Dorota Šuráňová přiletěla do Kábulu v lednu 2022. „Bylo to pár měsíců po převratu, cizinci se do země teprve začali vracet. Ta doba byla taková nejistá, neusazená – nevěděli jsme, co od celé situace čekat. Vědělo se, že nějaká práce možná bude, ale ne, do jaké míry. Před příjezdem mi doporučili, abych si vzala jen jedno menší zavazadlo, protože nebylo jasné, jak dlouho budu moci zůstat. Nebo zda nebudu muset narychlo odjet,“ popisuje humanitární pracovnice první chvíle v Afghánistánu.
Češka, která v zemi byla na misi s Člověkem v tísni, v Pulsu vypráví i o tom, jak se k ní místní chovali na úřadech: „Oni vědí, že cizinci jsou pro ně zárukou peněz. Nemůžu říct, že bych se setkala s odmítnutím, vždy mě přijali. Neznamená to ovšem, že se se mnou v každém tom případě bavili. Kvůli jazykům bylo potřeba, aby mě doprovázeli afghánští kolegové. A kolikrát úředníci mluvili pouze s nimi – zažila jsem i to, kdy se na mě buď nedívali, nebo mě kompletně ignorovali.“
Poslechněte si také: PULS | Z mešity chrám. Indie přepisuje svou historii
Od změny režimu představil Tálibán celou škálu zákazů, jimiž omezuje především ženy. Ty už nemohou pracovat ani jako učitelky, ani v kosmetických salonech. „Nejenže přišly o práci, takové salony pro ně byly i místem, kde se mohly setkávat a socializovat. A to všechno jim úřady bohužel vzaly,“ říká v podcastu Dorota Šuráňová.
Jak vypadá každodenní život afghánských žen? Existuje nějaký tajný odboj proti zdrcujícím zákazům? Jak moc se liší život v Kábulu a na venkově? Jak se s návratem Tálibánu prohloubila humanitární krize? A kolika dívkám a mladým ženám je odepřeno vzdělání? Pusťte si novou epizodu buď na webu, nebo ve Spotify či Apple Podcasts.