• Reportáže
  • 30. března 2021

Ruská cesta Petra Kellnera

Otec ruské privatizace Anatolij Čubajs vysvětluje fungování kuponů a podílů. Zdroj: Valentin Sovolev /
Otec ruské privatizace Anatolij Čubajs vysvětluje fungování kuponů a podílů. Zdroj: Valentin Sovolev /
Autor
Vojtěch Boháč
Petr Kellner představuje svým příběhem vývoj České republiky v třech dekádách po listopadu 1989 víc, než kdokoli jiný. Narozdíl od viditelnějších postav, které symbolizují období privatizace a následného propojení byznysu a politiky, přitom dokázal projít posledními třiceti lety bez významnějších šrámů na své pověsti. Otázkou je, zda za tímto úspěchem nestojí především to, že o jeho aktivitách stále nevíme téměř nic.

„Měl bych toho asi hodně co říct, ale já na něj už žádnou špínu tahat nechci,“ kroutil hlavou loni v létě v zapadlé hospodě na okraji Teplic Milan Vinkler. Dnes šedesátiletým podnikatel z Teplic zakládal spolu s Petrem Kellnerem na začátku 90. let Správu prvního privatizačního fondu, nepřímou předchůdkyni PPF, vlajkové lodi impéria nejbohatšího Čecha.

S Vinklerem jsem se snažil sejít půl roku od chvíle, kdy jsem se rozhodl, že o Petru Kellnerovi napíšu knihu. Jeho příběh pro mě totiž byl zásadním příběhem porevolučního Česka.

Nedlouho před naší schůzkou pustili Vinklera z vězení. Jestli Petr Kellner představoval vítěze divokého privatizačního dění v 90. letech, Vinkler byl naopak tím, který drtivou sílu privatizace ovládnout nedokázal a posledních 25 let střídal vazby, vězení, soudy a život na útěku. Soudil se i s Kellnerem, na kterého vícekrát vytahoval kompromitující materiály, ale nakonec kapituloval.

„Možná mezi námi bylo hodně zlého, ale když moje žena dostala před pár lety rakovinu, tak jí z ničeho nic zaplatil celou léčbu. A když zemřela, zatelefonoval mi a mluvili jsme spolu zase jako kamarádi, všechno zlé šlo stranou,“ popisoval mi Vinkler na konci dvouhodinového rozhovoru.

Jak mi řekli jeho spolupracovníci, Kellner z důvodu vlastního boje s rakovinou na konci první dekády tohoto tisíciletí založil i biotechnologickou firmu Sotio, která na rakovinu hledá lék už deset let. V příběhu Vinklera se ale ukazuje to, co se u Petra Kellnera vrací stále dokola. Nikdo o něm nechce mluvit ve zlém. Kdo naznačuje, že ví něco problematického, ten hned vysvětlí, proč o tom nemůže mluvit. Jinak se opakuje stále to stejné. Tichý, spíš samotářský a v klíčových okamžicích velmi lidský.

Čtěte také: Vstříc smrti i vězení: Ruský opozičník Navalný hraje nejvyšší hru svého života

Citlivý samotář mi nešel dohromady s obrazem bezmála lichváře, jehož firma dokáže dostat lidi v různých zemích z chudoby až na úplné dno. Úspěšný podnikatel s noblesou se neshodoval s člověkem neváhajícím použít při boji o klíčovou společnost kompromitující materiály. V osobě Petra Kellnera je možné najít velké množství těžko pochopitelných paradoxů, které se během třicetileté cesty české společnosti kapitalistickým světem stále vracejí. Příběh nového českého Bati nebo starého Harpagona potřeboval konkrétnější rysy, které pomohou rozkrýt dilemata ohledně role a vlivu velkého byznysu na politiku země i na naše místo ve světě.

Odsuzovat dobu privatizace a poměry z ní vzniklé na základě příběhů lidí jako Radovan Krejčíř, Viktor Kožený, František Mrázek a jiní stíhaní a souzení podvodníci nebylo nikdy úplně na místě. Když jsme schopni někoho odsoudit, stíhat nebo dostat ze země, ukazuje se jen to, kde se nachází hranice našeho systému, které není možné překročit. Méně už to vypovídá o samotné jeho podstatě. Proto mi přišel zajímavý příběh člověka, který dokázal v dané době uspět v rámci nastavených (a často aktivně ohýbaných) pravidel víc, než kdokoli jiný. Zatímco dokončení samotné knihy o Petru Kellnerovi je plánováno na konec letošního roku, následující krátký text nastiňuje pár momentů, které v České reflexi počátků Kellnerova impéria zatím chybí.

Petr Josifovič Kellner

Zatímco se od začátku 90. let začalo celé Československo obracet na Západ a hledat své místo v Evropské unii a NATO, pár lidí se téměř nepozorovaně vypravilo opačným směrem. Bývalý tankista a budoucí zákulisní hráč české politiky a byznysu Zdeněk Zbytek začal zásobovat hladový trh bývalého Sovětského svazu vyhlášenými kancelářskými potřebami české výroby z dílen Koh-i-nooru. Mladý volejbalista Martin Nejedlý  začal stejně jako mladý diplomat Dmitrij Peskov vozit do Ruska žádaná zahraniční auta. Zatímco z jednoho se později stala pravá ruka prezidenta Zemana, z druhého se stala pravá ruka prezidenta Putina. Na podnikatelské dobrodružství na východ se vypravil i Petr Kellner spolu s Milanem Vinklerem a dalšími lidmi z tvořícího se podnikatelského kolektivu kolem Správy prvního privatizačního fondu. Na moskevská tržiště s sebou přiváželi všechno možné – boty, vodku nebo pražené a solené arašídy.

Petru Kellnerovi bylo 28 let, když poprvé jako podnikatel dorazil do Ruska, které se právě rodilo z trosek Sovětského svazu. Během následujících let mu měla země otevřít dveře k bohatství, ale také ho vycvičit v několika klíčových vlastnostech pro budoucí podnikání: citlivosti vůči tomu, jak se chovat v novém prostředí, dělat si cenné kontakty a nepřekročit často nepsané hranice.

“Bylo to těžké, ale musel jste si vybírat ty partnery, u kterých jste měl pocit, že vás úplně nepodvedou. Bylo to o nějakém pocitu. I ten mafiánský svět měl svá pravidla, kdy vás někdo zastřelí,” vysvětluje Petr Chajda, jeden z raných Kellnerových spolupracovníků při otevírání ruského trhu. “Nejdřív šla výstraha, potom výstřel do vzduchu a teprve napotřetí výstřel do vás. Při všech jednáních mi partneři vysvětlovali, že se to může stát, ale že tam vždy bude nějaká posloupnost, během které můžu vývoj událostí vždy zastavit,” vzpomíná se smíchem.

Ne všichni společníci ze startu Kellnerova byznysu zvládli projít roztáčejícími se koly nastupujícího kapitalismu se stejnou lehkostí.

“Odešel jsem z toho byznysu, protože bych musel jít na kompromisy sám se sebou,” řekl mi loni po telefonu Petr Joudal, Kellnerův spolužák z rodné České lípy a spoluzakladatel Správy prvního privatizačního fondu. Hned dodal, že s Kellnerem udržují stále přátelské vztahy a pravidelně se vídají. Proto mi také odmítl popsat, co znamená, že by měl jít na kompromisy sám se sebou. Dnes má Joudal na pražské I. P. Pavlova čajovnu U Džoudyho, místo k zastavení, které je podle vlastní prezentace na webu “zaměřené na osobní rozvoj, relaxaci a především na to, jak přirozeně a plnohodnotně žít.”

Čtěte také: Naočkujeme všechny, zachráníme svět: Jak se staly vakcíny hlavní zbraní v soupeření velmocí

Zatímco Joudal se od Kellnerova hlavního byznysu vzdaloval, expanze jeho spolužáka do Ruska se hned po prvních úspěších v české a německé privatizaci rozbíhala naplno. Hlavní výhodou podle Petra Chajdy i dalších Kellnerových spolupracovníků bylo, že všichni uměli na rozdíl od přicházejících podnikatelů ze Západu skvěle Rusky a někteří už do té doby znali prostředí ze studií nebo práce. “Dělá to hrozně moc, když nepotřebujete překladatele a dorozumíte se na každém úřadě, kde potřebujete,“ popisoval Chajda, jak se snažili v novém prostředí tvářit jako domácí.

“Ke jménu jsme si přidávali i prostřední jméno po otci, abychom se mohli bavit jako normální Rusové,“ popisuje. Profilový článek o Petru Kellnerovi, který v roce 2008 vydala ruská mutace časopisu Forbes, ostatně nese titulek “Petr Kellner: Ruský Čech.” Když jsem se s autorem reportáže setkal na fakultě žurnalistiky moskevské Lomonosovy univerzity, řekl mi, že nezná nikoho jiného ze zahraničí, kdo by se svým chováním až tak podobal ruským oligarchům.

Privatizovat jako Petr Veliký

“Ostatní se na podnikání v Rusku dívali moc zápaďácky. To my jsme s sebou vždy měli někoho, kdo na sebe vzal tu tíhu a reprezentoval nás na večírku až do rána,” vzpomíná Chajda.

Podobně na začátky v Rusku vzpomíná i Milan Vinkler, který se podle svých slov seznámil při jednom z večírků i s bývalým kosmonautem a pozdějším poradcem prezidenta Jelcina, Jurijem Baturinem. “Pomohl jsem mu s nějakými kontakty kvůli byznysu a on mě za to seznámil s prezidentem Jelcinem,” vyprávěl mi Vinkler ve svých domácích Teplicích a popisoval u toho procházku od parkoviště v rozlehlých sklepeních moskevského Kremlu až do kanceláře prvního ruského prezidenta.

“Potřeboval pomoct s podnikáním, já s kontakty, tak jsme si pomohli,” usmíval se Vinkler a připomíná divoké večírky začátku 90. let v moskevském Českém domě.

Baturin něco podobného v naší korespondenci následně popřel, stejně jako to, že by se s Vinklerem setkal při své návštěvě Teplic o dekádu později. I kdyby však neměli Kellnerovi lidé přístup až k samotnému prezidentovi, jak tvrdí Vinkler, nadšení z nových možností i dobré kontakty jim pomohly zúčastnit se Ruské privatizace. Ta přitom byla pro zahraniční účastníky zapovězená.

“Často jsme spávali všichni tři v jednom bytě – já, Igor a Petr,” popisoval mi jeden z Kellnerových nejbližších spolupracovníků té doby začátky v Rusku. Osmadvacetiletý Kellner trávil prakticky celé jaro roku 1993 v dlouhých debatách se zakladatelem investiční společnosti Olma, Olegem Jačnikem. Jačnik měl blízko k ruskému ekvivalentu Fondu národního majetku v Moskvě, takže měl dobrý přehled o pravidlech připravované privatizace.

Čtěte také: Spor Bellingcatu a Seymoura Hershe ukazuje, kde leží jádro vztahu médií a vlád

Ve zmíněném článku v časopise Forbes k tomu v roce 2008 Kellner řekl, že s Jačnikem “jsme mohli vést debaty celé hodiny. Já jsem mluvil o tom, jak probíhala privatizace u nás. S prvními kroky v Rusku nám pomohl právě Oleg,” cituje jej časopis. Z hodin a hodin debat vznikla myšlenka na založení několika privatizačních fondů, v čele kterých stál fond Petr Veliký.

Kellnerův tehdejší hlavní partner, slovenský podnikatel Igor Ledecký, se zatím staral o kontakty na správných místech. Podobná strategie se následně opakuje podle lidí z Kellnerova okolí prakticky až do konce – pokud to je možné, tak šéf ve skrytu přemýšlí o strategii, případně s někým po expertní stránce probírá její detaily, zatímco o kontakty a samotnou často z hlediska zákona problematičtější realizaci strategie se starají druzí. Když se v roce 1998 ukáže, že peníze z Kellnerových ruských aktivit ve fondu Petra Velikého putovaly na konto politické strany ODA, bude to vysvětlovat pro změnu Milan Maděryč, Kellnerův šéf z doby, kdy krátce po revoluci prodával kopírky a pozdější partner v PPF.

Konkrétně v Rusku měl na začátku s kontakty podle Kellnerových spolupracovníků pomáhat i bývalý příslušník KGB a Ledeckého přítel, Valerij Pokatilov. Ten se později stal Ledeckého partnerem v jeho slovenském holdingu Eastfield.

Za pomoci Jačnika i Pokatilova, zkušeností z právě proběhlé české privatizace i peněz z dovozu vodky, bot či arašídů, se skupině podařilo v ruské privatizaci zabodovat. Nešlo o vítězství na plné čáře. Stejně jako nedávno v Česku se i v Rusku podařilo utrhnout jen pár procent privatizačních voucherů. Zhruba 100 tisíc jich nicméně stačilo jako dobrý základ pro budování nového impéria na východě i ovlivňování dalšího dění v Česku.

Směrem k pevným základům

Po přeměně voucherů na akcie státních podniků vlastnil Kellner podle Forbesu podíl ve 130 ruských podnicích v celkové hodnotě několika set milionů dolarů. Patřily mezi ně podíly v energetice a telekomunikacích, akcie Gazpromu nebo textilní fabriky. Mnohé závody se ukázaly jako naprosto bezcenné, naopak asi největší hodnotu měly cementárny, které se po jejich odprodeji staly součástí největší cementárenské skupiny v Rusku, Eurocement Group.

Prostředí divoké privatizace se začalo po dokončení prvních vln privatizace a první bankovní krizi v roce 1995 stabilizovat. Přišel čas na budování pevnějších základů finanční skupiny.

“Ze začátku je tam vždy obrovské množství společností a je třeba nakupovat úplně všechno. Teprve postupem doby se to vytřídí a krystalizuje,” popisuje Chajda své působení na pozici finančního ředitele PPF v Rusku od roku 1995. “Vždycky tam byl na začátku nákup, pak se čekalo, že se Rusko začne chovat standardně zápaďácky a tím pádem vyrostou práva akcionářů a cena těch firem vzroste také,” popisuje začátky v novém prostředí. 

“Všechny ty mafiánské struktury se přitom postupně konvertovaly do nějakých podnikatelských-bezpečnostních společností,” říká a dodává, že když se člověk chtěl vyhnout problémům, zásadní bylo za každou cenu dodržet slovo.

Stovky podniků v Česku i v Rusku bylo nyní třeba stabilizovat a zaměřit se na získání silné pozice v konkrétních oblastech. První etapa budování impéria tak byla završena a přišel čas to nejcennější z České i Ruské zkušenosti převrátit do solidního základu, který bude mít mezinárodní rozměr.

K České pojišťovně a ještě dál

Jako nejpřímější cesta k tomuto cíli se ukázalo získání České pojišťovny. Ta byla zatím v rukou státu, ale brousili si na ni zuby velcí západní hráči. Nejvýznamnějšími z nich byla německá Allianz a Italská Generali, které obě usilovaly o pojišťovnu generující ročně podle jejího tehdejšího místopředsedy představenstva Jaroslava Daňhela zhruba dvě miliardy korun.

Právě z ovládnutí České pojišťovny se stala v rámci skupiny priorita. Při vzpomínkách na Českou pojišťovnu se za hlavu drží i osobní přátelé a spolupracovníci Petra Kellnera. “Byla to špinavá věc, daleko mimo běžný Kellnerův styl,” vysvětloval mi jeden z Kellnerových blízkých spolupracovníků té doby s vysvětlením, že hlavním architektem jejího praktického převzetí byl právě Kellnerův bývalý zaměstnavatel Maděryč. Svou roli podle něj hrály v ruském stylu i kompromitující materiály.

I na shovívavou českou společnost v 90. letech představovalo divoké převzetí České pojišťovny poměrně těžko stravitelnou epizodu. Zároveň šlo o první vstup Kellnera do širšího povědomí české veřejnosti, který se stal mezníkem, kdy začínají dění kolem PPF pokrývat zeširoka i Česká média.

V důsledku zhroucení rublu a celé ruské ekonomiky Kellner o dva roky později prakticky vyklízí ruský trh. Většinu svého zdecimovaného majetku na něm prodává nebo přenechává ve správě svému partnerovi a v té době zřejmě nejlepšímu příteli Igoru Ledeckému, se kterým jej definitivně rozdělí až dopady následující globální finanční krize o dekádu později.

Z malé moravské úvěrové společnosti se nicméně už tou dobou začíná rodit nová firma Home Credit, která bude od roku 2002 znamenat v čerstvě stabilizovaném a po spotřebě toužícím Rusku novou éru celé skupiny PPF. Stejně jako znamenala na začátku 90. let země odrazový můstek pro další rozlet skupiny, následující etapa v Rusku ji katapultuje mezi světovou finanční elitu a také na cestu do Číny.

Závěr

Kellnerovi se v Rusku podařilo už ve dvou obdobích získat obrovské bohatství a jediným vážným nepřítelem mu byly v obou érách ničivé finanční krize. Jako jeden z mála domácích i zahraničních podnikatelů se dokázal úspěšně postavit i prakticky nejtěžší váze ruské finanční oligarchie, Olegu Děripaskovi. Ten se mu pokusil v předvečer finanční krize v roce 2008 ukrást podíl v ruské pojišťovně Ingosstrach, na kterou si Kellner po vzoru České pojišťovny brousil zuby. Scénář byl prakticky stejný – získat pojišťovnu na těžko předvídatelném trhu a s velkým ziskem ji následně prodat italské Generali. Jak se všechny tyto úspěchy Kellnerovi a jeho lidem podařily v zemi, ve které potřebuje velký byznys prakticky vždy politické krytí, je otázka stále čekající na zodpovězení.

Před dvěma lety se mě zeptal můj známý – ruský novinář z jedné moskevské redakce – zda je možné, že by Petr Kellner dokázal přimět prezidenta Václava Klause v roce 2008 k tomu, aby se vyjádřil ve prospěch Ruska v otázce konfliktu v Jižní Osetii. Důvodem by měl být právě Kellnerův spor s miliardářem Děripaskou. Václav Klaus byl v té době jediným politikem v EU, který překvapivě i pro Českou vládu prohlásil, že viníkem války s Ruskem na separatistickém území v Gruzii je sama Gruzie.

K něčemu podobnému jsem byl skeptický – i když šlo o zásadní spor, nečekal jsem, že by do něj dával Petr Kellner tolik politického kapitálu a žádal prezidenta o vstřícný postoj vůči Rusku proti celé Unii. I když bych svou odpověď nezměnil, rozhodně zůstává otázkou, zda a jak sobotní tragická událost ovlivní přimknutí části naší politické elity k zemi, která byla tak zásadní pro klíčové okamžiky Kellnerova podnikatelského impéria.

Sledujte naši reportáž z ruských trollích farem: