Na své motorce absolvovala Udoh Ebaide Joy rekordní cestu po Africe. Když ale usilovala o zápis do Guinessovy knihy rekordů, přišlo odmítnutí. Co nám prozradilo nejen o západním rasismu?
Jak si představíte cestovatele po Africe?
Nejčastěji možná jako muže s kloboukem a lněnou košilí. Sociální sítě má pak dobrodruh plné černošských dětí, stád zvířat, lidí trpících hlady nebo žen s obnaženými ňadry.
Prostě upoutávka na tu „pravou Afriku“.
Západní – tedy i naše české – zobrazování kontinentu se od dvacet let starého ironického textu keňského autora Binyavangy Wainainy příliš nezměnilo. Stále jde hlavně o ukázání, jak moc se Afrika liší od „vyspělého“ života u nás.
Stereotypní obrázek ale začíná vykazovat trhliny. Spolu s tamním novinářstvem ho mění afričtí tvůrci a tvůrkyně na sociálních sítích.
A tak zatímco česká influencerka Chili Ta tvrdí, že je „asi jediným člověkem na světě, který v Africe přibral“, přesně taková vyjádření jsou v mnoha afrických zemích vysmívaná.
Například tvůrce Jamal Amour si bere na paškál západní reportéry, kteří vybírají obrázky z kontinentu, hodící se do stereotypního uvažování o Africe.
T to má i své ekonomické dopady. Podle loňské studie se africkým státům kvůli negativním stereotypům nadsazují úroky státních dluhů, což je dohromady stojí v přepočtu skoro 94 miliard korun ročně.
Opačným směrem přináší stereotypizace především lajky. A mnoho cestovatelů samozřejmě potřebuje podporu sponzorů.
My na laciné lajky necílíme – a tím spíš se neobejdeme bez podpory členstva našeho Voxpot Klubu. Přidejte se a pomozte nám pokračovat v nezávislé novinářské práci!
Objevují se však takoví, kteří úvodnímu popisu neodpovídají. A ani jejich tvorba tak úplně nezapadá do obvyklého afrického dobrodružství.
Motorkářkou navzdory osudu
Příkladem je nigerijská motorkářka Udoh Ebaide Joy, která absolvovala sólovou jízdu přes dvacet zemí. Stala se tak první ženou z celého kontinentu, která něco podobného dokázala.
Svou cestu zahájila na Mezinárodní den žen 8. března 2024, kdy vyrazila z Keni a nejprve zamířila na jih. Projela Zambií a Angolou, odkud se vydala na sever až do Mauritánie.
Ujela celkem přes 25 tisíc kilometrů – a celou cestu zvládla se železnými tyčemi a šrouby v páteři. Ve třiadvaceti totiž zažila dopravní nehodu, po které z části ochrnula. Navzdory očekáváním ale opět začala chodit a dokonce usedla na motorku.
„Nehoda mě přiměla žít naplno,“ řekla v podcastu BBC.
Cestu sdílela na sociálních sítích a počet sledujících rostl. Ukazovala různé africké státy ze všech stran, sdílela pozitiva i negativa. A stala se vzorem pro mnoho mladých dívek.
@go__ebaide You’re cruising through Dakar, feeling like a digital queen; Wave app in hand, not a CFA in sight. Then boom! Toll gate says “cash only,” and your cashless confidence crumbles🙆🏽♀️😂 I’m there, stuck, clueless, holding up traffic like I own the road. Then this guy walks up. I’m thinking “Ah, he’s tired of waiting, probably paying for himself so he can squeeze past my drama on the expressway.” 🌚 Next thing I know, man’s not paying for himself… he’s paying for me! 💃💃 The way joy exploded in my chest?! If gratitude were a fuel, my tank went from E to FULL in 2 seconds. Shoutout to the real MVPs. Senegalese kindness is undefeated!
Na konci cesty se rozhodla získat zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Poslala proto požadavek a aby nemusela čekat několik týdnů, zaplatila tisíc dolarů za rychlejší vyřízení. Specificky se ucházela o prvenství v „nejdelší jízdě na motorce v Africe provedené ženou“.
O tři dny později dorazila zamítavá odpověď. „Dali mi dva důvody zamítnutí,“ vysvětluje Ebaide ve videopříspěvku na sítích. Napsali, že takový rekord neexistuje a cesta nebyla „osobní“ a musí se tedy o zapsání ucházet jako firma.
Podobný rekord přitom drží Benka Pulko ze Slovinska: za nejdelší ženskou cestu na motorce vůbec. Danell Lynn je pak uznanou rekordmankou za nejdelší jízdu v jedné zemi – USA.
„Rozdíl je, že jsem Afričanka,“ vypráví africká motorkářka dotčeně ve videu, které se následně stalo virálním.
Stojí si také za tím, že celá cesta byla soukromá a nikdo jiný ji nefinancoval. Další email od zástupců Guinessovy knihy rekordů přesto zněl, že musí zaplatit v přepočtu přes 290 tisíc korun a jít cestou byznysové verze, na kterou nem motorkářka finance.
„Takže mám platit za konzultaci rekordu, který ani neexistuje,“ upozorňuje na nesmyslné jednání.
Bez peněz do knihy rekordů nelez
První Guinessova kniha rekordů původně vznikla jako reklama na stejnojmenný pivovar. V roce 1951 se jeho ředitel na lovu ptáků s přáteli pohádal, jaký pták je nejrychlejší. To mu vnuklo nápad na knihu plnou rekordů.
První díl o tisíci výtiscích vyšel zdarma, protože šlo v podstatě o reklamu na Guiness. Kniha se však stala populární a pivovarníci si uvědomili, že na rekordech mohou utržit zisk.
V roce 2001 se Guinnessovy světové rekordy stávají samostatnou společností, ale krátce poté se prodeje v knižním sektoru začínají propadat. Dominovat začíná internet.
Pokud byste se s přáteli hádali o nejrychlejším ptákovi dnes, nejspíš si odpověď vygooglíte.
Zároveň si různé firmy uvědomily, že pokořením rekordu mohou získat velkou publicitu. A Guinnessovým světovým rekordům došlo, že přesně na tom mohou vydělat.
Začali proto lidem pomáhat zjistit, jaký rekord mohou pokořit a jak, spolu s přilákáním médií. Dnes tak de facto zaznamenávají tři druhy rekordů.
Prvním jsou obecné rekordy například ze světa přírody nebo kultury, druhým sportovní události a třetím bizarní rekordy typu největší mozaiky z toustů nebo nejrychlejší čas v kutálení pomeranče jednu míli pomocí nosu. Právě ty jsou ale knihou nejpropagovanější.
„Ztratili intelektuální integritu, nyní se dělá vše pro vydělávání peněz,“ konstatoval deníku The Guardian syn jednoho ze zakladatelů Guinessovy knihy rekordů.
Firmy si mohou zaplatit konzultaci a společnost jim připraví aktivitu k pokoření na míru a zařídí propagaci. Právě do tohoto systému se snažili dotlačit i motorkářku Joy.
Afričané o Africe? Drzost!
Její případ ukazuje, jak obtížné může být bojovat proti stereotypům. Na sítích se jí však po virálním videu dostalo široké divácké podpory a plánuje proto další cestu.
Hlasy z Afriky, které si nárokují místo v debatách o sobě samých, jsou tak i díky ní ve zbytku světa slyšet stále víc.
Jak ale varuje výzkumnice Mucha Mkono z Queenslandské univerzity „obrat by neměl spočívat v přikrášlování a romantizování Afriky“.
Klíčové je podle ní zpochybnit zjednodušující povahy „afro-pesimismu“ představováním četných a komplexních obrazů o kontinentu a jeho obyvatelích.
Je tak na čase začít sledovat influencery a influencerky také z jiných než tuzemských koutů.
