• Analýzy
  • Dlouhé čtení
  • 6. srpna 2020

Namísto mešity hinduistický chrám: Indie pokračuje na cestě k teokracii

Jiří Krejčík / Úvodní foto: Indický premiér Narendra Módí během ceremonie pokládání základního kamene Rámova chrámu 5. srpna 2020. Zdroj: PIB.
Indický premiér Naréndra Módí položil základní kámen Rámova chrámu – stavby, která vzniká na místě bývalé mešity a symbolizuje posun druhé nejlidnatější země světa od sekularismu k náboženskému nacionalismu.

Když 6. prosince 1992 dav hinduistických fanatiků krumpáči a železnými tyčemi zboural takzvanou Báburovu mešitu v severoindickém městě Ajódhja, mnozí političtí komentátoři tvrdili, že se společně se středověkou budovou zhroutila také část indických sekulárních hodnot. Po letech ostrých debat a právních sporů se nyní schyluje k tomu, že na místě někdejší mešity vyroste hinduistický Rámův chrám. 

„Místo Rámova narození bylo dnes osvobozeno,“ pronesl indický premiér Naréndra Módí poté, co ve středu 5. srpna slavnostně položil stříbrnou cihlu coby základní kámen Rámova chrámu. Akce označované jako Rám mandir bhúmi púdžan (uctění půdy pro Rámův chrám) se zúčastnilo 175 hostů, z toho 135 náboženských hodnostářů.

Hinduističtí nacionalisté úspěšně legitimizovali své hnutí na základě pocitu, že hinduisté z vyšších kast jsou v sekulárním státě systematicky diskriminováni výhodami pro nižší kasty a udobřováním náboženských menšin.

Přítomny však byly i další osobnosti: šéf Národního svazu dobrovolníků (RSS) Móhan Bhágvat, král ájurvédského byznysu Bábá Rámdév nebo místopředsedkyně Módího Indické lidové strany (BJP) Uma Bhártí, jedna z hlavních aktérek kampaně za zboření Báburovy mešity na začátku 90. let. Z nejdůležitějších prominentů současného hinduistického nacionalismu tak nakonec chyběl jen federální ministr vnitra Amit Šáh, který se nedávno nakazil koronavirem.

Pandemii navzdory

Celá slavnost se konala navzdory koronaviru i přísným zdravotním opatřením. V samotném Uttarpradéši nebylo až do konce června povoleno jakékoli shromažďování a nařízení federální vlády z 29. července nadále zakazuje pořádání společenských akcí včetně náboženských. Proč tedy nešlo akci odložit na jiný termín? 

Především proto, že datum 5. srpna, které bylo zvoleno k položení základního kamene, není náhodné. Jedná se o první výročí zrušení ústavního článku 370, který poskytoval zvláštní pravomoci většinově muslimskému státu Džammú a Kašmír. Náhoda jistě není ani to, že stavba by měla být dokončena na jaře 2024, tedy jen krátce před příštími parlamentními volbami.

Vláda Indické lidové strany tak dává veřejnosti několik jasných signálů. První je ten, že vrcholní státní činitelé mohou porušovat pravidla, která sami stanovili. Zadruhé, že Rámův chrám, a s ním spojená kulturní válka, je pro současnou indickou politickou obec důležitější než zdravotní rizika související s šířením koronaviru i hrozící hospodářský kolaps zapříčiněný chaotickým zákazem vycházení. A zatřetí: vláda, jejíž předseda je hlavním hostem hinduistického ceremoniálu, už v náboženských otázkách a sporech nevystupuje jako nestranný rozhodčí, ale otevřeně vyjadřuje svou náklonnost k hinduistické většině.

Pokládání základního kamene Rámova chrámu.

Spor o smysl indických dějin

Kontroverze okolo stavby Rámova chrámu se táhne již téměř půl tisíciletí. Její počátky můžeme datovat do let 1527–1528, kdy mughalský císař Bábur nechal v severoindickém městě Ajódhja postavit mešitu na místě, kde dříve zřejmě stával hinduistický chrám. Z historických pramenů však nelze vydedukovat, zda Bábur tento svatostánek nechal srovnat se zemí, či zda se na zvoleném místě tou dobou nacházely už jen jeho trosky. Ajódhja je zároveň podle hinduistické tradice rodištěm bájného krále Rámy.

Za léta společného soužití ve městě nalezly obě náboženské komunity kompromis, který posvětila i britská koloniální správa: vnitřek mešity zůstal muslimům, zatímco hinduisté se mohli nerušeně modlit na plošině před budovou. Konsensus však skončil v noci z 22. na 23. prosince 1949, kdy se do Báburovy mešity vloupala skupina hinduistů a umístila do ní modly krále Rámy a jeho manželky Síty. Den nato se v Ajódhji shromáždily tisíce místních hinduistů a událost byla označena za zázrak. Aby se napětí nepřiostřilo, byla na popud premiéra Néhrúa mešita uzamčena.

Spor mezi oběma komunitami znovu propukl v plné síle v 80. letech, kdy okresní soud ve Faizábádu nařídil mešitu otevřít a zpřístupnit hinduistům. Původně regionální a pozapomenutá šarvátka postupně přerostla na celostátní úroveň. Ultrakonzervativní organizace jako Světová hinduistická rada (VHP) nebo RSS učinily z Rámova chrámu hlavní bod svého programu a BJP zahrnula jeho postavení do své politické agendy. Tehdejší předseda strany Lál Krišna Ádvání dokonce na přelomu 80. a 90. let absolvoval celoindické turné, při němž propagoval stavbu Rámova chrámu jako otázku národního zájmu a konečného osvobození hinduistické Indie z muslimského područí. 

Od kontroverze k náboženským nepokojům

Fanatická kampaň, v jejímž čele stáli drobní podnikatelé a mladí nezaměstnaní, postupně vyeskalovala až do situace, kdy se prakticky vytratila možnost být hinduistou a zároveň vystupovat proti stržení mešity. Vše vyvrcholilo shromážděním hinduistických aktivistů v Ajódhji 6. prosince 1992, kdy během jediného odpoledne dav fanatiků mešitu doslova rozebral.

Okamžitě po zbourání Báburovy mešity se v severní Indii rozpoutaly pouliční boje, při nichž zemřelo několik tisíc lidí, většinou muslimů. Náboženské nepokoje se v lednu 1993 přenesly i do Bombaje, čímž padla iluze moderního, liberálního a kosmopolitního města, kde spolu žijí všechny náboženské komunity v míru. Násilí pokračovalo poté, co rozzuření muslimové začali napadat státní instituce, které nedokázaly zabránit zboření mešity. 

Ačkoli tehdejší premiér za tradičně sekulární Indický národní kongres (INC) Narasinha Ráo prohlásil, že mešita bude postavena znovu, nikdy k tomu nedošlo. Naopak hnutí za postavení Rámova chrámu postupně posílilo natolik, že přinutilo státní moc i mnohé politické strany uznat sílu hinduistické většiny. 

Ve snaze o vyřešení sporu byla na místě provedena celá řada archeologických výzkumů, které skutečně potvrdily, že zde před postavením mešity stávala jiná budova. Vědci se však nedokázali shodnout na tom, zda šlo o hinduistický chrám ani z které doby přesně pocházel. Kvůli nedostatku jednoznačných důkazů se tak vlastnický spor postupně přesunul na mytologickou a ideologickou rovinu.

Fotografie z rozebírání Báburovy mešity 6. prosince 1992.

 

Vzestup nového hegemona

Nerozhodnost během demolice Báburovy mešity předznamenala pád INC z pozice nejdůležitější politické strany. Velká část muslimského obyvatelstva ztratila důvěru v liberální stát a jeho instituce, protože politici nedokázali nebo nechtěli ochránit jejich zájmy a bezpečnost. Zbožným a konzervativním hinduistům se naopak v podobě dnes vládnoucí BJP nabídla strana, která slibovala hájit tradiční hinduistické hodnoty a kulturu. 

Už v parlamentních volbách v roce 1991 se BJP vyprofilovala jako druhá nejsilnější indická strana a v dalších letech dále posilovala. Indickou politiku definitivně ovládla po přesvědčivém vítězství Naréndry Módího v parlamentních volbách v roce 2014 a svou pozici nové nejsilnější strany potvrdila i o tři roky později podobně suverénní výhrou ve volbách do zákonodárného shromáždění v nejlidnatějším a politicky klíčovém státě Uttarpradéš, kde se Ajódhja nachází.

BJP se podařilo ve značné části indické střední třídy vzbudit dojem, že je hinduistická většina v zemi zanedbávána, je jí upírán náležitý podíl na rozhodování o věcech veřejných a trpí pod nátlakem nejrůznějších menšin, které jsou podporovány cizími mocnostmi ve snaze rozbít indickou jednotu. Sekularisté a západně vzdělaní intelektuálové jsou v těchto představách zaprodanci či rovnou zrádci.

Utlačovaná většina

Podobně jako západní konzervativci v posledních letech štkají nad údajným soumrakem bílého muže, i hinduističtí nacionalisté úspěšně legitimizovali své hnutí na základě pocitu, že hinduisté z vyšších kast jsou v sekulárním státě systematicky diskriminováni výhodami pro nižší kasty a appeasmentem náboženských menšin. Co na tom, že privilegované kasty dodnes ovládají prakticky všechny instituce a většinu byznysu. BJP se díky svému důrazu na ochranu starobylých kulturních tradic dokázala svým příznivcům prezentovat jako jediná strana, která hájí zájmy hinduistického národa.

Zbourání Báburovy mešity a její nahrazení Rámovým chrámem v tomto ohledu představuje přelomový okamžik. Po takzvané Mandalově aféře, kdy vláda premiéra Višvanáthy Pratápy Singha v roce 1990 schválila doporučení Mandalovy komise a zavedla ve státním sektoru pro nízké kasty kvóty, získal hinduistický revivalismus na síle a nejvíce se projevil právě v hnutí za postavení Rámova chrámu.

Báburova mešita se stala symbolem dlouholetého útlaku a bezpráví, které údajně spáchali dřívější muslimští vládci na hinduistické většině. Ta však již nadále nechce být většinou mlčící. Tak jako je zbourání Báburovy mešity chápáno jen jako logická náprava 464 let staré křivdy, skutečná hinduistická Indie může rozkvést teprve ve chvíli, kdy odstaví od moci všechny, kteří jakkoli pomáhali muslimům a dalším cizákům udržet si podíl na moci.

Kdo volí hinduistickou pravici?

Dějinná příležitost k tomuto kroku se naskytla ve volbách v roce 2019. Ještě do předchozích voleb šla BJP s kritikou neefektivní a zkorumpované kongresové vlády, vizí inkluzivního rozvoje a hesly jako „všichni společně, rozvoj pro všechny“, což jí přineslo mnoho hlasů zejména od nižších středních tříd v regionech. Programové body jako postavení Rámova chrámu a zrušení zvláštního statusu Džammú a Kašmíru však nikdy ze svého volebního manifestu nevypustila a v roce 2019 tyto karty odkryla naplno.

Příklon k otázkám národní bezpečnosti a důraz na kulturní a náboženská témata byl nejen důsledkem selhání BJP v hospodářské politice, ale také pěti let u moci, kdy si vládní strana s podporou médií a prakticky neomezenými prostředky na politický marketing mohla dovolit vyzkoušet, jak daleko v hinduistickém nacionalismu může zajít. Sázka vyšla a BJP vyhrála volby ještě větším rozdílem než v roce 2014.

Stává se tak na indické politické scéně novým hegemonem, který redefinuje celou myšlenku indického národa a jeho pojetí jednoty v rozmanitosti, jak můžeme vidět třeba na případu kontroverzních zákonů upravujících podmínky pro získání státního občanství. Někteří političtí komentátoři už proto hovoří o počátku druhé indické republiky, která je daleko méně tolerantní k menšinám a jejímž projevem jsou například současné snahy odstranit z preambule indické ústavy slovo „sekulární“.

Nejde jen o náboženství

Na lokální úrovni hinduističtí nacionalisté nadále přiživují protimuslimské nálady zmínkami o tom, že třináctiprocentní, leč rychle rostoucí menšina brzy hinduistickou většinu přečíslí, a burcují proti „milostnému džihádu“ – tedy vztahům mezi muslimskými muži a hinduistickými ženami. Muslimové už tedy nejsou nazíráni jako „ti druzí“, ale rovnou jako zdroj většiny problémů současné Indie.

Není divu, že jedním z ožehavých témat je dnes v zemi zákaz obchodu s hovězím masem, ani že za hlavního a úmyslného přenašeče koronaviru byla označena muslimská komunita – i tyto aféry mají ukázat muslimům, že ve 21. století už nebudou mít ve společnosti takovou svobodu jako dříve. Při volbách do zákonodárného shromáždění v Uttarpradéši v roce 2017 také BJP oproti dřívější praxi nepostavila jediného muslimského kandidáta a vyslala tak jasný signál, že ji hlasy nejpočetnější menšiny nezajímají.

Jedna z oblíbených konspiračních teorií hinduistických nacionalistů například zní, že proslulá hrobka Tádž Mahal se ve skutečnosti původně jmenovala Tédžo Mahálaja a byla chrámem boha Šivy. Stavbou Rámova chrámu tak může všechno teprve začít.

Bezprecedentní podporu BJP v indické společnosti však nelze přičítat pouze náboženskému radikalismu a agresivnímu nacionalismu. Její neoliberální ekonomický program je ve skutečnosti zároveň velmi přitažlivý pro značnou část indické střední třídy, která v posledních letech nabírá na síle i na významu, a na současné politické scéně nevidí žádnou alternativu.

Kongresový sekularismus i státní socialismus jsou v současné Indii považovány za překonané koncepty, které nepřinesly většině obyvatelstva kýženou prosperitu, a proto je potřeba zkusit jiná řešení. Důraz na národní hrdost a hinduistickou kulturu už je pak jen součástí většího balíčku, který BJP svým voličům nabízí.

Rozštěpená společnost

Letitý spor o Báburovu mešitu a Rámův chrám ukázal nejen to, že se členové hinduistické a muslimské komunity radikalizují, ale také že dnešní indický stát není schopen ani ochoten ochránit své občany před náboženským násilím. Povaha komunálních nepokojů se ostatně také mění – sice už nedochází k masovým krveprolitím jako třeba v roce 2002 v Gudžarátu, ale o to častější jsou útoky hinduistických bojůvek na osamocené příslušníky menšin, zejména té muslimské.

To, že hlavním ministrem Uttarpradéše se v březnu 2017 poprvé v historii stal náboženský hodnostář – ultrakonzervativní Jógí Áditjanáth, který by nejradši „do každé mešity umístil Ganéšovu sochu“ – je už jen logickým završením procesu, který symbolicky započal stržením Báburovy mešity. Sedmdesát let od rozdělení někdejší perly britského impéria na Indii a Pákistán a 69 let od zavraždění Mahátmy Gándhího se náboženský konzervatismus či přímo extremismus znovu stal jednou z určujících národních ideologií.

Událost má ovšem i mezinárodní přesah a odráží současné pošramocené vztahy mezi Indií a jejími sousedy. Na slavnost byl přizván také nepálský kněz z Džanakpuru, zatímco nepálský premiér Khadgaprasád Šarma Ólí prohlásil, že král Ráma se ve skutečnosti narodil v Nepálu. Obě jihoasijské země se tak mezi sebou předhánějí nejen o nárok na občanství mytologické postavy, ale v důsledku i o to, která z nich je více hinduistická.

Ghar ghar se Ajódhja džáenge, ham mandir vahín banáenge – tedy „z každého domu půjdeme do Ajódhji a postavíme tam chrám,“ znělo jedno z hesel hinduistických aktivistů, které se objevilo na začátku 90. let a rezonuje ve společnosti dodnes. Co se ale stane, až se chrám dostaví? Na řadu mohou přijít další muslimské stavby, které údajně stojí na místech někdejších hinduistických svatostánků. Jedna z oblíbených konspiračních teorií hinduistických nacionalistů například zní, že proslulá hrobka Tádž Mahal se ve skutečnosti původně jmenovala Tédžo Mahálaja a byla chrámem boha Šivy. Stavbou Rámova chrámu tak může všechno teprve začít.