Boj dobra se zlem. V něm na jedné straně stojí silné pravoslavné Rusko hájící ryzí křesťanské hodnoty. Proti němu je „prohnilý a v mravním úpadku nacházející se“ Západ, který ukořistil Ukrajinu. Tak někteří ruští kněží interpretují současnou válku v Evropě. A ti, kteří proti tomuto narativu vystoupí, mají problém.
V posledních třech měsících se objevuje v ruských médiích častěji než dříve. Jeho videa na Youtube mívají obvykle statisíce i miliony zhlédnutí. Válka na Ukrajině vynesla dvaapadesátiletého kněze Andreje Tkačeva na pomyslné výsluní. Je jedním z těch, kdo konfliktu na Ukrajině dává přímo náboženský charakter a připodobňuje jej ke svaté válce.
„Rusko bojuje se světovým satanem… Před námi nestojí lidský nepřítel, ale rohatý, s kozíma nohama a ohnivým ocasem,“ popisuje sugestivně v rozhovoru pro státní běloruský televizní kanál ONT tento boží služebník a dodává, že Západ už dávno zapověděl Ježíše Krista a zřítil se do morálního bahna.
Rusko coby Boží bojovník
„Evropa – to je matka fašismu a upír lidství. To jen my byli takoví slepí a neviděli to,“ říká dále otec Tkačev. Ukrajinu v tomto „souboji dobra se zlem“ označuje za zrádce, který podobně jako kdysi Jidáš, obelstil své ruské bratry, a nyní tak za své odvrácení platí Božím trestem. Naopak Matička Rus jako jediná na Zemi podle jeho slov nepodlehla západnímu satanskému vábení a v této době stojí pevně v první linii boje za křesťanský svět. Zajímavé ovšem je, že Tkačev nikde příliš nevysvětluje, v čem se onen satanismus a odvrácení od Krista konkrétně projevuje a jak zasahuje Rusko.
Hříchy ruského impéria na jiných etnikách otec Tkačev přehlíží. Násilí je mu odporné jen v případě, kdy se ho dopouští Západ.
Tkačev, který paradoxně sám pochází ze západoukrajinského Lvova, v posledních týdnech své propagandistické tažení proti Západu ještě zesiluje. V podstatně každý den přidává na svůj youtubový kanál nová videa, v nichž mimo jiné rozebírá stinné stránky dějin „západního kolonialismu a imperialismu“.
Rétorika islámských fanatiků
V každém povídání nezapomene dodat, že tito „takzvaní civilizovaní Evropané“, kteří na porobených územích páchali v průběhu historie zločiny, si dovolují dnes označovat Rusko za agresora. Na paškál si už vzal takto Belgii, Británii, Kanadu či Rakousko.
Hříchy ruského impéria na jiných etnikách, ať ty desítky či stovky let staré nebo současné, kterých se právě v tento okamžik dopouští ruská armáda na Ukrajině, otec Tkačev velkoryse přehlíží. Násilí je mu totiž odporné jen v případě, kdy se ho dopouští Západ. Ještě před rusko-ukrajinskou válkou používal běžně rétoriku podobnou islámským radikálům. Veřejně rozhlašoval, že ženy je v manželství třeba bít či že byly Bohem stvořeny jen proto, aby sloužily mužům. Tkačev je ve své rétorice natolik razantní a přesvědčivý, že každý, kdo snad o Putinově misi váhal, již po zhlédnutí jeho videí nepochybuje.
Je třeba však připustit, že se pop svými názory řadí v rámci pravoslavné církve k silně konzervativnímu až extremistickému křídlu. Na druhou stranu není rozhodně sám, kdo Kreml v jeho vražedném tažení na Ukrajině podporuje. Velmi ostrou rétoriku včetně šíření dezinformací a lží předvádí i v Rusku známý kněz a televizní kazatel Artěmij Vladimirov, jehož fantazie mnohdy nezná mezí.
„Ruští mírotvorci spustili speciální operaci proto, aby zahájili „Norimberský proces“ nad celou Evropou,“ uvedl v březnu při jednom ze svých kázání. Vladimirov rovněž bez jediného důkazu obvinil Kyjev, že v zemi přes 25 let vytrvale zabíjel ruskojazyčné obyvatelstvo, jež se údajně odmítlo podvolit ukrajinskému neofašismu, a jejich orgány následně prodával do Evropy.
„Pro skutečného Boha není v těchto větách místo. Bůh se zde akorát zneužívá pro politické účely,“ pronesl na adresu církevní podpory války známý ruský religionista a protodiakon Andrej Kurajev, který byl mimochodem za své postoje před lety vyloučen z Moskevské duchovní akademie.
Patriarcha na straně Putina
Nejvyšší vedení ruské pravoslavné církve se sice podobně silným a nenávistným komentářům typu Tkačeva a Vladimirova vyhýbá, avšak vražedné tažení Kremlu tiše podporuje. Nejzářnější příklad v tomto ohledu představuje patriarcha moskevský a vší Rusi Kirill.
Zprvu to vypadalo, že by byl očividně nejraději, kdyby k žádné „speciální operaci“ nedošlo, neboť téma zprvu obcházel, jak mohl, a v den napadení jen všechny vyzval k modlitbě za mír a k bratrské lásce. Počátkem března svůj tón již začal zostřovat a nepřímo obvinil z války na Ukrajině Západ v čele s NATO, když řekl, že „jisté cizí jazyky“ se snaží přinést na Svatou Rus sváry. Většinu svého kázání a modliteb také věnoval Donbasu, který podle něj v roce 2014 odmítl „západní hodnoty“ s jeho LGBT pochody. Přitom, jak upomíná Kurajev, patriarcha ve svých modlitbách ani slovem nezmínil Kyjev, Charkov, dokonce ani Mariupol, které čelily v té době raketovým útokům a masivní palbě.
Dne 3. dubna již nejvyšší představený ruské pravoslavné církve vykonal bohoslužbu v hlavním chrámu ruských ozbrojených sil, při které de facto ospravedlnil a posvětil ruský vojenský vpád na Ukrajinu.
Čtěte také: Válka urychlí návrat Krymu Ukrajině, myslí si aktivistka bojující za osvobození poloostrova
Aktuální konflikt ukázal hlubokou propast mezi smyšlením ruské pravoslavné církve a té ukrajinské, včetně její linie spadající pod moskevský patriarchát. Kirillův proválečný postoj však zdaleka v rámci církve nesdílejí všichni. Proti jeho slovům se vymezují zejména ti, jež se nacházejí v dostatečně bezpečné vzdálenosti od Kremlu, tedy pravoslavní v Litvě, Lotyšsku či Rumunsku.
Nejostřeji se proti Kirillovi očekávaně vymezila ukrajinská pravoslavná církev spadající pod moskevský patriarchát. Její metropolita Onufrij hned 24. února odsoudil ruskou agresi a vyzval prezidenta Putina, aby okamžitě zastavil bratrovražednou válku. Vyjádřil též podporu ukrajinským ozbrojeným složkám.
V reakci na Kirillovy výroky zašli ukrajinští pravoslavní duchovní ještě dál a na konci května vyhlásili nezávislost na moskevském patriarchátu. Na kyjevském církevním sněmu byla přijata rezoluce o úplné samostatnosti církve. Moskva mluví v této souvislosti o snahách o „nacionalistický“ rozkol a vyzývá ke klidu a stabilizaci vzájemných vztahů.
Odmítnutí války jako zrada
Proti současnému konfliktu se ovšem vymezuje i řada kněží přímo v Rusku. Více než 280 duchovních se podepsalo v březnu pod společnou výzvu k co nejrychlejšímu ukončení bojů. V něm mimo jiné také upozorňovali na obrovskou propast, kterou současný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou vytváří a jež se bude zacelovat desítky let.
Odsoudit ruskou agresi se však nemusí vyplatit. Nejenže dotyčný riskuje zatčení, v případě pravoslavné církve může i čelit tlaku na své vyloučení z fary a celkové diskreditaci. Takový osud potkal padesátiletého popa Ioanna Burdina z Kostromské oblasti. „Přikázání ,Nezabiješ‘ nemůžeme tak snadno porušit,“ vyslovil své přesvědčení pár týdnů po invazi během bohoslužby ve vesnici Karabanovo. Za údajnou diskreditaci ruské armády ho tamní úřady potrestaly pokutou 35 tisíc rublů (zhruba 13 500 Kč). Zastání se nedočkal ani od mnohých farníků, z nichž někteří dokonce začali sbírat podpisy za Burdinovo odvolání. Sankcionovaný kněz se nakonec sám rozhodl opustit farnost.
Zneužívání Boha pro politické účely
Jak poukazuje Kurajev, ruští pravoslavní duchovní ve většině případů v otázce rusko-ukrajinské války buď takticky mlčí, nebo konfliktu vyjadřují podporu. Kde se však mezi křesťansky orientovanými lidmi vůbec vzala? Stojí na jejím pozadí ve skutečnosti strach, nebo jen slepá víra ve správnost rozhodnutí politického vedení země?
Církvi v Rusku schází jakákoli konfrontace s kritikou, jak je to zvykem na Západě. V zemi není nikdo, kdo by jí nastavil zrcadlo.
Pravda se skrývá zřejmě v obou odpovědích. Minimálně od toku 2009 si však ruská pravoslavná církev buduje silnou mocenskou pozici v rámci tamní společnosti. Tehdy do jejího čela nastoupil ambiciózní smolenský a kaliningradský metropolita Kirill, světským jménem Vladimir Michajlovič Gunďajev.
Jak píšou ve své studii „Proměny vztahů ruské pravoslavné církve a státu v době patriarchy Kirilla“ Maria Avanesova a Vladimír Naxera, už v prvních měsících po jeho zvolení dochází k aktivnímu sbližování státu a církve. Kremelská politika tak začala stále více prostupovat do slov a činů vedení církve. Autoři ve své práci upozorňují na to, že vystupování Kirilla připomínalo spíše jednání politika než náboženského činitele.
Tyto tendence se projevily i opačným směrem, tedy pronikáním církve do společenského života i médií. Zářným příkladem se pak stalo školství. Nový patriarcha se například úspěšně zasadil o zavedení školního předmětu „Základy pravoslavné kultury“, který byl později po vlně kritiky zařazen do bloku výuky všech náboženství Ruska. Církvi to však nestačilo a v roce 2015 nabídla školám předmět „Mravní základy rodinného života“. Ten se do dnešních dnů vyučuje v některých částech Ruska, včetně na tamní poměry kosmopolitnějšího a modernějšího Petrohradu.
Patriarchovi se také od roku 2009 dostává podstatně větší pozornosti ve státních médiích, která si častěji všímají jeho cest, setkání či komentářů k významným společenských a politickým otázkám.
Odlidštěná církev
Za možnost šířit a posilovat roli církve patriarcha na oplátku legitimizuje kontroverzní rozhodnutí ruského autoritativního režimu, i svými stanovisky k zahraniční politice. Již v roce 2014 Kirill nejenže neodsoudil anexi Krymu a vměšování Ruska do záležitostí východní Ukrajiny, ale ještě v projevu vyzval občany, aby se proti krokům Kremlu nebouřili.
Čtěte také: Statisíce pedofilních zločinů po celém světě otřásají církví, papež František chystá rozsáhlé reformy
Podobně jako v případě Ukrajiny patriarcha v roce 2015 ospravedlnil i ruskou vojenskou intervenci do Sýrie. Podle jeho slov v oblasti Rusové bránili nejen samotné Rusko, ale především tamní křesťany.
Přestože se za posledních 13 let ruská pravoslavná církev do jisté míry přetavila v hlásnou troubu kremelského režimu, příčiny jejího současného stavu je podle Kurajeva třeba hledat i v minulosti. Religionista připomíná, že církvi v Rusku schází v posledních dekádách jakákoli konfrontace s kritikou, jak to bývá zvykem u katolíků či protestantů na Západě. „Není tu nikdo, kdo by jí nastavil zrcadlo,“ říká.
Upozorňuje rovněž na zajímavý fakt, že ruská pravoslavná církev měla vždy blízko k militantnímu světu. „Nemáme mezi svatými vícedětné matky, zato fůru vojáků, přitom mnozí z nich pro vlast neudělali nic,“ poznamenává s tím, že ruská církev je dlouhodobě odlidštěná a obyčejným lidem se víc a víc vzdaluje.
Současného patriarchu je možné málokdy zahlédnout v nemocnicích, dětských domovech či při dobročinných činnostech. Místo instituce, která v těžkých časech lidem poskytne vlídnou náruč a obrazně řečeno pohladí bolestivé rány, představuje dnešní ruská církev mnohdy spíš šiřitele strachu a nenávisti.
