Evropské turné dublinských hudebníků narazilo v Německu. Plánované koncerty v Berlíně a Kolíně nad Rýnem nemohli odehrát kvůli své deklarované podpoře Palestiny. Co přesně se stalo a proč jsou takové zákazy absurdní? O tom jsme mluvili s frontmanem Jamesem McGovernem.
Irská kapela The Murder Capital vydala na konci února třetí studiovou desku a vyrazila na světové turné. Pětičlenná skupina zatím zahrála v Japonsku, Austrálii, Velké Británii a nyní je uprostřed evropské části tour.
Neodmyslitelnou součástí všech koncertů postpunkové formace z Dublinu se – ze solidarity i snahy upozornit na situaci v Gaze – stala palestinská vlajka v pozadí. Tedy až do shows, které měla kapela v květnu odehrát v Německu.
Zatímco v Berlíně nesměli The Murder Capital vlajku ani transparent na podporu Palestiny vyvěsit, v Kolíně nad Rýnem organizátorstvo jejich vystoupení rovnou v den konání zrušilo. V Německu to ostatně nebylo poprvé: jeden německý festival už na podzim zrušil účast irské kapely Lankum právě kvůli její podpoře Palestiny.
Nemůžeme jen tak vystoupit na pódium a neříct k Palestině vůbec nic.
Voxpot se spojil se frontmanem The Murder Capital Jamesem McGovernem. V rozhovoru na incident vzpomíná a vysvětluje, proč je pro kapelu podpora Palestiny zásadní.
„Nerozumím tomu, jak na Gazu společnost nahlíží. Označování těchto věcí za ‚politické otázky’ se podle mě většinou používá k umlčení lidí, kteří o nich mluví. Takové to klasické: držte se hudby, politiku do toho netahejte,“ vysvětluje zpěvák.
Pojďme to vzít popořadě: co se stalo v Berlíně?
Místo, kde se koncert konal, mělo v zákazech i národní vlajky. Nevěděli jsme, jestli jde o úplný zákaz, nebylo nám to jasné – s ničím takovým jsme se předtím nesetkali. Tak jsme to probrali a rozhodli se, že vlajku dáme na pódium tak, jako to děláme vždycky. Udělali jsme si zvukovou zkoušku, odešli jsme, dali si jídlo a pak se vrátili.
Vedení toho podniku s vlajkou začalo mít problém někdy po páté. Komunikovali jsme s produkčním naší show: náš pohled chápal, ale reagoval s tím, že provozovatelé nám neuhnou. Vlajku jsme sundat nechtěli, tak jsme se zeptali hypoteticky, jestli by bylo v pořádku, kdybychom ji nahradili transparentem „Free Palestine“. Majitelé prostoru řekli, že ne. A v tu chvíli s námi začali vést velmi nepřiměřenou a vyhrocenou debatu.
O čem jste se dohadovali?
O jejich pravidlech a o tom, jak vidí svět – že chtějí vytvořit prostor bez jakékoliv symboliky. Potom šli ven, bylo už skoro půl osmé, mluvit k našim čekajícím fanouškům a fanynkám. Šéfka prostoru v němčině vysvětlovala svůj pohled. Většina fanoušků nám pak řekla, že co říkala bylo úplně mimo.
Jak jste reagovali? Na jejich pohled na věc i situaci, která nastala pro vás?
Přijde mi z jejich strany vtipné říct, že se snaží vytvořit nějaký idealistický prostor. Na jednu stranu to chápu, ve skutečnosti si přeju totéž. Ale když se dějí takové věci? To by pak člověk jen zavíral oči před realitou.
Nemyslím si ale, že je možné úplně oddělit politiku a umění, protože jsou často hluboce propojené. Nevím, kde končí hranice mezi tím, co je politický problém, a co humanitární záležitost.
Samozřejmě existuje prostor pro koncerty a hudbu, kam člověk přijde a úplně unikne realitě. To respektuju. Pro nás je ale to, co se děje v Palestině, natolik do očí bijící a děsivé, že prostě nemůžeme jen tak vystoupit na pódium a neříct k tomu vůbec nic. Palestinská vlajka má být vidět právě teď.
Čtěte také: „Zavrženíhodné!“ Británie, Francie a Kanada kvůli Gaze otáčí proti Izraeli
Vedení prostoru opravdu věřilo, že co dělají, je správné. Během následujících pár dní pak vydalo prohlášení, ve kterém to tak trochu vzali zpět, i když zároveň lhali: tvrdili, že jsme o transparent „Free Palestine“ nepožádali.
Mnoho našich fanoušků, včetně těch německých, se o tom s námi po incidentu bavilo. Z toho, co říkali, je zjevné, že tu dochází k nepravdivému zaměňování antisemitismu s propalestinským postojem. Myslím, že jsme dali naprosto jasně najevo, že máme rádi své židovské přátele a podporujeme je. Pro antisemitismus u nás není místo.
Je to ale nakonec celé o lidech v Palestině. Že jsme neodehráli koncert, je ve srovnání s děním v Gaze, naprosto zanedbatelná věc.
Další den jste měli hrát ještě v Kolíně nad Rýnem, ani tam se však koncert nekonal. Ze stejných důvodů?
Tam to podle mě bylo svým způsobem ještě horší. Ve smlouvách o vlajkách vůbec nic neměli, domluvený koncertní prostor nám prostě ani neotevřeli.
Bylo to podivné, netransparentní rozhodnutí. Zní to jako drobnost, ale cestujeme v tourbusu, takže po příjezdu na místo se potřebujeme osprchovat, použít toalety a podobně – ani to nám ale neumožnili. Navíc vůbec neoznámili fanouškům, že se koncert ruší. Takže v sedm večer dorazily k tomu podniku davy lidí, kteří nevěděli, co se děje, protože zrovna nesledovali naše sociální sítě.
Byla to opravdu bizarní situace a já upřímně nechápu, proč to udělali. Musí být přece jasné, že mít vlajku na pódiu není nic radikálního. Naše veřejná podpora Palestiny navíc trvá už docela dlouho. Takže v tomhle smyslu by ty prostory měly vědět, koho si zvou, a umělci, jakožto lidské bytosti, by měli mít svobodu se tímto způsobem vyjádřit.
Už jste to nastínil, nicméně můžete rozebrat, jaký význam palestinská vlajka na vašich koncertech má?
Nejde o středobod naší show ani celé kapely. Je to prostě otázka, kterou chceme držet na očích, třeba o ní během show krátce promluvit. Vyjádřit solidaritu s Palestinci, a pak hodinu a půl dělat hudbu. Chápete, co tím myslím? Není to nic, kvůli čemu by nám měli zavírat dveře. Přijde mi to úplně šílené.
Vlajka na našem pódiu zůstane, dokud nebudou lidé v Palestině svobodní a dokud Izrael nepřestane s tím, co dělá. Každý pátý člověk tam teď čelí riziku hladomoru, oblast míří k totálnímu vyhladovění a už mnoho týdnů tam neproudí žádné potraviny, které přímo blokuje Izrael (začátkem tohoto týdne Izrael blokádu ukončil, do Gazy nicméně pustil jen zlomek pomoci, která je potřeba, pozn. red.). Kdo s tímhle vůbec může souhlasit? Nedává mi to žádný smysl.
Jak tohle právo na svobodu projevu vnímáte v kontextu zrušených koncertů v Německu? Překročili jste tam nějakou pomyslnou čáru?
Svoboda projevu není nějaký dar, který nám dává provozovatel koncertního prostoru. A my se budeme stále vracet k naší podpoře palestinského lidu a k tomu, co se děje v Gaze. Konkrétně na tom berlínském prostoru mě opravdu frustrovala jejich veřejná tvrzení, že sdělili kapele, že pokud nahlas „neprohlásí nic nelidského, mohou vyjádřit svou podporu“. A já si říkám, co je to za formulaci?
To jste už vlastně zmínil, že hranice mezi politickou a humanitární otázkou jsou, alespoň v případě Gazy, tekuté.
Já prostě nerozumím tomu, jak na Gazu společnost nahlíží. Podle mě se označování těchto věcí za „politické otázky“ většinou používá jako způsob, jak umlčet lidi, kteří o nich mluví. Takové to klasické: držte se hudby, politiku do toho netahejte. A já si říkám: jakou politiku? Kde je v tom politika? Nevidím ji tam – vidím hladovějící děti.
Vaše podpora pro nás není jen finanční zázemí. Je to závazek. Každý nový člen nám dává jistotu, že můžeme plánovat další výjezdy, další témata, další práci, která má smysl. Díky vám můžeme psát příběhy, které pomáhají chápat svět – bez kompromisů, bez zkreslení, bez tlaků zvenčí. Podpořte Voxpot měsíčním předplatným a neztraťte se v rozbouřeném světě.
Solidarita Irska s Palestinou trvá už sedmasedmdesát let, není to nic nového. Existuje velmi přímá spojitost mezi irskou historií a historií i současnou situací Palestiny. Obě území byly kolonizovány Velkou Británií. Britové poslali do Irska ve dvacátých letech minulého století takzvané Black and Tans (strážníky známé pro svou brutalitu, pozn. red.), aby s námi, s našimi předky, zacházeli jako s podřadnými lidmi. Zabíjeli je v ulicích, vtrhli na fotbalové stadiony a stříleli do davů…
Ty samé Black and Tans pak Británie vyslala i do Palestiny, aby tam uplatňovali stejné metody. Britská vláda tento model kolonizace palestinského území dodnes podporuje.
Čtěte také: Neodejdeme. Irští vojáci OSN v Libanonu odmítli ustoupit izraelské armádě
Propisuje se domácí nebo zahraniční politika i do vašeho psaní a hudby?
Tahle témata byla cítit už v písních jako Love of Country. Lze mluvit o globálním vzestupu fašismu, nárůstu krajní pravice a protiimigračních nálad po celé Evropě, a to velmi výrazně i v Irsku. Taky je zajímavé, jak tam krajní pravice zneužívá irskou národní vlajku, která byla původně navržena jako symbol soužití katolíků a protestantů, oddělených mírem – zelená, oranžová a bílá. Že tyto protiimigrační pochody jsou vedeny právě pod touto vlajkou, je pro mě ironie a dystopie, kterou vůbec nechápu.
Děje se to všude, už dlouhé roky takové tendence sílí. Lidé se z historie nepoučili, takže se pořád opakuje. Je vážně šokující, že v roce 2025 vedeme takovou diskuzi. Už tolikrát v minulém století jsme se mohli poučit, ale nestalo se. A v naší hudbě tohle všechno je – přímo i nepřímo, vědomě i podvědomě.
