Srebrenica a Gaza. Události, se kterými má veřejnost obě tato místa spojené, dělí časový odstup třiceti let. Poslední týdny ale ukazují na řadu nepříjemně aktuálních spojitostí.
Před dvěma lety jsem se s mrazením v zádech procházel po obrovském hřbitově v bosenské Srebrenici. Kolem mne se táhly řady bílých náhrobků připomínající smrt 8373 mladíků, mužů i starců, které zde za nepřímé asistence vojáků OSN zmasakrovali vojáci Republiky srbské.
Pomník je nástrojem paměti a říká světu: Nezapomeňte!
Lidé nezapomněli, ale poučili se? To je věc úplně jiná.
Letos uplynulo od masakru ve Srebrenici třicet let. Přímo v den výročí 11. července jsme procházeli Sarajevem a mnoho lidí kolem nás zdobil symbol organizace Remembering Srebrenica: bílý a zelený květ s jedenácti okvětními lístky, připomínající tehdejší genocidu.
Bylo to silné a velice smutné. Bolest byla větší i proto, že nová genocida probíhající v Gaze opět požírá nevinné oběti za přispění či nečinnosti světové veřejnosti. Možná i my budeme za třicet let nosit další květiny připomínající aktuální masakry v Gaze.
Jenže to už bude pozdě. Ti lidé budou mrtví.
Čtěte také: Ano, je to genocida
V Gaze neumírají, a ve Srebrenici neumírali vojáci ani ozbrojenci – umírají zde obyčejní lidé pod vylhanou záminkou politiků, kteří smrt využívají jako nástroj své agendy. Pro takové jednání máme slovo: genocida.
Město ve východní části Bosny a Hercegoviny se stalo symbolem jednoho z nejtragičtějších válečných zločinů v Evropě od konce druhé světové války. Vraždění se tehdy chopily jednotky bosenských Srbů pod vedením generála Ratka Mladiće.
Když studentům vyprávím příběh třicet let starého masakru, v kapsách se mi zatínají pěsti.
Masakr proběhl navzdory tomu, že Srebrenica byla vyhlášena za „bezpečnou zónu“ OSN pod ochranou mezinárodních jednotek. Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii byl masakr uznán za genocidu.
Ratko Mladič byl sice Tribunálem v roce 2017 odsouzen na doživotí, ale to život mrtvým nevrátilo – stejně jako to nezachránilo rozvrácené životy dalších obětí války.
Už jen ze jména Srebrenica se mi při mé výuce na gymnáziu vždy stahoval žaludek. Když studentům vyprávím příběh třicet let starého masakru, do očí se mi derou slzy a v kapsách zatínají pěsti.
Tehdejší vraždění není pouze symbolem lidské krutosti, ale také neschopnosti mezinárodních institucí zabránit zlu, před kterým mají chránit především. Srebrenica je důkazem, že nás OSN před násilím nejen nechrání, ale často se na něm, byť nepřímo, podílí.
Vraždění v přímém přenosu
Před třiceti lety plnily hrůzy z Bosny a Hercegoviny a rozpadající se Jugoslávie obrazovky televizí celého světa. V roce 2025 sledujeme genocidu v Gaze prakticky v přímém přenosu na svých mobilech či počítačích.
Mezinárodní instituce vydávají jedno prohlášení za druhým, případně rezoluci za rezolucí, ale kola genocidy se točí dál. Mnohdy se tak děje za mohutného potlesku části obyvatel demokratického světa, kteří v každém Palestinci vidí teroristu.
Především však vraždění v Pásmu Gazy probíhá s podporou vrcholných politiků – včetně českého prezidenta Petra Pavla.
O palestinské enklávě na břehu Středozemního moře se často mluví jako o největším vězení světa, kde na 365 kilometrech čtverečních žije kolem dvou milionů lidí. I před aktuální válkou izraelská armáda plně kontrolovala hranice Pásma a oddělovala ho tak od zbytku světa.
Nyní tamní Palestince honí jako dobytek z místa na místo a mezitím vraždí nevinné lidi u potravinových center, které měly symbolizovat naději, ale staly se místem zkázy. Blokování humanitární pomoci má za následek hladomor, na který umírá stále více lidí, včetně dětí.
Čtěte také: Omdlévají hlady, ale pomáhají dál. Jak čelí hladomoru zdravotnictvo v Gaze
Pokud by dal izraelský premiér Benjamin Netanjahu příkaz, každé dítě v Gaze může mít už zítra plnohodnotnou snídani. Tohle není rozhodnutí Hamásu – nad oblastí ztratil vládu už dávno – ale rozhodnutí izraelské vlády.
Od 7. října roku 2023 si izraelské útoky vyžádaly kolem 75 tisíc mrtvých v Gaze a skoro tisícovku mrtvých na okupovaném Západní břehu. Mezi zabitými se nachází množství mladistvých, dětí i kojenců.
Je to už několik měsíců, co Mezinárodní trestní soud v Haagu vydal zatykač na Netanjahua i bývalého izraelského ministra obrany Jo’ava Galanta pro podezření z páchání genocidy v Gaze. Přestože Netanjahu cestuje po světě, zatčen nebyl. Co nám to říká o fungování mezinárodních institucí?
Očividně jsme se z událostí dvacátého století a stínu Srebrenice nepoučili. Desetitisíce lidí za to zaplatilo a zaplatí svým životem, další statisíce utrpením.
O izraelsko-palestinském konfliktu píšeme bez rasistických klapek na očích. Čelíme kvůli tomu dlouhodobým mediálním útokům a nařčením, poškozujícím naši práci. Děkujeme všem, kdo při nás stojíte a pomáháte nám odolávat tlakům ze strany těch, kdo odmítají vidět svět, jaký doopravdy je.
V ulicích bosenského Mostaru najdete kameny s nápisem „don’t forget!“, nabádající kolemjdoucí, aby nezapomněli na smrt a destrukci z první poloviny devadesátých let. Podobných pomníků připomínajících selhání společnosti ve chvíli, kdy měla čelit zlu, je po světě mnoho.
Možná je na čase, abychom místo hesla „don’t forget!“, tedy nezapomeňme, přijali jiné.
Například „don’t allow!“ – nedovolme.
Autor je cestovatel a učitel.
