V souvislosti s útokem ruských dronů na Polsko se objevila debata, jaké jsou reálné záměry Moskvy na západ od svých hranic. O nutnosti být připraveni na ruskou agresi píše ve svém komentáři šéfredaktor Vojtěch Boháč.
Pod názvem „Zapad“ proběhne v Bělorusku první rusko-běloruské vojenské cvičení od začátku invaze do Ukrajiny. To poslední proběhlo v září roku 2021 a volně přešlo právě do budování kapacit pro útok na svého souseda.
Jen dva dny před začátkem aktuálního cvičení dorazila od našich polských sousedů zpráva, že v jejich vzdušném prostoru sestřelily stíhačky Polska a partnerů z NATO minimálně tři ruské drony. Úlomky jednoho z nich následně poškodily střechu domu a osobní auto.
Premiér Donald Tusk oznámil, že šlo celkem o průnik devatenácti dronů, z nichž některé letěly dost hluboko do země, až bylo nutné zavřít čtyři letiště včetně centrálního varšavského.
Testování reakcí nepřítele používá Rusko k mapování situace často.
Sice nejde o první podobný průnik ruské vojenské techniky na území Polska, nicméně poprvé jde zřejmě o přímý útok ruské armády ohrožující životy lidí v členské zemi NATO.
Testování reakcí nepřítele je nástroj, který Rusko používá k mapování situace poměrně často. Jednou jde o narušení vzdušného prostoru stíhačkami nebo bombardéry, jindy o odstraňování bójí z hraniční řeky.
Spolu s aktuální zatím nejvíc bezostyšnou zkouškou reakce Polska i NATO přichází otázky, co Rusko vůbec sleduje, kam až je ochotno zajít a jaká by měla být naše reakce.
Jdu kam mě nechají
Rusko své dlouhodobé cíle komunikuje otevřeně. Rozpad SSSR byl tragédií, jednotky NATO by se měly stáhnout z míst, kde nebyly před rokem 1999, a sféra vlivu Moskvy ideálně dosahovat tam, kde byla před rokem 1989.
Ruská armáda si zároveň připravuje válečnou infrastrukturu na severu u hranic s Finskem a Norskem. Zbrojí rychlostí neporovnatelnou s žádnou z evropských zemí, na Ukrajinu posílá už téměř tisíc dronů za noc, tlačí po celé délce fronty a souběžně provádí poměrně rozsáhlá vojenská cvičení.
Dokonce už i Donald Trump pomalu chápe, že se Putin o míru bavit nechce, ale USA se z Evropy spíš stahují. Země Evropské unie mají zároveň podstavy vojáků i zbraní v armádních skladech.
Čtěte také: Shodnout se i bez Orbána. Brusel žije jednáním o společné bezpečnosti
Putinovo vojsko se učí vést novou válku každý den lépe a lépe – válku, ve které rozhodují zbraně a formy vedení boje, se kterými nemají evropské země téměř žádnou zkušenost.
Rusko je tak za dlouhou dobu ve zdaleka nejlepší situaci k útoku na území NATO. Můžeme ale čekat, že v blízké době opravdu zaútočí?
Tahle otázka se objevuje často, ale není správně položená. Rusko zatím zřejmě nemá zdroje, kdy by si plný útok mohlo dovolit – například obsadit Suwalský koridor spojující ho s kaliningradskou oblastí nebo tměsto Narva v severovýchodním výběžku Estonska.
Při hodnocení dalších ruských kroků ale není na místě otázka, jestli je chce udělat nebo ne. Správné je se ptát, zda to s dostatečnou šancí na úspěch udělat může.
Vždy totiž vycházelo z příležitostí. Majdan nerozpoutalo, ale využilo ho na sto procent. Stejně tak válku v Sýrii a další konflikty.
Tak zaútočí?
Dnes možná není nejlepší doba k útoku Ruska na východ Evropské unie. Rusko si ale připravuje půdu, tvoří kapacity a chystá infrastrukturu.
Bude jednou využitá? Nemusí být – což teď ale nezáleží tolik na Rusku, jako na nás.
Útok totiž vychází z příležitosti. Ve chvíli, kdy nastane asymetrie mezi kapacitami Ruska útočit a zemí NATO se bránit, nepotrvá dlouho a útok přijde. A při prvním větším otřesu vyhrává připravený.
Je chybou připravovat se na minulé války.
Nevím, kdy nějaký větší otřes přijde. Může jít o útok Číny na Tchaj-wan nebo významnější nepokoje v Německu či Francii.
Může se stát plno věcí, které vůbec nečekáme. A je chybou připravovat se na minulé války.
Součástí české přípravy odolat Putinově agresi jsou i silná nezávislá média. Podpořte Voxpot vstupem do našeho klubu a pomozte nám nadále patřit mezi jednu z předních tuzemských nezávislých redakcí.
Kreml se dívá a neustále znovu vyhodnocuje, jestli má právě teď šanci propojit Rusko a Kaliningrad. Nebo zabrat zmíněnou Narvu, či rovnou celé Estonsko.
Záměry Vladimira Putina známe dlouhodobě. Jejich naplnění se neřídí kalendářem, ale vychází z příležitosti. Ta může přijít za měsíc, pět let, nebo také nikdy.
Slabost, nejednota a nerozhodná reakce na testování odhodlanosti bránit své hodnoty nás nevede k míru, ale ke stále pravděpodobnější válce. A po té se může hodně lidí nechápavě ptát, proč jsme nic nedělali, když Kreml komunikoval své záměry naprosto jasně.
Svého času se v mých kruzích říkalo, že nácka je potřeba mlátit do chvíle, než přestane ohrožovat své okolí. Totéž bohužel platí i pro adekvátní reakci vůči současnému Rusku.
