Po vypuknutí války na Ukrajině přicestovala do Česka na pozvání třicítka tamních nezletilých akrobatů. Jedním z nic byl i někdejší žonglér Oleksij Vakal. Jak s odstupem hodnotí české přijetí, a o čem by se mělo v kontextu uprchlíků víc mluvit?
Když se naplno rozhořela ruská invaze, bylo mu teprve šestnáct. Místo pokračování ve studiu Kyjevské akademie estrádního a cirkusového umění se akrobat a žonglér Oleksij Vakal sebral a spolu s dalšími mladými umělci odjel do Česka.
Právě odtud totiž tři dny po začátku války přišla nabídka od souboru Cirk La Putyka, který se mladých ukrajinských umělců ujal a poskytl jim veškeré zázemí.
Po roce a půl v Česku se Oleksij rozhodl svůj život výrazně překopat. Pokračoval do Velké Británie, kde začal studovat zvuk. Během tří a půl let se tak coby neplnoletý musel integrovat hned ve dvou cizích zemích.
Dnes se Oleksij zvukařinou živí a obě země může v jejich přístupu k válečným uprchlíkům srovnávat. Jaké to je být Ukrajincem v tuzemsku a na britských ostrovech? A v čem je česká cirkusová škola unikátní?
Kde vás zastihla ruská invaze?
Bydlel jsem s ostatními studenty na kyjevské koleji a naprosto nic jsme nečekali. Noc předtím, než to všechno začalo, jsme jeli taxíkem domů a řidič nám vykládal, jak zítra začne válka. Říkali jsme si tehdy, že je to nějaký cvok. Okolo páté, šesté ráno nás probudily sirény. Zdálo se to všechno jako sen.
Vzal jsem pár kamarádů a odjeli jsme k mým rodičům domů do malé vesnice nedaleko Irpině v Kyjevské oblasti. Týden jsme odtamtud nemohli odjet, vesnice byla obléhána Rusy. Až po několika dnech je Ukrajinci vytlačili trochu dál a my mohli pryč.
Když jste se ocitli v Česku, cítili jste se zde vítaní?
Ano a velmi. Pamatuji si na opravdu vřelé přijetí od La Putyky – až jsme se chvílemi styděli. Lidé nám tu totiž pomáhali za „nic“. Rosťův tým (Rostislav Novák, principál Cirku La Putyka, pozn. red.) za nás úplně všude platil. Nerozuměli jsme proč.
Museli jsme dospět mnohem dřív.
Bylo velmi hezké, jak se tu s námi lidé opatrně sbližovali. Vymýšleli pro nás neustále nové aktivity, chození do parků, bazénů, měli jsme hodně tréninků… Vše proto, aby nás rozptýlili a odvedli naši pozornost jinam.
Když jste přijeli, bylo vám něco málo přes šestnáct let. Jaké bylo ocitnout se v cizím prostředí bez rodičů?
Bylo to těžké fyzicky, ale mentálně tolik ne. Přijela nás sem skupinka zhruba třiceti lidí z kyjevské cirkusové školy a my všichni teenageři tu byli dohromady, takže to bylo snesitelné.
Propsala se vaše válečná zkušenost do vašich představení?
Pro nás neexistuje umění a život jako dvě oddělené kategorie. Jsou propojené a prolínají se. Obecně si myslím, že válka i následný odchod ze země hodně změnily náš přístup k životu. Začali jsme tu na sobě více pracovat, zlepšovat se. Také jsme museli mnohem dřív dospět. Naši rodiče žili daleko.
Studoval jste cirkusovou školu v Kyjevě, poté v Praze. V čem se lišily?
Na Ukrajině je stále zakořeněn sovětský dril. Učitelé a kouči uplatňují starý sovětský přístup, kdy jsou přísní, požadují výsledky a často křičí. Je kladem důraz hlavně na triky a technickou stránku vystoupení.
Tady v Česku je to jiné. Vše jede takovým pomalejším tempem, na vše je dostatek času. Necítíte tu takový tlak jako v Kyjevě, kde jsme někdy cvičili i dvanáct hodin denně.
V české škole je také kladen velký důraz na prožitek a uměleckou stránku vystoupení. Artisté se tu nemusí pořád strojeně usmívat, ale mohou dávat prostor emocím, měnit mimiku, více na jevišti hrát a vkládat do vystoupení více divadelních prvků.
Doma zkrátka umíme lépe dělat triky, ale jsme horší v uměleckém projevu. To si z Prahy odnáším.
Pročt ten vámi zmíněný důraz na výkon v ukrajinském cirkusu přetrvává?
Umělci ho u nás vnímají mnohem více jako práci, jako prostředek k výdělku. A ví, že doma si v branži příliš nevydělají. Velká část z nich proto přemýšlí, jak se prosadit v zahraničí na nejlepších světových scénách – například dostat se do prestižního Cirque du Soleil.
Přitom třeba ve Velké Británii, která patří k nejlepším místům na světě co do výdělku cirkusových umělců, jsou v technické zdatnosti a tricích za Ukrajinou.
Naše země si zároveň ve světě cirkusu vybudovala velké jméno. Cirkusové umění a akrobacie jsou u nás velmi populární a konkurence je větší. Jen naše kyjevská škola měla pět set studentů.
Čtěte také: „Táhni zpátky, pí..!“ Jak roste česká agresivita vůči Ukrajincům
U nás se teď hodně mluví o zhoršených společenských náladách vůči ukrajinským uprchlíkům. Prožil jste tu rok a půl a do Česka se vracíte – cítíte rozdíl ve srovnání s rokem 2022?
Zpočátku jsem se zde cítil opravdu vítaný, ale s tím, jak počty ukrajinských uprchlíků přibývaly, nálada se začala proměňovat. Myslím si ale, že to není jen o Češích. Velká vina leží též na samotných Ukrajincích, kteří sem přišli. Vlastně se tu celkem často stydím za to, jak se tu chováme. Necítím tu od Ukrajinců k většinové společnosti takový respekt, zejména ve srovnání třeba s Velkou Británií.
Skoro denně se tu dostávám s Ukrajinci do konfliktu. Jsou hluční, pořádají party, hodně pijí alkohol. Nedávno jsem měl střet s našimi sousedy. Máme malý dvorek a oni do něj třeba odhazovali vajgly, byli celý den hluční, popíjeli a nahlas se hádali. Mám pocit, že i o takových věcech bychom měli mluvit.
Česko jako starší bratr
Žijete částečně v Londýně. Jak moc se tamní společenské klima vůči Ukrajincům liší?
Řekl bych, že velký rozdíl spočívá právě v odlišné komunitě Ukrajinců. Česko byla jedna z prvních destinací, kam po vypuknutí války přišli, do Británie naopak odešli ti, kteří tam fakt cíleně chtěli. Mají proto pocit, že se tam musí víc snažit. Jsou vděčnější, pokoušejí se více začlenit. Řada z nich by tam patrně odešla, i kdyby nebyla válka. Ani já tam už nepřišel jako uprchlík.
Do Česka vždy rád přijedu, ale zůstat tu natrvalo by popravdě nebyl můj šálek čaje. Je tu hezky, klídek… Ale já vyhledávám energičtější města, kde to zkrátka mnohem víc pulzuje životem. Česko mi v mnohých ohledech připomíná Ukrajinu, jen je tak o čtyřicet až padesát let před námi.
Vidím ve vás něco jako staršího bratra, který bojoval za svou budoucnost a také hledal cestu, jak poměry v zemi zlepšit. Stejně tak se o to nyní snaží spousty Ukrajinců. Zvláště ve velkých městech jako je Kyjev cítíte velký příval energie. V těch menších na vás ale nadále dolehne spíš deprese.
Čtěte také: Už pro mě nejezdi, mami. Co říkají děti vrácené z ruského zajetí?
O návratu do rodné země tedy neuvažujete.
Plánoval jsem odejít ještě před vypuknutím války. Lákalo mě hodně Japonsko, úplně jiný svět, historie, kultura… Nakonec to ale nevyšlo a začala invaze. Ukrajinou bohužel dlouhodobě zmítá celá řada problémů, které tamní život hodně ztěžují. Pokud například chcete začít podnikat, většinou se moc nejde vyhnout kriminální cestě.
Nevidím aktuálně potenciál budovat doma profesní život. Pro mě jako umělce se navíc otevírá nesrovnatelně víc možností na Západě, hlavně v anglicky mluvících zemích. Bude samozřejmě záležet na pracovních nabídkách, ale rád bych se v následujících letech viděl ve Velké Británii nebo Spojených státech.
Možná však po skončení války bude prostor budovat vše od znovu a lépe.
Bojím se nahromaděného napětí, které se v lidech kupí. Mnozí z nich žijí nepřetržitě několik let ve strašných podmínkách, kdy jsou soustavně bombardováni. Žijí ve stresu, totální nejistotě, nevědí, co je potká další den.
Kumulují se v nich emoce a napětí, které jednoho dne vybouchne. Ukrajinská společnost je sice jednotná ve vnímání Putina jako válečného zločince a Ruska jako teroristického státu, ale řada vnitřních témat je rozděluje – třeba postoj k prezidentu Zelenskému. A tyhle spory se dál prohlubují.
