Poprvé byla v Gaze před dvěma lety. Dnes je koordinátorka Lékařů bez hranic Pascale Coissard v oblasti drcené izraelskou armádou už počtvrté a svou zkušenost i aktuální stav teď popsala Voxpotu.
Pascale Coissard je krizová koordinátorka působící v Lékařích bez hranic. V Pásmu Gazy je od začátku současné války mezi Izraelem a Hamásem počtvrté a zblízka sleduje pokračující destrukci palestinského území.
V rozhovoru pro Voxpot, který vedla z Chán Júnis, popisuje situaci v Gaze a dopady izraelské blokády humanitární pomoci.
„Když jsem tu byla poprvé v prosinci 2023, pochybovala jsem, že bych mohla zažít něco horšího,“ říká Coissard.
„Teď je to ještě horší.“
Jaká je situace posledních týdnů v Pásmu Gazy?
Panuje velká zoufalost. Lidé se bojí příchodu noci, protože právě tehdy dochází k intenzivnímu bombardování a častým leteckým úderům. Ve dne se zase trápí zajišťováním vody a jídla pro své děti.
Strach mají také z budoucnosti. Z Gazy prakticky nic nezbylo, víc než osmdesát procent budov bylo zničeno. Nevidí proto budoucnost pro své děti, které ani nechodí do škol. Univerzity už neexistují.
A jak to vypadá v tamních nemocnicích?
Ty jsou plné zraněných. I zařízení určená pro primární zdravotní péči – tedy pro běžná onemocnění – jsou teď přeplněná. V těchto střediscích máme místnosti na převazy – i ty jsou plné. Přichází k nám také spousta pacientů s podvýživou. A teď, když se blíží léto, vidíme kvůli životním podmínkám více kožních onemocnění. Vyrážky, svrab a tak dále.
Bohužel to pro nás není nic nového, protože jsme tu byli už loni a víme, že hrozné podmínky, ve kterých tu lidé žijí, se dále zhoršují. Každým dnem je těžší zajistit i jen základní hygienu.
Ze strany Izraele se objevují tvrzení, že civilisté pod útokem v takové míře nejsou. Jaká je vaše zkušenost?
Mezi civilisty je spousta obětí. Vidíme tu popálené děti, popálené dospělé… Jsou všude. Není pochyb, že civilisté jsou pod útokem.
Jaký dopad měla celková blokáda, nebo v současnosti omezený vstup humanitární pomoci?
Blokáda znamenala, že od března až do konce května nevstoupilo do Gazy vůbec nic. Žádné potraviny, žádný zdravotnický materiál, žádné hygienické potřeby – absolutně nic. Samozřejmě to mezi lidmi vyvolává obrovský stres. Když víte, že nebudete mít přístup k jídlu, hygieně nebo lékům, které potřebujete, nesmírně vás to stresuje.
Druhou věcí je, že se tu vytvořil černý trh, kde jsou ceny všeho extrémně vysoké, takže ti nejzranitelnější nemají přístup k tomu, co potřebují. I skutečnost, že sem vstoupí pár kamionů s pomocí, vyvolává zoufalství. Nelze říct, že by blokáda byla u konce.
Co to znamená pro vás jako pro zdravotnickou organizaci?
Od ukončení úplné blokády jsme do Gazy dokázali dostat čtyři kamiony. Podařilo se nám dovézt určité vybavení, ale ne ty složitější položky, které izraelské úřady nechtějí vpustit: například invalidní vozíky nebo jiné kovové předměty. Pořád nám chybí spousta věcí, které potřebujeme.
Jaké projekty v současnosti Lékaři bez hranic v Gaze provozují?
Podporují nemocnice, tedy sekundární zdravotní péči, včetně dětských a gynekologických oddělení nebo popáleninových jednotek. Také pracujeme v některých centrech primární péče s pohotovostními službami. Děláme převazy, očkování, běžnou primární péči. A také se zaměřujeme na výživu – podvýživa před válkou problémem nebyla, ale teď už je. Takže skrze naši expertizu se snažíme s podvýživou bojovat.
Čtěte také: Když je i zvířecí krmivo vzácnost. Proč je Gaza na cestě k hladomoru?
Jídla je však stále nedostatek. Před válkou vjíždělo do Gazy až pět set nákladních vozů denně. Teď (na konci května, pozn. red.) je to maximálně stovka – a to jen pokud mají štěstí a bezpečně projedou, což není pravidlem, takže většinou ani nejsou plně naložené. Hlad tedy přetrvává, ceny potravin jsou stále extrémně vysoké.
Mluvíte o práci s dětmi – jak ta práce vypadá?
Kromě lékařské péče o dětské pacienty máme také programy péče o duševní zdraví pro děti. Jde ale jen o malý zlomek toho, co potřebují. Duševní podporu budou potřebovat ještě roky. Děti teď nechodí do školy, neodkazují se ke stejným věcem jako jejich rodiče. Zvuky, které jsou kolem nich, jsou vrtulníky, drony, bomby, výbuchy z válečných lodí. Když něco kreslí, kreslí stany nebo vodní cisterny, protože už není tekoucí voda. To je jejich realita. Bude velmi těžké – pokud vůbec možné – se z toho někdy vzpamatovat.
Pokolikáté jste v Gaze od začátku války?
Tohle je moje čtvrtá mise, jsem tu dva týdny.
Leccos jste tedy zažila, viděla z první ruky. Jak byste popsala vývoj konfliktu a dění v Pásmu?
Když jsem tu byla poprvé v prosinci 2023, vnímala jsem to jako hrůzu – pochybovala jsem, že bych mohla zažít něco horšího. Neustálé bombardování a přesuny stovek tisíc lidí. Ale teď vidím zničenou Gazu. Vidím ztracené naděje. Vidím děti, které nebyly ve škole víc než rok a půl. Vidím spoustu zoufalství a bombardování pokračuje. Myslela jsem, že to tehdy byla hrůza – ale teď je to ještě horší. Je to peklo.
Jak vypadá situace v Chán Júnisu, kde momentálně působíte?
Chán Júnis se za poslední týdny hodně změnil. Když jsem přijela, bylo tu méně lidí, než když jsem odjížděla – během příměří se někteří vrátili zpět na sever Gazy, ke svým domům. K tomu, co z nich zbylo.
S novou ofenzivou se spousta lidí z východní části Chán Júnis přesunula na západ. Stejně tak ti ze severu přicházejí opět na jih. Kolem mě se proto počet stanů ztrojnásobil nebo možná zečtyřnásobil. Palestinci se opět přesouvají, vydává se spousta příkazů k evakuaci. Když si promluvíte s místními – mými palestinskými kolegy z MSF – řeknou vám, že je to třeba jejich dvanácté nebo klidně čtrnácté vysídlení.
Lidé kolem nás tráví většinu dne sháněním jídla a vody. Hledají místo k přespání, možnost nabít si telefon, sledují zprávy, aby se ujistili, že oblast, kde právě jsou, je stále bezpečná. To není život, to je přežívání.
Co vám říkají lidé, se kterými se setkáváte?
Moji palestinští kolegové a kolegyně se nejvíc bojí o své děti. Jsou smutní, že jim nemohou poskytnout, co měli oni – důstojný život. Bojí se, že se jejich děti nenaučí, co se oni učili ve školách. Děsí je, že nedokážou své děti ochránit.
A jsou natolik zaměstnaní samotným přežíváním, že ani nemají čas truchlit nad všemi, které ztratili. Nenajdete tu nikoho, kdo neztratil blízkého člena rodiny nebo velmi dobré přátele. Většinou obojí.
Děláme novinařinu, která Česko propojuje se světem. Nic z toho ale nejde bez vás. Jsme malá redakce, která si nehraje na víc, než čím je – ale je nám jasné, že odvést světovou práci jde i z Česka, když za vámi stojí komunita, která to vidí stejně. Podpořte Voxpot měsíčním předplatným a neztraťte se v rozbouřeném světě.
