• Komentáře
  • 28. března 2023

Stávky a demonstrace se v Česku moc nenosí. Poučíme se z francouzských a britských protestů?

Francouzské protesty proti posunutí odchodu do důchodu z 62 na 64 let / Foto: Shutterstock /
Francouzské protesty proti posunutí odchodu do důchodu z 62 na 64 let / Foto: Shutterstock /
Autor
Eva Svobodová
Ve Francii už od ledna opakovaně probíhají protesty proti důchodové reformě. Velká Británie zase zažívá největší stávky posledních desetiletí. V Německu v pondělí začaly stávkovat dopravní odbory. A vláda Petra Fialy uvažuje, že zvýší věk odchodu do důchodu až na 68 let či zavede karenční dobu nemocenské. V ulicích českých měst je ale téměř klid.

Krátce po komunálních, a hlavně prezidentských volbách začala vláda Petra Fialy předkládat jeden návrh za druhým. Marian Jurečka v únoru oznámil, že dnešní třicátníci možná půjdou do důchodu až v 68 letech – to by nás zařadilo mezi jedny z nejdéle pracujících Evropanů.

Objevily se i další návrhy: na stárnutí populace chce vláda mimo jiné odpovědět zpoplatněním pobytu po 90 dnech v léčebnách dlouhodobě nemocných. Uvažuje se i nad znovuzavedením takzvané karenční doby, podle níž by byly nemocenské dávky pracovníkovi vypláceny až od čtvrtého dne v nemoci.

Od kárání hypochondrických občanů už je to jen krůček k evergreenu české pravice, tedy k nadávání na ty, kteří zneužívají dávky sociální. Žádné větší reakce ale tato prohlášení nevyvolala. Tedy kromě několika demonstrací organizovaných převážně desinformační proruskou scénou, kterou více než sociální politika trápí spíše ukrajinská vlajka na Národním muzeu nebo pomoc lidem prchajícím před válkou.

V Česku, v zemi se zkušeností s nedemokratickým režimem, který měl odbory pod kontrolou, panuje stále poměrně nízká odborová organizovanost.

Naproti tomu statisíce až miliony lidí opakovaně protestují po celé Francii, a to proti důchodové reformě. Jejím obsahem má být zvýšení odchodu do důchodu na 64 let, zrušení výjimek pro některé státní podniky nebo zvýšení minimální penze na 1200 eur. Intenzita protestů, které probíhají už od ledna, se ještě zvedla poté, co se prezident Emmanuel Macron rozhodl schválit reformu bez dolní komory parlamentu, a využít tak článek 49.3 francouzské ústavy.

Britské protesty a stávky, které už také trvají několik měsíců, jsou eskalací několika faktorů. Na zemi dopadají důsledky pandemie covidu-19, brexitu, rostoucí inflace i dlouhodobé politiky konzervativců, pro kterou jsou typické škrty v sociální oblasti. Velká Británie se navíc nikdy úplně nevzpamatovala z finanční a hospodářské krize.

Čtěte také: Metro, práce, hrob. Francie se bouří proti důchodové reformě

Není samozřejmě potřeba nijak romanticky opěvovat masivní demonstrace ani stávky, které v tuto chvíli v Británii či ve Francii probíhají. Protesty tohoto rozsahu mohou hospodářské problémy v zemích ještě prohloubit a případné násilí při demonstracích může ještě eskalovat a zanechat v místních komunitách dlouhodobé následky. Bylo by jistě lepší, kdyby si obyvatelé jednotlivých zemí dokázali své požadavky vyjednat méně bouřlivou cestou. Přesto – nad pasivitou českých občanů ale zůstává rozum stát.

Proč nedemonstrujeme?

Při pohledu na tyto dvě západní země si je třeba připomenout dvoukolejnost těchto protestů. Na jednu stranu zahrnují občanskou participaci ve formě demonstrací, které mají mobilizovat především veřejné mínění a zvyšovat tlak na politiky. Na druhé straně jsou pak stávky, které mají v každé zemi danou zákonnou úpravu a jsou spjaté převážně s odborovými hnutími.

V Česku, v zemi se zkušeností s nedemokratickým režimem, který si odbory podmanil pod svou kontrolu, panuje stále poměrně nízká odborová organizovanost. Určitá nechuť do odborů vstupovat je ještě akcelerovaná neustálým zpochybňováním jejich relevance. Špatné je to u nás i s občanskou participací, která je v zemích bývalého východního bloku obecně nižší.

Jde ale donekonečna odůvodňovat selhání v dospělosti špatným dětstvím? Lze politickou situaci v Česku stále vysvětlovat naší minulostí? Za nízkou četností stávek totiž velmi pravděpodobně nestojí žádná východní zkušenost ani národní naturel, jako spíše přísná legislativa, jež dává zaměstnavatelům poměrné velký prostor stávku obstruovat. A také strukturální znevýhodnění odborů oproti některým západním zemím, mezi něž patří například Německo či skandinávské země.

Jít na demonstraci pro většinu francouzských občanů neznamená překročit svou komfortní zónu.

Rozhodně mezi nimi ale nenajdete Francii, a ani Británii, jejíž odbory osekal thatcherismus. Navzdory všem přežívajícím klišé je ve Francii spíše nízká odborová organizovanost. Časté stávky tak nenaznačují jejich sílu, ale naopak slabost. V duchu bonmotu „slavný je ten špion, kterého neznáme“ zjišťujeme, že silné jsou často ty odbory, které si dokážou své podmínky bez stávky vyjednat.

Francouzská oblíbenost veřejného protestu je potom často vysvětlována „kulturní tradicí“, kdežto „Češi nemají stávkování v povaze“. Jistě, jít na demonstraci pro většinu francouzských občanů neznamená překročit svou komfortní zónu. Což je částečně dáno i historicky. Ve velmi centralistickém státě byla ulice často jediným způsobem, jak vyjádřit nesouhlas. Paradoxně je jím i dnes při současné podobě institucí.

Macron sice nezískal většinu v Národním shromáždění – navíc při 47% volební účasti, což je ve Francii opravdu málo – přesto se mu zřejmě podaří důchodovou reformu schválit. Protesty kolikrát nemusí věstit nic dobrého, my v Česku ale ani tiše nevyjednáváme, ani bouřlivě nedemonstrujeme.

Lidská důstojnost jen za odměnu?

Velká část socioekonomických otázek, ať už se jedná o starobní důchody nebo znovuzavedení karenční doby, nějakým způsobem souvisí se vztahem k práci. S představou, jakou by měla práce v našem životě hrát roli.

Předlistopadový i polistopadový režim stavěl práci do středu své pozornosti. Práce se za minulého režimu měla stát prostředkem ke kolektivní emancipaci a spáse na tomto světě. Obcházení pracovních povinností během normalizace se pak interpretovalo jako jeden ze symptomů korodujícího režimu. Po roce 1989 ale práce z piedestalu nezmizela, dostala se jen do záře jiných reflektorů. Napříště měla sloužit k realizování osobního blaha, které pak časem prokape do celé společnosti.

Čtěte také: „Vůbec nevím, jak vyžiju.“ Velkou Británii zasáhla krize, jakou už země léta nepamatuje

V západním světě se vztah k práci v současnosti mění. Podle výzkumů to vypadá, že zejména nastupující generace už požadují více balancu mezi pracovním a osobním životem. Rozhodně ale nelze říct, že by například pro Francouze byla práce jen nutným zlem na cestě k radovánkám volného času. Práce je patrně stále součástí identity každého Francouze, který ale na druhou stranu mnohem více uvažuje také o důstojnosti svých pracovních podmínek a svého života.

V Česku to naopak občas vypadá, jako by důstojnost byla jakousi nadstavbou, když už je práce hotová, nebo když na ni zbydou peníze. Pracovat je potřebné, i když mzda není adekvátní. Pracuji, tedy jsem. Kdo nepracuje, ať nejí. Jako by lidská důstojnost byla až odměnou za odvedenou práci.

Pěstování solidarity: od individuálního ke společenskému

V České republice ale nechybí jen větší odborová organizovanost nebo tradice občanské angažovaností a kultury protestu. Chybí politická artikulace právě univerzálnějších hodnot solidarity a sounáležitosti. To, co britské i francouzské protesty nakonec spojuje, je určitý přesah.

Například britští zdravotníci zdaleka nestávkují jen za své finanční ohodnocení a pracovní podmínky v kolabujícím zdravotnictví. Bojují celkově za zachování veřejného systému i dostupnost zdravotní péče. Francouzské protesty potom nejsou zaměřené jen na zájem nepracovat do vyššího věku, ale obecně na důstojný život a udržitelnou kariéru.

Bylo by na druhou stranu špatně vytvářet dichotomii mezi těmi „dobrými univerzálními“ zájmy, které převyšují ony „nízké materiální“. Nakonec: impulzem pro vznik odborového hnutí Solidarność v roce 1980 v Gdaňsku byly nejprve pracovní podmínky dělníků v loděnici. Požadavky na výši mezd se ale brzy přelily i do požadavků cílících obecně na svobodu v Polsku, a Solidarność tak výrazně přispěla k pádu režimu v Polsku.

Protesty, jež nejsou jen nějakou levicovou bojůvkou, naznačují, že pro stárnutí populace musíme hledat lepší řešení než pracovat až do smrti.

V Česku po roce 1989 nikdy úplně nevnikla levicová politická strana, která by dokázala budovat širší solidaritu – s Romy, nezaměstnanými, se syrskými uprchlíky. ČSSD se spíše snažila udržet alespoň část sociálního státu, na čemž není samo o sobě nic špatného. Andrej Babiš se pak selektivně rozhodl zaměřit na seniory.

Více než o budování solidarity ale šlo o volební pakt se skupinou, která Babišovi patrně vyšla z průzkumů. Teď fungují důchodci, za pár let se ale možná Andrej Babiš obrátí na úplně jiný elektorát. Tak, jak už to ostatně jednou udělal. V současné době chybí v Česku politická síla, která by artikulovala základní myšlenku, že není ostuda hájit svoje zájmy, nebo zároveň budovala širší solidaritu. Spíše než individuální ostych z participace na demonstraci za důstojnější mzdy či pracovní podmínky brání v protestu celkově absence těchto témat ve veřejném prostoru.

Konečně jsme součástí Západu

Dnešní francouzské protesty mohou zbytek Evropy až pobuřovat. Vždyť my všichni Evropané přeci pracujeme do 65! Francouze samozřejmě příliš netrápí představa, že jsou jiní než zbytek světa. Když ale protesty vypukly, skutečně bylo komplikované kritizovat francouzské zvýšení odchodu do důchodu na úroveň ostatních evropských zemí.

Čtěte také: Rishi zemi stabilizoval. Toryové se předtím snažili odčarovat problémy, říká předseda britských konzervativců

Ránu tomu pak zasadila právě současná česká vláda, která rozhodla, že my, ti praví Evropané, budeme na špici pelotonu a zvýšíme věk až na 68 let. Možná tak Francouzi nejsou enfant terrible Evropy.

Jak vidno, věk odchodu do důchodu by se mohl nakonec zvedat do nekonečna. Protesty, které mají širokou podporu a nejsou jen nějakou levicovou bojůvkou, tak možná naznačují, že pro stárnutí populace je potřeba hledat lepší řešení než pracovat až do smrti.

Paradoxně méně pozornosti česká média věnují britským nepokojům, u nichž lze mnohem složitěji pracovat například s klišé o líném národu, jako v případě Francouzů. Stávky ve Velké Británii naopak ukazují, že cesty nekonečného škrtání veřejných financí mohou vést ke kolapsu zdravotnictví, školství a celkově veřejné infrastruktury.

Cesta k českému protestu předpokládá i umění číst společenskou proměnu, která se v západních státech odehrává, a pochopení své role v ní. Se svými problémy, kterými jsou například vznik marginalizovaných regionů, jsem totiž najednou Západu mnohem blíž, než si myslíme.

Přihlášení
Přihlášení
Podpořit Voxpot
Podpořit Voxpot