, Olaf Scholz dokonce již velmi dlouho a z vrcholných vládních pozic, naposledy ministra financí ve vládě Angely Merkel. Navíc Die Linke není (a zřejmě ani nechce být) připravena na vládu na federální úrovni. Kdyby mělo přesto někdy k takovému scénáři dojít, musela by se zásadně proměnit, a to v klíčových otázkách fungování státu a jeho zahraniční politiky. To samozřejmě Die Linke ví, a ti, kdo o podílu na vládě uvažují, poukazují na svého velmi úspěšného (a jediného) zemského ministerského předsedu Boda Ramelowa (Durynsko), zastánce pragmatické politiky levého středu. Ten se ovšem ve své volební kampani k Die Linke nijak nehlásil a prezentoval se jako nadstranický „otec (durynské) vlasti“.

Volby bez kandidatury Angely Merkel ukázaly, že 66 procent veřejnosti chtělo změnu vlády.

Ze strany Olafa Scholze tak ve volbách ve vztahu k Die Linke šlo o to nechávat si otevřené manévrovací pole, aby mohl lépe vyjednat s FDP kompromis. Jeho deklarovaným cílem bylo a je sestavit „semaforovou koalici“ SDP, Zelených a FDP (koalice v Německu označují podle barev zúčastněných stran).

Německé volby pak také nakonec nebyly primárně o klimatické krizi, přestože to tak podle programů politických stran i názorů veřejnosti mohlo vypadat. Šlo ale spíše o uznání faktu, jak toto závažné téma bude příští vládu i celou společnost hnát před sebou. Politicky a koncepčně vyhraněná debata se naopak téměř nekonala. Kromě krajně pravicové AfD nikdo klimatickou krizi nezpochybňoval, debaty ale naznačily, že napravo a nalevo od středu převládají odlišné představy o jejím řešení. Ti první akcentují inovativní sílu soukromé sféry, druzí počítají s normativní rolí státu – skutečný středobod voleb to nicméně nebyl.

Podobnost čistě náhodná?

Co tedy německé volby skutečně představují? Především jsou vyjádřením zdraví a síly německé demokracie, kdy se politické stany ucházejí o důvěru voličů a v závislosti na výsledku se pak může zásadně měnit složení parlamentu a vlády. To není vůbec banální zjištění, když vezmeme v úvahu, že i v demokratických zemích může legitimita vlády vycházet z jiného než volebního a parlamentního rozhodnutí. (Pro příklady nemusíme daleko: Rusnokova sedmiměsíční vláda nebo scénář, při němž prezident Zeman deklaruje ochotu držet kabinet v demisi po volbách 2021 neomezeně dlouho. Odlišná politická kultura se v současnosti nejvíce podílí na asymetrii mezi Německem a Českem.)

Čtěte také: Nový kancléř, nové Německo? Vše, co potřebujete vědět o klíčových volbách letošního roku

Šestnáct let vlády CDU-CSU byl mimořádný jev, který nutně spěl ke svému konci. Navzdory předpokladu, že Angela Merkel, kdyby o to stála a včas se tak rozhodla, by volby zřejmě ještě jednou vyhrála. Politické klání bez její kandidatury ale ukázalo, že 66 % veřejnosti chtělo změnu vlády, což je o 16 % více, než když končila éra Helmuta Kohla v roce 1998. Před časem se otevřela i debata, zde neomezit počet možných kancléřských období na dvě.

Volební debakl CDU-CSU šokoval, strana se teprve vzpamatovává. Armin Laschet se snažil vyhnout jeho důsledkům útěkem vpřed: deklaroval vůli vyjednat takzvanou jamajskou koalici se Zelenými a FDP. Ve straně začínají vnitřní boje o další vedení, zatím na úrovni poslanecké frakce, kterou by rád Laschet vedl. Dočasný kompromis odsunul toto rozhodnutí o půl roku. Vzniká dojem, že CDU ještě úplně neví, jestli chce vládnout a za jakých podmínek. Porážka ale zároveň CDU-CSU neodkázala do ústraní. Ostatně, koalice křesťanských stran měla dobrou šanci volby i vyhrát – s jinou volební strategií. Například Markus Söder by jako kandidát na kancléře podle průzkumů získal přes 30 % hlasů. Navíc, v německém federálním systému významnou roli hrají země a v sedmi ze šestnácti z nich vládnou CDU a CSU, v dalších třech se CDU na vládě podílí coby juniorní partner.

Bude-li chtít Scholz ,přetáhnout’ FDP do svého táboru, musí přijít s nabídkou například ministerstva financí pro předsedu liberálů Lindnera.

Vítězství je tak především záchranou pro SPD, která dlouhodobě zápasila s postupným úpadkem. V roce 2021 se její podpora až do srpna pohybovala na úrovni 15 %. Co ji vyneslo nahoru, byla již zmiňovaná osobnost Olafa Scholze, kterého CDU-CSU obviňovaly z toho, že „hraje Angelu Merkel“ a chce se přiživit na její popularitě. To byla sice pravda, ale jen částečná. Scholz totiž „je Merkel“, a to ve stejné míře, v jaké by to označení patřilo bývalému kancléři Helmutu Schmidtovi. Je prostě typ umírněného, profesionálního politika, který nedělá (alespoň na veřejnosti) chyby. Koneckonců Scholz se k Schmidtovi vždy hlásil a byl mu jako politický typ blízko (akorát stále ještě nezačal kouřit Schmidtovy oblíbené „mentolky“).

Čtěte také: Politika jako reality show i krize velkých stran: Nudné Německo zažívá bláznivé volby

Semafor vs. Jamajka

Hlavní úkol Olafa Scholze je teď vyjednat „semaforovou vládní koalici“ se Zelenými a FDP. To nebude jednoduché: Zelení jasně tuto koalici preferují, FDP by ovšem dala přednost „koalici jamajské“, vedené CDU-CSU. Jestliže tedy bude chtít Scholz „přetáhnout“ FDP do svého táboru, musí přijít s nabídkou například ministerstva financí pro předsedu liberálů Christiana Lindnera. Ten si pro sebe jinou roli neumí dost dobře představit. Problém je v tom, že stejnou ambici má i spolupředseda Zelených Robert Habeck, který by měl podle jejich stranické tradice nyní dostat šanci (první měla Annalena Baerbock).

Vyjednání „semaforové trojkoalice“ bude mimořádně náročný proces, protože všechny tři strany budou prosazovat své priority a FDP bude mít silný vyjednávací (vydírací) potenciál. Dospět k dohodě bude nicméně velmi složité, protože SPD a Zelení představují v některých oblastech alternativu k tomu, o co usiluje FDP. Jde například o přístup k daním, minimální mzdě či perspektivě evropských investičních fondů. Naopak v zásadě kompatibilní jsou vztahy k EU a postoje zejména vůči Rusku a Číně.

Nalézt shodu i v rámci transatlantické spolupráce a v oblasti bezpečnostní politiky bude velmi složité. Konkrétně v otázce pokračování podílu SRN na jaderné politice USA/NATO (nuclear sharing) nebo třeba v získání ozbrojených dronů pro německý bundeswehr. Německo čeká poněkud úmorný politický podzim, stabilita jeho systému, a tím i český zájem ovšem ohroženy nejsou.