V Rusku roste popularita komunistické strany, psala média po volbách do Dumy. Získala podporu mladých a v regionech se objevila řada protikremelských kandidátů. Na první pohled vypadá jako skutečná opozice. Experti ale upozorňují, že ve volbách narazila na hranici, za kterou ji Putin nepustí. A dodávají, že skutečné výsledky voleb se nedozvíme.
Zářijové volby do ruské Dumy přinesly nepřekvapivé vítězství Putinova Jednotného Ruska, ale výrazným výsledkem byl velký zisk hlasů pro Komunistickou stranu Ruské federace (KSRF), která se s 19 procenty umístila druhá. Strana přesvědčila mladé voliče z větších měst, kteří považovali volbu komunistů za příležitost jak říct ne stávajícímu režimu. To naznačuje i Olga Chvostunova z Institute of Modern Russia. Podle ní je v zemi silná poptávka po straně levicového typu, navíc KSRF nabízí i určitý vliv pro lidi, kteří chtějí kariéru v politice.
Ruská komunistická strana byla známá tím, že nijak neohrožovala Kreml. Za to dostávala finance i výhody. Podle Marka Galeottiho, profesora z University College London, byla KSFR pro Kreml užitečná, protože snižovala množství protirežimních hlasů, ale nepředstavovala skutečnou hrozbu. Pod vedením současného lídra a „sovětského ideologa“ Gennadije Zjuganova byla loajální režimu. Jenže mladí komunisté a jejich spojenci z řad levice o této tiché „dohodě“ nevěděli a v posledních měsících se začali chovat jako kremelská opozice, popisuje Washington Post.
Mladí mezi komunisty starého střihu
Prezident Boris Jelcin zakázal komunistickou stranu Sovětského svazu po neúspěšném puči v roce 1991, kdy se její vůdci pokusili zastavit pád starého režimu. O dva roky později vznikla nová komunistická strana, v jejímž čele stanul funkcionář Zjuganov. Ten prohlásil staronovou partaj za nástupkyni sovětské komunistické strany. Komunisté zažili vlnu popularity v 90. letech, v roce 1996 pak Zjuganov neúspěšně kandidoval v prezidentských volbách proti Jelcinovi.
KSRF výsledky voleb nejdříve odmítla a proběhly i protestní shromáždění. Zjuganov se nakonec sešel s Putinem a prohlásil, že s výsledky souhlasí.
Existence KSRF následně umožnila Kremlu tvořit obraz ruské politiky jako prostředí, kde si lze vybrat buď Putinovu „demokracii“, nebo sovětský komunismus. Zjuganov byl letos v dubnu znovu zvolen stranickým předsedou. Zůstává ale spíše tváří strany než skutečným politikem, popisuje Olga Chvostunova.
Ještě v roce 2017 mluvily Moscow Times o KSRF jako o straně se stabilní podporou generace, která si dobře pamatuje sovětské Rusko. Už v té době lze vysledovat snahy získat mladší voliče. O to se snažil třeba Andrej Klyčkov, kandidát na moskevského starostu. Chtěl stranu modernizovat a k tomu si najal Igora Petrygina-Rodionova, který ve snaze přitáhnout mladší voliče vytvořil letáky se Stalinem kouřícím elektronickou cigaretu nebo s Karlem Marxem stylizovaným do Schwarzeneggerova Terminátora.
Stalin si už zdraví neničí. Místo dýmky kouří elektronickou cigaretu. Zdroj: Igor Petrygin-Rodionov/KPRF
Strana oslovila výstředního amerického zápasníka Jeffa Monsona, aby se stal tváří jejich sportovního programu. „Privet! Jako celoživotní komunista si myslím, že socialismus je jediný způsob, jak může lidský druh přežít,“ popisuje zápasník ve videu, kde děkuje Zjuganovovi za pozvání na společné setkání s představiteli KSRF. Monson získal v roce 2018 od Putina ruské občanství, začal pracovat jako trenér a byl zvolen do zastupitelstva Krasnogorsku, malého města nedaleko Moskvy. Přestože dříve podporoval komunisty, kandidoval nakonec za Putinovo Jednotné Rusko.
Mládežnická organizace Komsomol, navazující na původní sovětský Komunistický svaz mládeže, měla v době, kdy se Klyčkov snažil o modernizaci strany, až 20 tisíc členů od 18 do 35 let. „Jsme největší opoziční mládežnická skupina v zemi,“ deklaroval Jaroslav Listov, který stál v čele Komsomolu. Podle něho je to, že se ke komunismu přiklánějí pouze starší voliči, jen mýtus: „Mladí Rusové chtějí pracovat pro dobro své země, ne pro nějakého oligarchu nebo byznysmena.“ Heslo současného Komsomolu zní: „Rusko! Mládí! Socialismus!“ Organizace je aktivní na sociálních sítích a má i fotbalový klub.
Když se mluví o opozičních hlasech v současné komunistické straně, jde hlavně o kandidáty z regionů a ze silných lokálních poboček. Mladí politici partaj využívají jako platformu pro vlastní levicovou agendu – někteří z nich by se třeba podle The Economist myšlením hodili do sociálnědemokratických stran evropského typu.
Čtěte také: Ruské volby: Poslední snahy o hru na demokracii padly
Mezi oblíbené komunisty patří Nikolaj Bondarenko, přezdívaný „rudý Navalnyj“, videobloger známý na sociálních sítích, který kritizuje Putina. Bondarenko se považuje za „tradičního“ komunistu. Přírodní zdroje mají patřit lidem, Lenin byl pro něj „muž z plakátu“ a Stalin zase „dokázal mimořádné věci“, popisuje pro The Independent. Tvrzení o krvežíznivosti tajné policie NKVD jsou podle něj přehnané pohádky, i tak si ale stěžuje na to, že je sám sledován, kvůli čemuž se bojí o bezpečí své rodiny. „Tolikrát se mě pokusili podplatit, abych držel hubu,“ řekl skupině voličů v předvolební kampani k tomu, že se jeho rétorika liší od oficiálního stranického vedení. Bondarenko ale jinak o Zjuganovovi mluví opatrně, protože několik jeho kolegů bylo kvůli kritice komunistických hodnostářů ze strany vyloučeno. Na setkání s voliči pak dodává: „Pojďte si se mnou udělat selfie, dokud jsem na svobodě.“
Jedním z výrazných komunistických kandidátů byl Michail Lobanov, sedmatřicetiletý univerzitní učitel matematiky, který téměř porazil proputinovského kandidáta v jihozápadní části Moskvy. Označuje se za sociálního demokrata, a přestože kandidoval za komunistickou stranu, není jejím členem. Svou předvolební kampaň se snažil vést v západním stylu. „Věřím v levicovou myšlenku jako způsob, jak omezit excesy kapitalismu prostřednictvím rovných příležitostí,“ popisuje své ideje Lobanov.
Čachry s čísly
Právě Lobanov dostal v zářijových volbách o 11 tisíc hlasů více než prokremelský televizní moderátor Jevgenil Popov, ale nakonec prohrál, prý kvůli netransparentnímu systému online hlasování. Podle serveru OpenDemocracy bylo vítězství Jednotného Ruska v Moskvě docíleno elektronickou volbou, protože je pak téměř nemožné ověřit důvěryhodnost procesu sčítání. Opoziční kandidáti v některých okrscích vyhráli co do počtu papírových hlasů, ale utrpěli porážku v elektronické volbě. Rozdíl mezi stranami se třeba v Moskvě po sečtení online hlasů zvýšil trojnásobně.
Jednotné Rusko získalo 324 z celkových 450 křesel parlamentu a mělo 49,8 % hlasů, přestože průzkumy ukazovaly podporu okolo 30 %. Komunistické straně připadlo 57 křesel – dostala 19 % hlasů, což je více než v posledních volbách v roce 2016, kdy to bylo jen 13 %. Politolog Jan Šír dodává pro Voxpot, že jde o výsledky oficiálně zveřejněné režimem. „Rozptyl toho, jak se reálně hlasovalo, může být drastický. Máme věrohodné důkazy o tom, že tam hlasovalo o nějakých 15 milionů lidí víc, než kolik reálně přišlo k urnám. S čísly se dají dělat neskutečné čachry.“ KSRF výsledky voleb nejdříve odmítla. Po volbách proběhlo několik protestních shromáždění. Zjuganov se nakonec sešel s Putinem a prohlásil, že s výsledky souhlasí.
Nikdo není připraven nechat komunisty prolomit hranici 20 %, v neposlední řadě pak vedení jejich vlastní strany.
Podle webu Vox v Rusku volby nemají rozhodnout o tom, která strana povede zemi, slouží spíš jako rituál, který má dokázat, že země sebevědomě stojí za Kremlem. „V době, kdy ekonomická krize i politické změny zvyšují nespokojenost veřejnosti, bude tato volební legitimace (režimu) o to důležitější — a obtížnější,“ píše Mark Galeotti pro Vox. A politolog Jan Šír dodává, že to, co se chystá v konkrétním stranickém sekretariátu, nemáme šanci zjistit: „V Rusku je problém s tím, že tam neprobíhají svobodné, a hlavně rovné volby (…), tak těžko usuzovat, jakou má nebo nemá strana podporu (…), spolehlivých dat není dost.“
Přestože skutečná čísla neznáme, ukazuje se, že v mnoha případech KSRF pomohl Navalného projekt „chytré volby“. Ten stojí na principu volit kandidáta, který má v okrsku největší šanci porazit zástupce Jednotného Ruska, a to bez ohledu na jeho stranickou příslušnost. Právě KSRF byla často nástrojem této strategie. „Je to druhá nejsilnější strana. (…) Část voličů, která nepodporuje státní moc, dospěla k názoru, že stojí za to jít hlasovat, tak podpořila druhého nejsilnějšího kandidáta, což komunisté stabilně jsou,“ vysvětluje politolog Jan Šír. Motivace voličů byla podle něj často čistý kalkul, tedy podpořit nejsilnějšího rivala Jednotného Ruska. Ale právě spojení s Navalným a jeho podpora ze strany některých komunistů může KSRF názorově rozštěpit.
Čtěte také: Rusko se uzavírá: Jestli máte možnost, odjeďte, vyzývají tamní opozičníci
Opozice na míru?
Podpora od Navalného týmu v projektu „chytré volby“ přinesla KSRF příslib nových parlamentních míst, ale i riziko represí od Kremlu. To si vedení strany uvědomuje a otevřeně se přiklání spíše k Putinovi, píše OpenDemocracy. Zatímco Zjuganov odsoudil Navalného jako zahraničního agenta, který chce svrhnout Putina jménem americké vlády, komunisté podpořili opozičníka na protestech. „Komunistická strana byla vždy něco jako kentaur,“ řekl Alexej Makarkin z moskevského Centra pro politické technologie. „Je to strana na dvě poloviny, jedna loajální a konzervativní, jedna radikální a opoziční.“ Ideologický rozkol dělí komunisty na ty starší, nostalgicky se ohlížející po Sovětském svazu, kteří jsou pro Kreml neškodní a loajální, a mladší, oddané radikální levici, kteří stranu vnímají jako platformu, kde lze formulovat opoziční politiku.
Podle politologa Jana Holzera z Masarykovy univerzity strana už od 90. pokrývá názorové spektrum od sociálnědemokratických proudů až po ty stalinské, tedy od umírněné levice po levici radikální. Nemůže se ale rozštěpit kvůli autoritativnímu putinovskému režimu – ten podle Holzera tlačí na to, aby ideologické rozdíly nebyly zas tak důležité, podstatnější tu je podle něj míra loajality režimu.
Komunistický vůdce Gennadij Zjuganov šátkuje na Rudém náměstí v Moskvě pionýry. Společně s o trochu staršími komsomolci mají být budoucností jeho strany Foto: RIA Novosti archive / Wikimedia Commons
Má tedy strana skutečný opoziční potenciál? „Členská základna může být naladěná proti stávající státní moci více, než je nejvyšší politické vedení strany,“ vysvětluje politolog Jan Šír. Ale nejvyšší vedení KSRF loajální Putinovi určuje složení kandidátních listin, tedy i to, kdo se dostane do parlamentu. A přestože se uvnitř strany mohou objevit nejednoznačné postoje, vedení z KSFR dělá konformní stranu podporující Kreml. „Že by mělo dojít k odklonu od stávající politiky, to tam nevidím, a ani tomu nic nenasvědčuje,“ dodává Šír.
Také expert na ruskou levici Ilja Budraitskis nevidí v budoucnu pro KSRF velké změny. V přísně kontrolované organizaci zajišťuje loajalitu přísun financí a straničtí lídři hrají podle kremelských pravidel. Radikálnější křídlo má posílit přitažlivost strany u voličů, kteří jsou proti Putinovi. Politický expert Konstantin Kalachjov popisuje, že komunisté moc dobře vědí, že letošní výsledek je jejich politickým stropem, za který jít nesmějí. „Nikdo není připraven je nechat prolomit hranici 20 %, v neposlední řadě pak vlastní vedení komunistické strany.“
Navíc existuje řada administrativních překážek pro registraci nové politické strany, která se musí ještě znovu registrovat k účasti ve volbách. „Tyto bariéry umožňují režimu kontrolovat politický systém a nenechají stranu s potenciálem, jako je KSRF, zesílit,“ vysvětluje Olga Chvostunova. Všechny strany zastoupené v Dumě získávají finance ze státního rozpočtu. „Je to systém, který jim umožňuje existovat, pokud hrají podle pravidel. Všichni straničtí vůdci, včetně Zjuganova, jsou neustále instruováni prezidentskou administrativou. Toto není skutečná opozice.“ Podle ní je vše součástí politického divadla. „Opozice je iluzí, to ale neznamená, že na určité problémy nemůže upozorňovat a bojovat za ně v Dumě,“ dodává Chvostunova. Zároveň přiznává, že levicová agenda je v Rusku poměrně silná, a proto by tu v budoucnu, až skončí současný režim, mohl být prostor pro pevnou levicovou stranu.
Politologové se shodují, že problém je se samotným termínem opozice. Nejenže přenesení termínů ze západního prostředí do toho ruského může být komplikované, ale samotné slovo opozice vyvolává asociace, které nemusí být podložené daty. Navíc fakt, že se někdo nazve opozicí, neznamená, že se bude jako opravdová opozice chovat, zdůrazňuje Jan Šír. Podle něj v Rusku není skutečná opozice, ale jen opozice systémová, která v klíčových otázkách podporuje Kreml. Skutečným oponentům režimu není umožněno se organizovat nebo prosazovat vlastní politiku. „Ti, co to dělají, končí jako Navalnyj. Buďto ve vězení, v cizině, v exilu, nebo se stanou terčem – v lepším případě kampaně, v tom horším fyzického útoku.“