• Analýzy
  • 1. září 2021

Sexuální obtěžování, propaganda krajní pravice a vyčerpání. Jak Indie trápí svého olympijského hrdinu

Indický premiér Naréndra Módí se zlatým olympionikem Níradžem Čoprou / Zdroj: www.pmindia.gov.in /
Indický premiér Naréndra Módí se zlatým olympionikem Níradžem Čoprou / Zdroj: www.pmindia.gov.in /
Autor
Jiří Krejčík
Myslíte si, že tenistka Naomi Ósaka či gymnastka Simone Biles své údajné psychické problémy využívají jako lapače pozornosti nebo výmluvu pro neplnění sponzorských povinností? Tak se podívejte, čím si prochází indický zlatý olympionik Níradž Čopra. Jeho příběh ukazuje, jak může představa sportovce coby veřejného statku dohnat na pokraj sil i urostlé oštěpaře.

Přestože je Indie druhou nejlidnatější zemí světa a ráda by se zařadila mezi globální velmoci, v říši sportu nijak významné postavení nemá. Ne že by snad zemi chyběly ambice, dlouhodobě ji však brzdí relativně omezené prostředky, podlomené veřejné zdraví a nevýrazná sportovní kultura.

V někdejší perle britského impéria na sebe navíc největší pozornost strhává kriket a ostatní sporty zůstávají takřka mimo pozornost veřejnosti. To všechno se ale může změnit po letošních olympijských hrách v Tokiu, které Indii přinesly několik významných úspěchů a historických sedm medailí.

Bollywoodské hokejistky a miláček národa

Sportovní šílenství odstartovaly oba výběry v pozemním hokeji. Bronzový mužský tým vybojoval první pódiové umístění po 41 letech a dal vzpomenout na slavnou éru z poloviny minulého století. Ještě větší senzací byl však výkon podceňovaných indických žen, které se dokázaly probít do semifinále a probudily mezi fanoušky nejen národní hrdost, ale i zájem o ženskou emancipaci.

Ačkoli nakonec odjely z Japonska bez medaile, povedlo se jim téměř zopakovat příběh bollywoodského trháku Čak dé, India! (Indie, do toho!) z roku 2007, v němž se šestnáct odstrkovaných dívek pod vedením zkušeného trenéra dostává z okraje společenského zájmu až do finále mistrovství světa.

Sociální sítě zaplavila nejen slova jako nevkus nebo cringe, ale i postřehy, že kdyby se úlohy obrátily, dala by se celá událost snadno klasifikovat jako sexuální obtěžování

Radost z dvojitého historického úspěchu poněkud zatemnil incident, kdy si dalitská hráčka Vandana Katárija a především její rodina musela po semifinálové prohře s Argentinou vyslechnout spršku nadávek kvůli své příslušnosti k nedotýkatelné kastě. Na tuto nepříjemnost se však brzy zapomnělo. V sobotu 7. srpna poslal oštěpař Níradž Čopra svůj druhý pokus do vzdálenosti 87,58 metru a získal pro svou zemi v Tokiu první a jediné olympijské zlato. Indie konečně našla svého sportovního hrdinu.

Čtěte také: Namísto mešity hinduistický chrám: Indie pokračuje na cestě k teokracii

K tomu, aby se stal miláčkem národa, má Níradž Čopra ideální předpoklady. Chlapec ze zemědělské rodiny z malé vesnice Khándra v Harijáně, který se z vysmívaného tlouštíka vypracoval až na juniorského mistra světa. Poddůstojník indické armády, jenž se netají svými sympatiemi k aktuálně vládnoucí Indické lidové straně. A samozřejmě i historicky první indický zlatý medailista v atletice a teprve druhý olympijský vítěz v individuální disciplíně.

To vše jej předurčuje k tomu, aby se stal v následujících letech hlavní tváří indického sportu a patronem jeho dalšího vzestupu. Ale také ke ztrátě soukromí i zbytků volného času a plnění nerealistických požadavků a očekávání veřejnosti, která jej okamžitě začala považovat za svůj majetek.

Mediální cirkus právě začíná!

Lehce bizarní nádech měla už státní recepce, kdy zlatého olympionika společně s dalšími medailisty po návratu z Japonska přijal indický premiér Naréndra Módí. Čopra se totiž v jednom z rozhovorů po svém triumfu nechal slyšet, že se ze všeho nejvíc těší, až si doma dopřeje pořádnou porci čúrmy, tedy sladké drobenky oblíbené v severozápadní Indii.

Můžete si tipnout, co našel během audience u ministerského předsedy na talíři. Čúrma je ovšem z hlediska bontonu podobně nepoddajný a zrádný pokrm jako tradiční české chlebíčky – není úplně snadné ji ve společnosti konzumovat, aniž by při tom člověk neztratil důstojnost. Zvlášť když vás u toho rozjařený státník přátelsky plácá po ramenou.

To byl ale teprve neškodný začátek. Do patologické roviny se posedlost olympijským vítězem zvrhla ve chvíli, kdy si zlatého sportovce na rozhovor do rádia pozvala moderátorka RJ Malishka. Videozáznam, v němž pětičlenný produkční tým svádí oštěpaře tancem na hudbu z bollywoodského filmu Najá daur (Nová éra) z roku 1957, okamžitě obletěl indické sociální sítě.

Na nich se to vzápětí začalo hemžit nejen slovy jako nevkus nebo cringe, ale i postřehy, že kdyby se úlohy obrátily, dala by se celá událost snadno klasifikovat jako sexuální obtěžování. „Představte si, že se pět čtyřicetiletých mužů snaží políbit 23letou dívku, aniž by souhlasila. A teď si otočte role,“ reagoval shitpostovací účet Dr Smoking Skills. Vypadá to, jako když se na rodinné oslavě vlezlé tetičky slétnou okolo ucházejícího kluka, zhodnotil situaci další z komentářů na Instagramu.

Zatím poslední mediální událostí je Čoprovo video, kdy na svém Twitteru všechny požádal, aby jeho jméno a vyjádření nepoužívali k vlastní propagandě.

Reagoval tak na aktuální spekulace krajně pravicového dezinformačního webu OpIndia, že se mu pákistánský soupeř Aršad Nadím při rozcvičce před olympijským finále pokoušel ukrást či poškodit jeho oštěp.

Když trénink ani talent nestačí

Jako kdyby už tak neměl svých starostí dost. Jen o den dříve Níradž Čopra ve velkém rozhovoru pro Times of India přiznal, že musel odřeknout svou účast na Diamantové lize, protože se z vypjatého společenského programu jednoduše zhroutil a onemocněl. A brzy nato na svém instagramovém profilu ohlásil, že kvůli třítýdennímu tréninkovému výpadku raději ukončuje letošní sezonu.

„Za to, jak dokáže zachovat klid a úroveň při všech trapných rozhovorech, si Níradž Čopra zaslouží další zlato“, napsal jeden ze sledujících pod youtube záznamem již zmiňovaného bizarního rozhovoru na radiu Red FM. Obdivuhodná trpělivost zlatého olympionika nám může sloužit jako příklad sportovního profesionalismu. V žádném případě bychom ji však neměli brát za samozřejmost. Úplně stejně nám totiž ukazuje, že hranice fyzických i psychických možností sebelépe trénovaného člověka nejsou neomezené. A že vrcholový sportovec není ani veřejným statkem, s nímž si může každý dělat, co chce, ani úřední osobou, jež se musí z každého svého činu zpovídat.

Jistě, sportovci mají spoustu závazků vůči klubu, svazu i sponzorům. Mezi jejich povinnosti ale patří především připravovat se na další závody, nikoli účastnit se naprosto všech společenských akcí, dělat ze sebe úplné pitomce nebo poslouchat kromě legitimních dotazů i nejapné poznámky. Humbuk okolo Níradže Čopry je možná trochu extrémním, ale přesto velmi výmluvným příkladem toho, že sportovní úspěch s sebou přináší další požadavky, které často ani nejdou všechny splnit a nakonec vám můžou pokazit či znechutit i samotné sportování.

„Proč si lidi myslí, že jako profesionální sportovec musíte po každém úspěchu na tiskové konferenci všem líčit, jak jste šťastní?“ ptá se na svém Instagramu Jenny Rissveds – švédská závodnice na horských kolech, která po vítězství na olympiádě v Riu na dva roky přerušila kariéru, protože ji sužovaly deprese a poruchy příjmu potravy. „Jakou marketingovou hodnotu může mít pro sponzory stav, kdy se jejich sportovec zjevně necítí dobře?“ pokračuje 27letá cyklistka ve svém příspěvku.

Otázka je to spíše řečnická. Prvním krokem k jejímu zodpovězení by ale mohlo být, že přestaneme považovat profesionální sportovce za bezchybné stroje a přiznáme jim občas i právo na některé lidské slabosti.