Pákistán je pro afghánské uprchlíky útočištěm už od dob sovětské invaze v 80. letech. Teď se jich ale mají více než dva miliony vrátit do státu ovládaného Tálibánem. Jeho jižní soused totiž minulý měsíc vyzval všechny „ilegální migranty“, aby do konce října opustili zemi.
„Každý, kdo žije v zemi nelegálně, se musí vrátit,“ prohlásil začátkem října Sarfraz Bugti, pákistánský ministr vnitra. Vzápětí oznámil, že neregistrovaní jedinci mají čas do konce měsíce, aby se odstěhovali „dobrovolně“.
„V Pákistánu žije podle OSN více než 3,7 milionu lidí, kteří odešli z Afghánistánu z ekonomických i politických důvodů. Pouze 1,4 milionu z nich je přitom formálně registrovaných,“ nastiňuje Lucie Gregorová, tisková mluvčí české odnože Amnesty International.
Lhůta pro odchod ze země vypršela 1. listopadu a pákistánská policie se už ten den pustila do zadržování ilegálních přistěhovalců a jejich následné deportace. Mnoho lidí ale uposlechlo Bugtiho výzvu a vydalo se na cestu za hranice ještě před deadlinem. Od vyhlášení repatriace neregistrovaných imigrantů ze země odešlo 280 tisíc Afghánců.
Provizorní uprchlický tábor na afghánsko-pákistánské hranici. Foto: Waheedullah Jahesh, Shutterstock
Rozhodnutí pákistánské vlády nicméně přišlo pro afghánské uprchlíky nečekaně, a proto žádají o více času. „Máme obchody a dlužíme lidem peníze. Potřebujeme čas navíc, abychom mohli všechny tyhle věci vyřešit. Zbytek budou mít pod kontrolou, Afghánci časem opustí Pákistán,“ řekl pro server Deutsche Welle Zahir Khan, jeden z deportovaných. Podobný názor zastává i Tálibán, který také vyzval Pákistán, aby dal neregistrovaným Afgháncům více času.
Nepřesná odpověď na útoky
Pro některé Afghánce znamená přesun do vlasti něco nepředstavitelného. Statisíce z nich totiž žijí v Pákistánu už desítky let. První vlna uprchlíků tam přišla po roce 1979 a v průběhu 80. let kvůli sovětské válce v Afghánistánu. „O jejich návratu se od té doby mluvilo několikrát, především po roce 2001, kdy poprvé padl Tálibán,“ popisuje humanitární pracovník Tomáš Kocian z neziskové organizace Člověk v Tísni. Mezitím se ale situace zásadně proměnila.
Čtěte také: „Středověk nadlouho.“ Afghánistán dva roky po odchodu Američanů a nástupu Tálibánu
Důvodem jsou obecně napjatější vztahy mezi Pákistánem a Afghánistánem, který již třetím rokem znovu ovládá Tálibán. Za tu dobu se do sousední země přemístily další stovky tisíc migrantů. Pákistán navíc v posledních měsících zaregistroval několik teroristických útoků na různých částech svého území. I když se k některým přihlásil Islámský stát, podezření často padá na pákistánskou odnož Tálibánu, známou pod zkratkou TTP.
Průtahy v byrokratickém procesu vedou k tomu, že imigranty obtěžuje policie nebo po nich úřady vymáhají peníze.
Ta vinu většinou odmítá, nicméně v září se skupina přihlásila například k sérii útoků na pákistánské vojáky na severozápadě země. Výsledkem bylo větší napětí mezi Islámábádem a Kábulem, které zřejmě přispělo i k následnému rozhodnutí vlády o zátahu na imigranty. „Pákistán obviňuje afghánský Tálibán z toho, že kryje aktivity TTP,“ vysvětluje Kocian.
Zmiňuje také možnost, že do jisté míry může jít o snahu „rozředit pozornost“ pákistánské veřejnosti. „Když se Pákistánu ekonomicky nedaří, nebo se vyskytne nějaký problém, velmi často se vytahuje afghánská karta,“ vysvětluje humanitární pracovník s tím, že dnešní situace ale nejspíš představuje odlišný případ. Hlavní roli podle něj dnes hraje právě spor mezi Pákistánem a Afghánistánem o TTP.
Past jménem „bez dokladů“
Přestože pákistánská vláda vyhoštěním zřejmě reaguje na bezpečnostní otázku, její krok se dotýká životů statisíců Afghánců, kteří do sousední země přišli právě kvůli obavám o vlastní životy.
Zhruba polovina ze všech Afghánců v Pákistánu pak nemá vyřízené dokumenty – z údajů Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vyplývá, že jde o 2,3 milionů osob, světová média zase pracují s číslem 1,7 milionu.
Čtěte také: Pákistánem zmítá násilí a nestabilita. A nejpopulárnější politik je za mřížemi
Podle Gregorové se přitom mnoho z nich po příchodu do Pákistánu snažilo dokumenty potvrzující registraci (PoR – z anglického Proof of Registration) získat. Proces je ale mnohdy zdlouhavý: „Opakovaně jsme upozorňovali na zpoždění, kvůli kterým velká část uprchlíků nevlastní průkazy potvrzující registraci, které je opravňují je k pobytu v Pákistánu. Mnozí z nich přicestovali do země s řádnými vízy, jejichž platnost ale mezitím vypršela.“
Mnoho Afghánců se tak nachází v situaci, ze které není úniku. Víza sice mohou získat v Pákistánu, ale samotný proces často trvá několik měsíců – stejně jako když se uprchlíci snaží o získání PoR. Průtahy v byrokratickém procesu pak podle Gregorové vedou i k tomu, že imigranty obtěžuje policie nebo po nich úřady vymáhají peníze.
Absence dokladů uprchlíkům komplikuje rovněž každodenní život. „Nemohou si zajistit formální zaměstnání a často končí na nízko placených pracovních místech, kde jsou vystaveni vykořisťování. Bez průkazu PoR či víza je také obtížné získat SIM kartu nebo si zřídit bankovní účet, což Afgháncům znemožňuje přijímat peníze od svých příbuzných,“ vysvětluje tisková mluvčí Amnesty International.
Dívky bez školy
Od začátku října, kdy Islámábád vyhlásil repatriaci ilegálních imigrantů, se do Afghánistánu vrátilo přibližně 300 tisíc osob. Tři humanitární organizace – Norská rada pro uprchlíky, Dánská rada pro uprchlíky a Mezinárodní záchranný výbor – v minulém týdnu konstatovaly, že mnoho lidí prchajících před protiimigračními zásahy dorazilo ve špatném stavu.
„Podmínky, za kterých přicházejí do Afghánistánu, jsou zoufalé. Mnozí z nich museli podstoupit náročnou několikadenní cestu, jsou vystaveni přírodním živlům a často se musejí rozloučit se svým majetkem výměnou za přepravu,“ popsaly agentury ve společném prohlášení. Poté, co se imigranti dostanou do země, na ně ale čeká řada nepříjemností.
Někteří opouštěli třeba vesnice a jejich pozemek mezitím zmizel, protože jsou pryč třeba 30 až 40 let.
Přesun do Afghánistánu se negativně dotkne především životech dívek a žen. „V Pákistánu mají možnosti, které v Afghánistánu mít nebudou. Týká se to především vzdělávání a do jisté míry i pracovního uplatnění. I když je to velmi pomalé a projevuje se to spíše ve městech, Pákistán je vůči ženám přeci jen otevřenější než Afghánistán, kde se postupně zmenšuje prostor pro ženy ve společnosti, na pracovním trhu i fyzicky na ulici,“ popisuje Kocian.
Dívky v Afghánistánu smějí momentálně navštěvovat maximálně 6. třídu a ženy se musejí oblékat tak, aby měly odhalené pouze oči. Tálibán také nařídil zavření všech salónů krásy a přistoupil i k pálení hudebních nástrojů.
Vedle dívek a žen jsou v ohrožení i novináři, umělci nebo obránci lidských práv. Gregorová zmínila, že všem těmto skupinám včetně bývalých vládních úředníků a bezpečnostních pracovníků hrozí po návratu do Afghánistánu bezprostřední nebezpečí, pronásledování a represe ze strany Tálibánu.
Těžké návraty
Návrat do země, ve které někteří nežili desítky let, bude náročný i z ekonomického hlediska. Situace v zemi se totiž od srpna 2021 zhoršuje – hospodářský pokles pod Světové banky zaznamenala všechna odvětví. Po nástupu Tálibánu k moci se navíc Spojené státy americké rozhodly zmrazit afghánské rezervy a finanční podpora za strany Západu ustala.
Afghánistán je momentálně v deflaci, což může znít jako úspěch v porovnání s inflací z minulého roku, která dosahovala až osmnácti procent. Pokud ale deflace přetrvá, může ekonomika podle Světové banky čelit dalším problémům. A přestože klesající ceny potravin do jisté míry pomohly afghánským domácnostem, míra chudoby v zemi je stále vysoká. Pod hranicí chudoby se v roce 2022 nacházelo přibližně 34 milionů obyvatel, což je zhruba 85 procent tamní populace.
Krize zároveň způsobila vysokou nezaměstnanost, zejména mezi mladými lidmi a ženami. Návrat stovek tisíc osob tak znamená další tlak na afghánskou ekonomiku, ale i základní společenské uspořádání.
„Přijdou tam lidé, kteří jsou většinou bez bydlení. Někteří z nich opouštěli vesnice a jejich pozemek mezitím zmizel, protože jsou pryč třeba 30 až 40 let. Nastanou tam spory ohledně půdy nebo problémy s dokumenty,“ myslí si Kocian a dodává, že podobné problémy provázely návraty z Íránu či Pákistánu po roce 2001, kdy skončila první vláda Tálibánu.
