• Dlouhé čtení
  • Reportáže
  • 16. listopadu 2021

Oblékali celý východní blok, dnes vyrábí plasty. Jak hlavní město módy zvládlo krach OP Prostějov

Autor
Klára Votavová
Obří Oděvní podnik, který za komunismu oblékal většinu Čechů a Slováků, před 11 lety zkrachoval. Na první pohled se s tím Prostějov vypořádal úspěšně – kdo byl šikovný, využil svou kvalifikaci jinde, ostatní pojala místní průmyslová zóna. Naše reportáž je nahlédnutím do osudů zdejších lidí, ale i příběhem polistopadového směřování českého průmyslu a trhu práce.

„Po ekonomické i sociální stránce se Prostějov s krachem Oděvního podniku vyrovnal výborně,“ říká první náměstek zdejšího primátora Jiří Pospíšil.

Dvouprocentní nezaměstnanost, ale ani atmosféra města opravdu nenaznačují, že zde před 11 lety skončil podnik, který v dobách komunismu oblékal až 80 % republiky. Byl nejvýznamnějším výrobcem konfekce v celém východním bloku a ještě v roce 2002 zaměstnával 5500 lidí.

 

Čtyřicetitisícové město ležící uprostřed širých hanáckých polí, strategicky položené mezi Olomoucí, Brnem a Zlínem, má opravené centrum, síť cyklostezek, viditelně nadprůměrný počet obchůdků s módou a několik úspěšných oděvářských firem. Nechybí ani rozlehlá průmyslová zóna na východním okraji. „Jsem asi patriot. Prostějov je jedno z nejhezčích měst v republice,“ pochvaluje si své rodiště dvaasedmdesátiletý pan Zdeněk, když po něm provádí novinářskou návštěvu.

Ač se Prostějov se zánikem významného zaměstnavatele vyrovnal bez větších dlouhodobých problémů, výmluvně ilustruje, jak se v České republice od konce minulého režimu proměnil průmysl a trh práce, a s nimi i společnost. Byla to cesta od jistot pro široké skupiny lidí ke svobodě pro jednotlivce, od národního ke globálnímu, od konfekce k originalitě, od kolektivismu k individualismu.

Obchůdků s módou a galanterií je v Prostějově víc než v jiných českých a moravských městech / Foto: Majda Slámová

Roboti u pásu, byty a pionýrské tábory

Oděvní podnik Prostějov vznikl v roce 1946 ve městě, které se oděvnickým a textilním průmyslem vyznačovalo již od doby krejčovských a tkalcovských cechů v 16. století. Pohltil přitom proslulé prvorepublikové závody, které byly nastupujícími komunisty znárodněny a sloučeny. Výroba se v roce 1957 centralizovala do monumentálního areálu na okraji města, který navrhl funkcionalistický architekt Zdeněk Plesník. „Ten areál byl obrovský. Vždycky jste ho viděli, když jste se vraceli do Prostějova,“ vzpomíná knihovnice Miroslava Vyroubalová.

Zarůstající vstup do již neexistujícího areálu OP Prostějov / Foto: Pernak1 / Wikimedia Commons

Zaměstnanci OP sice šatili většinu Československa, ušít celý oblek se jim však v pracovní době nikdy nepodařilo: „Šilo se třeba 150–200 kapes za den, na jednom místě jsme stáli dvě, tak každá stovku. Byla to pásová výroba. Tam jsem nic sama neušila,“ vypráví ve svém prostějovském bytě bývalá zaměstnankyně OP paní Votroubková, která ve firmě pracovala mezi lety 1976 a 2009. Sama přitom patřila mezi kvalifikovanější zaměstnance, byla krejčová, a nikoli šička.

Módní návrhářka Yvona Leitner, kterou potkáváme v místní Střední škole designu a módy (SŠDAM), vnímala coby teenager zaměstnance OP jako o roboty. „Oni neuměli nic sami ušít, dělali tu stejnou věc pořád dokola. Když jim skončila směna, chodily po městě davy a já si tenkrát říkala, že roboti jdou z práce,“ vzpomíná. „Nebyla to pro mě tehdy nijak lákavá práce, brala jsem OP jako jistotu, kdybych jinou práci nenašla,“ přisazuje si její kolegyně Radka Kosková, která na škole učí design oděvů. Že většina zaměstnanců OP dělala spíše nekvalifikovanou práci, napovídá i nepříliš lichotivé pořekadlo, které nám připomínají zaměstnankyně místní knihovny: „Co je hlópé, dělá v OP.“

Konkurenceschopné části podniku, zejména výrobu pánských obleků, si nakonec převzaly místní nástupnické podniky. Odvedly si i část zaměstnanců.

Podnik měl však i své silné stránky. „Kvalita výrobků dodneška nebyla překonaná, a ani nebude. Oblek se několikrát žehlil, aby držel pevnost, byly tam koňské žíně a spousta dalších věcí, které už nikdo nepoužívá, protože je to pracné a drahé. Dodnes mám ještě několik obleků z OP, jsou kvalitní a neopotřebovávají se,“ vzpomíná další z náměstků prostějovského primátora Jiří Rozehnal, který dlouhá léta pracoval jako provozní ředitel firemních prodejen podniku.

Náměstek Jiří Rozehnal: Kvalita OP Prostějov už se nevrátí / Foto: Majda Slámová

Oděvní podnik zároveň jako největší zaměstnavatel v tehdejším Jihomoravském kraji hrál ve městě důležitou kulturní a komunitní roli. „Člověk si mohl požádat o podnikové byty nebo bezúročné půjčky, podnik měl jesle, školky, pořádal pionýrské tábory a rekreace,“ vzpomíná paní Votroubková. OP také provozoval své učiliště a vlastnil kulturní dům v centru města. „Jako dítě jsem sem chodil do kina. Pořádaly se tu i besedy s významnými sportovci z Prostějova. Dnes se už lidi nemají kde potkávat, všechno je hrozně drahé,“ srovnává před kulturním domem dřívější a současný život pan Zdeněk. Dnes je objekt prázdný a má zatlučená okna.

Smrt obra

„Je to určitě škoda. Už nejsme město módy,“ rozpovídá se knihovnice Miroslava Vyroubalová, když zjistí, že návštěvu zajímá konec OP Prostějov. Elegantně oblečená paní se následně ochotně vyfotí se svým obsáhlým archivem novinových článků o podniku. Je na něj pyšná.

Miroslava Vyroubalová a její archiv článků o OP Prostějov / Foto: Majda Slámová

Titulky z průběhu let ilustrují, jaký příběh se s OP Prostějov po sametové revoluci udál. „Jinde se propouští, v OP Prostějov naopak NEVĚDÍ, KAM DŘÍV SKOČIT,“ hlásal jeden z titulků z roku 1992. Podobně laděné články však v polovině nultých let nahrazují texty o vzrůstajících problémech podniku. „Mnozí zákazníci se od čínských výrobců vrátili zpět. Zjistili, že co jejich klienti vyžadují, od Asiatů nedostanou,“ hledal optimismus ještě v roce 2006 tehdejší generální ředitel podniku a jeho majoritní akcionář František Tuhý.

Ve stejném roce však již noviny přinesly i první zprávy o zavírání pobočných závodů spadajících pod OP Prostějov. V roce 2008 podnik vykázal rekordní, více než miliardovou ztrátu. Počet jeho zaměstnanců se jen v Prostějově v letech 2002–2009 snížil z 5500 na 1500. V roce 2010 OP Prostějov přestal vyrábět definitivně. František Tuhý následně stanul před soudem za to, že si měl neoprávněně vyplatit 26 milionů na prémiích, obžaloby byl však nakonec zproštěn.

Čtěte také: Práce na periferii: Voxpot představuje sérií reportáží o zemi, kterou válcují proměny světa práce

Náměstek Jiří Rozehnal byl členem krizového managementu OP, jenž v roce 2008 navrhl nikdy neimplementovaný plán na záchranu podniku. Krach zdůvodňuje zejména globalizací a naddimenzováním výroby. „Zboží dovážené z východní Asie mělo nízké ceny a tomu odpovídající kvalitu. Části klientů to ale vyhovovalo. Náš podnik zároveň vyráběl více výrobků, než měl nasmlouváno. Vysoký stav zásob byl jeden z kamenů úrazu,“ vzpomíná Rozehnal. Jako další faktor uvádí vysoké náklady podniku na údržbu a vytápění obřího pětipatrového areálu. „Kdyby se přistoupilo k našemu plánu, který spočíval i v přestěhování mimo areál, mohl Oděvní podnik ve 40procentní velikosti přežít,“ věří náměstek.

Konkurenceschopné části OP, zejména zmíněnou výrobu pánských obleků, si nakonec převzaly místní nástupnické podniky. Odvedly si i část zaměstnanců. „Přešla jsem k panu Koutnému na deset let a potom šla do důchodu. Tam byla jiná technologie a odlišné přístupy, ale podobný výsledek. Menší tým, menší zakázky, dělala jsem prací víc, ne jenom jednu,“ popisuje paní Votroubková.

Historii OP Prostějov zpečetila demolice areálu 28. června 2014, která se proslavila kamenem, jenž kvůli neopatrnosti techniků vyletěl mezi přihlížející. V Prostějově dnes těžko najdete někoho, kdo by si demolici nepamatoval. „Lidi, co tam pracovali, se šli podívat. Strávili tam předtím třeba celý život,“ vzpomíná další bývalá zaměstnankyně OP Jitka Kadlecová. Po budově se jí však nijak nestýská a poukazuje na to, že areál po krachu podniku postrádal využití. „Bylo to tak strašně velké, nebylo tam co umístit, chátralo to, bylo to na okraji města, chodili tam bezdomovci,“ popisuje pragmaticky. I náměstek Rozehnal poukazuje na nepraktičnost areálu. „Kdyby se to předělalo na lehkou výrobu, náklady by byly vyšší, než má montovaná hala, která tam stojí teď,“ vysvětluje.

Po dodatečné demolici komína v roce 2016 tak nezůstala po bývalém areálu OP Prostějov architekta Plesníka ani stopa. Na jeho místě stojí hala švédské firmy Itab, která vyrábí osvětlení.

Na místě bývalého OP Prostějov dnes stojí hala firmy Itab / Foto: Majda Slámová

Móda už jen s přidanou hodnotou

Že oděvnická tradice v Prostějově stále žije, ukazuje příklad Střední školy designu a módy. Ta ve městě v různých obměnách existuje přes sto let a během minulého režimu místním krejčím poskytovala, na rozdíl od již zaniklého učiliště OP, vzdělání s maturitou. Umělecky zaměřená škola aktuálně vzdělává v každém ročníku 15 žáků v oboru Modelářství a návrhářství oděvů a dále nabízí obory Multimediální tvorba a Užitá malba. Mezi její úspěšné absolventy patří například módní návrhář Lukáš Macháček.

Na chodbách školy se v den otevřených dveří vyjímají umělecké objekty a obrazy místních studentů. Provádí nás jimi druhačka Lenka v černobílých šatech, které si ušila. Pochází z Brna a bydlí zde na internátu, kam si jako ostatní studenti pořídila vlastní šicí stroj. „Je to taková neoficiální povinnost,“ usmívá se. Nadšeně dále popisuje, že ve škole vyučují i profesionální módní návrháři jako například Yvona Leitner. S tou se setkáváme při výuce ve světlém ateliéru, kde přibližně 15 čtvrťaček připravuje modely, například na téma „inspirace z lesa“, které představí v soutěži Mladý módní tvůrce ČR.

Druhačka Lenka a její šaty z papíru / Foto: Majda Slámová

Rázná paní Leitner patří k těm lidem, kteří v OP Prostějov nepůsobili. Na učiliště podniku se nedostala kvůli kádrovému profilu, a tak šla do učení k jinému místnímu výrobci oděvů. „Po roce 1989 jsem ale odtamtud odešla, byla jsem ráda, že můžu tvořit a prodávat svoje návrhy,“ vysvětluje a dodává: „OP Prostějov byl takový bubák.“ Popisuje, jak společnost pohltila celý módní průmysl v Prostějově, znemožňovala přirozenou konkurenci mezi oděvními firmami, a nakonec doplatila na svoji neschopnost se adaptovat.

Yvona Leitner (vlevo) a Radka Kosková v oděvním ateliéru SŠDAM: Kdo chce dělat módu, cestičku si najde / Foto: Majda Slámová

Vedoucí ateliéru oděvů Radka Kosková vyjadřuje naději, že po zániku OP se místní podniky vracejí k originalitě a inovacím. Aby čeští oděváři uspěli, musejí podle ní opustit konfekci, ve které nemohou levnějším asijským zemím konkurovat. Místo toho by se měli zaměřit na oděvy na míru, spolupracovat s technology látek a hledat přidanou hodnotu.

Musíme být strategicky připraveni. Chceme přilákat nějakou vývojářskou firmu s inženýry, kteří by se tu zabydleli – že bychom tu neměli jenom montovny.

„Někomu může připadat, že nejsme město módy, jenom proto, že se o daný obor více nezajímá. Vidí, že zanikl gigant, ale nevidí už, že tu řada dalších firem vznikla nebo na předchůdce úspěšně navázala,“ vysvětluje paní Kosková. Jako mnozí další dává za příklad firmu Koutný, která ve městě zaměstnává 100 lidí. I ta však aktuálně zvažuje, že jednodušší, masovou část výroby přesune do Asie.

Kam se poděli ostatní?

Kam ale odešli bývalí zaměstnanci OP či jejich děti, když se neuchytili v oděvním průmyslu „s přidanou hodnotou“? Odpověď nalezneme v okolí bývalého Oděvního podniku, kde dnes stojí průmyslové haly.

Část prostějovské průmyslové zóny. Mezi silnicí a vzdáleným silem stával OP Prostějov / Foto: Majda Slámová

Právě díky nim se město, slovy náměstka Jiřího Pospíšila, s krachem OP vyrovnalo výborně. „Byla tady prozíravá záležitost, že se na východě Prostějova začala v 90. letech stavět průmyslová zóna, která je dnes úplně zaplněná. Občané z OP, co ztratili zaměstnání, ho tak okamžitě našli v jiných firmách,“ popisuje náměstek, který je na radnici zodpovědný za podnikání. V zóně sídlí převážně zahraniční firmy, například japonská firma Toray vyrábějící tkaniny (ta vpravdě na místní tradici částečně navazuje), ruská DG Pack, která vyrábí obaly, či německá Mubea a španělský Maier, které vyrábějí stabilizátory a plasty do automobilů. Právě Mubea s 1700 pracovníky je aktuálně největším zaměstnavatelem na Prostějovsku.

Jako příklad toho, jak práce v průmyslové zóně vypadá, může posloužit nejmenovaná logistická společnost, která nás pozvala na návštěvu. Jedna z mála firem s českým vlastnictvím si v Prostějově vybudovala sklad v roce 1999 a aktuálně zaměstnává 600 zaměstnanců. „V roce 2010 jsme rozšiřovali skladovou plochu. Na nově vzniklá pracovní místa nastoupili mimo jiné i lidé z OP Prostějov, kde byla spousta zaměstnanců, kteří se ze dne na den ocitli bez práce. Řešil to s námi tenkrát i Úřad práce. Někteří bývalí zaměstnanci z OP tu už zůstali,“ vysvětluje personalistka firmy.

Ve skladu. Potraviny z místních regálů míří do supermarketů / Foto: Majda Slámová

Paní z personálního oddělení nás zve ochotně do skladu, kde jsou ve vysokých regálech vyskládány potraviny: piva, limonády, sušenky. Firma je odtud rozváží do supermarketů. Firma jede na třísměnný provoz, tedy včetně noční směny od 22 do 6 hodin. Jako v jiných logistických skladech zde pickeři vybírají zboží na základě pokynů ze skenerů a následně ho balí pro zákazníky, přičemž jejich výkon hodnotí skenery napojené na vnitřní software.

Zajímá nás i to, jak firmy z průmyslové zóny ovlivňují komunitní život ve městě. „Několik společenských akcí do roka samozřejmě v rámci společnosti máme, ale s OP se to nedá srovnat. Ne všechny firmy to takto mají nastaveno. Doba je navíc jinde, změnil se režim“ komentuje personalistka. Dodává, že pořádání akcí navíc zkomplikovala pandemie covidu.

Společnostem v prostějovské průmyslové zóně aktuálně dělá problémy nedostatek pracovní síly, který firma příležitostně vykrývá agenturními zaměstnanci. „Lidi se snažíme lákat třeba tím, že děláme potraviny. Na rozdíl od jiných podniků tak fungujeme i během covidu, nepotýkáme se navíc s výpadky kritických součástek jako třeba firmy v automobilovém průmyslu,“ tvrdí personalistka. „My jsme ‚essential workers’,“ přikyvuje manažer místního mrazírenského skladu, kterého potkáváme venku na cigaretě.

„Nezbytní pracovníci“ ve skladu připravují zboží do supermarketů / Foto: Majda Slámová

Problém s nedostatkem pracovní síly potvrzuje i náměstek Pospíšil. I přesto město aktuálně vykupuje další pozemky, které by v horizontu deseti let chtěli prodat dalším společnostem. „Musíme být strategicky připraveni. Máme zájem přilákat nějakou vývojářskou firmu, která by zaměstnala inženýry, kteří by se tu zabydleli – že bychom tu neměli jenom montovny,“ vysvětluje.

Čtěte také: Neoscarový příběh Schindlerovy továrny. Jak zánik slavné textilky obrátil naruby život jedné obce

Strojírenství a jiná mentalita

Po krachu OP se Prostějov skladbou průmyslu a trhu práce přiblížil ostatním městům v kraji a obecně v České republice. „Podobně jako v celém Olomouckém kraji, hraje v okrese Prostějov dominantní roli strojírenský průmysl,“ potvrzuje mluvčí místního Úřadu práce Kateřina Beránková.

Závislost na strojírenském průmyslu, do kterého spadá i průmysl automobilový, se však neobejde bez rizik. „My jsme se orientovali na automobilový průmysl, ale přišla krize covidová a pseudokrize čipová a hospodářská, která omezí automobily, nebude odbyt. Z hlediska stability ekonomiky je to velmi ošidné. Pokud nemáte diverzifikaci ve firmě, natož ve státě, dostanete se do obrovských problémů,“ varuje náměstek Rozehnal.

Z hlediska pracovního trhu pak příklad Prostějova ukazuje i další zajímavý trend: V průmyslových odvětvích, včetně textilního a oděvního, se nevyplatí udržovat výrobu v Česku, outsourcuje se proto více na východ. Odvětví se následně musí přeorientovat na vyšší přidanou hodnotu, tedy na výzkum, vývoj, marketing či služby. Ta však skýtá méně pracovních příležitostí než výroba. V odvětví tak zůstávají jenom ti nejschopnější.

Méně kvalifikovaní zaměstnanci jsou následně přehazováni z pozice na pozici, podle toho, kde se firmám ještě vyplatí je udržovat. Zároveň často postrádají zázemí tradičních podniků, které jim za minulého režimu poskytovaly nejrůznější služby, včetně levného ubytování a kulturního vyžití.

Je však otázkou, zda by o podobné zaměstnanecké benefity měla nová generace vůbec zájem. „Změnila se mentalita lidí. Novousedlíci si tu postavili nové domy, na které mají hypotéku, dělají od rána do večera, aby to zaplatili. Nemají čas se do nějakých akcí zapojit. To je celosvětový trend, tak to prostě je,“ uzavírá Jiří Rozehnal.

Text je součástí série Práce na periferii a vznikl s podporou pražské kanceláře německé nadace Friedrich Ebert Stiftung. Názory a stanoviska autorky nevyjadřují postoje Friedrich Ebert Stiftung.