Měl by novinář zpozornět, když jsou z činnosti jeho investigativního webu nadšené tajné služby? Spor dvou generací investigativních novinářů zastoupených Seymourem Hershem a Eiotem Higginsem poukazuje na to, kde leží jádro vztahu mezi médii a vládami jejich zemí.
„Jako náctiletý jsem četl lidi, kteří psali z levicových pozic. No Logo od Naomi Klein, kniha Pity the Nation od Roberta Fiska o Libanonu, Noam Chomsky a tak dále. Četl jsem hodně Johna Pilgera a Seymoura Hershe,“ říká Eliot Higgins, zakladatel investigativního webu Bellingcat v nedávném rozhovoru pro deník Guardian.
Asi není příliš překvapivé, že se mladý investigativní novinář vztahuje k legendám svého řemesla jako je třeba Seymour Hersh. Ten se proslavil na konci 60. let 20. století rozkrytím amerického masakru ve vietnamském My Lai. V 70. letech patřil vedle kauzou Watregate proslaveného Boba Woodwarda a Carla Bernsteina k nejznámějším americkým investigativcům.
Hersh sám Watergate pokrýval pro New York Times, z této doby je nicméně spojen především s rozkrýváním aktivit CIA, které v té době byly kvůli takzvanému Churchovu výboru v Kongresu, zkoumajícímu zneužívání pravomocí tajných služeb, pod drobnohledem americké veřejnosti. Hersh pracuje dodnes a v poslední dekádě se novinářsky věnoval například zabití Usámy bin Ládina nebo americkému angažmá v Sýrii.
Hershovo dilema by mělo trápit každého novináře, který se pustí do sfér pokrývání válečných konfliktů, tajných služeb a zahraničněpolitických machinací. Kde leží hranice mezi nezávislým novinářem a „užitečným idiotem“ nevědomky, či dokonce ochotně naskakujícím na zpravodajské hry?
V posledních letech na sebe ale přitáhl velkou část pozornosti v otázkách investigativní novinařiny Higginsem založený Bellingcat. Ten byl založen v roce 2014 jako server zaměřený na online investigativu z veřejně dostupných zdrojů. Higgins už se tou dobou několik let zabýval podobnou prací pod bloggerskou přezdívkou Brown Moses. Bellingcat byl jasným signálem, že Higgins svoji práci profesionalizuje. V následujících letech publikoval Higginsův web své analýzy týkající se syrské a jemenské občanské války nebo konfliktu na východní Ukrajině včetně bezprecedentního zkoumání tragického sestřelení letounu MH17.
Zbavit tajné služby stigmatu
V České republice nejvíce zarezonovala především práce Bellingcatu v případu ruského otrávení Sergeje a Julije Skripalových novičokem. V této kauze Bellingcat spolupracoval i s českým týdeníkem Respekt. Rusové na investigativu často reagovali obviněním, že Bellingcat je v žoldu západních tajných služeb. „Leakují skrze něj informace, aby ovlivnili veřejné mínění,“ tvrdil v roce 2018 ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov. „Snažím se trávit míň času na Twitteru. Lidi mě neustále říkají, že lžu nebo že pracuju pro CIA. Člověka to štve,“ reaguje na podobná nařčení Higgins ve zmíněném rozhovoru pro Guardian.
Tato obvinění většinou vyplývají ze dvou napojení. Tím prvním je financování, které se Bellingcatu dostává od americké „pseudonevládní“, kongresem financované organizace National Endowment for Democracy (NED). „Základní myšlenkou bylo, že NED bude dělat to, co CIA dělal ve skrytu po celé dekády, a její zakladatelé doufali, že se tím zbaví stigmatu, které je spojeno s tajnými aktivitami CIA,“ psal o založení NEDu americký investigativní novinář William Blum. U samotného Higginse pak jeho kritici často poukazují na to, že je členem Atlantic Council, vlivného washingtonského think-tanku, který taktéž žije mimo jiné z hojných darů amerických i britských vládních institucí.
Jak Bellingcat, tak jeho zakladatel je tedy finančně napojený na instituce, které z větší či menší části žijí z vládních peněz. Nedávný hack britské Foreign, Commonwealth and Development Office, vládní agentury pro prosazování britských zájmů v zahraničí, rovněž naznačoval finance tekoucí z této agentury Bellingcatu. Higgins opakovaně tvrdí, že napojení na FDCO je zavádějící a vzniklo pouze účastí nejmenované východoevropské novinářky na workshopu Bellingcatu, jejíž účast proplatila právě FDCO. Podle Higginsových protivníků funguje Bellingcat podobně jako NED jako nástroj amerických a britských tajných služeb, který má zamaskovat jejich přímý vliv hranou nezávislostí. Nicméně žádné přímočaré napojení Bellingcatu na tyto služby z veřejně dostupných zdrojů nevyplývá.
Nadšení v CIA
To ale neznamená, že by zjevně zájmy amerických tajných služeb a Bellingcatu nebyly často v souladu. „Nechci být příliš dramatický, ale musím říct, že jsme z toho nadšení,“ řekl na konci loňského roku Marc Polymeropoulos, bývalý vysoce postavený náměstek v rámci CIA pro článek časopisu Foreign Policy. Článek s tímto radostným citátem ve Foreign Policy dokonce vyšel s poměrně bezskrupulózním titulkem „Bellingcat může říct to, co americké zpravodajské služby nemohou“.
„Je to náročné, když musíte dělat rozhodnutí na základě špionáže, ale nechcete tím odhalit své zdroje a metody,“ říkal pro Foreign Policy taktéž bývalý zaměstnance CIA Daniel Hoffman. „Nemáme na ně žádné vazby,“ zdůrazňoval ale o Bellingcatu Polymeropoulos. V momentě, kdy je za finanční vazby a pochvalné citáty Bellingcat napadán, Higgins většinou reaguje tím, že poukáže na reportáže jeho média o americkém bombardování syrské mešity nebo na předloňský projekt Bellingcatu zkoumající saúdskou intervenci v Jemenu.
Čtěte také: Rozhodnutí nevydat zakladatele Wikileaks do USA neznamená vítězství svobody slova
Higgins se se Seymourem Hershem dostal i do přímého konfliktu ohledně náletu v syrském městě Chán Šajchún. Ten byl hojně propíraný protože právě tento útok a údajné nasazení chemických zbraní syrským režimem bylo použito tehdejším americkým prezidentem Donaldem Trumpem jako záminka k raketovému útoku. Higgins a Bellingcat směřoval k vinění syrského režimu z použití chemických zbraní, Hersh tento narativ zpochybňoval v německém deníku Die Welt. Higgins následně tvrdil, že se Hershův článek zakládá na mylných informacích a požadoval po něm a Weltu omluvu za šíření konspiračních teorií.
„Nenabízí žádná fakta, jenom urážky a spoustu jistoty o věcech, o kterých nic neví,“ říkal v reakci Hersh o Higginsovi v rozhovoru pro web Salon.
Mezi novinářem a užitečným idiotem
Metody práce a nadšené postoje americké zpravodajské komunity dost možná vysvětlují nevraživost mezi Hershem a Higginsem více než cokoliv jiného. Ve svém pár let staré autobiografii popisuje Hersh situaci z konce tisíciletí, kdy se mu sám ozval jeden zaměstnanec CIA, posadil ho v sídle tajné služby v Langley do místnosti a donesl mu kafe a složku s informacemi ohledně izraelského špiona Jonathana Pollarda, který byl usvědčen z donášení na americké tajné služby. Lidé ze CIA byli naštvaní ze zvěstí, že Bill Clinton hodlá Pollardovi udělit milost a chtěli tomu zabránit.
„Věděl jsem, u jakých lidí si mohu ověřit pravdivost toho, co přede mě bylo předloženo, ale měl jsem velmi ambivalentní pocity z toho, že dělám špinavou práci pro zpravodajskou komunitu. Já, který jsem celou kariéru těžce pracoval na tom, abych zjistil jejich tajemství, jsem je najednou dostal bezpracně do rukou,“ vzpomíná Hersh. „Tahle letmá zmínka skvěle ilustruje to, co z Hershe dělá tak dobrého reportéra. Vaší velkou zkouškou je získat informace, které mocní lidé nechtějí, abyste měl. Novinář, kterému je něco takhle bezpracně poskytnuto, by se i v případě, že je to naprostá senzace, měl cítit nervózně, nevolně, ambivalentně,“ dodával po vydání Hershovy knihy americký komentátor Matt Taibbi.
Čtěte také: Vstříc smrti i vězení: Ruský opozičník Navalný hraje nejvyšší hru svého života
K některým kritikám Bellingcatu se pochopitelně přidávají salvy ze strany prokremelských médií a na ně napojených komentátorů. Z přestřelek se tak mnohdy stávají bahenní zápasy se substancí limitně se blížící nule. Seymoura Hershe by mohl z vazeb na Kreml ale obviňovat jen naprostý blázen a přestřelka mezi ním a Higginsem skvěle ilustruje generační rozdíly mezi oběma novináři. Je zjevné, že Hershovi nikdy nebylo pohodlně v situaci, kdy by měl jen trochu pocit, že takzvaně nosí vodu lidem v pozici moci.
Zároveň je nasnadě, že konkrétní styl práce Bellingcatu se snáze aplikuje na činnost ruské vlády než té americké. Nicméně Hershovo dilema by mělo trápit každého novináře, který se pustí do sfér pokrývání válečných konfliktů, tajných služeb a zahraničněpolitických machinací. Kde leží hranice mezi nezávislým novinářem a „užitečným idiotem“ nevědomky, či dokonce ochotně naskakujícím na zpravodajské hry? Pokud by ale Bellingcat chtěl zbavit (alespoň ty upřímné) kritiky pochybností, musel by se na prohřešky západních vlád zaměřit důkladněji než občasnou a často poměrně bezzubou reportáží. Je naprosto jisté, že někteří z kritiků Bellingcatu nebudou spokojeni nikdy. Třeba by se ale mohl Eliot Higgins vyvarovat vlastních „ambivalentních pocitů“ – tedy jestli něco takového vůbec zažívá.
Sledujte také naši reportáž z ruských trollích farem:
