„Slyší nás někdo?“ Rok od zemětřesení v Turecku lidé stále čekají na pomoc

Po několikahodinové cestě autobusem se blížíme do města Adıyaman na jihovýchodě Turecka. Za východu slunce sledujeme střídající se kamenitou krajinu, která je pro tuto oblast typická, a polorozbořené vesnice. Už asi hodinu před cílem jsou i rok po zemětřesení vidět vesnice s rozpadlými domy a prázdné pozemky po těch, jejichž trosky už se podařilo uklidit. Některé z nich ještě stojí, ale jsou v takovém stavu, že bez oken, dveří a nábytku čekají na demolici.

Krátce po příjezdu do města se potkávám s Berfin z organizace People of Solidarity. „Jaká byla cesta z Istanbulu?“ otvírá Berfin naší konverzaci otázkou, která se vztahuje na mě, ačkoliv procházíme městem, kde jsou na každém rohu vidět zbořené domy a já jen těžko hledám slova pro zhodnocení dvaceti hodin v autobuse. Je vidět, že město i lidé se rok po katastrofě snaží žít životy bez ohledu na to, jakou událost trosky kolem nich připomínají.

Čtěte také: „Jít zpátky znamená smrt.“ Syrští běženci se v Turecku ocitají v pasti, ne všem jsou ale lhostejní

Většina místních uvádí, že Adıyaman, který byl loni zasažen zemětřesením, byl po provinciích Hatay a Kahramanmaraş, jež leží v jihovýchodní části země, třetím nejzasaženějším regionem. Potvrzují to i čísla: zemřelo tady podle oficiálních zdrojů více než osm tisíc lidí a přes 17 tisíc jich bylo zraněno. Málokdo tady ale oficiálním číslům věří. Podle místních totiž vláda nese za oběti zodpovědnost a snaží se tak zakrýt reálné, patrně daleko větší, následky neštěstí.

Berfin společně s dalšími lidmi, kteří před rokem takřka ihned po katastrofě přijeli do zasažených regionů pomáhat, založila již zmíněnou organizaci. Většina z nich je z jiných měst, a dokonce i úplně jiných regionů Turecka.

„Začali jsme pomáhat v centru, kde jsme distribuovali pomoc místním bezprostředně po zemětřesení, chtěli jsme ale dělat víc a viděli jsme, že je tady pořád na čem pracovat. Teď se část z nás do Adıyamanu přestěhovala a pracujeme tady v dalších neziskovkách, zatímco se ve volném čas věnujeme té naší,“ vysvětluje šestadvacetiletá Berfin.

Jejich práce spočívá především v hledání projektů, které jsou schopny například financovat opravy budov v okolních vesnicích. Nedávno třeba zařídili opravu tamní školy. Mimo to ale většina z nich působí i v dalších nevládních organizacích.

Tři miliony lidí bez domova

Před rokem, v noci z 5. na 6. února 2023, krátce po čtvrté hodině ranní, se v jedenácti tureckých provinciích rozhoupala zem. Nejvíce postižená města, jako je Antakya v provincii Hatay na jihu země, přišla podle odhadů i o více než polovinu budov, přičemž původ některých z nich sahá do šestého století před Kristem.

Čtěte také: Turecká vláda jednoho muže: Cesta od parlamentní demokracie k téměř neomezenému prezidentství

Při zemětřesení přišlo o život podle oficiálních zdrojů přes padesát tisíc lidí. Síla zemětřesení sahala v některých oblastech až k 7,8 stupňům Richterovy stupnice. Otřesy země zničily přes 230 tisíc budov v Turecku a více než 10 tisíc v Sýrii. Podle dat OSN přišly o domov asi tři miliony lidí. Rozsah tohoto zemětřesení se často srovnává s tím v roce 1939 a co do počtu obětí se řadí mezi nejničivější v historii.

S vládou nemáme nic společného

Berfin mě seznamuje i se Şerifem. „Kde pracuješ?“ ptám se ho po tom, co jsme se oba představili. „V humanitárním obchodě pro lidi v nouzi. Jedeme se tam podívat,“ odpovídá mi a sedáme spolu do auta.

Společně přijíždíme do centrálního skladu, který dřív býval tělocvičnou, ale nyní je plný humanitární pomoci od soukromých tureckých společností, OSN, ale i dalších nevládních organizací z celého světa. Dnes je obchod zavřený, a tak je třeba jen naskladnit nějaké věci. Naložíme tedy dodávku plenami a odvezeme je do obchodu.

Tam potkávám i Dilan, ukazuje mi, jak obchod funguje. „Místní, kteří potřebují pomoc, každý měsíc dostávají body. Za ty si pak v obchodě mohou nakoupit nejdůležitější věci od základních potravin přes hygienu až po potřeby pro děti, po těch je tady největší poptávka,“ upozorňuje, když procházíme uličkou s plenami a doplňky stravy.

Jejich obchod funguje hlavně díky zmíněným společnostem a dalším nevládním organizacím, které platí lidi, již se o obchod starají. Şerif ale zmiňuje, že si to lidé mnohdy neuvědomují a spojují je se státní pomocí. „Vláda s námi nemá nic společného. Občas k nám chodí lidé, často právě její podporovatelé, a děkují nám a vládě za to, co děláme. Odpovídáme jim ale, že s nimi nemáme nic společného, všechno si zařizujeme sami,“ vysvětluje.

Na pomoc nikdo nepřišel

V podvečer se jedeme podívat do města. Zastavujeme u bývalého sedmipatrového hotelu Isias. Nezbylo po něm nic, na jeho místě jsou vidět jen zarovnaná suť a zaparkovaná auta. Osud budovy ale není hlavním nositelem příběhu tohoto místa.

Budova se ale při loňském zemětřesení zřítila během několika vteřin. Celý zmíněný oddíl byl s dalšími čtyřiceti lidmi v té době uvnitř, přežít se podařilo pouze čtyřem rodičům.

Před rokem tu byl na soustředění dětský volejbalový tým z kyperské Famagusty, 39 lidí včetně trenérů, dětí i jejich rodičů přicestovalo do Adıyamanu a ubytovalo se právě v hotelu Isias.

Budova se ale při loňském zemětřesení zřítila během několika vteřin. Celý zmíněný oddíl byl s dalšími čtyřiceti lidmi v té době uvnitř, přežít se podařilo pouze čtyřem rodičům. V hotelu tak zemřelo 72 lidí.

Dilan a její přítel mi ukazují, jak hotel vypadal. Zároveň posloucháme nahrávku jednoho ze zemřelých, který volá v deštivé noci o pomoc a potenciálním záchranným týmům se snaží vysvětlit, co z trosek vidí. „Nikdo ale na pomoc dlouho nepřišel,“ upozorňuje Dilan a uzavírá smutný příběh.

Případ hotelu Isias je zároveň prvním, u kterého se začala u soudu projednávat odpovědnost za kvalitu budov. Podle BBC byl při stavbě hotelu do materiálů přidáván štěrk a písek z místní řeky a v roce 2016 byla dostavěna dvě další patra bez patřičných povolení. V případě odsouzení hrozí obžalovaným, mezi kterými je i majitel hotelu Ahmet Bozkurt a jeho dva synové, vězení i na více než dvaadvacet let.

Kdo za to může?

Hledání odpovědnosti je ale jednou z klíčových otázek, která místním leží v hlavě. O hledání viníků za špatný stav a konstrukci budov v Turecku píše i organizace Human Rights Watch (HRW). Podle ní by mělo Turecko zajistit, že osoby odpovědné za smrt více než 50 tisíc lidí budou dohnány k odpovědnosti.

„V den výročí ničivých zemětřesení ze 6. února 2023 by se Erdoğanova vláda měla zaměřit nejen na přestavbu, ale také na zajištění toho, aby ti, kdo povolili a postavili domy, nemocnice a hotely, které se proměnily v hroby, když udeřilo zemětřesení, byli dohnáni k odpovědnosti,“ zdůraznil ředitel HRW pro Evropu a střední Asii Hugh Williamson.

Ve zprávě HRW se mimo jiné uvádí, že ve většině případů jde u obviněných především o „způsobení smrti a ublížení na zdraví z předvídatelné nedbalosti“, což je trestný čin, za který lze uložit trest vězení v rozmezí dvou až dvaadvaceti a půl roku. V minulosti ale podle HRW turecké soudy trestaly tyto činy spodní hranicí nebo převáděly tresty na pokuty.

Čtěte také: „Kdo nesouhlasil, zmizel.“ Takhle turecký režim likvidoval odpůrce, Sobotní matky za ně stále bojují

Odpovědnými osobami ale nejsou většinou jen stavbyvedoucí či samotní pracovníci, kteří budovy staví. Patřičná povolení totiž schvalují úředníci, kteří by měli samotné stavby i dozorovat. Už po ničivém zemětřesení v Marmarském regionu v roce 1999 ale úřady měly problém odpovědnost vymáhat. HRW zmiňuje, že i tehdy média informovala o nízkém počtu jak soukromých, tak veřejných činitelů.

Způsob hledání viny kritizoval po zemětřesení v roce 1999 i Evropský soud pro lidská práva, který v roce 2015 konstatoval, že správní orgány, které rozhodují o udělení povolení, postrádají nezávislost na exekutivě, a že jejich rozhodování je nedostatečně kontrolováno. Mimo to pak zmiňuje, že nedošlo k dostatečnému prošetření, a kritizuje problematiku stíhání veřejných činitelů.

Hledání viny tak bylo problematickým aspektem v minulosti a pravděpodobně bude i teď. Mimo to Berfin z organizace People of Solidarity při naší debatě o nové výstavbě pochybuje i nad novými budovami. „Jsou už svědectví o tom, že nejsou dost kvalitní, mají stejné problémy jako ty, co se před rokem zhroutily. Budujeme tady stejný problém a ty domy se při dalším větším zemětřesení zhroutí znovu,“ dodává skepticky.

Nesplněné sliby

Z Adıyamanu se přesouvám do města Antakya v provincii Hatay, na druhý konec zóny loňského zemětřesení. Cesta trvá autobusem asi sedm hodin. Po celou dobu tak sledujeme jak zarovnané pozemky po uklizených troskách, polorozpadlé domy, humanitární stany, kontejnerová městečka či místy narušenou a rozpraskanou krajinu, tak i nově rostoucí sídliště, mnohdy uprostřed ničeho daleko od města.

Kolem Adıyamanu je větší část z nich stavěna soukromými společnostmi. Některé z nich, zejména pak v provincii Hatay, staví turecká státní stavební firma TOKI, která buduje podobná sídliště po celém Turecku.

Takových domů by ale v těchto dnech mělo stát mnohem více, než bylo turecké veřejnosti před rokem slíbeno. Prezident z vládní národně-konzervativní strany AKP Recep Tayyip Erdoğan totiž tři měsíce po loňské katastrofě prohlásil, že do dvou let postaví 680 tisíc nových bytů a do jednoho roku jich bude stát 319 tisíc. Tou dobou zároveň Turecko čekalo na druhé kolo prezidentských voleb, do kterého se dostal právě Erdoğan a tehdejší lídr opozice Kemal Kılıçdaroğlu. 

Ačkoliv tak demoliční i stavební práce v celé oblasti začaly bezprostředně po zemětřesení, postavit více než 300 tisíc domů za jeden rok se už tehdy zdálo nerealistické.

Týden před výročím katastrofy ministr životního prostředí, městského plánování a změny klimatu Mehmet Özhaseki řekl, že „během dvou měsíců předáme 75 tisíc domů právoplatným majitelům“, což se výrazně liší od čísel, která před necelým rokem zmiňoval prezident Erdoğan během kampaně.

Nové domy se tedy začaly prostřednictvím losování předávat novým majitelům, nepochybně jich ale nebude tolik, kolik prezident před rokem slíbil.

Nekonečná pole trosek

V provincii Hatay, nejvíce zasaženém regionu, jsou následky zemětřesení vidět už více než hodinu před příjezdem do města Antakya. Míjíme často dlouhé lány zbouraných a zarovnaných ploch připomínající začínající developerský projekt, kontejnerová městečka či polorozpadlé budovy čekající na svůj konec.

Už v autobuse se mě asistent řidiče ptá, proč do Antakye jedu. V autobuse jsem pravděpodobně jediný cizinec a na stále stojícím nádraží, ač s mírnými prasklinami, tomu není jinak. „Užij si Antakyi,“ loučí se se mnou při výstupu a pousměje se.

Mám pár hodin čas, než se potkám se svou kamarádkou Nur. Podle map se tedy vydávám pěšky do centra Antakye. Po chvíli mám ale pocit, že jsem se dostal mimo město. Na obou stranách cesty je jen dlouhé hliněné „pole“ s místy vyčnívajícími bagry a jednotkami domů. Podle map byla ale ještě před rokem tahle ulice hustě zastavěná a plná života. Nejen tady, ale i v dalších místech, kde jsou trosky už uklizeny, se zároveň prochází lidé, kteří hledají zbytky kovů a skládají je do malých vozíků.

V Antakyi se většina lidí přesunula do kontejnerových městeček. Život v nich není jednoduchý, ale lidem se často dostává alespoň základních potřeb, některé kontejnery pak mají i malou koupelnu.

Neexistuje žádný problém, který bychom nedokázali překonat

V sobotu, tedy tři dny před výročím katastrofy, přijel do regionu i turecký prezident Erdoğan, který zde zahájil losování o nové byty na místní univerzitě. Mimo to pak uspořádal setkání ve velké hale nedaleko za městem, kde promluvil k občanům. Hned po příjezdu na místo byla vidět dlouhá fronta před policejní kontrolou.

„Vážený pane prezidente, obyvatelé čtvrti Aksihar by se s vámi rádi setkali,“ stálo na transparentu jednoho z místních, který kvůli němu nebyl vpuštěn dovnitř. Stejně tak jsem nebyl dovnitř vpuštěn kvůli batohu ani já. „Je to prostě pravidlo,“ sdělil mi podezíravě policista, když mě viděl s fotoaparátem.

Už dlouho před začátkem ale bylo před vchodem rušno, lidé se tlačili dopředu a skupinka mladých mužů místy vykřikovala v turečtině „Idealistickému hnutí nelze zabránit“ a zdvihala nad hlavu ruku v gestu, kdy spojují tři prsty (palec, prostředníček a prsteníček) do symbolu vlčí hlavy. Slogan i toto gesto, které je mimo jiné v Rakousku a Francii zakázáno, odkazují na organizaci Šedých vlků a krajně pravicové nacionalistické MHP.

Zmíněná organizace Šedých vlků je známá pro své panturecké myšlenky a je aktivní i v zemích s tureckou menšinou, jako je Německo, Belgie nebo další země na Blízkém východě.

Na místo pak prezident přilétá ze zmíněné univerzity jednou z helikoptér a většina lidí se dostává dovnitř. „Pokud centrální a lokální vláda nebudou spolupracovat ruku v ruce, nic dobrého město nečeká,“ upozornil Erdoğan ve svém projevu na snahu získat provincii v březnových komunálních volbách. Aktuálně je totiž pod správou opoziční republikánské CHP.

Mimo to ještě prezident mluvil před setkáním s lidmi při příležitosti otevření jedné z místních nemocnic. „Připojení Hatay k vlasti bylo nejdůležitějším úspěchem v prvním století naší republiky. Nyní, po výročí sto let od vzniku Turecké republiky, pracujeme na tom, aby naše vlast, každá její část, včetně Hatay, byla zemí, kde žijeme v bezpečí, míru a prosperitě,“ dodal, a navázal tak na připojení provincie Hatay k Turecku v roce 1939.

„Naši občané si mohou být jisti a důvěřovat nám. Ničí práva nebudou porušována, nikdo se nebude cítit jako oběť. Neexistuje žádný problém, který bychom nedokázali překonat solidaritou, vytrvalostí a vzájemným porozuměním,“ ujistil občany provincie.

Nejhorší je zima

Společně s mojí kamarádkou Nur, která v regionu vyrostla a žije, míříme do městečka Harbiye. Vypráví mi o tom, že majitel domu, ve kterém před rokem s rodiči bydlela, postavil budovu v místě, kde by podle zákona právě kvůli hrozícím zemětřesením stát neměla. I tak ale budova několik let sloužila a úřady s tím neměly větší problém.

Nur mi vypráví i o době těsně před katastrofou. Menší otřesy byly podle ní cítit už dva týdny předem. Její rodina měla ale štěstí. „Kdyby bylo zemětřesení jen trochu silnější, nepřežili bychom,“ popisuje onu noc a líčí, jak se nakláněly zdi a nábytek padal k zemi. 

Cestou míjíme i více než sedmipatrové vybydlené budovy. „Tyhle taky zbourají, ne?“ ptám se Nur. „No já doufám, záleží to na míře zničení, ale takhle vysoké budovy by podle odborníků v našem regionu stát vůbec neměly,“ vysvětluje mi.

V městečku na kopci je oproti Antakyi zničených budov méně, i tak jsou ale vidět na každém rohu. Přijíždíme k malému plácku, kde stojí kolem dvaceti kontejnerů, nikdo v nich ale nebydlí. Místo toho je těsně před nimi několik obydlených stanů, do jednoho z nich nás zve i Zeynep. „Sedněte si, máte hlad?“ nabízí nám placky, které zrovna připravuje, a my oba s pokorou přijímáme.

„Život ve stanu má spoustu výzev, ale nejhorší je zima,“ otevírá konverzaci Zeynep. Její dům stojí několik metrů od stanu, ve kterém se třemi dalšími dětmi žije. „Můj dům je podle oficiální kontroly mírně poničen, já se ale do něj nedokážu vrátit, bojím se, je nás tady takových několik.“

Pokud úřady klasifikují poničení jako mírné, může se podle nich do domu nastěhovat zpět a zároveň nemá nárok na kontejner a ani nový dům. Zbyl na ni tedy jen stan, ve kterém už téměř rok žije.

Ptám se Zeynep, zda za nimi chodí někdo, kdo by jim mohl pomoci. „Ne, už je to rok, co jsme z našeho domu odešli, za tu dobu jsme jednou dostali vodu. Požádala jsem o dětskou stravu pro své děti, nejmenší balíček stojí asi tisíc lir a to si nemůžeme dovolit, taky jsme nic nedostali. Ceny se zvyšují a není tady ani dostatek práce,“ vysvětluje.

„Šli jsme poprosit na úřad o přímotop, jeden jsme sice dostali, ale je tak malý, že stejně musím topit v kamnech tady v předsíni. V létě to ale nebylo o moc lepší. Bylo tady 48 stanů a všichni jsme se tu schovávali ve stínu pod jedním fíkovníkem. Přinesli nám pár ventilátorů, ale ničemu to nepomohlo. Zima je ale stejně horší,“ popisuje Zeynep podmínky, ve kterých už rok se svými dětmi žije.

Podle ní je její dům poničen mnohem víc a kontrola svou práci neodvedla dobře. „Nevkročili ani dovnitř, když stav posuzovali. Označili ho za mírně poničený, nepodívali se ani na nosné sloupy. Jak mohou rozhodnout bez toho, aby to zkontrolovali pořádně?“ stěžuje si.

Upozorňuje i na místo, na kterém je budova postavena. „Můj dům je ve svahu, nosné sloupy jsou na jeho okraji a ten svah se sesouvá. Zemětřesení se tady děje v menší míře pomalu každé dva týdny a ten dům může spadnout. Mimo to je vedle našeho domu čtyřpatrová budova příbuzných, která může také spadnout přímo na tu naši,“ vysvětluje nám mírně rozzlobeným tónem.

Ačkoliv může být dům nebezpečný a vstupovat do něj je podle Zeynep nepříjemné nejen pro ni, ale i pro její děti, částečně ho používat musí. „Ve stanech samozřejmě nemáme koupelnu, takže musíme jít dovnitř. Nikdo z nás ale do domu nevkročí přes noc. Bojíme se, připomíná nám to onu noc. Za poslední rok jsem uvnitř jednou jedla oběd, nic víc,“ vysvětluje a vzpomíná se slzami v očích na noc, kdy mimo jiné přišla o svou sestru.

Když se vracíme ke stanu, vysvětluje nám, že stěhování je v nedohlednu. Pokud k nim někdo z úřadů chodí, tak jenom proto, aby se přesunuli ze stanů zpátky do domu. „Stany na pohled nevypadají dobře, tak je chtějí odstranit. Nevím, co budu dělat, nemáme žádné informace, až nás vyženou z tohohle místa, postavím stan o kus vedle, hanba naší vládě. Možná se přijdou podívat, jak se nám vede, až budou volby,“ dodává.

Do svého provizorního domu a místa, kde většinou tráví příbuzní společný čas, nás zve i její švagrová Melek. Žije s manželem a čtyřmi dětmi v kontejneru, který ale koupili po zemětřesení za svoje peníze. 

Byla zima a pršelo, zůstávali jsme venku a moje žena byla do toho těhotná, po dvaceti dnech nám pak poslali stany

Jejich příběh s domem je ale trochu jiný. „Nevěříme vládě, že by nám nějaký nový dům dala, dělají jen show. Poprosili jsme tedy, aby náš dům označili taky za mírně poničený, ačkoliv ho chtěli zařadit do kategorie velmi poničených. Kdyby ho totiž zbourali, přišli bychom i o pozemek. Pokusíme se náš dům zpevnit a opravit, chceme bydlet tady,“ vysvětluje Mehmet, manžel Melek.

Popisují zároveň, jak přežívali bezprostředně po zemětřesení. „Byla zima a pršelo, zůstávali jsme venku a moje žena byla do toho těhotná, po dvaceti dnech nám pak poslali stany,“ popisuje Mehmet.

I tak jim ale místy nechybí úsměv na tváři. „Přežili jsme, za to jsme nejvíce vděční, můžeme tu být všichni spolu.“

Přesouváme se potom k rodičům mojí kamarádky Nur. Oproti Zeynep, Mehmetovi, Melek i jejich příbuzným mají její rodiče větší štěstí. Těsně po zemětřesení se přestěhovali do domu svého syna. Mají zároveň pozemek, na kterém i přes velký nedostatek pracovních sil společně s matčinou sestrou začali v červnu stavět malý domek, který se jim daří pomalu dokončovat. „Čekáme jenom na zapojení elektřiny, ale odkládají to každý den,“ vysvětluje matka a těší se, až bude mít znovu vlastní domov.

Provozovny v kontejnerech

Tentýž den dopoledne se jdu projít do téměř kompletně zničeného centra města. Stejně jako většina tureckých měst, i Antakya má vlastní bazar. Ačkoliv byla velká část jeho historických uliček loni poničena, po roce se jeho atmosféra pomalu vrací. „Buyrun, buyrun,“ zve mě většina prodejců do svých obchůdků, které místy střídá bortící se stěna, a snaží se mi nabídnout místní produkty nebo oblečení.

V bazaru zároveň potkávám skupinku dalších novinářů, kteří stojí v hloučku kolem muže, který rozdává občanům simit, typické turecké pečivo. Tím mužem je aktuální ministr životního prostředí, městského plánování a změny klimatu Mehmet Özhaseki, který do města přijel s prezidentem podpořit místního kandidáta vládní strany AKP v březnových volbách.

Moje cesta ale směřuje jinam. Snažím se najít mezi místními oblíbené bistro s humusem. Když ale dorazím do ulice, ve které mělo bistro být, vidím znovu jen pole odklizených trosek. Po chvíli se mi ale na profilu bistra na sociálních sítích podaří najít, že teď sídlí na starém autobusovém nádraží číslo 182.

Když se k nádraží blížím, chápu, co číslo znamená. Jde o kontejnerové městečko, kde ale nebydlí místní obyvatelé. Přestěhovaly se do něj menší podniky, které prodávají jídlo, boty, kávu nebo oblečení. Pod číslem 182 tedy nacházím i známý humus, pro který je v Turecku Antakye známá.

Čtyři hodiny sedmnáct minut

V předvečer výročí se vracím zpátky do Adıyamanu. Nejen tam, ale pravděpodobně ve všech zasažených městech si budou dnes v noci lidé připomínat loňskou katastrofu, při které mnoho lidí ztratilo své blízké. Potkávám se znovu s Berfin, Dilek i Şerifem a míříme na setkání všech místních nevládních organizací, se kterými se kolem třetí hodiny ranní přesouváme do centra města.

Ulice jsou plné lidí, ale přesto je všude téměř ticho. Kolem půl čtvrté však přichází dav s rozsvícenými telefony a transparenty s časem 4:17, fotkami svých rodin nebo slogany upozorňujícími na nezvládnuté neštěstí.

„Biri bizi duyabilir mi?“ opakuje dav. Tahle věta má pro místní mnoho významů. V překladu znamená „Slyší nás někdo?“, čímž upozorňují nejen na nedostatečnou pomoc přeživším, ale zejména opakují to, co křičelo pod troskami mnoho obětí, kterým se nedostalo pomoci včas.

V lidech je cítit hněv, zároveň ale mezi nimi není nikdo, kdo by neměl v očích slzy. I policisté, kteří situaci pečlivě kontrolují nejen několika drony nad hlavami místních, se slzám neubránili.

Čtyři hodiny sedmnáct minut. Přesně v tu chvíli se před rokem v Turecku a Sýrii rozpohybovala zem, v tu chvíli se zhroutily tisíce budov, přišly o život tisíce lidí a stejně tak se zastavily místní hodiny, které jako symbol připomínají lidem katastrofu každý den.

Rozeznívá se modlitba zemřelým, lidé jsou potichu a my se přesouváme prožít poslední chvíle na místě, kde stál již zmíněný hotel Isias, ve kterém zemřely desítky lidí včetně dětského volejbalového týmu. I tam je pietní místo, kolem kterého stojí hlouček lidí, vzpomíná na své blízké a pláče. Na zemi je ze svíček napsáno „spravedlnost dětem“.

Martin Pavlík studuje žurnalistiku a politologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. V létě 2023 působil jako stážista v domácí redakci Seznam Zpráv. Mimo jiné strávil čtyři měsíce na Istanbulské Bilgi University, kde se zaměřoval na témata migrace a turecké politiky.